Jednou dokola 13

Anotace: ...

Sbírka: Jednou dokola

Po nějakých pěti minutách se dovnitř vehnal chlap s tlustými deskami v podpaží, kecnul do koženého křesla, usmál se a prásknul deskami na stůl. Byly nadepsané mým jménem a byla tam moje fotka, dost mizerná, musím říct. Měl takový ten nepříjemný žraločí obličej s mrtvýma očima, které vás pořád sledovaly.

„Architekt Valská, jaká vzácná návštěva.“ Tím starým označením mě chtěl nejspíš jen nasrat. „Ach, já zapomněl, doktorko. Stále je mi záhadou, jak jste to dokázala.“ To mě taky, ale nehodlala jsem se s ním podělit.

„Proč jsem tady?“ Vyhrkla jsem podrážděně, aniž bych chtěla.

„A víte, kde jste?“ V pekle.

„Mám hrubou představu.“ Byli tak nenápadně nápadní, že tohle mohlo být jen jediné místo. Ministerstvo vnitra, oddělení zvláštních záležitostí, to nás přeci tenkrát vyšetřovalo, ne?

„Konečně se setkáváme, po těch letech.“ Neměla jsem tušení, kdo ten chlap je, ale chtěla jsem od něj co nejdál. „Zapomněl jsem se představit, kapitán Osička.“ To jméno mi nic neříkalo a k němu nešlo. Navíc kapitán, doufala jsem, že mě bude vyslýchat alespoň někdo hodnotnější. Ale co, alespoň se mi to nezdálo a nezbláznila jsem se, skutečně mě někdo poslední měsíce sledoval. Bylo příjemné zjistit, že člověk není paranoik. „Ne, skutečně jsme se nikdy nesetkali, ale už bylo na čase, řekl bych.“ Usmál se a odhalil své žraločí zuby, strnule jsem seděla na židli a pozorovala ho. „I když, abych byl upřímný, čekal jsem trochu někoho jiného.“ Vážně mi bylo úplně jedno, že jsem se mu nelíbila. On se mi taky nelíbil.

 

Během několika dní se všechno vrátilo do starých kolejí, měl na tom zásluhu hlavně profesor, který mě zásoboval prací, a já neměla čas přemýšlet nad malichernostma. K Agnarově radosti nás znovu navštívila sestra Kaplanová, aby mu dala poslední dávku očkování, doktorka se rozhodla, že ho nadopuje i proti takovým věcem jako byl mor a podobně. Zdůvodňovala to vysokou pravděpodobností výskytu a podobnosti a nikdo neměl odvahu se s ní přít, i když jsme neměli ani tušení, jaké tam mají nemoci a Agnar nám to říct nemohl. Ke svému úžasu to ve mně vyvolalo nepříjemné množství pocitů, ke kterým patřilo i zklamání, protože to znamenalo, že ho mají v úmyslu skutečně vrátit, odkud přišel. Před takovými čtrnácti dny bych si to ještě přála a teď jsem z toho byla v rozpacích. Každopádně z toho dostal teploty, takže jsem se poslední dva dny moc nevyspala a teď mi nad obrazovkou padala hlava.

Odložila jsem datapad na druhý konec postele a přikryla se peřinou. Odpoledne už vypadal dobře, takže jsem se mohla v klidu vyspat. Během několika málo minut už jsem o sobě nevěděla.

Probral mě náraz na tvrdou zem a neodbytný pocit, že mě něco ohrožuje. Letmým průzkumem jsem zjistila, že to byla jen další z mých obligátních nočních můr a nic moc se neděje, až na to, že jsem se praštila do hlavy o noční stolek.

„Emo, jste v pořádku?“ Dveře se otevřely a v nich se objevil Agnar. Ohmatala jsem si hlavu, ale žádnou krev jsem necítila.

„Jo, v pohodě.“ Za tu dobu už si na ty moje noční výkřiky musel chudák zvyknout. Pomohl mi se postavit.

„Nepotřebujete něco?“ Promnula jsem si oči a přemýšlela kolikátého asi tak může být. Momentálně jsem byla poněkud zmatená a otřesená ze snu, který jsem si nepamatovala, ale byla jsem si naprosto jistá, že mám strach z něčeho určitého, ale zároveň vzdáleného.

„Ne, díky, jděte si lehnout.“ Pokrčil rameny a zmizel ve vedlejším pokoji. Chvíli jsem jen tak seděla, potom se došla napít a pak zase seděla na posteli. Nemohla jsem se odhodlat si tam zase lehnout, jakoby mě mohlo něco sežrat, jakmile bych zvedla nohy ze země. Nervózně jsem si poposedla. Na to, abych vstala, bylo příliš brzy a taky jsem se necítila odpočatě. Hlava mě tížila, ale prostě jsem si nemohla jen tak lehnout, jakoby se nic nestalo.

Po několika minutách váhání jsem vstala a ne úplně odhodlaně přeploužila chodbu. Rozhodla jsem se neklepat a rovnou otevřít. Otevřela jsem na škvíru a strčila dovnitř hlavu.

„Vlastně, vadilo by vám, kdybych spala tady?“ Připadala jsem si jako žadonící dítě, které se pokouší vetřít k rodičům.

„Pojďte.“ Posadil se na matraci, aby mi udělal místo. S pozoruhodnou rychlostí jsem za sebou zavřela a nasoukala se pod jeho peřinu. Lehl si vedle mě, oba nás přikryl a jako bonus mě objal. Tohle bylo mnohem lepší. Zabořila jsem tvář do jeho pevného hrudníku a zavřela oči. Zaplavil mě pocit bezpečí, jaký jsem už dlouhá léta nezažila. Vedle Dušana jsem se takhle necítila a to jsme spolu žili několik let.

„Dobrou noc.“ Ucítila jsem jeho dech ve vlasech a pravidelný tlukot jeho srdce mne ukolébal.

Zavrtěla jsem se a ještě víc se přivinula, než mi došlo, co to dělám a v obavách jsem zvedla hlavu. Díval se na mě a s lehkým úsměvem mi odhrnul vlasy z obličeje.

„Zdá se, že další noční můry vás netrápily.“ Ještě aby! V takové společnosti neměly šanci. Trochu jsem se odtáhla, abych nevypadala přehnaně vlezle a promnula si oči. Takhle po ránu jsem určitě vypadala vyloženě neodolatelně.

„Za to se omlouvám.“ Převalila jsem se na záda, ale moc to nepomohlo, protože se nadzvedl na lokti a zíral na mě dál.

„Nemáte za co, už dlouho jsem se tak dobře nevyspal.“ Pohladil mě po tváři, a pokud bychom byli v nějakém romantickém filmu, teď by byla skvělá příležitost se na sebe vrhnout, ale ve mně se ozval ten starý protivný hlásek sebezáchovy a zavřela jsem se v koupelně. Začínala jsem v téhle místnůstce o třech metrech čtverečních trávit nebezpečně hodně času. S hlubokým vzdychnutím jsem se opřela o stěnu a zírala na sebe do zrcadla. Možná jsem si to všechno jenom moc lakovala. Z úvah o tom, že na mě není nic, co by ho mělo přitahovat, mě vysvobodil profesor, protože mě volal do práce. Zdálo se, že vše pokročilo a já se měla účastnit nějaké porady. Několikrát se ujistil, že Agnar nikam neuteče a můžeme ho nechat v bytě samotného a já se mezitím pokoušela přichystat na cestu.

 

„Můžete mi říct, co chcete?“ Vyštěkla jsem.

„Taková netrpělivost, u ženy protřelé životem bych čekal lepší sebeovládání.“ Rázně otevřel „moje“ desky a chvíli do nich zíral. „Jste tu proto, že mi dlužíte nějaké odpovědi, doktorko. Respektive poznámky, které zcela jistě máte a povedlo se vám je před námi ukrýt.“

„Nevím, o čem to mluvíte.“ Založila jsem ruce na prsou a přemýšlela, jestli se mi nějak mohli dostat do počítače a najít tu rozepsanou práci.

„Ale no tak, tohle mě velmi uráží a uráží to i vaši inteligenci, Emo, pokud vám tak mohu říkat.“ Pokrčila jsem rameny, bylo mi fuk, jak mi bude říkat. „Nehrajme si na schovávanou.“

„Proč teď, po tolika letech?“ Přimhouřila jsem oči, ale jeho obličej byl statický.

„Nadešla ta správná chvíle.“ V pravém oku mu cuklo.

„Chcete obnovit ten projekt!“ Vykřikla jsem zhrozeně a on se blahosklonně usmál.

„Nikdy jsme ho ve skutečnosti neukončili.“ Vyděsilo mě, že mi to řekl, to nemohlo znamenat nic dobrého. „Jen jsme ho svěřili do povolanějších rukou, než byla ta vaše anarchistická skupinka.“

„Do těch vašich, předpokládám. Vojenská operace.“

„Přirozeně.“ Významně jsem se zašklebila. „Jsou mi dobře známi vaše pacifistické názory, ale jak jste si jistě všimla, příliš se to neosvědčilo.“

„V těch vašich tlustých deskách jistě máte a víte, že já nevím nic o tom, jak to fungovalo.“ Přikývl. „Vybral jste si špatně. Je mnoho povolanějších, než já.“ Nebylo fér to svalit na jiné, ale já prostě chtěla pryč.

„Ne není.“ Překvapeně jsem zamrkala.

„Profesor …“

„Je starý velmi nemocný pán se špatnou pamětí.“ Jeho obličej jasně říkal, že o tom nemám pochybovat.

„Ale …“

„Ne, skutečně není, nikdo z nich, byli vytěženi.“ A zlikvidování, nepochybně. Tohle mě tedy čekalo? „Navíc, mi o tom víme víc, než jste kdy věděli vy, kvůli tomu tu nejste.“

„Kvůli čemu, tedy?“

„Máte nenahraditelné informace, doktorko.“ Posunul si brýle na nose. „Zcela jedinečné.“

„Pak jistě víte, že jsem od začátku proti tomu podniku měla velké výhrady, společně s doktorem Hebkým.“ Což byl sociolog a byl snad ještě vyděšenější, než já.

„Ano, jistě, to vím. Ale stejně jste do toho šla, protože jste byla zvědavá a ambiciozní.“ Nebyla jsem si jistá, že byla, je to správné slovo. Benedikt to ve mně utlumil, ale stále to tam někde dřímalo, to jsem věděla.

„Naše obavy se potvrdily.“

„A my jsme se z nich poučili.“ Podrážděně jsem si odfrkla, protože tomu jsem nevěřila ani, co by se za nehet vešlo.

„Ne, nepoučili, protože to bychom tu dnes neseděli.“

„Jste velmi skeptická.“

„To tam jistě taky máte a také, kdo je můj bratr.“ Ta myšlenka mě přepadla náhle a já prostě vypálila, naslepo. Neviděla jsem ho několik let, ale doufala jsem, že by mi mohl pomoci.

„Váš bratr se ukázal být přeci jen více bratrem, než spolupracovníkem a stal se neužitečným.“ Museli ho vyhodit nebo přeřadit, potvory. Měla jsem se víc zajímat. „Abychom se někam pohnuli: Tak před hodinou došlo vaší zaměstnavatelce, že nejste pro kolektiv takovým přínosem, jak si myslela. Jistě víte, jak je dneska těžké najít si zaměstnání, a vy musíte živit malé dítě.“

„Hajzle!“ Procedila jsem skrz zuby, ani to s ním nepohnulo.

 

Večer jsem se vrátila jako zpráskaný pes a málem jsem se rozbrečela, když jsem ho uviděla. Zavřela jsem se v pokoji a další hodinu nekomunikovala, potřebovala jsem se trochu sebrat. Přeskládala jsem celou skříň, uklidila komodu, převlékla čisté peřiny a sebe do domácího, jen abych přišla na jiné myšlenky, což se mi celkem podařilo. Nakonec jsem vytáhla krabici zabalenou do balicího papíru, byl to dárek pro něj k vánocům. Chtěla jsem mu udělat radost, měly to být jeho první svátky.

Seděl za jídelním stolem a díval se ke dveřím, jakoby čekal, až vylezu. Zaštípalo mě v nose a já se musela snažit, abych se nerozbrečela. Kdy se ze mě stala taková citlivka? Popotáhla jsem a vrazila mu balíček s velikou červenou mašlí. Trochu nedůvěřivě na to koukal, ale zdržel se komentářů, protože viděl, že nejsem tak úplně v kondici.

„Chtěla jsem vám to dát až na Vánoce, ale na to už asi nedojde. Je to jenom taková … no je to oblečení, co u nás nosí záchranné složky, mělo by to zabránit řezným a bodným ranám, tedy snad. Přirozeně to není dělané na meče a tak, ale snad to bude alespoň k něčemu.“ Mlela jsem nesouvisle a očima hypnotizovala papír. Dlouho jsem se pokoušela vymyslet, co bych mu měla dát, a protože už jsem z principu byla spíš proto život chránit, než ničit, rozhodla jsem se pro tyhle hadry. Přišlo mi to jako dobrý nápad a teď mi to dávalo dobrý pocit, že jsem udělala alespoň něco pro jeho bezpečnost. „Nemusíte to rozbalovat, jestli nechcete.“ Dodala jsem trochu dotčeně.

Vzhledově to nebylo nic moc, ani jsem nevěděla, z čeho se to přesně dělalo, ale už to zachránilo nejednoho záchranáře, takže to asi nebylo úplně marné. „Nosí se to pod normálním oblečením, takže to ani nikdo neuvidí, až …“ se vrátíš, odkud jsi přišel.

„Děkuji, ale já …“ Pořád se na mě tak nedůvěřivě díval.

„Dneska se dohodlo, že se vás v pondělí pokusí vrátit. Půjdete domů.“ Chvíli na mě zíral, jakoby mu nedocházelo, co to říkám, a já zírala na něj. Odložil dárek na stůl a ruce si položil na stehna. Nervózně jsem rozhodila rukama. Dva dny a už ho nikdy v životě neuvidím. Kontrola sice skončila pro nás dobře, na nic nepřišli, ale pochybovala jsem, že budeme moct jen tak pokračovat, a rozhodně nikdo nedopustí, aby se nám tu zase někdo objevil.

„Můžu se vrátit?“ V očích se mu potěšeně zalesklo a já se nedivila, taky bych takovou zprávu na jeho místě vítala.

„Ano, už se mě zbavíte.“ V kuchyni jsem si natočila do sklenice vody, i když žízeň jsem neměla.

„Nechci se vás zbavit.“ Přišel za mnou a já se vetřela do jeho náruče.

„To ale nezáleží na nás.“ Dneska tam vzduchem málem létaly špunty od šampaňského a já se tvářila jako hromádka neštěstí. Muselo to přijít, ale tohle bylo tak náhle, že mě to úplně vykolejilo. Už jsem si na něj tak zvykla!

Pohladil mě po vlasech a nahnul se ke mně, což jsem brala jako jasný signál k úprku. Protáhla jsem se kolem něj a postavila se k oknu. Z čerstvé vrstvy sněhu už byla jen břečka. Otočila jsem se zpátky spíš proto, že mě nebavilo zírat z okna. Stál opřený ve futrech a pochybovačně si mě prohlížel.

Založila jsem si ruce na prsou a pokoušela se vymyslet, co moudrého bych mu řekla, ale nemohla jsem na nic přijít, místo toho mě napadlo něco jiného. Proč já bych se tomu proboha měla bránit? Tohle byla moje poslední možnost udělat něco opravdu spontánního, když budu vypadat jako blbec, tak už jen dva dny. „Proč sakra ne.“ Zabručela jsem a prostě tu místnost přešla a přilepila se na něj. Rukama jsem mu zajela do vlasů a přitiskla se na ty jeho úžasný rty. Tak nějak jsem čekala, že se odtáhne, ale ne. Chvíli jen tak stál, nechal se líbat a hladit po krku a tváři, až jsem to chtěla vzdát, ale právě v momentě, kdy jsem došlápla na celá chodidla, mě k sobě přitáhl zpátky.

Bylo úžasné a trochu děsivé sledovat tu změnu. Celou tu dobu, co jsem ho znala, byl tak krotký, že jsem něco takové ani nečekala, ale jakoby čekal, až mu jen naznačím, že se smí přiblížit. Jednu ruku jsem mu omotala kolem krku a druhou zajela pod tričko. Věděla jsem, jak vypadá, ale takhle na omak to bylo ještě daleko lepší.

Nevěděla jsem, na co byl tam od nich zvyklý, a tak jsem se rozhodla postupovat dle své přirozenosti, zdálo se, že ho to trochu překvapilo, ale ne natolik, aby přestal. Možná čekal, že si jen tak lehnu a ani se nepohnu. Přetáhla jsem mu triko přes hlavu a chytila za ruce, abych ho odtáhla do ložnice. To byl poslední impuls. Ukázalo se, že je velice dominantní a já si uvědomila, že jsem poprvé v životě s mužem v plném významu toho slova. Nevadilo mi to, ba naopak, nikdy jsem neměla potřebu mít navrch. Nebyl nijak zvlášť pozorný milenec, ale ta jeho živočišnost udělala všechnu práci za něj.

 

Otočil stránku a já uviděla fotku Benedikta a různá vyplněná políčka a poznámky. „Velice hezký chlapec.“

„Ani to nezkoušejte.“

„Velmi podobný svému otci.“ Chtěla jsem se ohradit proti tomu, kam tohle mířilo, ale nepustil mě ke slovu. „Doktorko, vaše DNA je ve zdravotnické databázi, stejně jako malého Benedikta, nemohla jste si myslet, že to utajíte.“Očima sklouzl k papírům a úplně se mu rozzářily. „Nic tak dokonalého jsem v životě neviděl. Fascinující a to vznikl přirozenou cestou, pokud se nemýlím. Zkrátka, ona ta příroda ví, co dělá. Naši lékaři z toho byli u vytržení, tak málo genetických mutací se u dnešního člověka nevidí. Chápete, jaký potenciál má? Vaše inteligence a genetická výbava našeho hosta. Už se to začalo projevovat, že? Ty výsledky ve škole, velmi chytrý hoch.“ Zatmělo se mi před očima.

„Co chcete? Chcete poznámky, dám vám je, ale nechte mého syna na pokoji.“ Vyhrkla jsem rychle, až příliš rychle.

„Ach, ty matky. Chci nejen to, doktorko, ale nebojte, nebudete na tom škodná.“ Podíval se na hodinky. „Právě teď se vzadu na chodbě rozezvonil váš telefon, pokouší se vám dovolat matka. Vyzvedla syna ve škole a otevřela vaši poštu, není to poprvé, tak by vás to nemělo překvapovat. Jistě se ptáte, co tam našla.“ Zazubil se a otočil ke mně obrazovku svého počítače. „Gratuluji, váš syn byl přijat do nejprestižnější školy v Evropě, Vincentova akademie.“ Vojenská internátní akademie, zapomněl dodat. Zrudla jsem vztekem, svoje dítě bych do té školy nikdy dobrovolně nedala!

„Nikdy!“ Zařvala jsem, až ta babizna vedle jistě nadskočila.

„Mnoho rodičů se může přetrhnout, aby své dítě do té školy dostalo.“ Prohodil naoko nechápavě.

„Ještě mu není ani šest!“ Už dost na tom, že ti géniové ve vládě schválili, aby děti chodily do školy od pěti let.

„Je dostatečně bystrý, aby náročné studium zvládl.“

„Ne!“

„Copak nechcete pro své dítě dobré vzdělání?“

„Dobré ano, ale ne vojenskou akademii.“ Pokoušela jsem se uklidnit, abych mohla myslet s čistou hlavou.

„To je jen přežitek, Emo. Povede se mu tam dobře.“

„Chcete říct, že nemám na výběr? Nemůžete mi ho sebrat, jsem jeho matka, musím s tím souhlasit!“ Podíval se na mě přes obroučky.

„Nikdo vám ho nebere a samozřejmě máte na výběr. Já vždycky dávám možnost volby.“

„Ano?“ Srdce se mi v hrudníku zastavilo.

„Samozřejmě se můžete vrátit domů, teď hned.“ Ovládla jsem touhu vyskočit na nohy a prostě utéct.

„Ale …“ Vždycky bylo nějaké ale, jeho pohled to říkal jasně.

„Můžete si nacvičit řeč, ve které vašemu synovi osvětlíte, jak jste se zachovala podle svých zásad, a proto nedostal dobré vzdělání a vy někde vytíráte podlahy. Jistě pro to bude mít pochopení.“ Zaklapl desky a otočil monitor zpět.

„Nebo?“

„Nebo se připojíte k našemu týmu, budete plně spolupracovat. Váš syn v září nastoupí do akademie, která mu otevře všechny dveře v dospělosti, budete pobírat plat nearmádního pracovníka, který je i tak vyšší než plat ve škole, takže vaše matka bude zaopatřena do doby, než se vrátíte.“

„Vrátím?“ Souhlasně přikývl.

„Je to jen na vás, Emo.“

„Tohle není žádný výběr.“ Hlesla jsem.

„Ale je, máte dvě možnosti, podle mě je to výběr. Takže, jak se dohodneme?“ Zadívala jsem se z okna na odpolední slunce a na holuba, který tloukl křídlem do skla. Nebylo pochyb, že by své výhružky naplnil, už to předvedli, okrajově jsem to zažila a teď by to na mě dolehlo v plné tíži. Už jsem nebyla sama, nemohla jsem se tak rozhodovat a on to samozřejmě věděl. Měla jsem právo ochudit Benedikta o budoucnost?

„Co přesně po mě chcete?“ Otočila jsem se k jeho rybímu obličeji, znovu mu zacukalo v oku.

„Jak jsem řekl, vaše nenahraditelné znalosti. Poskytnete nám vaše poznámky, každý detail o něm, jelikož jste záznamy tak efektně zlikvidovali, nic nezamlčíte.“

„Chcete tam jít.“ Oči se mi rozšířily úžasem a nevolí. „Ani nevíte, jestli žije.“ Pod jeho pohledem jsem si tím nebyla tak jistá.

„Prokazatelně víme, že překladač a čip fungovali ještě osm měsíců po jeho průchodu.“ Srdce se mi rozbušilo nebezpečnou rychlostí.

„Nepomůže vám, ať už budete chtít cokoliv.“ V tomhle ohledu se vyjádřil dost jasně, jeho slova jsem měla v živé paměti.

„My doufáme, že ano.“