Ve stínu ztráty- Kapitola 4

Kapitola 4: Pozlátko

 

Smrt je všude. Potkáváme se s ní v televizi, když se mluví o leteckých neštěstích. Čteme o ní v bulváru, kdy snad každý týden zemře nějaká celebrita, nebo v románech. To všechno bereme jako běžnou nevyhnutelnou součást života. Dokonce i smrt staré nemocné sousedky se dá pochopit. Jak ale přijmout smrt nejlepší kamarádky, která měla celý život před sebou? Vím, že se to stává, ale zdá se mi to nespravedlivé. Proč to tak muselo být? A nechci teď slyšet ty nesmysly o osudu, nebo snad božím záměru. Plánovali jsme s Katiou spoluautorství a teď? Jsem na to sama, na všechno a vím, že nic už nebude jako dřív. 

 

Ozvalo se zaklepání na dveře mého pokoje. „Dále!“ zavolala jsem a zaklapla deník. Trvalo několik dní, než jsem byla schopná přejít od strohého seznamu k souvislým úvahám z nichž většina se týkala smrti. Mezitím se vrátil táta, aby nám během dvou týdnů, co bude doma, vynahradil předchozí tři měsíce. Docela časový nepoměr, ale takový už byl náš život.

„Měli bychom jít zlato, ať nepřijdeme pozdě,“ upozornila mě máma mezi dveřmi. Stejně jako já měla na sobě elegantní šaty a byla dokonale učesaná.

Pokaždé, když se Frank Atwood objevil doma, bral rodinu na večeři do luxusní restaurace v centru. Byla to taková tradice. Díky jeho práci jsme si to i mohli dovolit. Máma si těch pár hodin hýčkání užívala, já už tolik nadšená nebyla. Všechno to drahé pozlátko kolem a dobré jídlo sloužilo jen k tomu, aby si nás koupil. Kdykoliv bych to vyměnila třeba za pravidelnou nedělní návštěvu cukrárny, jak to dělala většina normálních rodin. Nás ovšem normálnost obcházela obloukem. Katia, která tak strašně nesnášela zažité standardy mi to jednu dobu záviděla, než pochopila i druhou stránku věci. Ale abych nebyla jenom negativní, tak třeba v teplých letních dnech jako byl ten dnešní, kdy se dalo sedět na terase, to bylo docela příjemné. 

Restaurace Haerlin s výhledem na jezero Binnenalster se nacházela asi šest kilometrů od naší čtvrti. V hotelu Vier Jahreszeiten, jehož byla součástí se často ubytovávali herci a jiné významné osobnosti, což znamenalo, že bez předchozí rezervace jste se nechytali. A bylo to přesně to pozlátko, o kterém jsem mluvila. (1)

„Je skvělé, že měli místo. Tady si vždycky připadám jako filmová hvězda,“ prohlásila máma, když nás usadili na elegantně nasvícené terase s dechberoucím výhledem. Ten ještě umocňoval fakt, že jsme se nacházeli v patře.

„Jen škoda, že jsme tady nikdy žádnou nepotkali,“ poznamenala jsem s myšlenkou na několik svých idolů o jejichž autogramu jsem snila.

Máma se toho okamžitě chytila a začalo horlivé předhánění v tom, koho bychom tu chtěli potkat. Opět jsem se přitom neubránila myšlenkám na Katiu. Přepadaly mě v podobě výčitek pokaždé, když mě něco rozesmálo, ač jsem samozřejmě věděla, že ona by to tak nechtěla. Pokud jde o tátu, ten v takových chvílích obvykle jen poslouchal a obracel oči v sloup při každém našem zachichotání. Paradoxní bylo, že sám přitahoval pohledy mnoha žen. Díky světlým vlasům a hustému nedbalému účesu v něm bylo něco z Roberta Redforda v době, kdy natáčel Zaříkávače koní. Toho bychom tu samozřejmě potkali jen velmi těžko.

Ve stylu právě takových hvězd jsem si schválně vybrala to nejdražší jídlo, co bylo na jídelníčku k mání a znělo alespoň trochu poživatelně. Hovězí Wellington. Pokud máte rádi anglickou kuchyni a nevíte co s penězi, rozhodně vyzkoušejte. (2)

Já to udělala částečně jako škodolibost tátovi. Třeba se poučí a vymyslí něco normálního, protože už jen když si spočítám, kolik ho tahle sranda stojí ročně, měli bychom za to slušnou rodinnou dovolenou někde v exotice, a to já bych rozhodně uvítala. Místo jednoho večera a hraní si na něco, co nejsme, dva týdny dovolené někde u moře, nové zážitky, nekonečné množství inspirace, a hlavně možnost vypadnout z tohohle smogem zamořeného města, kde za každým rohem vidím Katiu. Nádhera, jenomže když to zkusím navrhnout, táta bude namítat, že má toho cestování dost v práci a chce strávit nějaký čas doma. Jasně asi se to dá pochopit, ale když už si nás chce kupovat, tohle by za mě fungovalo daleko líp. Každopádně, pokud můj naschvál pochopil, nedal to nijak najevo. Tak třeba příště, tuhle hru vydržím hrát dlouho.  

Co ale rozhodně dlouho nevydržím, je ta hrůza, co ve mně vyvolá, byť jen pouhý pohled na plameny. Chtěla jsem si pouze odskočit na dámy, jenže ve chvíli, kdy jsem procházela kolem muže, jenž na terase flamboval maso, se i to změnilo v noční můru. Jako bych se na okamžik ocitla zpátky v klubu, cítila kouř, slyšela panický křik…Začala jsem se vyděšeně otáčet ve snaze dostat se z dosahu plamenů. Když si to uvědomím zpětně, nejspíš na mě musel být vtipný pohled. Šílená holka prchající před kuchařem, co flambuje maso. Vážně k popukání. Mně to ovšem v tu chvíli vtipné nepřišlo.

Na toaletě, opřená o kachličky jsem chvíli vydýchávala záchvat paniky, opláchla se studenou vodou. Co se to se mnou děje?

Oheň. Fascinující že ano? Nic nesymbolizuje dualitu lidské psychiky lépe. Je teplem rodinného krbu, ochranou před nocí a zimou. Pro mnoho z nás představuje pocit bezpečí. I já to tak měla. Teď už ho vnímám jinak. Děsivě nespoutaný živel, co umí polykat domovy, znamení ztráty, když mu odevzdáváme své mrtvé. To on mi vzal Katiu a já ho za to nenáviděla.

Palčivé myšlenky narušilo otevření dveří. Dovnitř vešla jakási korpulentní dáma ověšená drahými šperky. Zatímco si u umyvadla začala sundávat hromadu zlatých prstenů, aby se mohla umýt, já raději vyklidila pole, jelikož prostor náhle začal být pro nás dvě příliš malý. A to protivné cinkání…

Zpátky jsem raději namísto přímé cesty zvolila kličkování mezi plně obsazenými stoly jen abych znovu nemusela projít kolem toho flambujícího chlápka. Máma si mého počínání samozřejmě všimla.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se s patrnou obavou v hlase. Podle jejího výrazu bylo jasné, že viděla i můj zděšený úprk předtím. Já se o tom však vážně nechtěla bavit. Zbabělá změna tématu se naopak zdála jako dobrý nápad.

„Jo jsem. Dáme si dezert?“

„Jistě, mají Tiramisu, co máš tak ráda,“ řekl táta, čímž mě vzal na milost. Ani on se nechtěl pouštět na tenký led v podobě nějakého přehnaně citového rozhovoru. Ne tady uprostřed přepychové restaurace mezi spoustou bohatých hostů, kteří se všichni chovali tak dokonale distingovaně, zatímco dávali na obdiv své vlastní pozlátko. Proto je po zbytek večeře napodobil a odváděl máminu pozornost jakýmsi bezduchým rozhovorem, což mi vyhovovalo.

 

****

 

Doma jsem se pak rozhodla předstírat únavu a zahájila rychlý úprk do koupelny ve snaze vyhnout se máminým dotěrným otázkám. To se mi sice povedlo, ale už jsem nezabránila tomu, aby si o mě povídali rodiče. Náhodou jsem je zaslechla, zatímco jsem se po příjemné horké sprše utírala. Ti dva zřejmě zapomněli, že máme dost tenké dveře. Stáli na chodbě a slyšitelně se hádali.

„Tohle není normální! Myslím, že bychom jí měli poslat na nějakou terapii.“

„Nepřeháněj Gabi. Nedávno si prošla peklem a tyhle věci nejdou hned, dej jí čas to překonat.“

„Čas? Copak jsi neviděl, jak jí ty flambovací plameny vyděsily? Mám dojem, že to zlehčuješ, ale ve skutečnosti nic nevíš. Nebyl jsi tu celé měsíce tak mi teď neříkej, že něco přeháním!“

No teda, ta je pěkně rozčílená, ale terapie? Ani náhodou, k žádnému cvokaři nejdu! Pomyslela jsem si rozzuřeně uprostřed oblékání letního kraťasového pyžama. Ano, tátova častá nepřítomnost mě taky štvala, ale teď jsem se přistihla, jak mu v duchu fandím.

„Proč do toho taháš mojí práci? To je jedno. Myslím, že potom, co zažila je normální, že se trochu bojí ohně. Prostě jen potřebuje přijít na jiné myšlenky, něco, co by jí odvedlo jinam, aby na to tak nemyslela.“

„A co by to podle tebe mělo být?“

„Tak na to si Sophie musí přijít sama,“ řekl táta a vzápětí bylo slyšet vzdalující se kroky. Hádka skončila.

Ještě chvíli jsem počkala, dokud neodejde i máma, pak teprve tiše vyklouzla z koupelny a zamířila do relativního bezpečí svého pokoje. Byla jsem přesvědčená, že máma přehání, a hlavně vůbec ničemu nerozumí. Táta můj názor zjevně sdílel, ale já měla obavy, že to nebude stačit. V naší domácnosti to byla ona, kdo měl při hádkách nakonec vždy poslední slovo. Táta teď možná vyhrál bitvu, ne tak válku. Ta nás ještě čekala. Kde získat rychle funkční zbraň, která by mámu donutila se vzdát?

 

Poznámka autorky: (1) Jedná se o celosvětový komplex více než 100 luxusních hotelů v angličtině známý pod názvem Four Seasons. Informace, že je hojně využíván celebritami pochází z knihy Alan Rickman Deníky s předmluvou Emmy Thompson. Konkrétně tohohle herce byste v jednom z nich v minulosti klidně potkat mohli.

(2) Hovězí Wellington, nebo svíčková Wellington je způsob úpravy hovězího masa používaný v anglické kuchyni. Vzhledem k náročnosti přípravy a pořizovací ceně surovin má pověst sváteční speciality.