Mr.Black Není černá jako černá 15. a 16.kapitola

Mr.Black Není černá jako černá 15. a 16.kapitola

15.kapitola

 

Asi po třech sekundách se odtáhnu a rovnou mu vlepím facku, až mě to samotnou překvapí. I on se zatvářil překvapeně, ale pohled se mu pak změnil, do jakého si směšného úšklebku.

Otočím se na patě a odpajdám si to rychle pryč, co mi noha stačí.

I přes bolest, jdu velice rychlým krokem zpět do ložnice, kde se aspoň budu cítit v bezpečí. S Blackem. Sakra, musím to Blackovi říct!

 

Vrazím do dveří ložnice a jediným pohledem zjistím, že tam Black není. Nebo nebyl tedy u svého pracovního stolu. Ovšem zaslechnu tekoucí vodu z koupelny. Byl ve sprše.

Přejdu ráznými kroky do koupelny a spatřím Blacka, jak se zrovna sprchuje. Dvěma máchnutími si sundám plavky a vlezu si k Blackovi do sprchy.

Překvapeně na mě pohlédne a už by i něco řekl, ale zaskočím ho polibkem.

Začnu ho hladově líbat, a přitom mu hladit tělo pod vlažnou vodou. Vyrozumí tomu, co chci a rukou mi začne hladit klín. Souhlasně mu zamručím do pusy a nohy dám více od sebe.

Strčí mi tam bez rozmyslu dva prsty a začne mě jimi dráždit. Z úst mi vyjde sten a svou rukou mu začnu hladit penis, který už byl v pozoru.

„Udělej mi to, slyšíš. Vyšukej mě,“ utrousím vzrušeně a on vypne vodu sprchy.

Vezme mě za ruku a odvede si mě do ložnice. Nějaká bolest nohy mě nezajímala. Byla ta tam.

Hupsneme ještě mokří do postele a začneme se zběsile líbat. Pak se Black nakloní k nočnímu stolku a vezme si kondom. Pomalu si ho ještě nestihne ani nandat a já ho už svalím na záda a netrpělivě na něj nasednu. Oba dva hrdelně zasténáme. Dám si chvíli, abych si na něj zvykla a pak se rozjedu do rychlého tempa.

Nestoudně hekám po celé ložnici a užívám si to. Black mě hrubě drží za boky, a ještě víc přiráží do mého tempa pánve. Ucítím, jak mnou projede silná vlna orgasmu. Black se udělá ihned po mně a začne kroutit hlavou, jako kdyby nevěřil tomu, že to bylo tak rychlé. Byl to asi náš nejrychlejší sex, ale taky velice intenzivní.

Byla jsem neskutečně rozpálená.

Nechtěně jsem si vzpomněla na Shafira a vzápětí si zanadávala, že na něj nemíním myslet v tuto chvíli. Ani v té jiné!

 

 

„Co se ti stalo?“ optá se udiveně Black, když si všimne mé zalepené nohy. Líně se protáhnu v posteli a podívám se na svou zalepenou ránu, která k mému překvapení stále držela. Zřejmě byla voděodolná.

„Rozbila jsem omylem skleničku a šlápla na střep,“ odpovím a plácnu se do čela náznakem, že to jsem přeci celá já.

„Nechala sis to ošetřit?“ zvážní Black a nohu si dál prohlíží. Na paměti mi vyvstane Shafirovo ošetřování.

„J-jo, Shafir mi to ošetřil. Řekl mi, že se na to pak bude muset podívat, zda to nebude chtít větší ošetření v nemocnici,“ odpovím popravdě, ale zadívám se směrem z okna.

„Aha, choval se k tobě dobře? Nebo jak včera?“ změří si mě pohledem Black.

„Ne, byl v pohodě.“

„Dobře. Jsem rád,“ řekne s mírným úsměvem a pak ulehne zpátky do postele vedle mě.

„A co tedy budeme dneska dělat? Měla bych tu nohu prý šetřit, i když úplně nevím no, po tom, co jsme tu předváděli,“ potutelně se usměji a pohladím Blacka po jeho svalnaté paži.

„No tak můžeme dneska odpočívat. Jen my dva a postel,“ zamručí mi Black do ramene, když se ho chystá políbit.

„A ty už dneska nebudeš pracovat?“

„Doufám, že ne. Stihl jsem to všechno vcelku rychle.“

„Tak to zní jako plán,“ usměji se a nechám se opečovávat jeho polibky na rameni a krku.

 

Stála jsem na terase u bazénu a nad něčím přemítala. Najednou jsem zaslechla rychlé kroky za sebou a s uleknutím se otočila. Byl to Shafir a mířil ke mně s vážným výrazem v obličeji.

Zastavil se těsně u mě, ovšem já jsem neustoupila. Zvedla jsem bradu a arogantně na něj pohlédla.

„Vím, že mě chceš,“ utrousí mezi zuby a pohlédne na mé rty.

„Meleš blbosti!“ nenechám si líbit jeho nabubřelost a obejdu ho. Vydám se do koupelny, ale zaslechnu, že se okamžitě vydá za mnou.

„Co děláš? Já jdu čůrat!“ ceknu přes rameno a pokračuji dál v chůzi.

„Jdu s tebou a vezmu si co je moje! Od začátku to je moje!“ řekne arogantně. Vejdu do koupelny a snažím se mu zabouchnout dveřmi před nosem, ale svou silou je zase odstrčí a vtěsná se svým tělem do koupelny.

Strčí do mě a přirazí ke zdi. Chytne mě pod krkem a zastaví svůj obličej před tím mým, prakticky se dotýkáme nosy.

Zuřivými černými oči mi pohlíží do těch mých a jako by vyčkával. Vyčkával na svolení. Překonám tu centimetrovou vzdálenost a zuřivě ho políbím. Vášnivě se líbáme a on mě kousne do rtu. Zasyčím bolestí, ale přes to vzrušení to ihned přejdu.

Pátravými dlaněmi mi přejede po břiše až níž a celou dlaní mi promne klín.

 

Sama sebe zaslechnu, jak jsem zasténala a vzbudí mě to. Vyjeveně koukám na strop nad sebou a snažím se pobrat, co se vlastně stalo. Byl to sen! Sen o Shafirovi.

Zahanbeně pohlédnu do strany, kde tiše oddychuje Black. Spal.

Všimnu si, že skrz okna už prosvítá slunce, ale něco mi říkalo, že je ještě brzy. Brzy ráno. Otočím se, abych se podívala na mobil, jaký je čas, ale mobil tam není. V tu chvíli mi trkne, že já blbka jsem ten mobil nechala u toho zpropadeného bazénu. I s knihou, tunikou a pantoflemi. Sakra sakra!

Byla jsem tak vykolejená z celé té situace se střepem v noze, že jsem tam všechny ty věci prostě nechala a až do teď si na ně nevzpomněla.

Tiše vstanu z postele, tak abych nevzbudila Blacka a přejdu pomalými kroky do koupelny. S díkem zjistím, že mě už noha nebolí.

Umyju si obličej ledovou vodou, vyčistím zuby a vlasy rozčešu, abych nevypadala jak čarodějnice. Pak si namažu obličej opalovacím krémem a přes něj dám trochu make-upu. Pročísnu řasy řasenkou a na rty namažu jelením lojem s trochou lesku.

Zkontroluji se v zrcadle a usoudím, že jsem připravená vyjít z ložnice, za honbou po mých věcech. V šatnu se převléknu do prostých kraťasů a trička a neslyšeně projdu kolem Blacka až ke dveřím.

K mému zjištění Diego zase ležel u dveří.

Zvědavě na mě pohlédne.

Přivítám ho krátkým poplácáním po hlavě a rozejdu se tichým domem až na terasu, k bazénu.

Naivně jsem si myslela, že ty věci tam zůstaly, tak jak jsem je tam zanechala.

Ovšem nebyly tam. Bylo tam úhledně uklizeno.

Napadne mě, že se zeptám někoho z personálu. Přejdu terasu a vejdu dovnitř domu, který by až strašidelně tichý.

Štěstí mi přeje a na chodbě potkám tu dívku ze včera, která nám přinesla ty čaje a pak tam uklízela. Určitě bude vědět, kde mé věci jsou!

„Dobré ráno, slečno! Budete si přát snídani na terasu?“ vyhrkne, když ji zřejmě překvapím při úklidu. Zřejmě nebyla zvyklá, že někoho obstarává takto brzy ráno.

„Dobré ráno, prosím, nevíte, kde jsou mé věci? Mobil? Nechala jsem je včera u bazénu a jak jsem si pořezala nohu, zapomněla jsem na ně,“ odpovím ji zhurta mou otázkou. Dívka jen hořečnatě přikývne že ví. Skvělé!

„Vaše věci vzal pan Shafir,“ utrousí. Tak to není skvělé!

„Ou,“ hlesnu jen, „A kam je pan Shafir odnesl? Nebo je někde tady?“ zahltím ji další palbou otázek. Chudák dívka, byla ze mě celá nervózní. Možná už chápu, jaká jsem já, když někoho bombarduji otázkami. Neskutečně otravná!

„Pan Shafir je v obývacím pokoji,“ odpoví a poukáže rukou směrem k obýváku. Jen ji v krátkosti poděkuji a rozejdu se jeho směrem.

 

Když vejdu do obýváku, uvidím Shafira, jak leží rozvalený na jedné z pohovek a kouká na televizi. Zvednu bojácně bradu a přejdu až k němu. Bez pozdravu na něj udeřím.

„Ty máš moje věci?!“

„To mám,“ utrousí neúčastně a dál pohlíží na televizi. Nevěnuje mi ani jeden pohled. Možná čekal na tuto chvíli, kdy za ním dolezu, aby mi mé věci vrátil.

„A vrátíš mi je? Prosím?“ ucedím napjatě. Po včerejšku se mu musím dobrovolně vyhýbat, protože to, co se stalo, se nesmí opakovat. Už kvůli mně a Blackovi. 

„Vrátím,“ hlesne jen a pozoruje dál film. Zrovna běželi Avengers.

Chvíli tam tak stojím a čekám co z něj teda vypadne. Nahlas si odkašlu.

„A vrátíš mi je hned? Kde jsou ty věci?!“ snažím se na něj zatlačit a přidám hlasem na intenzitě. Ne, že bych křičela, ale snažím se získat jeho pozornost od filmu.

Shafir neochotně film vypne pomocí ovladače a z pomlasknutím vstane.

„Mám je v ložnici. Pojď se mnou,“ vyzve mě.

„Máš mě za úplně blbou?! Nejdu s tebou do ložnice, přines mi ty věci sem!“ ucedím podrážděně a on se na mě potutelně usměje. Zkusil to, ale nevyšlo mu to!

S jistým pobavením ve tváři se tedy otočí a odejde pryč. Já se posadím na pohovku a v krátkosti zhodnotím, že je opravdu pohodlná. Dalo by se na ní i spát. Vlastně byla tak prostorná, že by se na ní vyspalo i více lidí.

Po chvíli Shafir přijde a do ruky mi podá všechny mé věci. Ihned se podívám na mobil a všimnu si jen nepřijatého hovoru od táty. Sakra, úplně jsem se zapomněla ozvat tátovi, nejméně tři dny!

„Priyanko! Přines nám prosím snídani na terasu!“ křikne Shafir najednou a já se uleknu. Mezi dveřmi se objeví ta dívka, se kterou jsem mluvila před chvílí.

„Ano pane, hned to bude!“ odpoví Priyanka a spěchá pryč.

Podezřívavě si změřím Shafira, který si mě vyzývavě prohlíží.

Opět mě skenuje. Zamračím se na něj.

„Pojď, dáme si snídani na terase. A proč vlastně ještě nespíš, je šest ráno,“ zeptá se Shafir jako by nic a rozejde se směrem k terase. Já tam zůstanu sedět.

„Nikam s tebou nejdu, jdu zpátky na pokoj,“ odpovím mu neurvale a vstanu. Obejdu ho, velice daleko od něj a zaslechnu, jak se směje.

„Prosím, posnídej se mnou. Slibuji, že se už nestane, TO, co včera,“ utrousí prosebným tónem. Zastavím se a zle na něj pohlédnu. Hodí na mě smutný pohled, byl opravdu smutný. Připomnělo mi to kocoura v botách ze Shreka. Ty jeho kukadla!

„Ale jestli něco zkusíš, tak tě vykulčím!“ ukážu na něj vážně prstem. On se tomu v krátkosti zasměje, jako kdyby mu pak došlo, co jsem tím chtěla říct. Rozejdeme se tedy spolu na terasu a já si tak v hlavě říkám, že ten můj plán se mu vyhýbat nějak nevyšel.

 

Sedíme mlčky na terase u snídaně a já přejíždím novinky na Instagramu. Nebyla jsem tam zase pár dní a ve finále mi nic neušlo.

Tátovi jsem poslala omluvnou zprávu, zase s pár fotkami. Napadne mě napsat Evě. Jak se asi mají.

 

Ahoj kočko, jak se máte? Byli jste někde na výletě? Mám ti co vyprávět, zítra si na mě udělej čas!

Zprávu odešlu a pak mobil odložím, že už to zas pro jednou stačilo. Upiju z hrnku kávy a všimnu si, že Shafir na mě kouká. Ačkoli držel v ruce mobil, koukal na mě.

„Co je?“ syknu na něj nevraživě.

„Nic, nemůžu s tebou udržovat oční kontakt?“ řekne nevinně. Vůbec mu to nevěřím, má určitě něco za lubem.

„Adam mi vyprávěl, jak si zachránila jeho otce. Mého strýce Nizáma,“ řekne po chvilce a mě se vybaví celé naše seznámení s panem Nizámem.

„Jo no, jen jsem mu pomohla, to by udělal každý,“ pokrčím rameny. Nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Byl jsem svědkem mnoha situací, kdy chlapi jako hora zamrzli a zachvátila je panika, když někdo z jejich blízkých upadl do bezvědomí, či je přivezli do nemocnice,“ opáčí a odloží mobil z ruky. Usoudím, že naráží na své studium medicíny.

„Já jsem zvyklá z práce, občas se tam stala nějaká nehoda a my proto museli chodit na kurzy první pomoci,“ vysvětlím. Uznale kývne.

„Každopádně, i já ti děkuji, že si pomohla mému strýci,“ řekne zcela vážně, až mě tím zaskočí. Jen kývnu hlavou, „A chtěl bych se ti omluvit ještě za ten včerejšek,“ dodá a na nos si nandá sluneční brýle. Jako kdyby se styděl a chtěl se schovat aspoň za černotu těch skel. Nasadí okouzlující úsměv.

„V pohodě, ale já se ti za tu facku omlouvat nebudu,“ řeknu odhodlaně. Musí mít nějaké hranice a musí vědět, že v případě dalšího STŘETU se budu bránit.

Mávne pobaveně rukou.

„Asi si byla první žena, která mi dala facku!“ zamyslí se nahlas a mě to vcelku pobaví.

„Hm, tak to se divím, když si tak arogantní a nabubřelý.“

„Ále, to je jen má maska!“ zasměje se.

„Vážně, jinak si jiný? Lepší?!“ popíchnu ho.

„Jo, myslím si že jo. Krom toho, jak jsem neuvěřitelně okouzlující, umím být i dobrosrdečný a nápomocný. Udělal bych první a poslední pro lidi co mám rád.“

„Koukám, že jsi i namyšlený,“ setřu ho, ale usmívám se. Ačkoli je to fakt blbec, konverzace s ním mě baví.

„Hele nikdo nemůže být tak dokonalý, ani třeba Adam,“ řekne najednou a já si vzpomenu na spícího Adama v ložnici. Nic mu na to neřeknu.

„Adam se tváří, jak má vše pod kontrolou, ale uvnitř něj to jen bublá, a až to jednou vyjde ven, to bude teprve něco!“ prohlásí, jak kdyby věděl, o čem mluví. Opět mu nic na to neřeknu.

„A jak vy to máte mezi sebou? Samozřejmě, nic mi do toho není, ale jsem zvědavý,“ zazubí se a s jistým naléháním na mě pohlíží. Vlastně, ani nevím co mu mám říct.

„Spíme spolu,“ odvětím popravdě.

„No to mi taky došlo,“ opáčí hned a čeká, co řeknu dál. Pokrčím rameny.

„Nevím, co ti mám dalšího říct, já to sama nevím.“

„Miluješ ho?!“ zeptá se dvěma slovy, která mi začnou rezonovat v hlavě. Miluju ho?!

Sedím tam, jak opařená a nemám asi odvahu nad tím přemítat.

„J-já,“ hlesnu nejistě, když v tom k nám přijde Black.

„Dobré ráno!“ pozdraví a já bych se na místě propadla. Slyšel náš rozhovor?!

 

 

16.kapitola

 

Black se posadil k nám ke stolu a Shafir se tvářil rozhodně pobaveně. On to moc dobře věděl, že se Black blíží, proto se vyptával. Jak podlé!

„Co noha vůbec?“ změní téma Shafir a pohlédne k mé natažené noze směrem k němu.

„Dobrý,“ pokrčím netečně rameny. Pak pohlédnu na Blacka, který na mě pohlíží zvláštním výrazem. Nesnáším tyhle jeho výrazy, které nedokáži identifikovat. Kdybych tak mohla vědět, co si myslí.

„No tak mi ji ukaž,“ řekne Shafir s trochou podráždění v hlase a rukou si poklepe na své koleno, kam chce, abych mu nohu položila.

Obrátím oči v sloup a neochotně mu položím svou nohu na jeho. Shafir mi začne decentně sloupávat náplast. Čekala jsem, že mi ji jedním tahem serve i z kůží, ale nestalo se. Dal si opravdu záležet, aby mě to netahalo. Ovšem i přes snahu, mě to trochu tahalo a hlavně lechtalo. Cukala jsem nohou, ale Shafir mě tak pevně držel kolem kotníku, až mi to začínalo být nepříjemné. Obdařil mě nevraživým pohledem. Ještě víc jsem se zabořila do židle a pokrčila ruce na prsa, jak malá holka.

„Vypadá to lépe, než jsem čekal,“ utrousí po chvíli pečlivé prohlídky mé rány.

„Fakt?“ optám se též s překvapeným hlasem.

„Ano, jen bych tam dal ještě znova tu pěnu, nechal to zaschnout a zároveň, aby ta rána dýchala. Určitě ještě dnes žádné túry, nebo tak,“ opáčí důležitě a Shafir na mě začne působit opravdu jako lékař. Možná je škoda, že se medicíně nevěnoval dál.

„A to jsem tě chtěl dneska vytáhnout na vodopády,“ přidá se do toho Black s určitým zklamání v hlase. Ovšem mé zklamání bylo o dost citelnější.

„Vodopády?“ utrousím smutně.

Miluju vodopády a samozřejmě ráda bych viděla i nějaké v Indii. Musí být naprosto nádherné. V džungli, s oázou květin a exotických stromů, zpěv ptáků a blyštivá voda, která mi bude příjemně chladit kůži. Jo, tak nějak jsem si to představovala.

„Tak si na vodopády zajedete hold příště no,“ pokrčí rameny Shafir.

Zatrne mi.

Vím, že žádné příště nebude. V podstatě za pár dní naše vztahová krasojízda končí, a to mi nahání hrůzu. Snažím se to stále nepřipouštět, ale čím víc se dny zkracují a blíží se konec naší plavby, tím více trnu, co bude.

Co bude s námi? Opravdu se rozloučíme, jen tak? Měj se, zase někdy! Nebo už nikdy!

Ani Black na to nic neřekne. Jen si vyměníme krátké pohledy.

„Tak můžeme vymyslet jinou zábavu, můžeme zapařit, nebo dát nějaké filmový maraton v našem mini kině,“ zahlaholí nadšeně Shafir, jako by se naše plány měly týkat i jeho.

„No a co kdybychom se vrátili za ostatními na jachtu?“ rozhodne najednou Black, aniž by reagoval na Shafira. Překvapeně na něj pohlédnu.

„Chceš se už vrátit?“ udivím se.

„Proč ne? Furt lepší než sedět na zadku, kvůli tomu, že nemůžeš nikam na výlet,“ odpoví, jako kdyby to vlastně měla být nějaká překážka se bavit. Jako kdybych já byla teď překážka. Byla jsem z té jeho odpovědi zmatená, ale nedala jsem to na sobě poznat.

„No dobře, tak můžeme,“ odsouhlasím a všimnu si zklamaného výrazu Shafira, ale hned jak si všimne mého pátravého výrazu, zazubí se a dělá jakoby nic.

Působil na mne dojmem, že se tu cítil sám. Možná byl sám. Možná ho Korima ve skutečnosti opustila. Těžko říct. Byl to jeho život a já do něj nevidím. A už asi ani nikdy neuvidím. Je to určitě naposled co se vidíme.

„Fajn, tak si pojď sbalit a já zavolám na jachtu, ať nám pošlou loď,“ zavelí panovačně Black. Přišel mi nějaký napnutý.

„O-ok,“ hlesnu jen a vstanu od stolu.

„Pošlu s vámi jednoho z mých lidí, odveze vás do přístavu,“ vloží se do toho Shafir.

„To není nutné, půjčím si auto sám a tvoji lidi ať si ho pak přijedou vyzvednout,“ odsekne mu nesouhlasně Black a začne též vstávat od stolu.

„Co to je za nesmysl? Takhle se to udělá rovnou, aniž by někdo musel jezdit sem a tam,“ oponuje mu též nesouhlasně Shafir. Ááá, dva kohouti na písku.

Raději se vzdálím a odejdu, i když z pozadí slyším, že se hádají, ale přešli do arabštiny. Možná, abych je neslyšela, nebo v arabštině je více dramatických slov pro hádku.

Když vejdu do ložnice, zrovna mi cinkne zpráva na mobilu. Byla to zpráva od Evy.

 

Nazdárek! U nás všechno super, dneska jedeme na celodenní výlet do nějakého národního parku a měli bychom se vracet večer. Vy se vrátíte až zítra teda? Jsem napnutá, co mi řekneš!

 

Pochopila jsem tedy, že až se vrátíme na jachtu, možná tam nikdo nebude. Možná to bude příležitost si s Blackem promluvit. Pokud to má smysl, abychom spolu mluvili.

Nadskočím uleknutím, když se za mnou dveře rozrazí a bouchnutím zase zavřou. Rychle se otočím a pohlížím na Blacka, který zrovna došel ke svému pracovnímu stolu a začal si sklízet věci. Tvářil se vyloženě nasraně. Tak, jak to umí jen on.

„Co se děje? Proč jste se pohádali?“ nasadím na něj své otázky, které ho možná rozpálili ještě víc.

„Nic,“ hlesne jen, ale já vidím, jak funí zlostí. Nechtěla jsem to dál pokoušet, a tak jsem raději mlčky přešla do šatny a začala si balit věci.

 

Asi po deseti minutách balení stylem, vše naházet do kufru a zapnout, jsem byla připravená k odjezdu. S kufrem v ruce jsem se zastavila před Blackem, že jsem sbalená a můžeme jet. On si sbalil pouze pracovní věci a mobil do kapsy. Krátce na mne pohlédl a jen přikývl.

Mlčky jsme přešli celý dům, až ven, kde jsme odbočili ke garážím. Jen co jsme přišli k domu s garážovými vraty, který připomínal spíše rodinný dům, se vrata začala otevírat směrem nahoru. Black počkal až se vrata plně otevřou a pak vešel dovnitř. Naskytl se mi pohled asi na osm zaparkovaných naleštěných aut. Poznala jsem Teslu, kterou jsme přijeli první den sem. Pak jedno terénní auto, jedno bledě modré Porsche, pak velký černý Range Rover a zbytek jsem nepoznala. Až takový znalec aut jsem nebyla.

Black přešel k Range Roveru a pomocí klíče v ruce ho odemkl. Rychlými kroky přešel ke kufru, kam obratně vložil své věci. Pak rychlými kroky přešel ke mně a vzal mi z ruky kufr, který jsem stále netrpělivě třímala v ruce.

Nepoznávala jsem ho. Možná mi i naháněl trochu strach.

Ale co jsem vlastně čekala. Vždyť jsem ho pořádně ani neznala!

„Rád jsem tě poznal, Bloncko,“ ozve se Shafir vedle mě, aniž bych zaznamenala jeho příchod. Stál tam, s rukama založenými na prsou a trochu bojovným postojem. Krátce pohlédl na Blacka, jako by ostražitě a pak se podíval zpět na mě.

„Kdyby cokoli, klidně zase přijeď, rád tě tu uvidím,“ dodá tišším, ale vážným tónem. Ani jeho jsem nepoznávala. Býval plný vtipů a trapných poznámek, ale teď byl vážnost sama.

S díkem přikývnu, ale neřeknu nic.

Přejdu k autu a usadím se na místo spolujezdce.

Black už čekal za volantem a s kamennou tváří koukal před sebe.

„Pásy!“ ucedí Black. Začínala jsem být taky nasraná. Nebyla jsem zvědavá na to, aby tu na mě štěkal.

Jen co cvakne můj pás, Black nastartuje a okamžitě na to šlápne. Pneumatiky auta lehce zapiští a my vystřelíme z garáže a rychle projedeme kolem Shafira se zamračenou tváří.

Co se sakra mezi těmi dvěma stalo?!

 

 

Asi patnáct minut jsme uháněli mlčky po silnici a začínala mi vadit ta jeho nepřiměřená rychlost. Teda, nevadila mi rychlá bezpečná jízda autem, kdy to je spíše zábava a adrenalin. Ovšem tohle bylo úplně něco jiného.

„Proč jedeš tak rychle?!“ ucedím na něj vážně a nervózně si poposednu, abych mu dala najevo, že je mi to nepříjemné.

Pohlédnu na něj, protože mi neodpověděl.

Pevně svíral volant a nad něčím přemýšlel. Zíral před sebe a jeho oči byly nejčernější za celou dobu, co ho znám. Odrážela se v nich zloba.

„Adame!“ oslovím ho naštvaným tónem. Black na to okamžitě zareaguje, jako by se probral z transu a decentně sešlápne brzdu a my zpomalíme. To už bylo o něco příjemnější.

„Řekni mi do prdele, co se děje!“ naléhám na něj o to víc.

„Nemluv takhle…“ zamumlá si Black podrážděně pod nosem, narážejíc na můj sprostý slovník. Budu si mluvit, jak chci!

„Ježiš, ty jsi neuvěřitelný!“ začnu se rozčilovat, že mi to nechce říct.

„Fajn! Upozorňoval jsem tě na Shafira! Řekl jsem ti to naprosto jasně, ať si ho nepřipouštíš k tělu!“ vyjede na mne Black a mě je okamžitě jasné odkud vítr vane. Dozvěděl se o tom polibku. Že Shafir POLÍBIL mě! Ne já jeho!

„Pane Bože, to nic neznamenalo, jasný?! Oplatila jsem mu to fackou!“ bráním se hned a všimnu si zmateného výrazu Blacka. Pak zostra dupne na brzdu a přejede přes dva pruhy na prasáka k odstavenému pruhu pro kamiony. Zhurta zastaví, opře si loket o volant, aby se na mě mohl otočit.

„Cože?!“ optá se nechápavě a v jeho výrazu poznám, že zřejmě ten polibek neměl na mysli. Ani o něm určitě nevěděl! Kurva!

„Shafir mě políbil a já se mu vytrhla a vlepila mu facku. Chtěla jsem ti to říct, ale nevěděla jsem kdy, kdy byla vhodná příležitost. Hele mrzí mě to, nechtěla jsem dělat zbytečné vlny, když jsem byla host v jeho domě,“ vyhrknu rychle, abych mu to vysvětlila.

Black na mě nevěřícně zíral.

Pak začal kroutit hlavou a posměšně se smál. Něco si v arabštině mumlal pod nosem. Otočil se zpět k volantu. Sáhl po čudlíku k nastartování, ale v pohybu se zastavil.

„Víš, to je přesně ta chvíle, které jsem se bál. ŽE se dočkám toho, kdy si tě akorát pustím k sobě s myšlenkou nějakého vztahu a ty to hned zahodíš. Zmýlil jsem se v tobě,“ řekne pomalu, ovšem s velmi zlým tónem hlasu.

Ztěžka jsem polkla.

Chtěla jsem mu hned oponovat, že to není pravda, že to není tak, jak to vypadá. Že to pochopil celé špatně.

Ovšem jediné na co jsem se zmohla bylo se otočit směrem k okénku po mé pravici a snažila se zadržet slzy. Z pusy mi akorát utekl vzlyk.

Auto se pak rozjelo a my se vydali dál na cestu.

Mlčky. Nic neříkající.

 

 

Když jsme dorazili k jachtě, známá tvář Salima nás začala vítat a zasypávat informacemi, co se dělo za ty dva dny, kdy jsme byli pryč.

„Nyní jsou ostatní hosté na pevnině, měli by dorazit k večeru. Chcete připravit něco k jídlu?“ optá se zběžně Salim se starostí v hlase. Bylo mi jasné, že jsou všichni pryč, jak psala Eva.

„Můžeš mi donést jídlo do mé kajuty, musím pracovat,“ rozkáže Black směrem k Salimovi a projde kolem mě, aniž by mi věnoval pohled.

Během cesty jsem se uklidila a snažila se utřídit myšlenky, co mu říct. Chtěla jsem se omluvit a zároveň se bránit. Přišlo mi to nespravedlivé a byla jsem z těch jeho slov celá brunátná. A zmatená.

„Adame počkej, můžeme si promluvit?“ utrousím prosebně před Salimem. Bylo mi jedno, že toho bude svědkem.

„Nemáme o čem,“ odsekne mi Black a pokračuje dál v chůzi ke schodišti. Salim se odebere raději na opačnou stranu. Tvrdohlavě Blacka následuji až za ním.

„No tak Adame! Nech mě to aspoň vysvětlit, vůbec si mě nevyslechl!“ rozkřičím se netrpělivě na něj. Black se zastaví pod schody, které málem rozdupal a neochotně se otočí. Jeho výraz byl naprosto kamenný a nepřístupný.

„Nekřič tady na mě!“ zavrčí nevraživě a ukáže na mě hnusně prstem. Plácnu ho přes ten jeho prst a přistoupím k němu ještě blíž.

„A ty se začni chovat jako dospělý, a ne jako malý uražený kluk!“ neustoupím, ale snížím tóninu svého hlasu.

„No jasně!“ štěkně jen a dál stojí naproti mně.

„Já jsem Shafira nepolíbila! Nenechala jsem si to líbit. Dala jsem mu facku, aniž bych třeba nepomyslela na to, že by mi ji nechal useknout!“ snažím se trochu nadlehčit vážnost problému, ale můj černý humor s Blackem ani nehne.

„Jo, to jsem pochopil,“ kývne a nepřístupně si založí ruce na prsou.

„No tak co tady děláš drama, když to chápeš?“ rozhodím nechápavě rukama.

O co mu sakra jde?!

„Vzal jsem tě z jachty do našeho domu, abychom byli sami. I když jsem tušil, že Shafir tam bude, doufal jsem, že budeme jen my dva spolu. Abychom si užili čas, co nám zbývá. Ještě jsem tě upozornil na něj, ať si na něj dáš pozor, a tys mu jen nahrála, na všech možných frontách!“ rozohní se Black.

„Počkej, ty žárlíš? Takže o tom to je?“ řeknu o něco tišeji. Byla jsem zaskočená.

„Jde o princip! Na malou chvilku jsem pomyslel, že by nám to mohlo klapat, že bychom mohli být spolu, i když bychom každý byl někde jinde. Ale ty při první příležitosti se necháš poplést chlapem, a ještě ke všemu z mé rodiny! Nemůžu ti prostě věřit! Byl jsem naivní,“ vydechne Black a já cítím, jak pod tou jeho tíhou slov, začínám zase panikařit. Chce se mi brečet.

„Kdybychom byli spolu, nikdy bych nepomyslela na jiného muže,“ zakroutím nesouhlasně hlavou a silně pociťuji, že se mě pláč začíná zmocňovat.

O něco klidněji povolí ruce podél těla a jednu ruku mi položí na rameno.

Svoji tvář nakloní blíže ke mně. Se zakalenými oči na něj pohlédnu.

„Teď už je to jedno Kristýno, každý si prostě půjdeme svou cestou,“ řekne vážně, ale smířlivějším tónem. Jak to dořekne, začnou mi téct slzy z očí. Nechci, aby mě takto viděl.

„Fajn,“ hlesnu ztěžka a obejdu ho.

Vrazím do své kajuty, dveřmi silně třísknu a zamknu. Opřu si zády o dveře a rozpláču se. Snažím se zadržet své vzlyky a dám si ruku přes pusu. Čím víc se to snažím potlačit, tím je to horší. Svezu se podél dveří až na zem a chytnu si kolena pod bradu. Tiše tam sedím a brečím si do klína.

 

 

Ležím v posteli a zírám před sebe na strop. V hlavě mi běží milion myšlenek a zároveň mám prázdno. Cítila jsem se prázdná. Oči mě bolely od pláče.

V podstatě to dopadlo tak, jak jsme se dohodli, ovšem okolnosti se trochu změnili.

Zamilovala jsem se do něj.

Teď už jsem to věděla. Cítila jsem to na sto procent, celým svým tělem. Už když jsem ho poprvé viděla a poprvé s ním mluvila, věděla jsem, že ho chci. Že ho chci cítit, milovat ho a aby muž jako on, miloval mě. Byla jsem tak naivní a nalhávala si, že to tak mezi námi nebude, ale neuvěřitelně jsem se zmýlila. Můžu si za to sama. On mě na to upozorňoval.

Z horlivého přemýšlení mě vyrušilo decentní zaklepání na dveře. Neodpovídala jsem. Dělala jsem, že tam prostě nejsem.

„Týno?“ zaslechnu Evu za dveřmi. Potřebovala jsem kamarádku!

Vstanu a přejdu rychlými kroky ke dveřmi. Odemknu a otevřu. Uvidím Evu se starostlivým výrazem ve dveřích. Že by to věděla?

„Ahoj,“ pozdraví nejistě. Zatáhnu ji dovnitř a zase za námi zamknu. Místo pozdravu se však opět sesypu a začnu ji brečet na rameni. Do slova.

 

Ležíme v posteli a zíráme před sebe na strop. Každá jsme ve svých myšlenkách a tiše rozjímáme. Eva protne ticho.

„Chceš, abych tu byla přes noc s tebou?“

„To bys byla moc hodná,“ utrousím vděčně a chytnu ji za ruku.

„Víš, mrzí mě to,“ dodá po chvilce Eva a otočí se ke mně bokem. I já se tak otočím.

„Pokazila jsem to,“ utrousím lítostně.

„Ale prosím tě, tohle neříkej! On je zabedněný blbeček!“ zamračí se Eva nesouhlasně.

„Zamilovala jsem se do něj a on mě před tím varoval a pak se to celé pokazilo.“

„A řekla jsi mu to?“

„Co myslíš?“

„No, že jsi do něj zamilovaná. Řekla jsi mu to?“

„Ne.“

„A proč ne? Možná to potřebuje slyšet!“

„Evy!“

„Týno?“

 

 

Vyšla jsem z kajuty a rychlými kroky přešla k té jeho. Netrpělivě jsem zaťukala. Dvakrát. Žádná odezva. Zaťukám ještě jednou. Pak přiložím ucho ke dveřím a snažím se vyposlouchat něco, ovšem v kajutě panovalo ticho. Usoudím, že možná je u svého otce v pracovně. Dopoledne říkal Salimovi, že musí pracovat.

Rychle se rozejdu na horní palubu, kde se nachází pracovna pana Nizáma. Se spěšným zaklepáním vrazím dovnitř a pohlédnu na pana Nizáma, který sedí u pracovního stolu a čte si nějaký časopis. Odvrátí zrak od časopisu a pohlédne na mě. Široce se usměje.

„Slečno Tyno! Chyběla jste nám u večeře!“ poznamená pan Nizám a vstane od stolu. Byla jsem celý den zavřená v kajutě a na nějakou večeři zapomněla.

Přejde ke mně a vřele mě obejme. Jemně ho stisknu v objetí a pak se odtáhnu. Naléhavě se mu podívám do očí.

„Kde je Adam?!“

 

„Adame?!“ zavolám jeho jméno, když vyběhnu schody na hlavní palubu, kde většinou večeříme. Rozhlížím se, ale nikde nebyl. Už bylo po večeři a personál sklízel nádobí ze stolu, u kterého vždycky jíme.

„Děje se něco, slečno?“ přispěchá ke mně Salim s nádobím v ruce.

„Kde je Adam?“ položím tu samou otázku i jemu.

„Pan Adam právě odjel na pevninu směrem na letiště, vrací se zpět do Dubaje,“ odpoví zmateně Salim. Nevěřícně na něj koukám a pak se podívám na moře, směr přístav. V dálce jsem viděla člun plující rychle směrem k přístavu. Určitě to byl on.

Přeběhla jsem k zábradlí a chtěla jsem na něj zakřičet, ale věděla jsem, že by mě už neslyšel.

Jen jsem zírala na jeho mizející záda v dálce a jak se moře halí do tmy.

 

 

                                                                       -

 

 

„Slečno Týno, jste na tahu,“ promluví na mě pan Nizám a vytrhne mě z přemýšlení.

„Hm?! Oh, ano, pardon,“ utrousím omluvně a nakloním se nad šachovnici. Ač se snažím přemýšlet nad hrou, vůbec mi to nemyslelo. Byla jsem myšlenkami stále nad tou celou situací s Blackem. Přejímala jsem to v hlavě celé a celé dokola a snažila jsem se přijít na to, kde jsem udělala chybu. Kde se stala chyba?

A taky jsem na něj byla neskutečně naštvaná.

Odešel. Bez rozloučení. Ani jsem mu nestála za blbé rozloučení.

„Nemusíte se omlouvat, můžeme toho nechat. A jen si povídat, třeba,“ nadhodí pan Nizám a mě je ihned jasné o čem by chtěl mluvit.

„Pro dnešek to necháme být, nemám na to dnes myšlenky,“ řeknu rozhodně a začnu sklízet rozehrané figurky.

Pan Nizám jen souhlasně přikývne a pomůže mi sklidit rozehranou hru. Cítím, jak mě po očku pozoruje.

„Za jak dlouho připlujeme k Maledivám?“ zeptám se, když šachovnici upravíme do původního stavu. Byli jsme na cestě už čtyři dny vkuse a pomalu se blížili k pobřeží Malediv.

„Myslím, že do dvou dnů,“ zamyslí se pan Nizám, „Ale možná bych se zeptal kapitána,“ dodá. Jen přikývnu.

„Až tam dorazíme, tak se od vás oddělím. Do Male na letiště. Poletím domů.“

„Vážně?“ zeptá se vážným tónem pan Nizám a pak začne nesouhlasně kroutit hlavou.

„Promiňte mi to pane Nizáme, ale já v této plavbě už nemůžu pokračovat. Možná si o mě myslíte, že jsem slaboch, že to vzdávám a zahazuji příležitost, ale...-“

„To si nikdo nemyslí, slečno Tyno,“ skočí mi do řeči a pak se nadechne pokračovat.

„Nevím, co se přesně mezi Vámi stalo, ale věřím tomu, že se to dá vyřešit. Ať teď, nebo časem. Možná Adam potřebuje čas,“ dodá pan Nizám s jistou moudrostí v hlase.

Věděla jsem, že to, co říká, dává smysl.

Ale nebyla jsem si jistá, že zrovna ČAS by nám pomohl.

Přeci jen, pár dnů už uběhlo a po Blackovi ani památky.

Mezi tou směsicí smutku a vzteku vůči němu, jsem měla už i daleko slabší chvilky, kdy jsem klesla na nejhlubší dno a hledala ho na sociálních sítích. Nikde tam samozřejmě nebyl. A požádat pana Nizáma o jeho telefonní číslo, na to jsem byla zase až moc hrdá. A taky jsem měla strach. Strach z dalšího odmítnutí.

„Vážím si všeho, co jste pro mě udělal, opravdu. Dal jste mi neskutečnou příležitost a já vám budu do smrti vděčná. Ale všechno dobré jednou končí a já cítím, že už se musím vrátit domů. Je prostě čas se vrátit zpět do reality a přijmout to, jak to je.“

 

                                                                       -

 

„Budete mi chybět,“ utrousí se vřelým úsměvem pan Nizám, když o dva dny později, stojí se mnou před mým gatem odletu na letišti. Za každou cenu si vydupal, že mě vyprovodí až na letiště. S Evou jsem se rozloučila ještě na jachtě. Chtěla jet se mnou domů, ale když jsem viděla, jak se těšila na Maledivy, spolu s Angusem, přesvědčila jsem ji ať tu zůstane. Ať si prodlouží dovolenou, dokud to jde.

„Vy mě taky, naučil jste mě spoustu věcí,“ usměji se vděčně a obejmu ho. Pan Nizám byl nejmoudřejší a nejvřelejší člověk, kterého jsem mohla poznat.

„Myslím, že naše setkání bylo osudové,“ řekne pobaveně a poodstoupí ode mě. V tom začnou vyvolávat číslo mého letu.

„O tom nepochybuji. Sbohem pane Nizáme,“ rozloučím se s úsměvem a rozejdu se k bráně s kufrem v ruce.

„Na shledanou!“ zasměje se, a ještě mi zamává.

Třeba se ještě uvidíme!

 

Autor Exnerka, 11.06.2024
Přečteno 30x
Tipy 4
Poslední tipující: cappuccinogirl, Marry31, mkinka
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Super kapitola plná emocí díky

11.06.2024 13:39:34 | Marry31

Já děkuji! :)))

11.06.2024 13:47:30 | Exnerka

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí