A život jde přece dál, díl 8.

Anotace: ...

Je pátek. Dneska jdu zase po dlouhé pauze vysílat. Dopoledne, odpoledne i večer. Prakticky se ani nebudu vracet domů, vůbec by to nemělo cenu. Akorát z toho mám nepříjemný pocit. Ze setkání s Tomášem, se kterým jsem se od pondělního večera vůbec neviděla. A ani mě to nemrzí. Proč by mělo? Tomáš je pro mě něco jako vzduch. Nemůžu se ho zbavit. Ale tím, co mi řekl onen večer, mě dokonale dostal. Vůbec nevím, jak se teď před ním chovat.

Nejlepší varianta by byla - vůbec se s ním nebavit. Jenže jak, když tam spolu budeme celý den? To se nedá. Vypadalo by to přinejlepším blbě.

Zvednu se z postele a jdu si zkontrolovat bříško k zrcadlu. Schválně ho nafukuju, aby vypadalo větší. Jsem hrozná. Já vím, že teďka to ještě vůbec nepůjde poznat, ale mám nutkání se pořád chodit koukat. Nedokážu si představit, až budu mít břicho jako balón. Jak s tím budu chodit? Ale vždyť ve mně roste nový človíček. Můj a Nikolasův. Bude to dokonalé dítě.

Krásné a skvěle vychované. A jak řekl Nikolas. Pokud to bude chlapeček, bude to krásný, tmavovlasý hokejista po Nikovi a pokud to bude holčička, bude celá po mně. Ale dotáhne to dál, než já. Ona bude celosvětová, žádaná modelka, herečka nebo zpěvačka. Zajistíme jim krásnou, růžovou budoucnost.
Náhle se otřepu. Co to tady vymýšlím za kraviny? Vždyť jsem teprve na začátku těhotenství. A navíc - ať miminko vypadá, jak vypadá, ať je to co chce, bude to naše dítě, a i když to nebude génius, s Nikem ho budeme milovat nejvíc na světě.

Ke snídani si dám kyselé okurky a malinový jogurt. Prostě na to mám chuť. Možná je to jen tím, že všude čtu, jak se chutě v těhotenství mění a proto si namlouvám, že u mě to musí taky tak být, ale nemůžu si pomoct. Uklidňuju se jen tím, že stejně přiberu, tak je jedno, jestli o kilo víc, nebo míň.
Podívám se z okna, kde konečně začíná padat snížek. Nebe je ocelově šedé, sníh je krásně nakouskovaný a padá pomalinku a lehce, jako peříčko. Je 15. prosince. Už bylo načase. Nedokážu si představit Vánoce bez sněhu. Nemá to svoje kouzlo. Už jako malá jsem byla vždycky hrozně zklamaná, když jsem se o Štědrém dni podívala ven a tam byla jenom ta hnusná, šedá břečka, a nebo tmavý trávník. To dokáže dokonale zkazit náladu. A taky všechna očekávání, že se k vám Ježíšek přes to všechno dostane.

Najednou mě napadne, že to o mně vlastně ještě nikdo v práci neví. Jak jim to jen řeknu? A mám jim to vůbec říkat, nebo počkat, až si toho všimnou sami? To by trvalo moc dlouho a já bych se bála, že se prořeknu. V tom jsem opravdový talent. Pamatuju si ještě na základní školu, když mi nechtěně vyklouzlo, že máme psát písemku a už jsem byla terčem všech ve třídě.

Šprtka a vlezdoprdelka. Bylo to sice asi ve 3. třídě, ale ještě teď na to mám špatné vzpomínky. Ne, radši budu čekat na vhodný okamžik. Nebojím se, že nenastane. Nastane. A cítím že hodně brzo...
Mrknu na hodinky. Kruci, zase nestíhám!

Po ranním vysílání následují Sportovní noviny, které s napětím pozorně poslouchám. Určitě tam musí být zmínka o včerejším důležitém zápasu mezi Ruskem a Českem. Doufám, že to naši vyhráli! Hrozně bych to Nikolasovi přála. Hokej je jeho život. A vždycky ho to strašně potěší.

"Včera odehráli naši hokejisti zápas s Ruskem, který se konal v Moskvě. Po vyčerpávajícím prodloužení ale naši dokázali ubránit 1. místo, které zatím bezpečně, s náskokem dvou bodů držíme v tabulce. Teď se podívejte, jak naši vítězství burácivě oslavili." Usměje se moderátorka Sportovních novin, u které pořád zapomínám jméno (Karla, nebo Kristýna..uf, je to těžké). Není to mojí vinou, ale ona se tu pořád nějak nedokáže prosadit. Je to taková šedá myška. Je sice hezká, má nádherné, dlouhé, blonďaté vlasy a krásné, šedé, třpytivé oči, ale je na tenhle obor až moc neprůbojná a tichá. A navíc je tu jen na záskok za Lukáše, který je v nemocnici se zánětem plic.
Takže Nikolas přece jen vyhrál! Stočím oči na velkou obrazovku, která jede před námi. Vidím Nika! Všichni jsou ještě v bílých, hokejových dresech. V něm se mi Nik hrozně líbí. Jenže když jsem mu to řekla, jen se začal smát a podotkl, že vypadá jako medvěd. Nevypadá. Nebo vlastně...trošku jo, ale jako roztomilý medvídek. Žádný medvěd.

Právě se objímá se všemi kluky z jejich družstva a povykuje. Na to začnou všichni skákat a zpívat známou, českou hymnu: "Kdo neskáče není Čech, hop, hop, hop!" Raduju se s nimi. Z jejich družstva se znám se všemi jeho kamarády a musím říct, že jsou to opravdu fajn chlápci. Prostě hokejisti. Já jsem si uměla vybrat:). Po vysílání mu musím zavolat.

"Ahoj Táňo." Přijde za mnou rozpačitý Tomáš, kterému to dneska neobyčejně sluší. Asi byl u kadeřníka, má nový, moderní sestřih vlasů. Já se na něho rychlostí blesku a s překvapením v očích otočím. Divím se, že mi v takové rychlosti nepraskla krční žíla. Páni, jak může mít takovou odvahu ještě za mnou přijít po tom svém výstupu? Já bych si asi zahrála na pštrosa - schovala hlavu do písku a dělala, že jsem neviditelná.

"Ahoj..." Odpovím mu rozpačitě a před jeho pohledem klopím své do zlatova namalované oči. Sakra, proč jsem z něho tak nervózní? To on by se mě měl bát!

"Já se...," Tomáš se na chvíli odmlčí, protože kolem nás zrovna prochází s líbezným pohledem a svůdným úsměvem na rtech určeným Tomášovi ta Karla nebo Kristýna. Tomáš se za ní samozřejmě otočí, protože kromě hezkého obličejíku jí příroda do věnečku nadělila taky krásnou postavu,"...moc omlouvám. Byl jsem napitý a nevěděl jsem, co říkám. Nic z toho prosím neber vážně. Díky." Tomáš se shovívavě usměje a odkráčí pryč směrem, kam šla Karla nebo Kristýna.

Hej, tak tohle ale není pravda! V alkoholu je vždycky pravda a on mi kecá! No co. Nebudu ho trápit, třeba je to fakt pravda, co mi teď řekl. Nechám to tak, stejně je mi to jedno. (No, není. Ale nebudu se přece kvůli takové prkotině trápit. Hlavně kvůli prkotině, kterou řekl on, který holkám už nakecal tolik nepravd...)

Zajdu na wc, v první chvíli na sebe mrknu do zrcadla (jak jinak) a trochu si přetřu rty rtěnkou. Dneska se sama sobě líbím, maskérka na mně provedla úžasnou práci. Vytáhnu mobil z kabelky a vytočím Nikolasovo číslo. Mobil sice chvíli zvoní, ale přece jen se to čekání vyplatí.

"Ahoj Tááničko." Zanotuje mi do sluchátka a já se začnu smát. Moc sice zpívat neumí, ale to mu úplně klidně odpustím. Jeden nedostatek totiž zakryje vlna pozitiv a dokonalostí.

"Ahoj Nikolásku, tak co, ještě slavíte? Volám nevhod?" Zeptám se preventivně. Nikdy nevíš. A kluci v televizi vypadali, jako by chtěli slavit ještě další týden v kuse.

"Ty nikdy nezavoláš nevhodně. Jojo, slavíme. Ale teď už jen to, že budu táta! Kluci ti všichni strašně gratulují. A pozdravují tě. Však oni ti popřejí i osobně, až se vrátíme. Já už se tak nehorázně těším! Už jen dva dny. V neděli v 1 už budeme pěkně spolu odpočívat na bytečku. Akorát si nemůžu pomoct, ale mám z létání poslední dobou takovou nějakou nepochopitelnou hrůzu. I když jsme letěli sem, sebemenší turbulence mi strašně vadily. Měl jsem až skoro husí kůži. Tohle se mi ještě nikdy nestalo. No, ale hlavně, že už budeme v neděli spolu." Těší se Nikolas a za ním jdou ještě slyšet kluci, kteří mu nejspíš chtějí vzít sluchátko a pogratulovat mi. Jenže Nikolas, jak ho znám, se nedá.

"Páni, zní to skoro neuvěřitelně, že těch 10 dní už je skoro v čudu! Ale stejně to byla nekonečně dlouhá doba..." Přemítám a snažím se vybavit si Nikolase. Alespoň teď na chvíli, v hlavě. Daří se mi to úspěšně. Mám jeho tvář nastudovanou v hlavě jako obrázek v počítači. (Strašně ráda se na něho totiž dívám).

"Táňo, pět minut do natáčení!" Přijde za mnou Romana, a když uvidí, že telefonuju a rozzářenýma očima a s přiblblým úsměvem na rtech (to od samého štěstí) trochu se přikrčí, chápavě se usměje a znovu rychle odchází.

"Já musím končit. Zase si zavoláme, ok? Zatím se měj krásně. Papa, miluju tě." Loučím se a rychle utíkám na plac.