Poslední pomoc 6

Anotace: Já na tento příběh úplně zapomněla. Kdo ho četl, tomu se omlouvám a přidávám tedy pokračování.

KAPITOLA 6

 

 

               „Jste hnusná krysa. Dělal jste ze sebe chudáka, ale přitom vy stojíte za tím vším. Vsadím se, že i ten útok v Arábii bylo ve vaší režii!“ vzpouzela se Sarah a nadávala, jen co ji z úst odlepili pásku.

 „Říká se, že blondýny jsou hloupé. Tobě to ale myslí,“ řekl Farid, arabský pacient, jenž si hrál na chudáčka.  

 „Jste prasata! Špinavý, arabský prasata. Shnijete v pekle i s vaším Aláhem!“ rozkřičela se Sarah a za tato slova dostala několik ran pěstmi.

 „Drž hubu, nebo tě zase zalepím,“ řekl jí druhý arabský terorista, který v nemocnici působil jako lékař.

 „Chodba je plná lidí, ven se jen tak lehce nedostaneme,“ řekl Farid.

 „Ona je náš štít,“ ukázal na Sarah. „Je čas,“ řekl a podal mu samopal. Do pokoje po zaklepání vešla jedna ze sester, ale nestačila ani nic říct a už ležela na zemi s krvácející dírou na čele.

 

            „Pane řediteli, pardon, ale je to naléhavé,“ řekla sekretářka ředitele nemocnice, když právě probíhala velká schůze s vedoucími lékaři jednotlivých oddělení.

 „Co se děje?“

 „Na chirurgii se střílelo!“ řekla udýchaná sekretářka.

 „Cože? Máme nějaké podrobnosti?“ ptal se ředitel.

 „Moc toho nevíme. Jsou dva. Jeden je doktor z interny, druhý je pacient na chirurgii. Oba jsou Arabové. „Zastřelili jednu sestru a jedna sestra, která na oddělení docházela překládat je jako rukojmí,“ řekla sekretářka a Martinovi, který byl na schůzi jakožto vedoucí lékař neurochirurgie, zatuhla všechna krev v žilách. Hlava jediná mu dokázala běžet a zrovna přemýšlela, co má udělat.

 „Víme, kdo je ta překladatelka?“ zeptal se ředitel.

„Je to naše bývalá sestra, Sarah Weberová,“ odpověděl mu Martin.

„Ano, doktor Weber na chirurgii volal policii. Je na cestě zásahová jednotka,“ řekla sekretářka a pak se zhroutila na židli.

 „Ta překladatelka je sestra mýho doktora Webera,“ řekl primář chirurgie. „Ten pacient, nějaký Farid, byl nalezen zraněný ve troskách nákupního střediska,“ doplnil informace.

„Dobře,“ řekl ředitel a díky dobré poloze nemocnice dorazila během pár minut zásahová jednotka.

           

     Farid, který před sebou jednou rukou strkal spoutanou Sarah a v druhé ruce měl samopal se vydal z pokoje ven.

Na chodbě nikdo nebyl, ale Peter Weber měl situaci pod dohledem a vše dával textovými zprávami vědět na ředitelství, kde byl velitel zásahové jednotky.

 

     „Kam se z toho oddělení dostane? Jaké místo určitě musí projít?“ ptal se velitel zásahové jednotky nad mapou nemocnice i areálu.

 „Pokud neprojdou dveřmi do sálového traktu, tak určitě do auly,“ řekl ředitel.

 „Dá se zablokovat tomu arabskému doktorovi magnetická karta?“ zeptal se Martin, který si místo v ,,krizovém sboru“ vymohl.

 „Jo, bez té jen tak někam nedostane a bude muset jít vchody pro veřejnost,“ řekl ředitel a sekretářka ihned volala na IT centrum a ti lékaři ihned zablokovali magnetickou kartu, kterou se dostal do všech dveří. Z vysílačky se ozvalo, že aula je policisty ze zásahového týmu obklíčená a v ostatních odděleních, které nejsou přímo napojeny na aulu probíhalo velké evakuování pacientů i personálu, z důvodu hrozby bomby.

 „Weber hlásí, že jsou pryč z jeho oddělení,“ řekl primář chirurgie a velitel zásahové jednotky dal ihned do pohybu celou akci.

Martinovi přišla zpráva na mobil od Georga, že jeho oddělení je evakuované.

Na pomoc s evakuací přijelo několik desítek policistů i vojáků.

 „Proč pořád nemáme žádné zprávy?“ přecházel Martin nervózně sem a tam.

 „Doktore Samte, snažte si zachovat klid,“ řekl ředitel.

 

           

            „Z tohohle se živý nedostanete!“ řekla Sarah a dostala za to kopanec do spodní části zad. S rukama spoutanýma za zády se na nohy zvedala těžko, i když jí to několikrát Farid přikázal.

 „Mají to tu obklíčené,“ řekl tiše Farid doktorovi v arabštině.

 „Tak to uděláme tady,“ řekl doktor. Farid stále držel Sarah těsně před sebou a doktor začal něco vyndávat ze sportovní tašky, kterou s sebou nesl.

Farid křičel na celou nemocnici jakási arabská hesla.

 „Něco křičí arabsky, ale nevíme co,“ ozvalo se z vysílačky. Všichni nyní slyšeli ta arabská slova. „Ten doktor něco vyndavá z tašky, nevidím na to a nemám dobrou střeleckou pozici,“ řekl jeden ze členů jednotky. Podobné slova slyšeli od všech, kteří byli po aule ukrytí a připravení.

 „To tu není nikdo, kdo by to přeložil?!“ rozčiloval se Martin, ale v tom uslyšeli vyděšený a naléhavý křik. Byla to Sarah a německy křičela: Mají bombu!

V tu chvíli zavládlo to největší ticho, jaké v zasedací místnosti mohlo nastat. Nikdo netušil, jak dlouho tohle ticho trvalo. Přerušil ho až Georg, který přiběhl do ředitelny.

 „Pomáhal jsem evakuovat chirurgii a slyšeli jsme Sarah. Říkala, že ti arabové mají bombu,“ říkal udýchaně a vtom uslyšeli všichni tři výstřely. Dva byly silné, třetí dozníval po ranách těch prvních dvou.

„Martine!“ uslyšel hlas jeho kolegy, jak na něj volá, ale nevnímal ho. Pospíchal do té zatracené auly.

 

     Sarah ležela na zemi.

V uších jí zvonilo z rány, která se ozvala těsně u její hlavy.

Cítila se zvláštně. Hlavu jako by měla z olova, ale ruce a nohy, jako by snad uletět chtěly.

Snažila se pohnout. Chtěla si narovnat nohu. Brněla jí, protože si na ní ležela. Měla ji pod sebou zkroucenou stejně, jako těla lidí, kteří vypadnou či vyskočí z okna. Její snaha ale nebyla naplněna. Nepodařilo se jí s nohou pohnout, a tak to zkusila s rukou. Ale jediný pohyb, jehož docílila byl nepatrný záškub pravého prostředníčku.

Chtěla pohnout hlavou, ale nešlo to. Byla těžká a bolela jí. Něco jí z ní stékalo. Hustá a teplá tekutina se řinula po spánku a stékala na zem. Cítila, jak jí lepí vlasy. Vlasy, o které tak pečovala se slepovala, kvůli té hnusné tekutině. Tekutině s železitým pachem.

Ležela na té tvrdé zemi a jediné, co viděla byl velký vánoční strom se zlatými a červenými ozdobami. Krásně se to lesklo. V uších jí přestalo zvonit, ale pro změnu si připadala, jako pod vodou. Všechny zvuky byly tlumené a ona nedokázala rozpoznat žádný konkrétní.

 

Její dlouhé a světlé vlasy byly mokré, lepkavé jako jeden velký cucek. Poznala co je to za tekutinu. To ona způsobila, že byla neschopná všeho. Ta lepkavá tekutina se železitým zápachem jí brala sílu. Brala jí život.

Krvácela. Ležela pod Vánočním stromem a z hlavy jí vytékala krev.

Její zrak se rozostřil. Viděla vše jako v mlze, jako přes silně zapařená skla brýlí, nebo jako přes dveře s mléčnou výplní. Ale viděla postavu. Přibíhala k ní a byla celá v bílém. Možná to byl anděl a přiletěl si pro ní. Nevěděla. Té rudé tekutiny ztratila až příliš a její duše už nechtěla být dál v jejím chladnoucím těle.

Ten člověk v bílém k ní přiběhl, poklekl a pohladil jí po tváři. Něco řekl, ale už vůbec neslyšela a oční víčka byla tak těžká, že už se na toho anděla, který u ní klečel, nechtěla dívat.

 

Leželi tam oba dva.

Jejich osud byl Martinovi naprosto lhostejný, jemu šlo o Sarah.

Krvácela z hlavy.

Rána nevypadala na první pohled hluboká, ale moc dobře věděl, že tyhle rány jsou zrádné. Když k ní přiběhl, tak se na něj ještě dívala, ale pak náhle ztratila vědomí. Věděl, že je zle a půjde o vteřiny.

 „Nosítka!“ zakřičel a jeho požadavek byl rychle splněn.

 „Jak to vypadá?“ zeptal se jeho kolega a kamarád Georg.

 „Je v bezvědomí, puls slabý, ztratila velké množství krve, ta rána nevypadá zle, ale nejsem si jistý. Ať mi připraví sál, čtyřku! A krve, raději nulu.“

 „Martine, je dobrý nápad, abys ji operoval?“

 „Jsem přednosta, já určuji kdo bude koho a kdy operovat,“ řekl a běžel hned za vozíkem na operační sál.

 „Neměli bychom ji převézt vrtulníkem do jiné nemocnice. Tady je pořád ta bomba!“ říkal Georg.

 „Ať se ti policajti zatraceně snaží jí zneškodnit. Sarah by ten převoz zvládnout nemusela. Tolik času nemáme,“ řekl a běžel se na sál připravit, s Geogrem po boku.