Já, anorektička

Anotace: Evě je šestnáct let..má za sebou spoustu roků bez lásky..a tak se rozhodne zhubnout... nevim jak se vám to bude líbit..

Sbírka: Já, anorektička

1. kapitola - Tentokrát to zvládnu

Vždycky jsem nenáviděla tělocvik. Připadala jsem si jako nějaká neohrabaná koule. Neuměla jsem pomalu ani kotoul. Volejbal, basket ani jiná míčová hra mi nešla, z kladiny jsem padala, na hrazdě jsem se nepřehoupla a když náhodou jo, tak jen s velkou pomocí tělocvikáře. Jak říkala moje matinka - zdědila jsme po ní absolutní antitalent na sport. Díky mami. Takže dvě hodiny tělocviku týdně pro mě byly noční můra. A to obzvlášť, když k nám do školy nastoupil ten novej praktikant, z kterého půlka holek šílela.
„Jedem, jedem dámy, Evo! Přidej, už jen jedno kolečko,“ snažil se mě povzbudit při osmistovce. V tu chvíli jsem běžela už z posledních sil. Běh byl další disciplína, kterou jsme nenáviděla. Do cíle jsem se dohrkala se čtvrt minutovým zpožděním.
„Uvidíš, příště to už bude lepší,“ usmál se na mě a pak ukončil hodinu. Se srdcem na jazyku jsem vlezla do sprch. Teplá voda mě zase probrala k životu a já chytla dobrou náladu.
„Razíš dneska domu??“ Zastavila se u mojí skříňky snad nejlepší holka, co znám. Lenka.
„Jasný,“přikývla jsem.
„Tak ti nebude vadit, když se přidám, viď?“ Zeptala se a já samozřejmě přikývla.
„Normálně, včera se mi něco přihodilo,“ začal tajemně, jen co jsme opustili budovu školy.
„Povídej,“ vybídla jsem jí, protože mě to opravdu zajímalo.
„Mamka mě vyslala na nákup. Už ráno mi nechala na ledničce dlouhatanánskej vzkaz, co mám koupit. Prostě habaděj věcí. No tak jsem vyrazila. Měla jsme vzít nějakej čaj, ale ten stál až úplně nahoře. No a já na něj furt nemohla dosáhnout a jak jsme se snažila, tak se mi povedlo převrhnout plechovky s kukuřičkami a pak se tam objevil Libor. Fakt nádhernéj kluk. Dělá tam brigádu. Byla jsem celá ruda, ale on mi pomoh ty plechovky posbírat a pak jsme si chvilku povídali a dneska s nim mam schůzku!“ Řekla Lenka naprosto šťastná.
„No tak to gratuluju,“ ujistila jsem jí a fakt jsem jí to přála. Rozloučili jsme se před naší malou „vilkou“.
„Tak čau! A večer brnkni, ju?“ Zamávala jsem jí. Pak jsem otevřela dveře a vlezla do našeho obydlí. Doma evidentně nikdo nebyl. Taky kdo, že. Sestřička někde nejspíš randila a moji oba pracovně vytížení rodiče se vraceli až k večeru. Automaticky jsem zamířila svoje první kroky k ledničce. Neměla jsem ráda tenhle zvyk jíst hned po obědě, ale prostě jsem to dělala. Namazala jsem si dva chleby s marmeládou a sedla si k televizi k oblíbenýmu seriálu. Když skončil, šla jsem si udělat věci do školy, stejnak jsem neměla, co jiného na práci. Ale místo toho abych se učila, jsem si sedla ke stolu, otevřela učebnici angličtiny a tupě zírala ven z okna, na náš krásně posekaný anglický trávník. Začala mě přepadat divná nálada, kterou jsem poslední dobou mívala fakt často. Připadala jsem si strašně sama. V šest se vrátila sestřička. Slezla jsem k ní dólu do kuchyně, abych se navečeřela.
„Hoj Agáto,“ pozdravila jsem.
„Nazdar špunte.“ Říkala mi tak, i když jsem byla mladší jen o rok a půl.
„Ha, ha,“vyplázla jsem na ní jazyk a udělala si míchaná vajíčka. Potom Agáta zapla v televizi krásnej, romantickej film. Jmenoval se „Moderní Popelka“. Rozdělali jsme si k tomu čokoládu. Mamka se vrátila kolem devátý. To byl její čas. Obě nás obajala a šla se rovnou vyvalit do teplé vany. Mezi tím mi volala Lenka.
„Evi, ten je tak úžasnej! Já se asi zabouchla!“ Rozplívala se kamarádka do telefonu.
„Vidíš. Že by velká láska?“ Pošťuchovala jsem jí.
„Asi. Ale to bys ho musela vidět!“
„Vždyť mi ho taky úkážeš, ne?“
„Si piš! Jé, Evo já jsem tak šťastná.“ Řekla a já neměla nejmenší důvod jí nevěřit.
„Leni? Jsem ráda.“
„Budu muset končit. Tatík je nějakej nervózní, prej proč ti volám každej den, když se vidíme ve škole,“ rozchichtala se do telefonu.
„Fajn. Stejnak se jdu ještě učit. Zejtra mi dopovíš všechny podrobnosti. Do detailu jo? I číslo bot bych si vyžadovala.“
„Jasný. Ahoj.“
„Pa.“ Zavěsila jsem sluchátko. No a pak se ve mně znovu ozval pocit osamění. Rychle jsem si načmárala tahák na chemii a zalezla do postele. Přemýšlela jsem. Strašně moc jsme si přála taky potkat nějakého kluka jako Lenka. Ale já jsem prostě to štěstí neměla. A to už jsem byla téměř na konci prváku! Lásku jsme „prožívala“ přes Léňu a její chalany. Dokázaly jsme o tom prokecat celé hodiny. Dřív mi to stačilo. Prostě jsem se smířila s tím že Lenka je hezčí, půvabnější, zajímavější, ale poslední dobou jsem chtěla víc. Do očí se mi nahrnuli slzy a začali mi stejkat po tváři. Pak jsem usnula.
Ráno jsem s probudila s novým odhodláním. Zhubnu. Už několikrát jsem si řekla, že začnu jíst zdravěji a sportovat, ale nikdy jsem u toho moc dlouho nevydržela maximálně dva dny. Nebyla jsme přímo tlustá, to ne. Měla jsem jen silnější stehna a větší bříško. Což bylo v kontrastu s mojí nejlepší kámoškou hrozný. Nesnídala jsem a ve škole ani nesvačila. Až do oběda mi kručelo v bříše, ale vydržela jsem. Teda do doby než jsem přišla domu. Nevim, jak to mamka zvládla, ale na stole ležel krásnej čokoládovej perník. A moje smysly neodolaly. Nejprve jsem si řekla, že si dám jen kousiček, že to mě nezabije. Ukrojila jsem si čtvereček a zapadla k telce. Pak jsem krájela další a další až zmizela polovina plechu. No a tim skončila moje „dieta“. Měla jsem fakt výdrž, he. Ale bylo mi to vcelku jedno. Náladu jsem měla dobrou. A perník byl vynikající. Ve čtyři mi zavolala Lenka, jestli nemám chuť si jít zaplavat. Samozřejmě jsem neměla, ale ona mě ukecala a o hodinu dýl jsme si to štrádovali směr plavecký bazén.
„Třeba tam potkáš toho pravého,“ mrkla na mě.
„To sotva,“ usmála jsem se.
„Nikdy nevíš,“ ujistila mě. Zaplatily jsme vstupný, převlíkly se do plavek a vešly dovnitř. Bylo tam málo lidí. Pár důchodců a pak skupina tří kluků. Ihned na nás spočinuly jejich pohledy a já jsem si v plavkách připadla ještě hůř, než kdykoliv před tím. Ach, jo. Proč já jsem sem jen lezla? Daly jsme si několik bazénů a pak už jsme jen drandily na tobogánu. Moje oblíbená činnost. Naprosto jsme se na něm vyřádili. Celý uchechtaný jsme chtěly jet další jízdu. Ale „náhodou“ se tam objevili ti tři kluci. Dojeli hnedka po nás a ten jeden sjel Lenku očima od hlavy až k patě. Kamarádka si jich nevšímala a už vůbec né těch poznámek, co na ní měli. Všechny byly, ale v kladným hodnocení. A já jako bych tam nebyla. Sebevědomí mi klesalo a klesalo.
„Asi to vzdáme, ne?“ Řekla Léňa rozhodně, když už jí štvalo, že se ti tři objevili vždycky tam, kde jsme byly my dvě.Jaká náhodička. Přikejvla jsem. Stejnak už jsem toho měla dost.
„Tak zejtra,“ mávla mi před naším domem a potom zmizela za rohem.
„Ahoj Evi. Jak se plavalo?“ Přivítala mě mamka a začala mi nalejvat do talíře polívku.
„Já si nedám.“ Odmítla jsem večeři.
„Ale to je tvoje oblíbená.“ Namítla.
„Nemám hlad.“ Odvětila jsem trpce.
„Stalo se něco..?“Zadívala se na mě. Jo stalo, mami!
„Ne.“
„Určitě? Vypadáš smutně.“
„Né, to je dobrý, mami.“ Odpověděla jsem a objala jí. Pak jsem vylezla nahoru a stoupla si na váhu. Dvě kila navrch! Vyhrnula jsem si před zrcadlem triko a koukla se z profilu na svoje břicho. Nebyla jsem vůbec spokojená. To musí pryč. Vybavila jsme si Lenku v plavkách. Měla skvělou postavu. Žádný faldík navíc, prostě paráda. Vyčistila jsem si zuby, pročesala vlasy a zalezla do pokoje tentokrát s větším rozhodnutím než ráno. To břicho musí pryč! A ihned jsem začala cvičit. Pro začátek deset sklapovaček. Usínala jsem s velkým přesvědčením, že tentokrát to už zvládnu. Musim!