Každému svítání předchází hluboká tma... - 6.

Anotace: Po dlouhé odmlce všechny zdravím a zároveň se omlouvám za takovou prodlevu.(Brzdila mě bakalářka.) Snad se vám bude díl s číslem 6 líbit. Hezký víkend :)

6.
               Byl pátek večer a Tamara se připravovala na koncert.
 ,,Někam jdeš?” zeptal se jí Robert.
 ,,Jo.”
 ,,Kam?”
 ,,Kdybys nebyl týden v lihu, tak by jsi si to pamatoval,” řekla mu tak nejchladněji jak jen to šlo a oblékla si džíny.
 ,,Dobře, měl jsem nějaký slabý týden. Řekneš mi kam jdeš?”
 ,,Na koncert.”
 ,,Jo, to jsi mi říkala. Na Koláře?”
 ,,Na Střihavku!” řekla a odhodila tričko, které měla na sobě.
 ,,Aha, dobře. S kým tam jdeš?”
 ,,Se ségrou.”
 ,,A kdy se vrátíš?”
 ,,Pochybuji, že by jsi si všiml, že jsem se nevrátila,” řekla a oblékla si černé tílko s hlubokým výstřihem.
 ,,No tak, Tamy, cítím vždy každou chvíli, kdy jsem bez tebe,” řekl a lehce ji pohladil po rameni.
 ,,To jsou jen kecy,” řekla a odstoupila od něj.
 ,,Ok, tak mi nevěř. Řekneš mi alespoň, co mám dát dětem k večeři?”
 ,,Nic.”
 ,,Jak nic?”
 ,,Vezu je k našim,” řekla a přes tílko si oblékla volný, háčkovaný svetřík s velkými oky, který více odhaloval, než skrýval.
 ,,Tamaro, jsem jejich táta a určitě tu se mnou chtějí být. Navíc neexistuje den, ani hodina, kdy jsem se o ně nepostaral,” řekl a Tamara do něj zabodla svůj pohled zabijáka. ,,A i když jsem tu nemohl být, tak o děti bylo postaráno,” dodal rychle.
 ,,Tvojí milenkou?”
 ,,Žádnou nemám! To je blbost! “
 ,,A kdo je teda ta Marcela? Kdo je ta ženská, co tu hlídala MOJE děti?” řekla Tamara s důrazem na slovo moje.
 ,,Není to žádná moje milenka. Nikdy nebyla a nikdy nebude!”
 ,,Nevím, proč bych ti měla věřit. Každopádně, děti vezu k našim. Nebyly u nich ani nepamatuji,” řekla Tamara, nasadila si náušnice a odešla z ložnice. Oblékla děti a jediné co pak Robert slyšel bylo prásknutí dveří.

          ,,Tady jsou moje milované prdelky,” rozplývala se Tamařina máma, když Tamara přijela.
 ,,Mami, můžu tu pak zůstat přes noc i já?” zeptala se Tamara během čekání na Táňu.
 ,,Jasně. Stalo se něco?”
 ,,Ne, jen bych byla doma sama. Robert má taky svůj program,” řekla Tamara, protože jí bylo jasné, že Robert už je v nějaké hospodě.
 ,,Dobře, tak si to užijte,” řekla a odváděla dvojčata do kuchyně a akorát přišla Táňa celá navoněná a vyfiknutá v úzkých černých džínách a černé košili, ze které jí vykukovala prsa.
   ,,Jdeme?” zeptala se Tamara a otočila se ke dveřím.
 ,,Jasně,” řekla Táňa a seběhla schody. Obula si boty na vysokých podpatcích a kabát. ,,Znááám tě mnohem víííc, země vzdáálenááá!” halekala na celý dům a vyšla ze dveří, kde stále za doprovodu svého zpěvu seskákala schody.
 ,,Spadneš,” řekla jí Tamara.
 ,,Nene,” sotva to Táňa dořekla, tak se její zadek setkal s povrchem posledního schodu. ,,Au,” řekla a zkřivila bolestí obličej.
 ,,Ty jsi koza,” řekla Tamara a pomohla sestře vstát.
 ,,Nesměj se mi,” řekla Táňa, když viděla, jak její sestře cukají koutky úst.
 ,,Bolí tě něco?”
 ,,Jo! Prdel! Nejsem špinavá?” řekla a snažila se dohlédnout si na zadek.
 ,,Ne, ten schod byl suchý. Jdeme, nebo uslyšíš jen motor Střihavkova odjíždějícího auta,” řekla Tamara a konečně se vydaly na cestu.
     Koncert se neskutečně vydařil. Taťána si ho užila naplno a Tamara alespoň na chvilku a částečně zapomněla na své trable s Robertem. To však jen do chvíle, než se Táňa rozhodla, že se opijí. Po třetí skleničce s nějakými týpky na baru ji Tamara vyvedla ven.

          ,,Dobré ráno,”zdravila Tamara rodiče, když ráno po koncertu přišla do kuchyně.
 ,,Ahoj Tamaro. Jaký byl koncert? Ani jsem vás neslyšela přijít,” říkala Tamařina máma.
 ,,Skvělý. Dost jsem si ho užila já i ségra.”
 ,,Tak to je dobře."
 ,, Táňa říkala, že máš nějaký problémy s Robertem,” řekl Tamařin táta.
 ,,Nebojte, nic co bych nezvládla. Byla dvojčata hodná?”
 ,,Samozřejmě. Jako vždy. Lepší se Esterka nějak?” zeptala se pro změnu její matka.
 ,,Za tři týdny jdeme na kontrolu, ale zřejmě uslyšíme zase to samé. Stav je bohužel neměnný.”
 ,,Ach jo. Budeš snídat?”
 ,,Ne, dám si jen čaj.”

          ,,Ahoj holky,” přišla Tamara po víkendu do práce. Všechny sestry na denní směnu byly na ambulanci.
 ,,Ahoj. Jaký byl víkend?” ptala se setra Libuška.
 ,,Víkend nic moc, ale v pátek jsem byla na koncertě Střihavky.”
 ,,Fakt? Závist. Máš jeho číslo?” zeptala se Líba.
 ,,Telefonní?” nechápala Tamara.
 ,,Ne asi, číslo jeho trenek.”
 ,,Libuško, zklamu tě. Nemám žádné jeho číslo.”
 ,,Hmm, hrůza. Teď jsem dvacet minut odebírala prominentního dědu.”
 ,,Jak se mu daří?”
 ,,Drží se. Sice nechtěl o víkendu moc jíst, ale drží se.”
 ,,Tak snad ještě dlouho bude.”
 ,,Hmm. Jé, hele, děda má dneska narozeniny!” vyjekla Libuška, když zadávala žádanky na odběry do počítače.
 ,,Tvůj?” zeptala se Tamara.
 ,,Ne, Martinovo. Děda Čápek.”
 ,,Aha. A kolik mu je?”
 ,,No. Narodil se roku 1913. Takže mu je dneska sto? No pěkně,” říkala Libuška.
 ,,Tak já se domluvím s Martinem a koupíme mu dort,” řekla Tamara.
 ,,Hodně štěstí, zdraví, hodně štěstí, zdraví, hodně štěstí, milý dědo, hodně štěstí zdraví,” vešli se zpěvem na pokoj k dědovi Čápkovi všechny sestry včetně studentek a k tomu Martin. Tamara šla v předu a na talířku nesla opatrně jeden kousek dortu harlekýnu a v něm zapíchnutou jednu svíčku.
Pan Čápek si svíčku sfoukl a Tamara ho pak dortem nakrmila.
          ,,Máš chvilku?” přišel k Tamaře do kanceláře Martin.
 ,,Určitě. Copak potřebuješ?” zeptala se a z vrchu skříně vzala žlutý šanon.
 ,,Jdu od dědy. Moc ho to potěšilo,” říkal a sledoval jí, jak z šanonu vyndává nějaký list papíru.
 ,,Jo? To jsem moc ráda,” řekla a šanon vrátila na skříň
 ,,Díky,” řekl a udělal dva kroky blíž k ní.
 ,,Nemáš za co,” řekla, otočila se k němu čelem a zjistila, že stojí pár centimetrů od něj. Martin se na ní podíval. Tamara mu byla tak po ramena. Nadzvedl jí obličej, aby se na něj podívala. Udělala to a jeden pohled jí stačil k tomu, aby věděla, co chce Martin udělat. Jediný krok vzad zabránil tomu, aby Martin Tamaru políbil.
 ,,To ne. Jsem vdaná,” řekla a odstoupila od něj do bezpečné vzdálenosti.
 ,,Já myslel, že máte nějaké problémy,” řekl a o skříň, u které stál, se opřel.
 ,,Neboj se, není to nic, co bych nezvládla.”
 ,,Věřím ti, ale kdyby něco, tak mi klidně řekni. Udělám pro tebe cokoliv.”
 ,,Děkuji,” řekla a sledovala ho, jak odchází.
          ,,Jsme doma!” zvolala Tamara, ale tušila nějakou katastrofu. ,,Sundej si tu bundičku,” řekla Esterce. ,,Luky, pověsit bundu na věšáček,” vrátila Lukáška a Esterčinu bundu pověsila sama.
Nakoukla do obýváku:,,Roberte?” zvolala, ale žádná odpověď. Když prošla kolem ložnice, tak to ucítila.
,,Běžte do pokojíčku,” řekla dětem a vešla do ložnice.

Tam na zemi ležel Robert, jak už bylo cítit z chodby, ve svých zvratkách. ,,Roberte!” zkontrolovala, jestli dýchá a pak se ho snažila probrat. ,,Roberte!!” zatřásla s ním, ale vůbec na ní nereagoval.
Tamara se naštvala a odešla do koupelny. Do kýble napustila ledovou vodu a Roberta tím polila. Na to už zareagoval, ale jeho reakce byly stále hodně ovlivněné alkoholem.
Tamara by ho sama do koupelny nedovlekla a tak jí nezbylo nic jiného než vzít telefon a zavolat: ,,Martine? Už jsi doma? Můžu tě poprosit o pomoc? Můžeš přijet ke mně domu? Jde o Roberta. Děkuju,” řekla a telefon položila.
 ,,Mamí, co je tátovi?” vyběhl z pokoje Lukáš.
 ,,Nic zlato, běž do pokojíčku a hezky si hrajte,” poslala ho tam a přivřela dveře.

Než Martin přijel, tak z Roberta smyla to nejhorší.
          ,,Co se děje?” přišel rychle Martin. Tamara na něj už čekala a otevřela mu dveře.
 ,,Robert,” řekla a vedla Martina do ložnice. Společně Roberta probrali trochu k životu a hlavně ho dotáhli do koupelny. Pak ho Tamara uložila do postele.
 ,,Děkuju,” řekla a neměla daleko k pláči.
 ,,Opravdu to není nic, co bys nezvládla?” zeptal se a Tamaře se spustily slzy z očí. ,,Pojď sem,” řekl a objal jí.
Tamara se naplno rozplakala a byla za Martinovu náruč neskutečně ráda. Když odešel, tak se v ní mísila zlost, vztek, ale i strach o Roberta.

          Když se Robertovi podařilo alespoň částečně vystřízlivět, tak nechápal Tamařino chování vůči jeho osobě. Byla na něho naštvaná, odtažitá, nemluvila s ním a ani mu neodpovídala, nenechala na sebe ani sáhnout a děti k němu pouštěla co nejméně. Robert to ale řešil tak, že když s ním nebude mluvit nikdo doma, tak v hospodě a v kasinu ano. Tam dle Tamary, chodil rovnou z práce. Takže pokud domu přišel, tak to bylo v ranních hodinách a na hranici deliria.
          Tamara to nesla všechno velice těžce. Hlavně proto, že se to táhlo už skoro třetí týden. Často, téměř každou noc proplakala, v práci byla nevyspalá a jedinou její útěchou byl Martin, který jí objal a nechal vybrečet se mu na rameni.