Turn off the dark VI (Runaway)

Anotace: A je středa a Reeva je třeba notuju si a přidávám další dílek. No a taky takový malý bonus. Když píšu nějaký příběh, vždycky k tomu musím mít obsáhlou galerii všech postav noo a tak jsem tak nějak "vytvořila" Takový "obal knížky" Užijte si to :)

 

Amelie:

 

 

Ještě než jsem se úplně probrala, pomyslela jsem na to, že už si nepamatuju, kdy naposledy jsem se tak dobře prospala. Jenže pak přišel podivný pocit. Pod hlavou jsem ucítila něco měkkého, co se v pravidelných intervalech zvedalo a klesalo. Nebylo pochyb o tom, že jsem na někom spala. Jenže nějak mi scházely vzpomínky na to, jak jsem se sem dostala? Poslední co se mi vybavilo, byl odchod z divadla a pak už jen mlha. Jenže když jsem se začala soustředit, vzpomněla jsem si na světla reflektorů, která klouzala Reevovi po tváři a blýskala se mu v očích, Robovu paži kolem mých ramen a nakonec šero a příjemné teplo bytu a melodie „I think of you..“. No a potom už jen nějaká nic neříkající slova ozývající se mi v hlavě.
A pak to najednou cvaklo. Prudce jsem se posadila a hlavou mi projela bolest, ale šok vše přehlušil. Zoufale jsem se rozhlédla kolem sebe. Seděla jsem na zemi v prostorném bytě. Stěny byly kombinací cihlového obložení a dřeva, obývací pokoj, kuchyň a jídelna, byly spojené dohromady a oddělené od ložnice tmavými dveřmi. Po zemi a gauči se válelo několik lidí. Dokonce jsem si všimla Roba, který spal pod jídelním stolem. Nejvíc mě ale děsila osoba, která oddechovala pode mnou. Reeve ležel s jednou rukou pod hlavou a lehce oddechoval. Konečně jsem si ho mohla prohlédnout z blízka. Jen na chvilku povolit uzdu zvědavosti, než vypukne panika. Na bradě a nad vrchním rtem byl zarostlejší než na zbytku tváře, kterou pokrývalo tak dvoudenní strniště. Vybavila se mi Alexova věčně dokonale oholená kůže a já najednou měla chuť se Reeva dotknout a porovnat, jaký je to pocit. Pokračovala jsem po krku níž k malé jamce v místě, kde se spojují klíční kosti. Srdce se mi rozbušilo a musela jsem se párkrát zhluboka nadechnout, abych nabrala zadržovaný dech.

Reeve párkrát tiše zamlaskal a otevřel oči.

„Dobré ráno.“ Zabručel ochraptělým hlasem, jaký mají snad všichni po ránu. Sotva si všiml paniky, která se ve mně hromadí, položil mi ruku na rameno a usmál se, přičemž se mu na tváři udělal ďolíček. „Klid, nic se neděje.“ Svíral mi rameno, které jako kdyby pod jeho dotekem začalo uvolňovat to nashromážděné napětí.

„Já...nějak...nevím.“ Koktala jsem jako pitomec. „Co jsem to provedla?“

Než však něco odpověděl, zavrčelo mi v břiše. Až to vrčení mi připomnělo, že už je to aspoň 24 hodin, co jsem naposledy jedla. Mé tělo ale na to bylo zvyklé. Občas jsem měla jiné starosti než jídlo.

Reeve vstal a napřáhl ke mně ruku. „Pojď“ Šeptl potichu, aby nikoho nevzbudil. Pomalu jsem našlapovala za ním a dál si ho prohlížela. Byl štíhlý, ale přirozeně svalnatý. Na předloktích mu vystupovaly žíly, které se plazily vzhůru po pažích, až mizely někde pod tetováním.

„Dáš si vajíčka?“ Šeptl a otočil se na mě. Chtěla jsem zaprotestovat, ale on, aniž by čekal na odpověď, přikývnul a otevřel ledničku. Sedla jsem si na barovou stoličku u okna a vyhlédla na ulici, kde lidé už čile běhali a mířili nejspíš do práce, nebo třeba jen do obchodu. Byla to šedá ulice polepená barevnými plakáty a pomalovaná graffity. Včerejšek se mi krutě vracel jen v nic neříkajících záblescích.

„Vždyť jsem nepila.“ Vzdychla jsem si, když jsem si uvědomila, že jsem si objednávala kolu. Pohlédla jsem na něj, když zrovna rozbíjel vajíčka o okraj misky. Jenže pohledem se mi tentokrát vyhýbal...      a mě docela zajímalo proč.

„Nedělej si z toho těžkou hlavu. Bavila ses.“ Pokrčil rameny, jako kdyby se nic nedělo. Jemu to možná připadalo jako hloupost, ale jen proto, že se v té situaci nenacházel. On si nejspíš z předchozího dne vše pamatoval.

„Měla bych jít domů.“ V hlavě se mi odehrávaly hororové scénáře, jak se Alex uprostřed noci náhodou vrátil domů a mě tam nenašel. A co když se vrací zrovna teď?“ Ze všech těch představ se mi udělalo zle.

„Jen se najíme a odvezu tě.“ Zamumlal Reeve, zatímco naléval do dvou skleniček džus.

„Ne!“ Vyhrkla jsem. Co kdyby nás někdo viděl. „Děkuji, jsi hodný, ale nemám to zas tak daleko.“ Pokusila jsem se o úsměv, ale sama jsem cítila, že byl křečovitý.

„Měla bys s námi chodit častěji.“ Opřel se o pult a zadíval se na mě. Kousla jsem se do rtu a zavrtěla hlavou.

„To nejde.“ Alex by mě zabil, dodala jsem v duchu. Mrzelo mě, že jsem si včerejšek nepamatovala. Nejspíš to byla opravdu povedená jízda.

Reeve mi podal talířek míchaných vajíček a sklenici džusu. Sám se posadil na kuchyňskou linku a pustil se do jídla.

„Proč ses nezúčastnila konkurzu?“ Ukázal na mě vidličkou, zatímco žvýkal první sousto. „Včera jsi byla...“ Odmlčel se a nabral si další sousto. To ticho mě zabíjelo. Určitě řekne něco v tom stylu, že kdybych na sobě zapracovala, možná bych měla nějakou šanci.

„...byla co?“ Šeptla jsem. Možná jsem to raději ani nechtěla slyšet. Alex měl pravdu, kritiku nezvládnu.

„Byla jsi úchvatná.“ Odpověděl se vší vážností v hlase a zahleděl se na mě tak zkoumavě, že jsem myslela, že zešílím. Řekl úchvatná. Já byla podle Reeva úchvatná.   

„Musím už opravdu jít.“ Odložila jsem prudce vidličku, sebrala si tašku a rychle se vydala ke dveřím.

„Amelie, počkej!“ Zavolal za mnou tiše, aby neprobudil ostatní. Doběhl mě na chodbě, kterou měli všichni nájemníci společnou. Chytil mě za zápěstí, abych zastavila. Stál proti mně a tak jsem mu zapíchla pohled do hrudi, abych se mu nemusela dívat do očí a stydět se za sebe.

„Kde jsi?“ Dotkl se opatrně mého spánku. Vyděšeně jsem ucukla.

„Jak to myslíš? Tady jsem.“ Udělala jsem krok vzad, aby se mě znovu nedotýkal. Jenže jsem zády narazila do zdi. Byla jsem v pasti a hrdlo se mi svíralo zoufalstvím. Protože s každým dalším dotekem, s každým dalším slovem se to stávalo horší. Bolest byla větší a hlavně jsem věděla, že je to čím dál tím nebezpečnější. I kdybych sebevíc chtěla. Tohle se nesmělo stát. Patřila jsem Alexovi a nic jsem s tím nemohla dělat. Já a Reeve, to byla jen nádherná pohádka.

„Jsem tady.“ Odpověděla jsem mu znova, ale tentokrát vzdorovitějším hlasem a snažila se rozmrkat slzy bezmoci. On však udělal krok a byl najednou ještě blíž. Zvedl pomalu ruku a položil mi ji na tvář. Jeho dlaň byla teplá a trochu zhrublá. Možná od kytary, možná od práce. Byl tak odlišný od Alexe, který měl dlaně jemné, protože se práce nikdy ani nedotkl.
Přivřela jsem oči a aspoň na vteřinu si dopřála ten luxus si jeho dotek užít. Naklonil se ke mně ještě blíž, takže naše oči byly ve stejné úrovni.

„Mluvil jsem k té dívce, která včera zpívala tak, že bych pro to klidně umřel. Ta, která včera žila.“ Položil mi na tvář i druhou dlaň a palcem setřel jedinou proradnou slzu zoufalství. „Amelie, ty máš v sobě tolik energie, tolik života. Proč to v sobě tak svazuješ?“

„Já nesmím...“ Vzlykla jsem. A najednou, jako kdybych se dívala do zrcadla. Viděla jsem v Reevových očích to stejné zoufalství, které bylo v mých. Vydechnul a přiblížil se ještě víc. Cítila jsem svírání v břiše, ale bylo to jiné. Byl to sice strach, ale příjemný strach. Na zátylku se mi zježily chloupky. Ucítila jsem, jak mě na rtech zalechtal jeho dech a jemně mě zaškrábal vousy.

„Reeve!“ Rozlehl se chodbou ženský hlas. Na schodech stála drobná štíhlá žena s velkými slunečními brýlemi, které si v nevěřícném gestu sundala z překrásné tváře. Vrátila jsem se pohledem do Reevových očí, které křečovitě zavřel. Najednou vypadal o deset let starší. Nechal klesnout dlaně z mých tváří, na kterých mě najednou zastudil vzduch.

„Půjdu.“ Šeptla jsem. Mechanicky jsem se otočila a druhým schodištěm opustila dům. V hlavě mi bzučelo, dlaně se mi potily a chvěly a po zádech mi běhal mráz. Bylo mi najednou hrozně zle. Běžela jsem po schodech a zhluboka lapala po dechu. Cítila jsem to nebezpečí. Bylo to jako monstrum, co mi sedělo na zádech a dlouhými chapadly mi vnikalo krkem do žaludku, který mačkalo a drtilo. Stejně tak omotávalo další chapadlo okolo mozku. Ve dveřích jsem potkala nějakého pána. Snažila jsem se vypadat nenápadně. Minula jsem ho a vyšla na šedou ulici. Zhluboka jsem se nadechla a pod prsty ucítila vlhkou stěnu. Opřela jsem se o ni a vyzvracela se. Jenže to nepomáhalo. Nic už mi nemohlo pomoct. Zatnula jsem zuby a setřela si pot a slzy z tváře.

Pozvracela jsem si špičky bot. 

Prudce jsem je skopla a vydala se domů po vlhkém chodníku bosa.

O půl hodiny později jsem seděla v metru a civěla na svůj odraz v okně. Vlasy jsem měla trochu rozcuchané, oči zarudlé s nachovými stíny pod nimi. Prsty jsem si nevědomky přejížděla po rtech a snažila se smazat ten pocit na nich. To jak mě brněly v očekávání polibku. Protože tohle se nesmělo stát.

Jenže Reeve mi kompletně obrátil svět na ruby. Doteď jsem žila jen mechanicky. Potlačila jsem své já a snášela svůj život. Chovala jsem se podle Alexových pravidel a díky tomu se vyhýbala trýzni. Jenže s Reevem se stará Amelie začala probouzet a dožadovala se o svobodu. Snažila se přetrhat pouta a se zatnutými zuby klidně snášet příkoří, jen pro tu špetku citu.

Zatlačila jsem si prsty na semknutá víčka a ucítila na špičkách vlhkost. Nechtěla jsem brečet, ne před všemy těmi lidmi, kteří mě pozorovali podezíravými pohledy. Seděla jsem zhroucená ne sedadle, bosá a z oblečení mi páchlo kouřem a alkoholem. Nejhorší byla ale ta obava která zahnízdila hluboko v mé hrudi. Usadila se mi blízko srdce jako klubko bodláčí. Obava z toho, že ať se budu snažit sebevíc, nevyvléknu se z toho. A co pak semnou bude? Co když to zajde tak daleko, že budu muset utéct nehledě na to, kolik peněz ušetřím.

Metro zastavilo a já otupěle vystoupila. Přejela jsem pohledem nástupiště plné lidí v oblecích spěchajících do práce a zastavila se pohledem na bezdomovkyni choulící se u stěny. Před sebou měla na zemi ušmudlanou čepici a v ní pár drobných.

Co když skončím jako ona?

Zhluboka jsem se nadechla a prokličkovala ven z metra a rovnou domů.

Úlevou jsem se skoro rozbrečela, když jsem našla byt prázdný. Alex se nevrátil. Možná nepřijde na to, že jsem v noci nebyla doma. Podívala jsem se na hodiny, které svítily pod velkou plochou televizí a zjistila, že mám ještě dvě hodiny času, než se budu muset vypravit do divadla. V koupelně jsem se tedy svlékla a vlezla si pod teplou sprchu. Nohy jsem měla ztuhlé chladem, protože chodníky byly po dešti který New York zkropil brzy ráno mokré a chladné. 

Smývala jsem ze sebe nejen odér včerejšího večera, ranní New York, ale i Reeva. Musela jsem ze sebe dostat i jeho doteky a nejlépe i jeho pohledy.

Chvílemi jsem si přála, aby mi bylo zase sedmnáct. Abych žila zase ve Vermontu a starým náklaďákem jezdila kolem naší moštárny. Myslela jsem si tehdy, když jsem zrovna seděla na jednom ze stromů v našem sadu, že je můj život plný problémů. Proč si Bill Wallters v Matematice sednul k Noře, když vedle mě bylo také volné místo. Cítila jsem vůni sadu a nakyslou chuť jablek na jazyku. Pak chvíli po mých dvacátých prvních narozeninách měli naši autonehodu a umřeli mi. Tehdy jsem musela prodat moštárnu. Sama bych ji nezvládla a navíc se ukázalo že táta nadělal plno dluhů, které bylo třeba splatit. Tehdy jsem si myslela že horší už to být nemůže a problémy ze sedmnácti mi najednou přišly malicherné.

A teď? Nemám nic. Jsem jen něčí majetek. A raději bych tahala koše s jablky celý den, než řešit to co nyní. Kdoví co bude za pár let.

Prudce jsem vypnula vodu a ještě chvíli stála na místě a snažila se dát se dohromady. Zatlačit starou Amelii zpět na své místo a snažit se chovat se tak, jak mám.

                                                                       ***

Sotva jsem vstoupila do sálu, udeřil mě do nosu hospodský odér. Skupinka co spala u Reeva šla nejspíš rovnou z jeho bytu. Na sobě měli to stejné oblečení, vlasy pocuchané a oči zamlžené kocovinou. Z hlavního sálu, kde bylo hlediště se ozývalo bušení a bzučení vrtačky. Jake seděl na zemi a na čele měl připlácnutý mokrý ručník.

„Já tě žeru.“ Ukázal na mě prstem a usmál se na mě tak, jak nikdy předtím. Zarazila jsem se a pak mi došlo o čem to asi mluví. O mém včerejším výstupu. Co když si ale dělal legraci?

„Ja tebe taky zlato.“ Zašveholila Rebecca a vtančila do sálu.

„Co to tam vyrábí?“ Zavrčel Rob a sevřel si oběma rukama hlavu. „Zabije mě to!“

„Překvapení“ Zašveholil Sebastian který kráčel za svou modlou Rebeccou. „Reeve už je tam.“ Začal nás pomalu nahánět bočním vchodem na hlavní podium.

Reeve už je tam. Brnělo mi v hlavě. Reeve. Jako kdyby to byl najednou úplně jiný člověk. Reeve už je tam. V pohodě. Jsme kolegové. Bude to dobrý. Opakovala jsem si cestou v hlavě tuhle mantru.

Jenže sotva jsem ho tam zahlédla stát. Moje podvědomí zavřeštělo: Nebude to v pohodě!

Stál tam s hlavou zakloněnou a něco ve výšce zkoumal. Snažil se tvářit tak jako obvykle, naprosto uvolněně a možná trošku klackovitě, ale když se na mě na zlomek sekundy podíval, věděla jsem, že je stejně v háji jako já.

 

 

Reeve:

 

Nechal jsem Ashley doma a zmizel spolu se zbytkem herců do divadla. Jako srab jsem před ní utekl, když mě propalovala pohledem. Ale věčně se před tím skrývat nemůžu.

Jenže teď přede mnou stal daleko zapeklitější oříšek. Stál jsem na podiu a ostatní se pomalu ploužili dovnitř. Kolem pasu mě svíral popruh. Připadal mi nějak těsný, možná až moc mi mačkal žaludek a ten jako kdyby se dral jícnem ven a tlačil mě až do mozku. V uších mi hučelo a dlaně jsem měl studené a zpocené. Podíval jsem se na setinu sekundy Amelii do očí a žaludek se mi sevřel ještě víc.

Vlastně jsem nemusel řešit nic. Za chvíli se stejně zabiju takže mi to může být vlastně jedno. Ještě jednou jsem se podíval ke stropu na tu víšku a udělalo se mi znova zle.

„Takže Reeve, odrazíš se, lana se napnou a přistaneš támhle na té plošině.“ Zamával Sebastian na kluky kteří právě přivrtali plošinu zhruba půl metru na půl metru na balkonek v hledišti. „Chápete? Proletí nad lidma“ Začal Seb jančit, jako kdybych tam měl lítat a rozhazovat peníze. „Budou šílet.“

Jo, jo. Šílet. Zešílím já.

„Hele Sebíku a je to bezpečný?“ Ozval se Jake. Jasně, jeho by to mělo taky zajímat, když je v alteraci. Vlastně, když jsem nad tím přemýšlel...proč tady nestál místo mě on?

 Nebuď srab! Okřiknul jsem se v duchu a zastínil si oči před reflektory abych dohlédl na plošinu na balkonek.

„Je to zatraceně daleko.“ Kdybych se tady poblil, tak to můžeme přisoudit kocovině.

„Neboj se!“ Plácnul mě Seb po zádech a mávnul. „Můžem!“ Zvolal.

Počkat?! Jak jako můžem? Co to mělo znamenat? Proletělo mi to hlavou rychlostí světla, než se guma napnula a vymrštilo to semnou do vzduchu. Stihl jsem vypustit jen pár sprostých slov, než se mi zatmělo před očima. Naštěstí jen na okamžik.

„Reeve jsi Spiderman, tak zkus podle toho taky lítat.“

„Di doprdele!“ Vyklouzlo mi. Obracel jsem se ve vzduchu kolem vlastní osy a skoro jsem nemohl najít, na koho jsem to vlastně křičel. Tohle bylo opravdický peklo. Zmítal jsem tam sebou celou věčnost, než jsem zjistil, že pode mnou se míhají sedadla.

„Bacha!“ Zakřičel někdo...asi Rob. Podíval jsem se před sebe a uviděl rychle se blížicí plošinu. Natáhl jsem ruce před sebe a přistál na ni. Vybavila se mi vzpomínka, když jsem bral Ashley na rande a šli jsme do nějakého aquaparku, kde cvičená kosatka vyskakovala na břeh. Asi tak jsem si připadal.

Seskočil jsem na balkon, odepnul si ty pitomé popruhy a vypadl ven. Pokřikovali zamnou, ale já je neposlouchal. Vyřítil jsem se z divadla a sedl si na patník. Z krabičky jsem vitáhl cigaretu a roztřesenýma rukama si připálil. Všechno jsem posral. Ashley si touto dobou pravěpodobně balí všechny věci. A Amelie se na mě nejspíš ani nepodívá. Nejsem ani schopný napsat pitomý text natož k celému muzikálu. Vytáhl jsem z kapsy klíče od auta a pevně je zmáčkl. Stačilo tak málo. Stačilo popadnout kytaru, sednout do auta a zmizet odtud. Zmizet od Ashley, zmizet od muzikálu, od Broadwaye a zmizet od Amelie. Nechat to všechno za zády a začít znova někde jinde.

Stiskl jsem klíč pevněji až se mi bolestivě zaryl do dlaně.

Stačí se zvednout a odejít. Nic mě tu nedrží. Můžu zmizet...

Prudce jsem odhodil cigaretu a zvedl se z chodníku. Končím tady! Rozešel jsem se rázným krokem, ale brzy se má chůze změnila na běh. Zoufalý úprk před vším a hlavně těma jejíma smutnýma očima.

 Vyřítil jsem se po schodech a vpadl do bytu. Potřeboval jsem jen svoji kytaru, nic víc. Jenže ve dveřích jsem se zarazil. Ashley seděla na gauči a oči měla kupodivu jasné.

„Takže ani neznáš její jméno, jo?“ Zasyčela na mě ostře.

„Ashley...“ Přitiskl jsem si dlaně na tvář a přemýšlel jak z téhle sitace vybruslit. Čekal jsem, že když mě s Amelii takhle načapala, rozejde se semnou, a než se vrátím z divadla bude pryč. Ale asi jsem se mýlil. Nejspíš chtěla ať si to pěkně vyžeru.

„Jak dlouho už to s ní táhneš?“ Vstala ze sedačky a zamířila ke mě. „Chci vědět jak dlouho mě taháš za nos.“ Píchla mě prstem do hrudníku.

„Nic s ní netáhnu.“ Zahleděl jsem se z okna a přál si už být daleko odtud.

„Nelži!“ Zakřičela, až jsem sebou trhnul. „Chtěl si ji políbit. A viděla jsem ten tvůj pohled. Jsi z ní celý divý, z takové šedivé myši!“ Chtěla mě praštit pěstí do prsou, ale popadl jsem ji za zápěstí.

„Ashley, prosím mlč už.“ Přitiskl jsem ji její ruce k bokům a odstoupil od ní. Najednou jako kdyby z nás byli dva cizí lidé. A pak to přišlo. Tlak v ní rostl, tváře ji zrudly a najednou vybouchla. Zakryla si rukama obličej a začala hlasitě vzlykat.

„Nenávidím tě, abys věděl!“ Vyrážela ze sebe mezi vzlyky.

„Já sebe taky.“ Zamumlal jsem, popadl kytaru a odešel z bytu. Hodil jsem si věci na zadní sedadlo auta a opustil New York.

 

 

 

A tady už zmiňovaný obal, nebo já nevím jak to popsat :D