Wildest Dreams - Kapitola 1

Anotace: Nic netrvá věčně. Příběh, který je z velké části založený na vlastních zážitcích a pocitech, které jsou poupraveny do čtivé formy. Stejně jako zatím neznám svůj osud, tak nemám naplánovaný konec příběhu.Budu vděčná za každou konstruktivní kritiku.

Přestože nástěnné hodiny ukazovaly pár minut po půlnoci, nebyla jsem vůbec unavená. Nebylo divu, jelikož v mém životě právě chyběla jakákoliv činnost, která by alespoň kapku vyčerpanosti způsobila.

Zřejmě bych měla být za trochu klidu vděčná, protože posledních pár týdnů jsem strávila v neustálém stresu z vysokoškolských zkoušek. Byla jsem na konci prvního ročníku právnické fakulty a upřímně jsem pochybovala, že si na tu zodpovědnost, kterou cítím vůči sama sobě a kvůli které mi bývá u zkoušek špatně od žaludku, někdy zvyknu.

Pravdou ale bylo, že přestože jsem se těšila na poslední úspěšně zapsanou známku jako malé dítě, až ta chvíle přišla, najednou jsem netušila, co si počít s nově nabytým volným časem.

Obvykle jsem prázdniny trávila nějakou smysluplnou brigádou, ale letos se všechny mé myšlenky natolik upnuly k nové škole, že jsem si práci ani nesnažila sehnat. Abych se jen tak nepoflakovala doma, chodila jsem do firmy rodičů, kde jsem byla nadmíru potřebná. Alespoň tak to tvrdil táta. Já jsem to viděla tak, že pro mě jen uměle vytvářejí práci.

Ve své nekonečné znuděnosti jsem upadla do jakési letargie, ze které se mi nedařilo vyhrabat.

Už poněkolikáté jsem marně rozsvítila obrazovku mobilního telefonu a doufala, že jsem přeslechla zvuk přicházející smsky nebo zprávy na facebooku. Na celé situaci bylo o to víc depresivní, že můj už tak malý okruh kamarádek se ještě zúžil, když jedna z mých nejbližších přítelkyň odletěla na prázdniny do Francie. S tou hrstkou ostatních jsem nemohla, co se trávení společného času týče, počítat, jelikož byly zadané.

Najednou mi to slovo připadalo jako sprostý výraz, přestože jsem dotyčného statusu užívala před nedávnem taky. Vůbec mi nevadilo, že někdo má přítele a já ne, ale dokázalo mě rozpálit do běla, když si na mě kamarádky nedokázaly najít čas.

Jelikož mi chyběla parťačka, se kterou bych někam zašla a seznámila se tak s novými potencionálními přáteli či více než přáteli, uchýlila jsem se k jedinému v tu chvíli možnému řešení a stáhla jsem si do telefonu mobilní aplikaci Tinder.

Při mluvení o Tinderu jsem zásadně používala tohoto diplomatického spojení, abych se vyhnula slovu seznamka, které v sobě neslo pachuť zoufalství. A já jsem rozhodně zoufalá nebyla. Znuděná – jistě, ale zoufalá? Nikdy.

S potěšením jsem zjistila, že nejsem jediná, kdo propadl kouzlu hodnocení lidí – tak totiž Tinder fungoval. Systém byl jednoduchý, stačilo nastavit parametry jako věkový rozptyl a okruh kilometrů a aplikace vám začala automaticky nabízet vhodné partnery pomocí fotografie, křestního jména a věku. Pokud se vám dotyčný nelíbil, stačilo přejet po obrazovce doleva a mohli jste ho v klidu vypustit z mysli, jelikož i kdybyste se mu zamlouvali sebevíc, nijak vás nemohl kontaktovat. To šlo teprve poté, co jste vzájemně ťukli na příhodný symbol srdíčka, který vás spojil v soukromém chatu. Pak už bylo jen na vás, zda máte chuť si napsat nebo ne.

Začala jsem jako obvykle s pročítáním nových zpráv. Přestože jsem velmi akutně potřebovala povyražení, měla jsem natolik sebeúcty, abych odepisovala jen těm, kteří mě něčím zaujali – ať už to byl zajímavý začátek konverzace nebo nadstandardní zevnějšek. Dnešní nabídka nových kandidátů neobsahovala ani jedno.

V rychlosti jsem odepsala dvěma poměrně milým klukům, se kterými jsem byla v kontaktu už nějakou dobu, ale ještě se nenaskytla příležitost se s nimi vidět. Rozčilovalo mě to, nestála jsem o plané kecy na chatu, ale o příjemné posezení u vína a kdo ví… možná pak i o něco navíc.

Ani jeden nebyl můj klasický typ, ale oba disponovali něčím navíc, co mě na nich zaujalo. První byl mladý učitel tělocviku, a přestože mě tato prvoplánová krása z posilovny nikdy příliš neuchvacovala, tak i já jsem musela uznat, že jeho tělo bylo jednoduše dokonalé.

U druhého jsem neměla tušení, proč jsem ho označila srdíčkem, tmavoocí bruneti mě nikdy nijak zvlášť nerajcovali, i když jsem věděla, že tento konkrétní je velmi atraktivní. Studoval ovšem stejně jako já práva a vždycky se hodilo mít někoho staršího ve škole, kdo by mi byl ochoten pomoci. Moje vypočítavost a pokrytectví neznalo hranic, takže jsem kývla i na dvojité rande, které navrhl.

Asi patřil k těm stydlivějším, když sebou chtěl vzít kamaráda. Ani nevěděl, jak mě ten nápad potěšil, mohla jsem alespoň doufat, že se dobře pobavíme. Navíc i s Kat, která se tou dobou už měla vrátit z Francie.

Po dokončení obvyklé kontroly konečně začínala ta zábavná část. Následovala dlouhá řada odmítnutých, občas proložená vzájemnou shodou. Vždycky mě potěšilo, když jsem někomu věnovala srdíčko a na obrazovce ihned zablikal nápis „It´s a match!“ Líbil se mi pocit, že dotyčný si musel počkat, než jsem ho ohodnotila, kdežto on o mě už dávno věděl.

Zrovna když jsem začínala být mírně frustrovaná z nedostatečného výběru, telefon prozářila nová fotografie. Moje ruce zareagovaly rychleji, než jsem to stačila znova promyslet a zastavit je. Bleskově jsem klikla na srdíčko a strnule čekala. Někdy mě můj oblíbený nápis napínal a neposlušně se objevil až za pár vteřin. Tentokrát ale nic.

Zlostně jsem se na mobil zamračila, přestože jsem byla naštvaná jen sama na sebe. Poslední fotografie zobrazovala mně známou tvář – toho kluka jsem si všimla už na jedné právnické party před půl rokem. A překvapivé na tom bylo, že on mě nezaznamenal. Tenkrát jsem sice nevyvinula žádné úsilí, abych to zvrátila, jelikož jsem byla zadaná, ale i tak se jednalo o poměrně nestandardní jev. Pamatuji si, že tenkrát mi jen blesklo hlavou, že zřejmě bude gay. Stejně vypadal až moc dobře na to, aby předmětem jeho zájmu byly holky.

Neměla jsem tušení, jak se jmenoval, ani kolik mu bylo let – nic z toho jsem fascinovaná jeho obličejem v té rychlosti nezaznamenala. Připadala jsem si až příliš zdrceně, až jsem se v duchu musela okřiknout. Žádné pohledy, žádná shoda – asi proudí sympatie jen jedním směrem. To se někdy stává. A čemu by pomohlo, kdybych věděla věk a křestní jméno? Přeci bych neprojížděla školní informační systém jen proto, abych ho našla, takový špión bych přeci nebyla.

Celá znepokojená, že mě vůbec něco tak absurdního napadlo, jsem zhasla telefon a zachumlala se do peřiny. Než jsem usnula, naposledy mě malinko bodlo zklamání nad mými nově objevenými rychlými reakcemi. Alespoň kdybych se stačila pokochat jeho dalšími tinderovými fotkami…