Ve stínu ztráty- Kapitola 3

Kapitola 3: Černé kaly

 

Černá barva měla odjakživa symbolizovat smrt, zkázu, tmu a smutek. Cokoli černého bylo proto v minulosti spojováno s temnými silami a zlou magií. To až moderní společnost přiřadila té barvě prestižní a elegantní rozměr. Hlavně tedy pokud jde o módu.

Katia černou nesnášela a všichni to o ní věděli. Přesto se celý pohřeb nesl ve znamení téhle truchlivé barvy. Černé postavičky krčící se pod stejně černými deštníky, jelikož jak už to tak v klišé bývá, samozřejmě pršelo, sledovaly, jak je černá rakev spouštěna do hrobu, aby na ni později házely černé kaly. Co taky jiného že? Lidé se neradi vzdávají obecně zažitých standardů.

Já se ovšem nemohla zbavit dojmu, že takhle by si to má nejlepší kamarádka nepřála. Zásadně totiž odmítala vžitá dogmata a zpochybňovala tvrzení, která ostatní označovali za absolutně správná. Většinu učitelů to samozřejmě neskutečně vytáčelo, jak si jistě dokážete představit. Já to však vnímala jako inspirativní. Pro každého autora je skoro povinnost přijímat nové způsoby myšlení. Každopádně tohle smrdělo dogmatem na sto honů. (1)

Možná vám takové myšlenky mohou připadat směšné a nevhodné pro vážnou událost jakou pohřeb dozajista je. Jenže ke Katie tahle upjatost prostě neseděla a pro mě to byl způsob, jak to zvládnout alespoň trochu se ctí. Jinak bych totiž musela myslet na to, co se stane až budu muset mluvit s Felixem a její rodinou. Prozatím stáli na druhé straně davu, hlavy sklopené pod tíhou smutku. Mezi nimi malá Emma, blonďatá copatá holčička s černými mašlemi, jako jediná vše sledovala zpříma. Ještě si nejspíš plně neuvědomovala, co se přesně děje. I ona ale musela nějakým způsobem chápat, že Katiu už nikdy neuvidí nebo ne?

„Sophie, je čas,“ připomněla mi máma, a tak jsem postoupila dopředu a stejně jako ostatní hodila na rakev černou kalu. Předtím jsem matně vnímala, že někteří přede mnou přitom řekli pár slov. Původně jsem to sice v plánu neměla, ale v tu chvíli mě napadlo cosi poměrně výstižného.

„Příběh? Všechno má příběh, jen ho stačí vidět. Protože dívat se a vidět není kouzlo, je to schopnost, kterou se může naučit každý. A Katia vždycky uměla vidět víc než mi ostatní. Tohle si budu už navždy pamatovat.“

Soudě podle tichého potlesku, má slova udělala dojem. Na tom mi však pramálo záleželo. Nebylo moc pravděpodobné, že by kdokoli z těch lidí pochopil, co jsem skutečně řekla a proč.

Později, když skončila oficiální část obřadu a přišel čas na vzájemné vyjádření soustrasti, což mě od začátku děsilo nejvíc, však vyšlo najevo, že přeci jen existuje člověk, jehož myšlenky byly stejné jako moje. Vyhledal mě totiž Felix Gruber a vypadal vyrovnanější než byste u člověka, který právě ztratil snoubenku očekávali.

„Jen jsem chtěl, abys věděla, že to cos tam o Katie řekla, bylo moc hezké. I když většina lidí asi nevěděla, čemu ve skutečnosti tleská.“

„Tys to pochopil?“ zeptala jsem se překvapeně a pohlédla do jeho tmavých očí. Byly smutné, ale ani stopa po nějakém obvinění.

Felix pokrčil rameny. I ten drobný pohyb způsobil, že mu jeden neposlušný pramen vlasů spadl přes oči. Zatřásl hlavou, aby to napravil a já si uvědomila, že to byly právě vlasy, co se na něm Katie líbilo nejvíc. Tmavě hnědé, dole u krku krátce střižené, nahoře potom hustší s několika neposlušnými pramínky. Nebýt těch očí dodávalo by mu to velmi mladistvý a uličnický vzhled. Za jiných okolností by to nejspíš působilo sexy, ale takhle to bylo prostě jen hezké. Nemluvě o tom, že jsem v něm pořád viděla hlavně snoubence mé nejlepší kamarádky, tudíž podobné myšlenky byly tabu.  

„Jestli myslíš to, že ani její rodiče neviděli jaká skutečně byla tak ano, přišlo mi to zřejmé. Černé kaly? To jako vážně?“ Svá slova doprovodil zdviženým obočím.

„Taky myslím, že bílé lilie by byly poněkud vhodnější. Jak to vlastně zvládáš?“ zeptala jsem se opatrně, a přitom si rozpačitým pohybem přendala deštník do druhé ruky. Od rána drobně i když vytrvale pršelo, jako by se nám mraky snažili dokázat, že i ony umí truchlit.

„Občas je to těžké, ale vím, že ona by nechtěla, abych se dlouho trápil, a tak se prostě snažím jít dál…“ Na chvíli se odmlčel, než s povzdechem dodal: „Ale nejde to hned víš? Některé dny jsou horší než jiné.“

Byl tak neskutečně klidný. Nechápala jsem, jak to dokáže, když já sama měla co dělat, abych se při rozhovoru s ním nerozsypala jako domeček z karet.

„Já myslím, že to nedokážu Felixi. Už nikdy nic nebude jako dřív.“

„Máš pravdu, věci už nebudou stejné. Řekl bych, že časem snad přijdeme na to, jak se s tím naučit žít, ale to asi slýcháš často. Já myslím, že je v pořádku být smutný, takže si dej tolik času, kolik potřebuješ a na ostatní se vykašli.“

Zkusila jsem si vzpomenout, jak se vděčně usmát, ale asi to vypadalo trochu křečovitě. Cílem bylo vyjádřit úlevu, že konečně někdo pochopil, jak mě tyhle utěšující fráze ve skutečnosti štvou. Slova umí být zrádná, falešná. Daleko lepší je prosté objetí, to umí říct mnohem, mnohem víc.  

A to bylo toho dne po druhé, co se Felixovi myšlenky ubíraly stejným směrem. V jednu chvíli, když už se mu mé mlčení zdálo dlouhé se najednou zeptal: „Smím tě alespoň obejmout?“  

Souhlasné přikývnutí, než jsem sama vklouzla do jeho náruče. A ne nebylo v tom nic romantického. Jen prosté vyjádření soustrasti, útěcha od přítele, který ví. Pro mne také snaha načerpat sílu před dalším povinným rozhovorem. Úlevně jsem vydechla do jeho černého svetru a na chvíli přivřela oči. Kdyby to šlo, klidně bych tak zůstala napořád. Ale nešlo. Musela jsem ještě promluvit s Lehmanovými. Felix mě pustil trochu neochotně, zřejmě i jemu to bylo příjemné.  

„Promiň, ale měla bych...“ 

„Jasně já vím. Doufám, že se ještě uvidíme, ... chci říct, kdybys někdy potřebovala...stačí zavolat,“ vykoktal, najednou značně nervózní.  

Asi jsem zase něco nepochopila. Od začátku se mnou mluvil naprosto klidně, sebevědomě a teď vypadal jako nějaký školák na prvním rande. Co se změnilo? Odpověď mi unikala, tak jsem se prozatím rozhodla nechat to být a vydala se čelit své další noční můře. 

 

Hřbitov se mezitím z velké části vyprázdnil. Zůstali jen nejbližší pozůstalý. Dokonce ani svou mámu už jsem nikde neviděla, nejspíš na mě čekala v autě, což byl pro mě jen další důvod si pospíšit.  

Chvatně, ve snaze mít to co nejrychleji za sebou jsem zamířila za Lehmanovými. Zrovna přijímali soustrasti od jakéhosi staršího šedivého pána o holi s buřinkou. To ještě někdo nosí? Pomyslela jsem si a v duchu uložila do paměti jako možnou postavu až zase jednou budu mít sílu psát. Vypadal jako někdo, kdo má za sebou těžký život. Každopádně Katia by ze mě měla radost. Ještě včera jsem byla k podobným věcem absolutně nevšímavá a dnes na jejím pohřbu přemýšlím o psaní. Je to jen další fáze smutku, vnitřní touha se vypsat, nebo jen zoufalý pokus o útěk z reality?

„Sophie, ráda tě vidím, i když za dost smutných okolností,“ promluvila paní Lehmanová, ruku konejšivě na mém rameni. Trochu jsem se lekla, když se tak nečekaně objevila přímo přede mnou. To se občas stává víte? Když se vám mysl kamsi zatoulá.

„Já...chtěla jsem vám popřát upřímnou soustrast. Je mi to opravdu líto, kdybych zůstala s ní...“ V očích mě zaštípaly slzy, dokončit větu se zdálo nemožné. 

Paní Lehmanová mi zvedla bradu a donutila mě tak se na ní podívat. Oči měla sice opuchlé od pláče, ale její pohled byl bez výčitek. Čekala jsem, že něco řekne, místo ní však promluvil manžel, kulatý chlapík s přísným vzezřením. Po něm Katia tedy rozhodně nebyla.

„Kdybys zůstala s ní, tak byste tam umřeli obě. Jaký by to mělo smysl?“  

Byla to řečnická otázka, odpovídat tudíž nemělo smysl. Místo toho jsem nevěřícně zavrtěla hlavou. Zdálo se, že jediný, kdo mě obviňuje jsem já sama.  

„Víte ona... ztratila se mi, mám pocit, že za to můžu. Kdybych se pro ni vrátila mohla by...“  

„Dost!“ řekla najednou rázně paní Lehmanová. „Takové úvahy nemají smysl, akorát tě zničí. Byla to prostě nešťastná náhoda. Nikdo za to nemůže. Děkuji, že jsi za námi přišla, ale teď si běž odpočinout, byl to těžký den. Mi už také půjdeme Emma je unavená. A ty si to hlavně nevyčítej, Katia by to nechtěla.“  

Jako ve snu jsem se otočila a zamířila ven ze hřbitova, na parkoviště, kde už čekala máma. V jedné věci měla paní Lehmanová pravdu. Byl to těžký den. V hlavě mi kolovaly různé myšlenky, jedna zmatenější než druhá. Pochopení a útěcha tam, kde jsem čekala výčitky, Felixova podivná změna chování, když jsme se loučili, a nakonec mé vlastní úvahy o psaní objevivší se zcela nečekaně. Možná by to ale nebylo tak špatné, sepsat si to. I kdyby třeba jen jako odosobnělý seznam na uspořádání myšlenek. Ano to by mohl být dobrý začátek.

„V pořádku?“ zeptala se máma, jakmile jsem nasedla k ní do auta.

„Já nevím mami, netlač na to ano?“ Požádala jsem s toužebným přáním, aby mě už všichni nechali být.

 

Poznámka autorky: (1) Dogma je výslovné tvrzení čili teze, o němž se v dané oblasti nebo určitém společenství příliš nepochybuje. Nejčastěji je tento pojem používán v náboženství, avšak lze aplikovat i na další oblasti. (Mrkněte na film Dogma z roku 1999) Dogmatický potom znamená něco jako strnulý, konzervativní.