Ve stínu ztráty- Kapitola 5

Kapitola 5: Vítr ve vlasech

 

Když jsem jako malá mývala zlé sny, máma mě ráda uklidňovala slovy: „Pamatuj si Sophie, že po každé noční můře vždycky přichází ráno.“ No není to pravda.

Nejspíš to způsobila včerejší příhoda v restauraci, ale zdálo se mi o ohni. Uvězněná v plamenném kruhu jsem volala na Katiu, aby utekla. Přes to šílené hučení a praskání mě neslyšela a já neměla možnost se k ní dostat. Nezbývalo než bezmocně sledovat, jak ji pohltily plameny.

 Příšerný, neutuchající křik až do ochraptění, mě vyburcoval ze spánku, takže jsem teď seděla na posteli a zbrocená potem lapala po dechu. Panický děs usazený v mé hlavě, odmítal odejít. A ty plameny…, jako bych je stále viděla. Vyryté do mozku, pálily. Nedalo se tomu uniknout. Vlastně to docela připomínalo panickou ataku. Mé jediné štěstí bylo, že jsem tím nepřivolala rodiče. Zvlášť mámu. Určitě by mě nabádala, abych ze sebou začala něco dělat, vyhledala terapeuta, protože tohle není normální. Přesně takhle to říkala i včera tátovi přesvědčená, že je neslyším. Jenže já slyšela a můj názor se ani po té noční můře nijak nezměnil.

Musela jsem něco udělat dřív, než s tím na mě vyrukuje. Ještě v posteli hned jak se můj dech trochu uklidnil, jsem sáhla pro mobil a vytočila Felixe. Vzal to nečekaně rychle.

„Ahoj, nevzbudila jsem tě?“ zeptala jsem se na úvod.

Zasmál se. „Blázníš? V deset dopoledne? Jsem zvyklý vstávat v šest i o víkendu, už mám za sebou ranní běh.“

Po jeho prohlášení jsem střelila pohledem k nástěnným hodinám.  „Co, to už je tolik? Promiň asi jsme se včera vrátili později, než jsem myslela.“

„Děje se něco Sophie? Zníš nějak divně.“

Stručně jsem vypověděla včerejší příhodu z restaurace včetně toho tajně vyslechnutého rozhovoru. Jen o svém snu jsem raději pomlčela. Můžu mu to říct později. Kývla jsem si v duchu, i když jsem věděla, že se mi nebude chtít.

„Víš co? Myslím, že vím, co ti pomůže a je to lepší než psycholog. Vyzvednu tě ve čtyři, jo a vem si na sebe něco sportovního.“

Ulevilo se mi. To byl celý Felix. Pokaždé, když měla Katia problémy, vymyslel nějakou spontánní hurá akci. Já jí dělala vrbu a on pak pomohl zapomenout. Dělba práce. Já teď potřebovala hlavně to druhé.

Naštěstí se během těch pár hodin, které jsem ještě musela vydržet doma žádné drama nekonalo. Když máma slyšela, že jdu odpoledne s Felixem ven, nejspíš se rozhodla dát věcem alespoň prozatím volný průběh. Řekla mi jen:

„Jsem ráda, že jste zůstali v kontaktu. Můžete si vzájemně pomoct.“

 

****

 

V tmavomodrém tričku, legínách a mikinou kolem pasu jsem vyběhla z domu, a ještě na schodech se zarazila. Felix Gruber stál u chodníku vedle své Yamahy XVS 1100 Drag Star. Byl oblečený v černém motorkářském úboru, v ruce přilbu, kterou mi podával. Věděla jsem, že s Katiou často vyráželi na nedělní vyjížďky. Vždy milovala tu svobodu, volnost a kochání se krajinou. Mě se však při pohledu na ten stroj zmocňovaly obavy. Vlastně se mě zmocňovaly pokaždé, když jsem měla zkoušet něco nového a vůbec nezáleželo na tom, že se pak ve většině případů nepotvrdily. Byla jsem prostě taková.

„To nemyslíš vážně!“

„A proč ne? Stejně bych dneska vyjel, budeš mi dělat společnost. Už jsem si odvykl jezdit sám,“ řekl s pokrčením ramen a nasadil při tom tak nevinný úsměv, že by tím přesvědčil i mrtvého. Já se však přesto pokusila o poslední marný vzdor:

„Tak počkat, já ale nevím jak na to. Nikdy jsem na motorce neseděla, mám strach že…“

Felix mě zarazil: „Neboj se, není na tom nic těžkého. Prostě se mě budeš držet kolem pasu. Když se motorka nakloní, ty se nakloníš taky, nesnaž se jít do protipohybu. A když zastavím na křižovatce, nedávej nohy dolů, to je důležité. Možná si ještě obleč tu mikinu, kvůli větru. Tak pojď bude se ti to líbit uvidíš.“

Váhavě jsem poslechla. Nasazení přilby bylo sice poněkud nešikovné, stejně jako následné nasednutí za Felixe, ale povedlo se. Stále jsem si tím nebyla jistá. Náš vzájemný těsný kontakt způsobený tím, jak jsem se ho držela ovšem vůbec nebyl nepříjemný. Právě naopak, což bych samozřejmě nikdy nepřiznala.

Černá motorka se hladce dala do pohybu. Felix byl ohleduplný a po městě jel pomalu, abych si zvykla. Zatímco řešil náročné křižovatky, já se soustředila jen na to, abych přesně dodržela jeho pokyny. Dostat se z centra v neděli odpoledne, kdy se lidé vraceli z víkendů nebylo právě snadné. Co naplat semafory platily i pro motorkáře a v Hamburku jich bylo hodně.

„Uvolni se trochu, vedeš si dobře,“ uklidnil mě Felix, zatímco čekal až nás poslední semafor pustí dál do klidnější a zelenější části města.

Pak teprve začala jízda. Prudké sešlápnutí plynu, motor zařval a mi vyrazili dopředu tak rychle, až jsem leknutím vypískla. Dlouhé vlasy, které se nevešly pod přilbu mi cuchal vítr, panelové a úřední domy byly nahrazeny vilkami zbohatlíků na jedné straně a zelenou alejí na druhé. V téhle části Hamburku jsem nikdy nebyla a Felix nejel až tak rychle, abych se nemohla kochat výhledem. Při tom mi došlo, že tohle je další z těch případů, kdy měl můj strach velké oči. Najednou jsem i dokázala pochopit, co na tom Katia viděla. Ten pocit svobody a vzrušení z rychlé jízdy byl nepopsatelný. A co je podstatné, nahradil dotěrné myšlenky, jež mi celé dny nedávaly pokoj. Prostě na tuhle malou chvíli, bylo zase všechno v pořádku a o to tu šlo především. Dokonce jsem se přistihla, jak doufám, že takových chvil bude víc.

Zastavili jsme u jezera Bramfelder. (1) Felix mě dovedl na jednu z mnoha laviček rozesetých podél břehu. Bylo to klidné místo navštěvované hlavně milenci, pejskaři a malým procentem lidí, kteří se zde věnovali sportovnímu rybolovu.

„Je tady hezky,“ okomentovala jsem jeho výběr a požitkářsky natáhla nohy před sebe.

„To ano, myslel jsem, že by ti trocha čerstvého vzduchu prospěla. Katia sem často jezdívala psát. Připadalo jí to tu…inspirativní.“

„Ano já vím, párkrát jsme tu byli spolu. Tady vznikl ten nápad na spoluautorství, který jsme už nestihli uskutečnit,“ řekla jsem trochu sklesle.

„Třeba bych ti mohl pomoct já. Jsem sice novinář, ale taky umím trochu psát a takový společný projekt by ti mohl pomoct přijít na jiné myšlenky. A když tvá matka uvidí, že ses zase pro něco nadchla, možná to s tou terapií přehodnotí. Neber to nijak závazně, jen to zkusíme.“

Na chvíli jsem na něj zůstala zírat celá zkoprnělá. Normálně nad tímhle výrazem sice skřípu zuby, ale tady se to hodilo. Když jsem si to však celé představila, výraz překvapení vystřídal široký úsměv, nejspíš první upřímný od té tragédie.

„Felixi to je skvělý nápad, přesně něco takového potřebuju. Víš co, ještě večer ti pošlu poznámky k tomu, co jsme s Katiou vymysleli a taky nějaké své texty, aby sis udělal představu o mém stylu. Napiš mi k tomu, co tě napadne a pak to zkusíme sladit.“

„Tak jo,“ přikývl Felix a podal mi ruku na stvrzení spolupráce.

Pak bylo nějakou chvíli ticho. Ne nepříjemné, spíš takové to sdílené, kdy víte, že ten druhý je na stejné vlně. Jako pocit absolutní sounáležitosti, vzájemného propojení, o kterém se nemluví. Stalo se vám to někdy?

Kolem projel cyklista se sluchátky v uších totálně nevšímavý k okolí. Kdyby se před ním zjevil klaun a stádo jednorožců, nejspíš by to ani nezaregistroval. Oba jsme za ním svorně otočili hlavu.

Nakonec to byl Felix, kdo jako první promluvil, vrátil nás do přítomnosti: „Víš, někdy mám pocit, jako by tady Katia pořád byla. Zdává se mi o ní. Pak se probudím a hledám ji vedle sebe i když vím, že tam není. Je to hloupé co?“ Podíval se na mě váhavě, tmavé oči ztracené ve vzpomínkách, které patřily jen jemu.

„Já nevím, mé sny jsou úplně o něčem jiném. Spousta ohně a strachu, děsí mě to i ve skutečnosti. Připadám si ztracená, jako bych žila v nějakém stínu, z kterého není úniku. Myslím, že jsem ztratila světlo Felixi,“ svěřila jsem mu na oplátku překvapená sama sebou.

Jakémukoli rozhovoru na tohle téma jsem se striktně vyhýbala. Představa, že bych se měla někomu otevřít nedej bože rodičům, nebo terapeutovi mi přišla úplně scestná a šílená. S ním to však bylo jiné. Měla jsem pocit, že on jediný skutečně rozumí.

„Najdeme ho společně hm?“ nabídl a položil mi ruku na koleno v utěšujícím gestu. Za jiných okolností by to mohlo být chápáno jako romantický prvek. V kontextu s jeho slovy to bylo jen přátelské ujištění. Nebo jsem si to alespoň snažila namlouvat.

 

O hodnou chvíli později, když už se stíny začaly prodlužovat a o slovo se hlásil večer, mě Felix odvezl domů Přeci jen, zítra musel do práce.

„Tak co říkáš na můj způsob odreagování, bylo to tak zlé?“ zeptal se, když jsem před domem sesedla z motorky a vrátila mu přilbu.

„Ne já… bavila jsem se Felixi opravdu. Pomohlo mi to alespoň na chvíli zapomenout, i když bych si nikdy nemyslela, že tohle budu někdy říkat o motorkách. Dobrovolní dárci orgánů, však víš,“ mrkla jsem na něj a naznačila pokřižování.

Neurazil se, vzal to jako žert. Jako všichni v mém okolí samozřejmě věděl, co si o motorkářích myslím. Pro mě to byl prostě skvělý způsob, jak se nechat zabít. Až do teď. Můj názor spočíval v neznalosti, ale dnešek mi ukázal, že jej budu muset přehodnotit. Tak to bylo s velkou částí mých strachů.

„Každá funkční zbraň je přijatelná ne?“ prohodil nenuceně, ale bylo na něm vidět, že doufá v další společné vyjížďky. I kdyby jen coby lék na otravné, děsivé myšlenky.

„To asi jo. Rozhodně se mě teď nezbavíš, když jsi přišel s tím spoluautorstvím.“

„Beru to jako slib. Pošli mi to a já se ti ozvu. Můj mail máš ne?“

Rychlé přikývnutí, než jsem mu zamávala a rozběhla se zpátky domů. Věděla jsem, že mi ta obnovená energie moc dlouho nevydrží, ale dnešek byl fajn. Co na tom, že přijde zase další noční můra, která zapálí ten oheň v mém nitru a přinese s sebou další vlnu smutku? Protože každý dobrý den se počítá, nemyslíte?

 

Poznámka autorky: (1) Jezero Bramfelder je dalším skutečným místem v Hamburku. Nachází se ve čtvrti Stailshoop a bylo pojmenováno podle bývalé vesnice Bramfeld. Je oblíbeným místem pro rekreaci, s krásným okružním chodníkem o délce 2,9 km, který je ideální pro procházky a nordic walking (chůze s holemi).