1) Návštěva na Bílé volavce

Anotace: 1. kapitola mé westernové, romanticky zabarvené knihy je nabitá vtipem, napětím i smutkem.

Slunce se klenulo k západu, dohasínal den, když ve Fox Creeku, Liščí zátoce na řece Green bears river, ženoucí se napříč západní Kanadou a slévající se nahoře se řekou Mackenzie, nejdelší v celé severní Kanadě, zastavil svého severského psa vysoký, unavený zálesák. Na sobě měl černobíle kombinovanou strakatou flanelovou loveckou košili, přes ostře řezanou hlavu mu v jejím středu plula rudá námořnická čepice. Netypický oděv pro zálesáka, kdoví, co byl vlastně zač. Přesto nazývejme ho trapperem. Přes rameno měl ten muž přehozenu Henryovu samonabíjecí opakovací pušku ráže 44 a kovbojský opasek zpola skrýval dva ošuntělé revolvery, vedle nichž se vrtěl váček se střelivem.
Po pravém boku tohoto podivína spokojeně sekal oháňkou severský pes; prériově šedé oči této němé tváře hypnotizovaly uctivě pána, vyčkávajíce, co muž rozhodne. Aljašský malamut tonul ve slastném prožitku – být po boku toho dobrého muže ho uspokojovalo, zvláště když urazil se svým pánem jistě několik desítek mil, což jeho kondici značně prospělo.
Lovec koží pocítil únavu; táhlé hnědé vlasy pod jeho karmínovou lodičkou mu rozevlál dech prérie, pronikavé černé oči rozespale zamžouraly šerem, aby na okamžik zavadily o modřínový srub, vábící ho v sebe. Trapper neoddaloval svůj záměr; věděl, že tady chce přenocovat. Než se střetl s nápisem zatlučeným nad prkennými dveřmi avizujícím, že chata, sroubená v lokalitě dravých volavek, nese jméno White heron - Bílá volavka, zaťukal na dubová vrátka u vchodu do bydla a pohlédl na z oken se linoucí světlo petrolejové lampy a z komína vycházející průhledný čmoud.
Zbloudilý muž otevřel dubová dvířka, na která pronikavě zaťukal. V tlumeně osvětlené chatě se v na zemi položeném lavoru umývala obnažená žena. Dlouhou hnědou hřívu na hlavě měla načechranou pěnou šalvějového šamponu a ručník byl přehozen přes opěradlo stoličky. Nemohl si nepovšimnout jejích mohutných, rozkošně vystouplých vnad se špičatými hroty pohledných bradavek, bujně jí vylézajících z hrudníku, a násilím se musel přimět vyšplhat zkoumavým pohledem k mrtvolně zbledlému obličeji, kde zděšeně vylézající oči z důlků zoufale pátraly po oponě.
Horečně se vylodila na pevninu, učinila dva ukvapené skoky ke stolu, kde byla zasunuta židle s ručníkem, a panicky, aby ukončila trapnost situace a zakryla svou hříšnou nahotu, jej k sobě přiložila, uvědomujíc si zkoumavý, němý pohled příchozího trappera, neschopna verbálního projevu.
„Dobrý večer," pronesl cizinec konečně galantně se ukláněje. Jejímu zakrytému tělu nevěnoval již žádnou pozornost. Proč taky, když je vše zacloněno. Krvavě rudou čepici, sletivší mu při tomto pohybu z temene, zachytila špička jeho kanad. Střelhbitě se pro ni shýbl, přiložil si ji na hlavu nedbaje toho, že je v místnosti se ženou, a pokračoval: ,,Je milým prožitkem spatřit v těchto pustinách pěknou ženu, zvlášť když to člověk zrovna potřebuje…" Omluvu za nevhodný příchod zřejmě neuznal za vhodnou, nebo mu k ní nebyl dopřán čas. Dívce přelétl po tváři lehký ruměnec.
Zarazil se. „ Vy máte horečku?"
„Ne. Proč?"
„Jste poněkud zrudlá. Vím, objevil jsem se tu tak náhle - ale to ještě neznamená, že ze mně hned musíte mít horečku."
„Já... Omlouvám se, pane,“ vyhrkla majitelka srubu rozpačitě. ,,Nemám proti vám nic... Já jen.. Ďobla mě vosa. Teď mě ďobla vosa. A příšerně." Zatvářila se, že ji to hrozně bolí, a pustila urousaný ručník na podlahu, aby si mohla přidržet napuchlé slabikáře. Křenila se a přitiskla si obě dlaně na místo, kde předstírala bolest.
„Vosa? Hm, to je nepříjemné. Patrně jste ji musela rozběsnit, protože jak známo, bez příčiny vosy neútočí. Také mě kdysi napadla vosa, vkradla se do hlubin latríny a spokojeně si tam lebedila a tu najednou žuch! - něco se na ni sesypalo - no, asi to nebyla zrovna rozkoš, tak se mi rozhodla pomstít vpichem do... No, vždyť víte, kam." Na zlomek vteřiny zrudl, ale potom už bez ostychu žvatlal dál: „Vím tedy, jaké to je, být obětí vosího terorismu, a tak vám utrpení zlehčím." Bez dovolení ji políbil nejprve na jednu, potom na druhou tvář.
Nebylo vidět úlek, jenž se jí rozlil v hlavě. Cítila ale, jak se jí do obličeje nahrnula druhá porce krve.
Muž si toho všiml a podivil se: ,,Nu - což? Myslel jsem, že sliny uzdravují rány. Alespoň můj Rex to tak vždycky dělá. No - u lidí to tak asi není - tváře napuchnou ještě víc. Zvláštní věc."
A protože se i nadále tvářila kysele, položil jí ruce na ramena. „To bude dobré," konejšil ji. Neuvědomil si, co tím způsobil. Žena se vzrušením rozklepala. Svalnaté ruce cizincovy byly trochu ztuhlé večerním chladem; to však nebyl důvod, proč se třásla. Ji rozechvěl ten DOTEK. Zdálo se, že procitl ze sna. Byl příliš unaven, než aby si toho všiml dříve.
„Vy se... klepete. Je vám zima? Přiznávám, že jsem trochu studený. Když člověk nemá, k čemu by se přitulil, bývá to tak zpravidla. Co kdybychom to napravili? Zahřejeme se a nebude nám zima." Vztáhl k ní vytáhlé paže a přitiskl si ji k mohutné hrudi. Bože, jak rozkošné to bylo! Nechtěla, aby to skončilo. Klepat se ovšem nepřestala. Třásla se ještě víc. A vtom se od ní odtáhl.
„Vy se mně bojíte, takhle to je. Nechtěl jsem ve vás vzbudit strach. Chtěl jsem vás požádat o nocleh. Celý den cestuju krajem, abych našel svého koně. Prvotřídní kůň, pýcha mého ega, se splašil dnes ráno. Je to zvláštní, pokojně se popásal před srubem a najednou se potřeštil a vzal roha. Neběžel snad za vámi?"
Žena byla v nebezpečné situaci. Když ji objímal, byla rozechvělá, ale ne alespoň pod jeho pohledem, ježto na ni neviděl. Teď ale byla ještě rozpačitější, stejně jako před tím, než ji políbil. Byla natolik rozechvělá, že nedokázala sama uchopit ručník ze židle. Až když jí jej duchapřítomně podal, dostavilo se jí slov.
„Za mnou? Ale kdeže. Co by ho ke mně vedlo?"
„Vaše krása," řekl nežertovně.
Žena zahořela potřetí. Proč jen mu odpověděla otázkou?
,,Je mi vás líto," zesmutněl. „Tak krásné děvče a ďobne ho vosa. Pojďte sem, zchladím vám tváře."
Nedokázala odolat jeho nabídce. Kráčela pozvolna k němu. Cizinec jí položil ruce na obličej. Příjemně ji to ochladilo, ale zároveň rozechvělo.
„Ach, zatraceně," svraštil obočí v náhlém uvědomění. „Zapomněl jsem, že se mně bojíte. Možná by bylo nejlíp, kdybych odsud odešel. Byl jsem sakra blbec, že jsem se tu zastavil." Odstoupil od ní.
„Já se vás nebojím," namítla a zatvářila se uraženě. „Já naopak chci, abyste tu zůstal. Už je to dlouho, co hoši odešli. A být tady sama je dost bída."
„Jejda. A co je to za hochy, že vás tu takhle nechali?"
„Moji bratři. Řekli, že jdou s kožešinami do stanice. Už je to čtvrt roku a oni pořád nikde. Bůhví, proč se tak dlouho nevracejí."
„A co vaši rodiče?"
„Nežijí tu s námi."
„A proč zde žijete vy? Ženy se do těchto krajin moc nehodí."
„Tak, prostě tu žiju. A bratrům to nevadí."
„Jak vypadají?" ptal se muž se zájmem dál.
„Joe je tmavovlasý, krátce ostřihán, jizva na bradě, jemné strnisko a modré zorničky. Devatenáctiletý. Patrick, přezdívaný Oak, je vyšší postavy, hladce oholen, prostovlasý a s rameny gigantickými, říkáme mu proto Dub. Jednadvacet let."
„A vy jste Mary."
Levé obočí majitelky srubu se protáhlo do imaginárního otazníku. „Kdo vám to řekl?“ zvolala překvapeně.
„Líbí se mi to jméno. A líbíte se mi i vy. Proto jste Mary, ať chcete nebo ne. Mimochodem, já jsem Willy. Willy Woodpecker." Nepočkal, až mu podá ruku, a rychle k ní natáhl svou.
„Mary Gubrianová," představila se žena a oči jí zářily.
„Už zase se klepete. Nebojte se mě přece. Jen vám tu ruku mírně stisknu, nerozmáčknu vám ji."
„Nebojím se vás, pane Woodpeckere. Mám starost o své sourozence."
,,Rozumím. Poslyšte, něco bych vám o nich řekl. Už jsem do toho vtažen, tak není vyhnutí, nýbrž má povinnost zasvětit vás do osudu těchto gentlemanů. Bylo to nahoře u Mackenzie. Můj srub stojí na jejím levém břehu...“ Jeho ruka spočinula na jejích vlasech, aby ji připravila na nejhorší.
,,Co to děláte?“ vydechla plaše. Nebyla zvyklá na muže. Nikdy ještě neměla partnera.
,,Snažím se Vás uklidnit a připravit na nutné avízo, jemuž se bohužel nelze vyhnout,“ odpověděl chraplavě. ,,Je vám to nepříjemné?“
,,N..ne,“ odvětila chvějivě.
,,Nebudu chodit kolem horké kaše. Měla jste již někdy muže?“ řekl naplno.
,,Ne,“ klesla žena zrakem k podlaze z prken.
Chápavě vyvlekl prsty z huňaté hřívy plné saponátu a ustoupil o krok dozadu. ,,Váš popis matematicky přesně odpovídá lidem, kteří se tam usadili přes noc. Již za soumraku odtamtud probleskovaly světelné paprsky táborového ohně jakýchsi kanoistů, jak jsem mohl poznat chvilku poté, co jsem tam neslyšně přebrodil. Táborák plně zjasňoval jejich siluety shodné s tím, jak jste mi je právě popsala. Bavili se také o vás.“
,,Nejste tedy jasnovidcem, jak jsem byla nucena se domnívat,“ vydechla s úsměvem a úlevou. Děsila se následujících sdělení o mladých mužích, kteří byli jejími sourozenci, dosud plně omámená kouzlem vískání.
,,Ne, to vskutku nejsem,“ zazubil se trapper pobaveně, ale pokračoval vážně: ,,Takové zprávy jsou příliš vážné, než aby se zvěstovaly naráz. Zvláště, figuruje-li v tom nadpřirozeno. Zabila je kočka, slečno, rys kanadský, šelma, která špatně viděla, ale ve skutečnosti je nezavraždila. Nikoho neohrožovala a kožich již pozbyl kvality, ve stanici by mi ho otřískali o hlavu, ale nezvládala už dobře chodit a zrak jí už taky dodělával. A přece jí nemohu přikládat vinu, slečno, že vám odrovnala rodinné příslušníky, neboť tak nestalo se proto, že by měla v břiše neovladatelnou prázdnotu. Půl hodiny předtím jsem ho viděl pojídat mršinu padlého soba, na něhož vlci zapomněli. A váš Patrick mu dal zbytek bizona ještě před tím. Rys byl nevinný, ačkoli zahynul s nimi. Ty oči, stářím zastřené, byly slepé - ale ne teď! V tu chvíli, kdy je totiž zabíjel, viděl překvapivě dobře.“ Náznak soucitu nahrnul se do mužova obličeje, kde bylo znát špatně skrývané rozčilení.
,,To zvíře k tomu bylo donuceno!“ zvolal nakonec drsně a záhadně.
,,Ach, nemám již nikoho z rodiny,“ klesla sklíčeně do jeho náruče a oči se jí zamžily.
V jejím objetí bylo cosi naléhavého, mělo neklidný charakter a potřebu získat u něj oporu. Pochopil to a dlaní své levé paže ji pohladil po neopláchnutých vlasech. Citlivé prsty cizincovy jezdily opatrně sem a tam, jak se ji snažil ukonejšit, a zachytávaly v bublinkách pěnivý saponát, zatímco jeho druhá ruka nalezla prostor na šíji děvčete.
,,Uklidněte se, slečno Gubrianová, a uvolněte se, jedině vám to prospěje,“ řekl jemně cizinec. ,,Nezůstanete sama na světě.“
Šok byl příliš vysoký, než aby jej okamžitě rozdýchala. Slzy žalu neshovívavě ukapávaly na mužovu strakatou kombinézu, do které se zkormouceně zabořila.
,,Pššššt,“ konejšil ji jako malé dítě, ,,to bude dobré, beruško.“
Nechala se ukolébat jeho povzbudivými obraty a odehnala od sebe prvotní šok. Jakoby z dálky jí něco podvědomě šeptalo, že je jí dobře takhle u něho. Jo, něho, ty jsi to, co on v sobě má, rozlévalo se jí mozkem. Má v sobě něhu. Jako v mrákotách se probíjela svými myšlenkami způsobenými v jeho těsné blízkosti, a pak se mu prudce vyvlekla.
„Nic nebude dobré!"
Pocítila stud sama nad sebou, že se v zoufalství a naprosto bez rozmyslu vrhla k absolutně cizímu muži přivandrovaného bůhvíodkud, aby u něj nalezla klidu. Otřela si zvlhlý obličej a hlasitě se vysmrkala. Ne kvůli slzám, ale kvůli Woodpeckerovi. Aby se neptal, co se děje, když ho tak náhle pustila. Bude si myslet, že měla potřebu vyprázdnit nos.
,,Nic nebude dobré!" opakovala a slzy se jí koulely po hraně vlhkého orlího nosíku. „Nic! Je konec! - - Ach, nemůžu již dále žíti, pane – umírám žalem... Sbohem, krásný zálesáku! Žijte blaze..." Dubové dveře povolily pod náporem kvapně stlačené kliky, ale Willy Woodpecker byl rychlejší. Dvěma skoky ji jemně zachytil za levou paži a vtáhl zpět do vytopené místnosti.
,,Nechte mě!“ vykřikla hystericky. ,,Nikdo mi nemůže zabránit ukončit svůj bídácký...“
Pěkný zálesák ji umlčel polibkem. ,,Slečno Gubrianová, opakuji vám s dobrým úmyslem, abyste načerpala klid,“ přerušil spojení ústních otvorů. ,,Ti muži zemřeli pekelnou cestou, kterou bych jim nepřál, ale o to méně budou trpět teď v nebi. Jejich duše dosáhly klidu a těla jsou osvobozena od bolesti, ale odpočívají v měkké prsti a čekají na návštěvu své sestry.“
V pohledu ženiných očí bylo znát znatelné uvolnění. „Pusťte mě a doveďte mě tam, moc vás o to prosím," broukla už mírněji a oblékla se.
,,Nejlepší bude, když si půjdete hned lehnout, slečno, protože jste rozrušená a potřebujete odpočinek. V noci se těžko pochoduje, ale to teď nechápete, protože jsem vám musel rozházet všechen rozum, ale zítra ráno budete mít buňky obnovené a půjdete se mnou k tomu náhrobku. Teď bych se rád trochu vyspal, je-li vám to libo, ne s vámi, uklidní-li vás to, a radím vám stejné učinění. Myslíte, že by to bylo lze?“
Mary se vrátila přirozenost. „Pane Woodpeckere, vyberte si z těchto dvou postelí, je v nich čisté pyžamo. Psovi hodím na zem pár kožešin. Kdybyste potřeboval na záchod, je za chatou. Spěte dobře.“ Proklouzla kolem něho svižně k exitu, leč pravačka pouze spočinula na klice, zadržena jeho dotazem: ,,Kam jdete?“
Osiřelá žena už to nevydržela. „Musím se jít trochu projít, pochopte to přece!“ jekla zoufale. „Pomodlit se za své bratry pod měsícem!“
,,Neblbněte, mladá dámo,“ domlouval jí přibližuje se k východu. „Je tu plno kuguárů, vlků, i medvědů grizzlyů. Rádi si vás vychutnají, to mi věřte, lady. Nehysterčte a pojďte spát. Nemám zájem na tom jít teď ven, ale musel bych, když...“
,,Půjdu sama, mladý pane,“ nezměnila rozhodnutí. ,,Měsíční záře mě uklidňuje.“
Položil jí shovívavě ruku na rameno. ,,Mary,“ promlouval k ní vlídně. „Na to přece není třeba měsíce. Když tu nechcete být se mnou – chápu, že máte obavy – budiž vám plně vyhověno! Vyspím se venku. Pojď, Rexi!“ Vykročil, následován psem, ke dveřím, ale Mary Gubrianová ho zachytila za opasek.
„Ne, Willy!“
„Rozmyslila jste si to?“ otočil se o 180 stupňů.
„Ano. Buďte mým bratrem, otcem a maminkou. Buďte mým přítelem a rodinou! Slíbíte mi to?“
,,Rád, moje milá, hezká dívenko! Rád – a jak!“ řekl a pomalu ji objal. Potom se odkolébal k dřevěné pelesti.
Jakmile ze sebe počal svlékat oděv, napadlo Mary, že by se měla otočit; on však stál obličejem ke zdi a nevěnoval jí už pozornost.
Srdce se jí zprudka rozbušilo při pohledu na jeho do tmava osmahlou páteř a nahé ruce, pokryté škálou mohutné svaloviny a robustních šlach, které náležely tomuto podivnému trapperovi. Takový lovec by ji ochránil za všech situací – o tom byla přesvědčena.
A což teprve, když si oblékl bronzovou, jako na Willa ušitou Dubovu noční košili a sňal ze sebe své černobílé zálesácké kalhoty a trenýrky! Mary na něm mohla oči nechat, jak byl krásný. Od hlavy, přes záda a hýždě až k nohám a jejich kotníkům, všude tak geniálně urostlý a šlachovitě dokonalý.
Mary z Willyho nedokázala odtrhnout oči. Viděla snad někdy něco podobného? Žádný jiný muž jí tak nevyrazil dech jako tento. Za chvíli už ten fešák bude mít i kalhoty - a ona se musí otočit, aby na ní nic nepoznal.
Nic takového však není možné, Mariin zrak se odmítá pohnout. Willy má kalhoty na sobě a otáčí se - a tu se jeho oči setkají s jejími.
„Nu - což? Proč na sebe jednoduše taky něco nehodíte a nedáte přednost modlitbám na loži?"
Mary odvětí naštěstí pohotově: „Pochopíte to, že neusnu!? Umřeli mi bratři a vy mě rozptylujete. Chce se mi brečet, ale dusím to v sobě a popotahuju nosem, ale až vytáhnu kapesník a vysmrkám se, vytrhnu vás ze snění!"
Willy si ji odměřeně přeměřil. „Ani kraví prd mě neprobere ze snové slasti na loži vašeho bratra - a tak se to nepodaří ani Mary Gubrianové!“ zvolal důrazně se vypínaje.
Ech? Co se to stalo? Mary nezčervenala? Bomba, zázrak! Čím to? Willy totiž pokračuje ve svém avízu a na nějaké růžovění prostě nedostačuje čas: „A i kdyby se vám i tak nemožná věc podařila, tak já zase brzy usnu, to se každopádně nebojte, Mary."
„No dobře, pane Chytrý. Zvítězil jste. Obyvatelka tohoto srubu se poddá všem rozhodnutím Vašeho Veličensta."


„Už spíte?" Mariin hlas protrhl mrtvé ticho setmělého srubu.
„Ano," ozvalo se z Oakovy postele.
„I vy vtipálku. Jak to, že nejste v říši snů?"
„Jak bych mohl být spícím, když jste mě teď probudila?"
„Já že jsem vás probudila?" Mary na něj vyvalila svá zelená kukadla jako sova probleskující temnotu.
„Ne, pan prezident."
„Nechte toho, jste drzý."
„A vy krásná."
Rošťák jeden! Jak on to dělá, že ji vždy uvede do rozpaků! Byla vděčna tmě, že skryla její ruměnec ve tváři. Stejně však věděla, že neusne; zrovna tak byla přesvědčená, že po celou noc ani nevzlykne, jak z něj byla rozrušená.
Už jenom to, že ležel dva metry od její postele, jí rozbušilo srdce jako nikdy v životě. Její postel se klenula z pravého zadního rohu místnosti směrem k přednímu, jeho z levého zadního konce k tomu jejímu. Mezi jeho a Mariinou postelí byla mezera sotva tři kroky. A k tomu ještě leželi hlavami k sobě.
Proč jen mu říkala, aby se vyhajal v Oakově posteli? Proč mu nedoporučila z levého zadního rohu k levému přednímu rohu se táhnoucí Joeovo lůžko?
„Nu - došla vám slova?"
„Na vaše prostoduché nesmysly by neodpovídal žádný inteligentní člověk." Ha, teď jsem ho setřela, mihlo se jí hlavou, a v duchu se zasmála.
„A proč tedy se mnou i nadále diskutujete?" Vítězoslavný úsměv mu rozhrnul ústa.
Obyvatelka srubu se zatvářila přísně. „Vy prohnaný lišáku! Vy máte odpověď na všechno. Já už se s vámi ale bavit nebudu - to vy budete ten, co přileze. Jenže já vás budu přehlížet a ignorovat a odkopnu vás někam do kouta, aby si ta vaše kebulka uvědomila, že jste nepotřebný."
„Vsadím se, že to nevydržíte ani hodinu," škádlil ji Willy Woodpecker.
„To si jenom myslíte. Doba, kterou ukončíte vy sám, začíná právě teď."
Rozhostilo se hrobové ticho, přerušované tu a tam jen oddechováním obou nedostižných nocležníků. Celý zbytek noci potom Mary probděla, modlila se za osudy příbuzných a vychutnávala slastně okamžiky v jeho blízkosti.