jednou dokola 12

Anotace: ...

Sbírka: Jednou dokola

Zabořila jsem se hlouběji do sedadla a pokoušela se uvěřit, že pokud tomu budu hodně věřit, třeba moje tělo udělá PUF a já se prostě rozplynu. Projeli jsme bránou, okolo budky s ostrahou, auto zastavilo na stání s číslem 58 a já stále seděla připoutaná na místě bez možnosti stáhnout si to podělaný okýnko. Oba chlápci vystoupili a jeden otevřel moje dveře.

„Vystupte si.“ Říkala jsem si, co se asi stane, když to prostě neudělám. „Doktorko, nemáme na to celý den.“ No, já jsem si to rozhodně nevymyslela. Já jsem teď měla sedět v hlučné jídelně a soukat do sebe nevalné jídlo a usrkávat u toho přeslazenou limonádu. Neochotně jsem vystoupila a pokoušela se nebýt bílá, jako stěna.

Prošli jsme podzemním parkovištěm, parkovali tu zcela běžná auta, vypadalo to tu jako všude jinde, až na to, že jsem měla osobní doprovod, kterého se nedalo zbavit, a nenosil nákupní tašky. Jeden z nepovedených klonů přivolal výtah a já si při tom nervózně podupávala nohou.

„Nervózní?“ Usmál se a nastoupil.

„Měla bych?“ Vykvíkla jsem, než jsem překročila tu milimetrovou propast mezi betonovou konstrukcí a konstrukcí výtahu. Bez zájmu pokrčil rameny a zmáčkl pětku. Zvláštní, vždycky jsem si myslela, že padouši musí sídlit alespoň ve dvacátém patře, aby to mělo tu správnou atmosféru. Takhle se mi ani nestačilo udělat špatně a dveře se zase otevřely.

Zírala jsem do rozesmáté tváře recepční, asi pětadvacetileté holky se silným make-upem a záplavou blond vlasů. Tohle byl vážně blbý vtip.

„Ahoj hoši.“ Zašvitořila a oblažila je bělmem svých zubů. „Váš průkaz, prosím.“ Zkoprněle jsem z tašky vytáhla peněženku a z ní průkaz. Projela ho čtečkou a podala mi ho zpátky i s nálepkou s velkým V. Samozřejmě tu byli světoví, takže tam nebylo N jako návštěva, ale V jako visit. Ještě zkoprněleji jsem si nálepku připlácla na triko. „Děkuji.“ Usmála se a už jen zbývalo, aby dodala: Příjemný pobyt.

Posunuli jsme se dál o nějakých deset metrů a zastavil nás postarší mračící se chlápek v uniformě, která mohla stejně dobře patřit členovi ochranky v obchoďáku jako příslušníku městské policie.

„Vaše osobní věci.“ Přistrčil mi plastovou krabici a já se tázavě podívala na Kadlece a Tkadlece, ale jejich obličeje byly stejně tvrdé jako bachařovo, takže jsem nakvašeně hodila tašku do bedny. Následovaly ji hodinky a telefon. „Všechno?“

„Jo.“ Co víc by si přál?

„Projděte rámem.“ Splnila jsem rozkaz a kupodivu nepískala ani neblikala. Čekala jsem na své věci na druhém konci, ale ony nepřicházely. Místo toho je starší chlápek nacpal do uzamykatelné přihrádky a klíč podal Kadlecovi, ten si ho zastrčil do kapsy.

„Potom vám je vrátíme.“ Uvolil se komunikovat, když viděl ten hromadící se vztek, a popostrčil mě dlouhou chodbou za zakódované dveře.

Chodilo to překvapivé množství lidí a nikdo z nich neměl na dveřích kanceláře jméno, jen číslo dveří. No jo, tajní. Samozřejmě jsme neomylně zamířili na konec chodby, kde pod oknem, všem na očích stála krátká tvrdá lavice, na kterou jsem se musela posadit.

„Počkejte tady.“ Tkadlec strčil hlavu do nejbližších dveří, ohlásil mou přítomnost a bez rozloučení odkráčeli.

Seděla jsem, podupávala nohou, pátrala po kličce na rámu okna a měla žízeň. Teď bych si teda tu sladkou limonádu dala nebo spíš panáka, na nervy. Připadala jsem si jako v čekárně u doktora. Taky jste tam objednaní, vědí o vás a nechávají vás čekat nehorázně dlouho jen, aby jste potom byli vděční za tu trochu pozornosti, kterou jsou vám ochotni věnovat.

Na druhém konci chodby byly hodiny, ale na tu dálku jsem nedokázala přečíst číslice. Dost mě to rozčilovalo a už jsem se chtěla prostě zvednou a dojít se tam podívat, když se dveře otevřely a vykoukla z nich ženština středního věku a brýlemi na nose.

„Pojďte dál.“ Skvěle, bude mě vyslýchat Gerta von Schmidt.

Následovala jsem ji do kanceláře a sledovala její absolutně prázdný stůl. Co jí teda tak trvalo? Otevřela další dveře a naznačila, abych šla dovnitř. Kancelář byla prázdná, tak jsem se posadila na židli a čekala, zase.

David se rozhodl, že mě opije, což se mu během následující hodiny, co jsme seděli na baru, dařilo. Ani jsem si nebyla jistá, co jsem to všechno vypila. Nějak jsem měla dojem, že když to splácám všechno dohromady, poleví to divný sevření vnitřností, který se mě chytilo, a nechtělo pustit.

Hodila jsem pohled ke stolu, kde seděli ostatní, a Martin na mě gestikuloval, že budou končit, teda alespoň on a Agnar, který se mračil, pokud jsem dokázala soudit na tu dálku.

„Asi už jdeme.“ Ukázala jsem prstem a zakývala se na barový stoličce. Skleničku jsem měla víc jak z polovinu plnou a dost jsem pochybovala, že to ještě budu dopíjet.

„Dáš mi to číslo? Rád bych si vybral svojí výhru.“ Naklonil se blíž a já viděla, jak se mu lesknou oči, ale rozhodně na tom byl líp než já. Zvláštní, tak trochu jsem si myslela, že to máme dneškem odbytý.

„Tak jo, máš tužku?“ Natáhl se za pult a ukradl nějaký fix. Při bližším ohledání jsem zjistila, že je to lihovka. Neohrabaně jsem seskočila na zem a posunula se k němu, rozhodla jsem se totiž, že mu to nadrásám na ruku. Normální úvahou bych to nejspíš napsala na ubrousek nebo bych se z toho pokusila vylhat, ale toho už jsem nebyla schopná.

„Pět, osm …“ Drmolila jsem si nahlas a pokoušela se soustředit při hyzdění jeho předloktí.

„Nemusíš chodit, pak bych tě doprovodil.“ Zašeptal mi do ucha a přivinul se blíž, než bylo zdrávo.

„Já vím a právě proto půjdu s nima.“ Zazubila jsem se. „Dobrou noc.“

Neunikla jsem polibku na rozloučenou, ale na druhou stranu, pokud něco, tak líbat rozhodně uměl. „Dobrou noc.“

Kosmickou rychlostí jsem odklusala za těma dvěma, kteří už se šinuli k východu. Vzala jsem si od Martina všechny svoje věci a s mírnými obtížemi se oblékla, abych venku neumrzla.

Málem jsem nechala klíče zvenku v zámku, ale povedlo se mi to uvědomit a vytáhnout je. Bunda šla celkem snadno, ale boty se ukázaly jako značný logistický problém, nakonec mi pomohl Agnar, který se u toho sice tvářil jako kakabus, ale v galantnosti mu to nebránilo.

„Neměla byste pít, když to nesnášíte.“ Zavrčel a mrštil s vlastní botou do kouta.

„No, taky si to můžu jednou za čas užít ne?“ Zaprostestovala jsem a přetáhla si přes hlavu mikinu, bylo nějak horko.

„Takovéhle chování u ženy je …“

„Nech si ty morality, jo?“ Začala jsem se rozčilovat a nějak neregistrovala, že jsem mu přestala vykat. „Já nemůžu za to, že …“ Pokusila jsem se rozepnout si pásek, ale nedařilo se, a tak jsem se podívala na něj, abych si ulevila alespoň naštvaným výrazem, ale on se tvářil tak, no já nevím.

„Bože, ty jsi tak krásnej! Proč musíš bejt z druhýho konce vesmíru?“ Sevřela jsem rukama jeho obličej a chvíli si ho jen tak prohlížela, než mi došlo, co to plácám. Asi bych opravdu neměla pít. Než stačil cokoliv říct, zmizela jsem za dveřma svojí ložnice a upřímně doufala, že tohle do rána zapomenu.

No, nezapomněla. Převalila jsem se na posteli a první myšlenka, která mě přepadla, byl právě ten můj ostudný výlev. Křečovitě jsem sevřela oči, bolela mě hlava a do pokoje pražilo takový to mrazivý slunce, podle kterýho se dá poznat, že venku napadl čerstvý sníh. Napůl jsem vstala a napůl vypadla na podlahu. Odpotácela jsem se do koupelny a na hlavu si nechala téct studenou vodu, ne zas tak studenou, aby mi to způsobilo zástavu srdce, ale řekněme vlažnou. Notnou dobu jsem věnovala smývání hospodskýho zápachu a pak jsem se vrátila vyvětrat pokoj. Dveře do jeho pokoje byly zavřené a doufala jsem, že ještě spí. Vkradla jsem se do kuchyně a dala vařit vodu na kafe.

„Dobré dopoledne.“ Zdrceně jsem svěsila ramena a podívala se směrem k sedačce. K mému úžasu se usmíval.

„Dobré. Nic neříkejte!“ Zarazila jsem ho dřív, než stačil cokoliv udělat.

„To jsem ani neměl v úmyslu.“

Vrátila jsem se ke kafi, udělala jsem si ho silný, hnusný, takže jsem si tam nalila ještě mléko a hromadu cukru, což změnilo chuť na jinak hnusnou, ale nevadilo. Tahle vynucená izolace měla alespoň tu výhodu, že se mi rozšířily zásoby potravin, které jsem normálně doma neměla, protože jsem byla od rána do večera v práci.

Sedla jsem si ke stolu a po očku ho sledovala. Hnízdil na sedačce s tabletem a cosi tam hledal, mě si moc nevšímal. Jak je možný, že jemu nic není? Nakonec mi to nedalo a připlazila jsem se na pohovku vedle něj, abych se podívala, co to tam má. Třeba se mi ho podaří nachytat, jak se kouká na nějaký hambatý obrázky, jak říkávala moje babička, nebo tak něco. Měl tam stránky nějakých amatérských astronomů.

Vstala jsem a vzala ze stojanu počítač, který byl rozhodně vhodnější než ten malý tablet.

„Když už jsem zodpovědná za ohrožení vašeho přirozeného vývoje, tak si na to alespoň vezměte tohle.“ Sedla jsem si zpátky na místo a vyhledala ty jeho stránky a vytáhla obraz na protější zeď. Přisunul se blíž a já mu podala datapad.

„Nevím, jak se to ovládá.“

„Úplně stejně, prostě si tady vyberete, co chcete a ono se to zobrazí tam.“ Několika údery jsem předvedla názornou ukázku. „Kdyby profesor viděl, co tu děláme, tak by mě asi zabil.“ Uchechtla jsem se.

„Já mu to neřeknu.“ Chytil mě za ruku a já ji odtáhla, nemělo cenu sklouzávat do těchto končin. „Emo, jestli jsem se včera choval nějak nevhodně, tak se omlouvám.“ Zadívala jsem se z okna, abych nemusela pozorovat ty jeho kukadla.

„Vy za nic nemůžete, já jen nejsem zvyklá, že …“ zmítala jsem se mezi potřebou si mu vylít srdce a odtažitostí, „ … to je jedno, zapomeňte na to.“ Nebyl nejlepší čas na slabou chvilku.

„Víte co, já si půjdu ještě lehnout, až budete mít hlad, tak mě vzbuďte, objednám nám nějaký jídlo.“