Turn off the dark X (Many of horror)

Anotace: Aaaa protože nevím, co napsat, tak nepíšu nic :D

První co jsem si uvědomila bylo, že zvracím. Další byl koberec tlačící mě do tváře, pištění v uších a teprve pak přišla bolest. Byla všude. Roztřesená a naprosto zmatená jsem se zvedla na zesláblých rukách a otřela si ústa. Hlava se mi točila a všechno bylo divně temné. Nevěděla jsem, kde to jsem. Všechno bylo rozmazané a zpřeházené.  Pak jsem zahlédla Alexe jak sedí v křesle a tvář mu osvětlovala jen záře televizoru. Teprve když jsem ho uviděla mi vše zacvaklo a já se zoufale rozkřičela. Nevěděla jsem vlastně pořádně proč. Jen mi docházelo, že mi udělal něco hrozného.

„Ty prase!“ Vyrazila jsem ze sebe mezi vzlyky. Tvář mě nesnesitelně bolela a nebyla to jen tvář.

„Probrala ses.“ Konstatoval spíš překvapeně aniž by odvrátil pohled od obrazovky. Nedokázala jsem ho vnímat. Jediné co mi běželo hlavou bylo, že přede mnou sedí monstrum. Musím být silná.

„Udám tě!“ Zvedl jsem se na vratké nohy a zatínala zuby. Alex zvážněl a obrátil ke mě tvář. Z jeho očí čišel naprostý chlad.

„Zkus to miláčku.“ Vysmíval se mi. Uvnitř jsem zoufalstvím umírala. Křičela a rvala si vlasy ale napovrch jsem to nevypustila.

„Udělám to.“ Podívala jsem se mu pevně do očí, co nejvíc to šlo.

„Udělej. A za dva týdny najdou tvé nafouklé tělo na břehu Long Islandu.“ Vypnul televizi a začal se zvedat z křesla. Bolest nebolest jsem na nic nečekala a vyrazila ke dveřím. I navzdory tomu, že jsem vrazila do futer jsem dokázala utéct. Motala jsem se zmateně po chodbách a snažila se vzpamatovat. Musím pryč. Seběhla jsem pár pater dolů a stiskla tlačítko výtahu. Uši jsem napínala jestli neuslyším dunění Alexových bot. Možná za mnou ani neběžel. Kousala jsem se do rtů, abych hlasitě nevzlykala a stírala si krev, která mi zasychala na očním víčku. Výtah cinkl a dveře se rozevřely. Škobrtla jsem dozadu a stěží zadržela výkřik. Ze dveří se na mě začaly natahovat pokroucené větve stromů a pavučiny. Nebyla tam kabina, ale přímá cesta na hřbitov. Mlha se plazila ven a omotávala se mi kolem lýtek.
Zoufale jsem posbírala poslední zbytky sil a dala se do běhu po hlavním schodišti. Jenže v dalším patře už jsem skutečně zaječela. Po stěně mezipatra se ke mě blížil obrovský pavouk. Jenže to nebyl jen tak obyčejný pavouk. Měl lidskou hlavu a ta tvář mi byla povědomá. Z úst mu kapaly sliny když po mě natahoval chlupaté nohy. Jen na chvíli jsem se zhroutila na schodiště a skryla tvář do dlaní. Tohle nemůže být reálné. Ten pavouk s Grigorijovou hlavou tam ve skutečnosti není, ale odvahu na to abych kolem něj proběhla, jsem neměla.  Droga sice ještě působila, ale už jsem pomalu dokázala racionálněji myslet. Obraz pavouka jsem ale vymazat nedokázala a tak jsem se rozběhla k požárnímu schodišti.

Sotva jsem vyběhla bočním vchodem z hotelu, začaly na mě okamžitě dopadat provazce deště. Obrovské kapky mi pleskavě dopadaly na zmučené tělo, když jsem utíkala pryč. Ulice se mi zdály prázdné, ale když se zablesklo, uviděla jsem mohutnou siluetu se svíticíma očima. Zaječela jsem a padla na zadek na mokrou zem. Při dalším blesknutí už tam ale nikdo nebyl. Se vzlykáním jsem se vydrápala na nohy a znovu se rozběhla. Útočily na mě zrůdy z temných koutů a obrovské krysy mi cvakaly zuby po kotnících. Byla jsem ještě tak zmatená, že jsem běhala ulicemi, jako když jelen skočí do silnice a kličkuje mezi auty.

Zoufale jsem se svezla po zdi jednoho z domů k zemi a objala se pažemi. Bylo mi na zvracení, když jsem viděla na svých zápěstích fialové otisky. Pro ztracenou, promoklou a napůl šílenou najednou New York nebyl místem, kde se sny stávají skutečností. Byla to džungle a já si nebyla jistá, jestli se s takovou dožiju rána.

Ztratila jsem pojem o čase. Seděla jsem tam možná deset minut, možná rok, když mi pohled padl na světelnou ceduli. Jednou jsem tu byla. Velká neonová reklama Irského pubu osvětlovala protější dům, takže to vypadalo, jako kdyby sám zářil zeleno-žlutě. Čekala jsem sotva dvě minuty než vyšel starší muž se psem. Proklouzla jsem dovnitř zavírajícími se dveřmi a začala stoupat po schodech. Zkoumala jsem cedulky na dveřích, až mi pohled padl na známé příjmení. Zaklepala jsem a čekala. Adrenalin byl pomalu pryč a mě se dělalo mdlo. Ještě jednou jsem zaklepala a opřela se o stěnu vedle dveří. Za nimi se ozvalo nadávání a rachocení. Pak se dveře otevřely jen na škvírku co to bezpečnostní řetízek dovolil a vykoukla rozespalá tvář s tmavými vlnitými vlasy.

„Kdo sakra!“ Zanadávala Iz, ale vzápětí vytřeštila oči. „Panebože Amelie!“ Nevím jak se ji podařilo tak rychle otevřít dveře, ale než jsem mrkla, už mě podpírala a táhla do bytu.

Hlava mi neskutečně bolestivě pulzovala s každým krokem. Isabelin byt vypadal, jako kdyby v jeho centru explodovala hromada šátků. Všude samé polštářky lampy v nachových a fialových odstínech, takže už jen z toho pohledu hřálo. Já se ale nedokázala přestat třást. Iz mě posadila na židli a se zděšeným výrazem mě zkoumala od hlavy přes modřiny na pažích, krvavé skvrny na stehnech až k bosým nohám.

„Kdo ti to proboha udělal?“ Sevřela moje roztřesené ruce.

„Izy...“ Chtěla jsem něco říct, ale nevěděla jsem co. Nemohla jsem říct nic. Nechtěla jsem ji do něčeho zatáhnout. Alex je nebezpečný. Iz by neublížil, ale riskovat jsem to nemohla.  „To nic.“ Zavrtěla jsem hlavou a setřela si slzy.

„Žádné nic. Volám policii.“ Rázně se napřímila. Prudce jsem ji popadla za zápěstí a upřela na ni zoufalý pohled.

„Iz prosím. To nejde. Bylo by to jen horší.“ Vzlykla jsem a snažila se setřít si slzy. Na prstech mi kromě slaných kapek ulpívaly i šupinky zaschlé krve. Nevěděla jsem jestli mám rozseknuté obočí nebo čelo...tvář jsem měla celou otupělou. Isabel na mě skepticky hleděla, jako kdyby se snažila něco vyčíst z mého výrazu. „Prosím.“ Špitla jsem a zahleděla se ji do očí.

„Dobře.“ Zavrtěla rezignovaně hlavou. „Ale zůstaneš u mě. Ať se ti stalo cokoli, kdekoli, nevrátíš se tam.“ Odešla do pokoje a začala otevírat skříně. Během dvou minut byla zpět s čistým ručníkem a hromádkou oblečení. Pomohla mi vstát a nasměrovala mě do koupelny.

Oproti světlé koupelně na jakou jsem byla zvyklá byla tahle tmavá s vínovými kachličkami a velkou vanou.

„Zvládneš to?“ Pohladila mě Iz po zádech. Ani jsem nevěděla na co se ptá, ale přikývla jsem, čehož jsem ale vzápětí zalitovala. Při pokusu o svléknutí šatů mě příšerně bodlo v boku. Bolestivě jsem zalapala po dechu a opřela se o okraj vany, protože byla dost velká šance, že omdlím. Proti své vůli jsem tiše zavolala na Iz, která nejspíš čekala hned za dveřmi, protože okamžitě vrazila dovnitř. Nemusela jsem ani nic říkat. Přistoupila ke mě a pomalu mě se vší opatrností začala soukat ze šatů. Periferně jsem v zrcadle na boční stěně zahlédla velikou podlitinu táhnoucí se mi přes žebra a spálenou kůži velikosti dlaně na stehně.

„Amelie...“ Se zoufalým pohledem zkoumala moje zmučené tělo a kousala si ret.

„Prosím Izy nech to být.“ Vzlykla jsem a s velkým vypětím sil se nasoukala do vany. Voda byla příjemná. Zahřívala mě a jen občas jsem sebou cukla, když se pod hladinou mihla mrtvolně bledá ruka. Teď už jsem si naplno uvědomovala, že to není reálné. Je to jen halucinace.

Opatrně jsem se osušila a navlékla se do izina trička a tepláků, které jsem musela hodně stáhnout. Přeci jen Iz měla oblé sexy tvary, zatímco já začínala být víc kostnatá než štíhlá. S ručníkem na hlavě jsem vyšla a Izy mi zatím roztáhla pohovku a rozestlala.

„Je to dobrá matrace, vyspíš se dobře.“ Natřepala mi polštář a podívala se na mě. Obě jsme věděly že dobře se určitě nevyspím.
Popřála mi dobrou noc a zmizela ve svém pokoji. Opatrně jsem tedy ulehla a zadívala se do stropu. Překvapovalo mě, že jsem ještě schopná dýchat a přemýšlet. Možná to bylo tím, že jsem si z toho nic nepamatovala, že jsem ztratila vědomí dřív než se něco stalo.

A nebo to bylo tím, že hluboko ve mě něco umřelo.