Ve stínu ztráty- Kapitola 1

Události popisované v tomto příběhu jsou smyšlené. Jakákoliv případná podobnost se skutečnými postavami ať už živými či mrtvými je čistě náhodná.

 

Kapitola 1: Příliš horká oslava

 

 Měl to být jeden z nejúžasnějších dnů mého života. Místo toho byl tím nejhorším. Ale abych nepředbíhala, raději vám řeknu, jak to všechno začalo. 

Jmenuji se Sophie Atwoodová, a právě jsem promovala v oboru nakladatelství a literatury. Láska k psaní a knihám u mě vedla snad co si pamatuju. Zkrátka jsem věděla, co chci v životě dělat a za tím si šla. Jiné obory neměly šanci. A tak se stalo, že mi nabídli práci v Hamburském nakladatelství Valerian, kde jsem byla na praxi. Nic velkého, ale pro začátek dobrý. Majitel Dr. Johannes Valerian ve mně viděl velký cit pro dobrou literaturu a já už se nemohla dočkat, až oslavím konec studia a po prázdninách začnu pracovat.

„Gratuluju Sophie, jsem na tebe pyšná,“ řekla mi máma po skončení slavnostního obřadu, který se konal na půdě university. Abyste rozuměli, mám na mysli takové ty směšné taláry a všechno co k promoci patří.

Její vlasy se v odpoledním slunci leskly temnou černí, což bylo docela vtipné, protože já sama byla zrzavá po otci. Gabriela Atwoodová byla jiná i v mnoha dalších ohledech. Zabývala se výrobou parfémů, literatura jí nic neříkala, pokud tedy nebyla vědecká. Můj výběr školy přesto plně schvalovala, ale to ona by udělala vždy. Byla totiž toho názoru, že práce by měla člověka bavit, ne štvát. Dobře, beru zpět, v tomhle jsme se vlastně docela shodly.

Pokud jde o mého otce, dalo by se považovat téměř za zázrak, že jsem se vůbec narodila. Jeho práce u námořní přepravní společnosti vyžadovala hodně cestování, takže jsme ho moc nevídali. Peněz měl za to dost, takže jsme si nežili špatně, ale tak polovinu mých narozenin strávil na lodi a co mě mrzelo asi nejvíc, chyběl i na mé dnešní promoci. Asi bych už na to měla být zvyklá, ovšem při pohledu na všechny ty pyšné rodiče kolem, atmosféru nabitou emocemi na to úplně nešlo nemyslet.

„Dík mami, jen škoda že u toho není táta.“

„Já vím zlato, jeho to určitě taky mrzí. Jistě ti později alespoň zavolá, aby ti pogratuloval. Teď si tím nekaz odpoledne a běž se bavit s přáteli. Katia už tě netrpělivě vyhlíží.“

Katia Lehmanová byla má nejlepší kamarádka už od dětských let. Měli jsme společné zájmy, což nakonec vyústilo v rozhodnutí jít i na stejnou universitu. Někteří spolužáci si z nás tropili žerty, že jsme jak siamská dvojčata a určitým způsobem měli pravdu. Katia byla jako sestra, kterou jsem nikdy neměla. Moc hezká mimochodem. Blond, modré oči, prostě magnet na kluky. K jejich smůle však byla už rok zasnoubená. Hned po škole si měla brát Felixe Grubera, který před dvěma lety odpromoval v oboru žurnalistika. Potkala ho na praxi a byla to láska na první pohled. Bohužel, nikdo nemohl předvídat, že tahle pohádka nebude mít dlouhého trvání. O tom ale až za chvíli.

Teď na mě mávala od stolu s občerstvením. „Pojď sem Sophie, musíš si vzít ty košíčky, než budou všechny pryč!“

Lákání na můj oblíbený jahodový dezert byla samozřejmě jen záminka. Ve skutečnosti s několika dalšími absolventy plánovala oslavu ukončení studia v tanečním klubu H1. Nevím, proč s tím dělali takové tajnosti, když jsme byli všichni dávno plnoletí. Každopádně jsem si to nemínila nechat ujít, protože pořádná pařba na závěr prostě nesmí chybět, no ne?

 

****

 

Oslava ukončení studia bývá pro většinu mladých lidí důležitým milníkem, kdy se jedna kapitola uzavírá a začíná nová. Období bezstarostné nevázanosti bylo u konce a nás čekal vstup do světa zodpovědných pracujících lidí. Tenhle večer jsme si ale chtěli ještě užít.

Taneční klub H1 nacházející se na okraji příjemné čtvrti Eilbek, kde jsem vyrůstala a zároveň ne úplně daleko od univerzity, byl moderní a nově zrekonstruovaný tak, aby hlasitá noční hudba tolik nerušila lidi v okolí. (1) S Katiou jsme zde byli pouze jednou těsně před tím, než ho kvůli přestavbě uzavřeli. Tehdy to byla naše první pařba, na kterou nás rodiče pustili.

Teď jsme byli daleko zkušenější a sebevědomější. Už jsem například věděla, jak na sebe přilákat pohledy kluků, ale zároveň nepůsobit příliš vyzývavě. Měla jsem na sobě koženou minisukni a zelený třpytivý top, který se výborně hodil k divoké záplavě mých zrzavých vlasů.

„Tohle je lepší než ten hnusný talár, co nám navlíkli před dvěma dny co?“ křikla Katia podávaje mi další drink. Už jsem je raději přestala počítat.

Odpověděla jsem veselým smíchem a dál se vlnila v dunivém rytmu taneční hudby. Bylo mi krásně a s přibývajícím alkoholem mi přestávalo vadit i to množství zpocených těl v naší těsné blízkosti.

Ponořená do víru zábavy jsem po nějaké době přestala vnímat okolí. Tváře kolem byly jen jakýmsi nejasným obrysem v moři blikajících světel. Ještě, že Katia se svými výrazně červenými šaty na ramínka nešla přehlédnout. Drželi jsme se spolu, jelikož v té haldě lidí bylo velmi snadné vzájemně se ztratit z dohledu, a to ani jedna z nás nechtěla.

Přibližně hodinu po půlnoci se v klubu rozpoutalo peklo. Jako první mi začalo být divné větší množství kouře a ztížené dýchání. Všichni dál nerušeně tancovali a pili, tak jsem to nechala být. Řekla jsem si, že kdyby se něco dělo, ochranka by jistě vypla hudbu, aby nás upozornila. Kromě toho, potíže s dechem také mohla způsobit únava z nepřetržitého tance, takže jsem se rozhodla zvolnit. Ovšem netrvalo dlouho a zahlédla jsem plameny někde ze směru, kde se nacházel mixážní pult a repro vybavení. Hudba ztichla. Lidé začali ječet, v panice se tlačili pryč. Matně, okrajem vědomí jsem vnímala, jak se nás někdo snaží ukáznit, ale zmatek byl příliš velký na to, aby se mu to povedlo. Tak velký, že se mi Katia ztratila z dohledu. Nedalo se dělat nic jiného, než se horečně rozhlížet a volat její jméno.

„Katio, Katio, kde jsi!“

Buď neodpovídala, nebo jsem ji neslyšela. Zastavit bylo nemožné, dav mě neúprosně tlačil k východu, to už byly plameny snad všude. Horko a taky strach. Nekonečný, šílený, dusivý. Zřejmě nadýchaná kouře jsem začala lapat po dechu, což mi znemožnilo dál volat.

Nějak, nevím jak, jsem se nakonec ocitla na čerstvém vzduchu. To už se venku rojili hasiči a zdravotníci. Mě mimoděk napadlo, jak asi trvalo dlouho, než jsem se dostala ven, ale na tom až tak nezáleželo. Podstatné je, že jsem byla venku a naživu.

Taneční klub se mezitím změnil v plamenné peklo. Docela děsivé vzhledem k tomu, že ho teprve před dvěma měsíci znovu otevřeli. Člověka to nutilo přemýšlet, jak se něco takového vůbec mohlo stát.

Zatímco hasiči se snažili dostat požár pod kontrolu, aby se nerozšířil, zdravotníci začali se tříděním raněných. A že jich nebylo zrovna málo. Než jsem přišla na řadu, neustále jsem se rozhlížela po Katie, ale nebyla nikde vidět.

„Katia Lehmanová, neviděl jste ji?“ zeptala jsem se sípavým hlasem mladého saniťáka, když mě odváděl do sanitky, poté, co jsem mu řekla své jméno. Už jen tahle krátká věta, mě rozkašlala.

„Lituji slečno, ale možná už bude v nemocnici. Nemáme žádné zprávy, že by uvnitř někdo zůstal. Pojďte teď se postaráme o vás.“

Trochu se mi ulevilo, ale jen trochu. Pokud ji odvezli mezi prvními, nejspíš to bylo vážné. Byl to klasický postup, nejtěžší případy měly přednost.

Já sama měla jen lehké popáleniny na rukách a podrážděné dýchací cesty. Přesto zdravotník trval na tom, že musím na ošetření do nemocnice prý, aby vyloučili otravu oxidem uhelnatým. Bylo to zvláštní, ale vlastně mě ani nic moc nebolelo, jen to protivné pálení v krku z kouře, které ztěžovalo dýchání. Nejspíš ve mně stále ještě přetrvával adrenalin, nebo byl strach o Katiu prostě silnější.

 

Poznámka autorky: Taneční klub H1 byste v Hamburku opravdu našli. Jeho celý název je H1 Club & Lounge. Nedaleko se nachází Univerzita výtvarných umění, její zaměření však bylo pro účely příběhu změněno.