Ve stínu ztráty- Kapitola 6

Kapitola 6: Společný projekt

 

Zatímco jsem čekala, až si Felix projde mé poznámky, naskytla se mi příležitost promluvit si s tátou o mámě. Chtěla jsem, aby věděl, že o jejich rozhovoru vím, ale náš společný čas se krátil. Za pár dní totiž měla zase vyplout jeho loď. Bylo to zvláštní. I když jsem se na něj původně zlobila, teď se stal mým spojencem proti mámě.

Než Katia zemřela, chodívala jsem si ráno zaběhat do parku. Obvykle tak třikrát týdně, buď sama, nebo s tátou, pokud byl zrovna doma. Nejen, že mě to udržovalo v kondici, byl to i skvělý způsob, jak si vyčistit hlavu a utřídit myšlenky. Proto když táta navrhl, zda se k tomu nechci vrátit, souhlasila jsem.

Není mnoho velkých měst, kde se dá v parku pádlovat na nafukovacích prknech, hrát tenis, či basketbal, nebo v teplých dnech zajít na venkovní lekci jógy. Ve čtvrti Eilbek tohle všechno máme, a ještě něco navíc. Místní běžecká trať patří mezi nekrásnější ve městě. Vede podél kanálu většinou po rovných písčitých cestách, jsou zde fitness stanice na protažení i lavičky, když si zrovna potřebujete odpočinout.

S tátou jsme se u jedné z nich zastavili na krátký odpočinek, než poběžíme zpátky. Takhle brzy ráno tu ještě moc lidí nebylo, což nám poskytlo vítané soukromí.

„Máma si o tebe dělá starosti. Noční můry a to, jak se bojíš ohně…zkrátka myslí si, že potřebuješ pomoct.“

Když se s vámi někdo pustí na takhle nebezpečnou půdu, máte několik možností, co udělat. Můžete se pokusit z rozhovoru vykroutit, zbaběle prchnout, odvést řeč jinam. Máte-li odvahu, zatnout zuby a prostě ho absolvovat anebo se pokusit převzít kontrolu. Já se rozhodla pro to poslední. Záměrně jsem se přitom nezeptala, jak ví, že mívám zlé sny. Příliš na tom totiž nezáleželo, akorát by nás to dostalo do zcela jiné debaty, než jsem chtěla.

„Já vím, slyšela jsem vás.“

Těch pár slov zapůsobilo dle očekávání. Táta se na mě šokovaně podíval, obočí tázavě zdvižené. „Takže…“ začal opatrně. Ať chtěl ovšem říct cokoli, neměl možnost to dokončit.

„Takže vím, že mě chce poslat na terapii i že ty jsi byl proti. Máme docela tenké zdi víš? Zvlášť když se bavíte uprostřed chodby před koupelnou, kde se zrovna oblékám.“

„Máš pravdu, to nebylo chytré. Ale proč jsi celou tu dobu nic neřekla?“

„Abych mámě nahrála na smeč? Vždyť je to šílené, nepotřebuju terapii tati!“ rozhodila jsem rukama dodávajíc tím tomu prohlášení větší důraz.

„A co teda potřebuješ?“

Táta na to šel dobře. Místo aby předstíral, že ví, co v takové situaci pomůže chtěl, abych si řekla sama. Nedával nevyžádané rady, nepokoušel se o lži typu všechno chce čas, nelitoval mě. To jsem musela ocenit. Otočila jsem se k němu bokem, jednu nohu pokrčenou na lavičce.

„Abys mi získal čas. Chceme se s Felixem pustit do jednoho projektu, na kterém jsem měla dělat s Katiou. Spoluautorství, víš? Měli jsme příběh, stačilo jen začít psát. Štvalo mě, že už k tomu nedošlo, ale on je ochotný jít do toho se mnou. Bude to dost práce, nepotřebuju řešit ještě mámu. Pomůžeš mi?“

„Pokusím se. Třeba když Gabriela uvidí snahu, sama přestane naléhat. Kromě toho myslím, že to vaše spoluautorství je skvělý nápad. Spisovatelé často bojují se svými démony prostřednictvím knih. Kdo ví, možná právě takhle se tvoří bestsellery.“

Táta to nejspíš soudě podle jeho výrazu, částečně myslel jako vtip, ale vlastně měl určitým způsobem pravdu. Vždy jsem autorův osobní vhled a emoce vnímala coby přidanou hodnotu díla. Právě to u mě mnohdy rozhodlo o tom, zda je kniha dobrá či průměrná. Zvládnu to ale taky? Tím jsem si prozatím nebyla jistá.

Pokrčila jsem rameny. „Nevím, jestli zrovna bestsellery, ale jinak máš v podstatě pravdu. Je to jakási přidaná hodnota. Bez ní by romány klidně mohla psát umělá inteligence.“ Při té představě jsem se otřásla, přestože teplota vzduchu už jistě dosahovala letních hodnot. Na rešerše a rozebrání či rozšíření nápadu to bylo skvělé, ale samotné psaní bylo příliš strojové, příliš umělé. Text napsaný, nebo chcete-li vygenerovaný umělou inteligencí bez dodatečných úprav zkrátka poznáte.

Táta přikývl, ale nic neřekl. Jen mlčky pozoroval kachní rodinku, která si poklidně plula po vodní hladině kousek od nás. Nedivila jsem se, že o tom ví. V současnosti snad neexistoval člověk, který by o tomto moderním nástroji alespoň neslyšel. Byl toho plný internet. Ve všech možných odvětvích už byla lidská činnost částečně nahrazena umělou inteligencí. Od mobilních telefonů a sociálních médií po zdravotnictví a automobilový průmysl. Zkrátka bylo toho čím dál víc. Pokrok nezastavíte. Nikdy jsem se úplně nerozhodla, zda je to dobře.

„Nevrátíme se?“ zeptala jsem se, abych nad tím nemusela dál přemýšlet, což bylo podle mě akorát zbytečné mrhání mozkovými buňkami.

„Proč ne, já myslím, že máme dohodu. Mohla bys mi pak třeba část textu poslat ať mám čím vyplnit volný čas na lodi.“

Trochu jsem zaváhala. Motiv příběhu měl být částečně podobný tomu, co jsem právě prožívala, jen jsem k té ztrátě přidala posedlost pomstou, namísto strachu, který ovládal mě.  Vážně chci, aby tohle rodiče četli? Anonymní čtenáři dejme tomu, ale vlastní rodina? Tam to bylo jiné.

„Já…uvidíme jo? Je to jen pokus, třeba z toho ani nic nebude.“

S těmi slovy jsem se zvedla z lavičky a na znamení toho, že rozhovor skončil, začala sérii protažení. Táta se s tím nakonec spokojil, takže jsme se po chvíli rovnoměrným tempem rozběhli k domovu. I když už to obvykle nepotřebuju, tentokrát jsem se plně soustředila na správné dýchání, abych nemusela myslet na právě proběhlý rozhovor. Nejdřív se mi zdálo, že to šlo dobře. Dokud táta neprojevil zájem si náš příběh přečíst. Ta představa mě děsila.

 

****

 

Felixovi trvalo pouhé dva dny, než si prošel všechny mé poznámky a dopsal k tomu vlastní postřehy. Vzhledem k tomu, že u toho ještě chodil do práce, mě to docela překvapilo. Zdálo se totiž, že tomu věnoval veškerý svůj volný čas, ne-li i část pracovní doby. Táta mezitím zase odplul a já se naučila před mámou předstírat, že se pomalu dávám dohromady. Díky tomu mě přestala dusit nepříjemnými rozhovory a já se tak mohla soustředit na psaní, protože jen v tu chvíli jsem si nepřipadala ztracená.

Jelikož některé Felixovi nápady bylo třeba probrat osobně, dali jsme si schůzku v kavárně hned naproti Hamburskému deníku, kde pracoval. Bylo skoro půl páté odpoledne. U stolků sedělo jen pár lidí, což mi dokonale vyhovovalo.

Zastihl mě s hlavou zabořenou do obrazovky notebooku, kde jsem měla uložené veškeré poznámky.

„Promiň trochu jsem se zdržel v práci, šéf na mě tlačí s jedním článkem. Čekáš dlouho?“

Hodila jsem okem po zpola dopité kávě na stole a usmála se, zatímco on poněkud udýchaně dosedl naproti mně.

Kývla jsem hlavou směrem k obrazovce. „To je v pohodě, nenudila jsem se.“

Mezitím přišla servírka, a zatímco si Felix objednával, já té chvilky využila k tomu, abych si srovnala myšlenky. Po pročtení jeho nápadu jsem se totiž začínala bát, že úplně zanikne primární motiv. Musela jsem mu to říct naprosto otevřeně. Pokud spolu máme psát, měli bychom být dokonale sladění, znát přesnou představu toho druhého, aby v konečném výsledku nebylo jasně patrné, že určité části psal někdo jiný.

„Tak jo, jdeme na to. Název Ve stínu ztráty se mi líbí. Skvěle vystihuje pozadí příběhu. Teď ale k tvému nápadu, ty chceš, aby Jens a jeho bratr byli lovci démonů. Jeden z nich bratra zabije a Jens se upne na to, aby ho dostal. Jenže proč zrovna démoni? Vím, že jsou populární, ale co když tenhle fantasy prvek úplně přebije to, o co nám skutečně jde?“

Nebyla jsem si jistá volbou slov, zda Felix pochopí, co mám na mysli. Až jeho rychlé přikývnutí a následující slova mi napověděly, že chápe naprosto přesně.

„Neboj, hlavní motiv ztráty samozřejmě zůstane. Jde o to, že Jens je smrtí bratra úplně zaslepený, žije v podstatě ve stínu, proto ten název. Zajímá ho jen jediné, najít toho démona. To samozřejmě není snadné, když mění hostitele a vypadá pokaždé jinak. Čím dýl to trvá, tím je posedlost pomstou větší, jenže Jensovi nedochází, že už to začíná být osobní. Démon o něm samozřejmě ví a bude to chtít skončit. A v tu chvíli přichází na scénu Adéla, aby ho přesvědčila, že by se na celý ten lov měl jednou provždy vykašlat, než přijde o život ještě někdo další.“

Poposedla jsem si na židli a začala jeho myšlenku zapisovat do počítače. Podle mého výrazu muselo být poznat, že se mi jeho nápad začíná líbit, a to i přesto, že se tím změní osobnost hlavního hrdiny a částečně i žánr. Mělo to být romantické drama. Tím, že to Felix překlopil do fantasy nám pravděpodobně rozšíří zájmovou skupinu. Romantická dramata totiž většinou vyhledávaly spíše ženy, zatímco fantasy je oblíbené u obou pohlaví a všech věkových skupin. 

„Hm, to nezní vůbec špatně, získáme tím víc čtenářů. Ono vzdát se něčeho, co člověk dělal roky a co ho spojovalo s bratrem není snadné. Potřebujeme nějaké detaily jak o bratrovi, tak o té Adéle. Co má společného s démony, jak o tom ví? Asi to nebude zrovna veřejně známé. A samozřejmě nesmí chybět romantika mezi hlavními postavami.“

Felix zamyšleně upil ze své kávy, která se tu objevila bůh ví odkud. To se mi stávalo často. Ve svém zaujetí příběhem jsem úplně přestala vnímat okolí. Tím pádem jsem si nevšimla, že by sem servírka tu kávu donesla.

„To vymyslíme. Romantiku a psychologické rozbory postav by sis mohla vzít na starost ty. Podle mě se to hodí k tvému stylu psaní. Já se na něj pokusím naladit a přidám ty části, kde se objevují démoni.“

„To zní dobře. Nejprve ale budeme potřebovat osnovu a charaktery všech postav, abychom se toho mohli oba při psaní držet. Zkusíš dát dohromady osnovu, když jsi vymyslel démony? Já zatím udělám charakterovník a pak to sladíme.“

„Jsme domluveni,“ řekl s úsměvem Felix a na stvrzení spolupráce mi přes obrazovku notebooku podal ruku. Pak jako by si něco uvědomil, se na mě zaujatě podíval: „Vypadáš dnes nějak veseleji.“

„To se ti jen zdá. Psaní mě baví tak možná proto a z části je to maska před mámou.“

„Aby tě neposlala na terapii? Víš, je to docela smutné muset předstírat, že jsi v pohodě, i když nejsi.“

Věnovala jsem mu smutný úsměv. „A neděláme to tak trochu všichni? Předstíráme, že jsme někdo jiný, abychom zapadli. Originalita a podivnost se dneska nenosí. Jsem tak trochu jako Dexter a jeho temný pasažér. Taky předstíral, že je normální, aby ho neodhalili, jen z trochu jiného důvodu.“ (1)

Zatímco Felix nad mými slovy přemýšlel, já si je rychle zapsala do počítače, když jsem si uvědomila, jak velkou pravdu jsem řekla.

„Máš pravdu, třeba bychom to mohli použít. Když se do příběhu promítne to, co právě prožíváme, bude ještě lepší,“ řekl nakonec přesně to, co se mi momentálně honilo hlavou a zároveň tím nevědomky odsouhlasil také nedávné tvrzení mého táty.

Začínalo to dobře. Projekt byl sice teprve na začátku, ale mi už na sebe byli naladění. Na malý okamžik jsem měla dojem, jako by Katia nikdy neodešla. Přesně takhle jsem to totiž měla s ní, což nás na ten nápad původně přivedlo. Teď ale bylo všechno jinak a já doufala, že stejně dobře jako myšlenky, dokážeme s Felixem sladit také naše texty. Ono psát prózu je přeci jen jiné, než psát recenze a články do novin. No, nezbývalo než přestat přemýšlet a prostě to zkusit. Protože jak už řekl jistý romanopisec: „Pro spisovatele existuje jen jediná záchrana: psát.“ (2)

 

Poznámka autorky: (1) Dexter je americký dramatický seriál o sériovém vrahovi z produkce televizní stanice Showtime vysílaný od října 2006.

(2) Autorem citátu je Raymond Chandler, americký autor detektivních románů, povídek a scénářů. Nejvýznamnější zástupce tzv. hart-boiled fiction.