Ve stínu ztráty- Kapitola 8

Kapitola 8: Byrokracie

 

Už jsem se zmiňovala o tom, jak je ta naše německá byrokracie otravná? I když mě do nakladatelství Valerian v podstatě dávno přijali, musela jsem před nástupem absolvovat oficiální přijímací pohovor. Abych se přiznala, zdálo se mi to nesmyslné. Vždyť majitel mě znal, sám mi tu práci nabídl, jakmile jsem u nich skončila praxi. Nu, očividně to tak nebylo úředně správně.

Byla to jen hra, ale všichni ji brali ohromně vážně. V šedo-zeleném kostýmku jsem vstoupila do kanceláře, která mi již byla důvěrně známá. Za stolem seděl asi padesátiletý Dr. Johannes Valerian, obtloustlý malý mužíček s ustupujícími vlasy a brejličkami, které mu dodávaly na vážnosti. Jako šéfa si ho všichni vážili díky jeho skoro až bodré srdečnosti. V soukromém životě byl, jak jsem věděla, spořádaný otec od rodiny. Takže pokud byste někdy chtěli vidět definici úspěšnosti a respektu, stačilo se podívat na něj. Vlastně trochu připomínal Albuse Brumbála, kdyby ovšem Brumbál místo hůlky nosil plnicí pero a místo sovy měl na stole keramickou sošku jezevčíka. Respekt si nezískával přísností, ale tím, že ho každý chtěl potěšit. A právě v tom spočívala jeho síla. Kdyby se úspěch dal destilovat do podoby člověka, měl by právě Valerianovu postavu, jeho brejličky a pravděpodobně i jeho zálibu v čokoládových sušenkách, které schovával v dolní zásuvce pod složkami s nápisem 'Rukopis odmítnut'. Tolik tedy k mému šéfovi.

„Rád vás vidím slečno Atwoodová. Slyšel jsem, co se stalo, doufám, že už jste v pořádku a připravená vrhnout se do práce,“ přivítal mě svou typickou žoviálností.

„Ve skutečnosti už se nemůžu dočkat pane Doktore.“

Po mé odpovědi se jeho výraz změnil ze srdečného na vážný a soustředěný. Hra tedy může začít. Pomyslela jsem si a vklouzla do role snaživé uchazečky o zaměstnání.

Musela jsem zodpovědět otázky typu proč si myslím, že jsem na tu práci vhodná, jakou mám představu o platu a jaký je můj vztah k učení. Dr. Valerian si totiž zakládal na tom, že se každý z jeho zaměstnanců bude dál vzdělávat formou různých školení a workshopů, na které je pravidelně posílal. Kde na to takhle malá firmička brala peníze, jsem sice prozatím nepochopila, ale těšila jsem se na to. Můj vztah k sebevzdělávání byl veskrze kladný, což mého budoucího šéfa potěšilo podobně jako fakt, že se o literaturu nezajímám jen z pohledu čtenáře, ale také jako autor. V tomhle ohledu jsem tedy prošla perfektně. Ovšem pokud jde o můj psychický stav, měl Dr. Valerian přeci jen určité pochybnosti.

„Děkuji, myslím, že jste pro tu práci jako stvořená. Můžete nastoupit již od září, nebo je v tom nějaký problém?“ zeptal se a v hlase mu přitom zaznívaly pochyby.

Měla jsem čím dál větší podezření, že si touhle šarádou chtěl pouze ověřit, zda jsem po tom požáru opravdu schopná nastoupit. Na malý okamžik jsem proklínala existenci novin a internetu. Díky tomu o tom věděli snad všichni, nebylo kam se schovat. Nic z toho jsem však neřekla nahlas.

„Není v tom žádný problém. Potřebuju něco dělat, to jistě pochopíte.“

Dala jsem si záležet, aby z mé odpovědi čišela jistota. Ve skutečnosti jsem samozřejmě nečekala, že by pochopil, což ovšem nebylo důležité. Já už teď totiž věděla, že tuhle práci zvládnu. Psaní mi pomáhalo přijít na jiné myšlenky a tady jsem se měla podílet na přípravě děl k vydání. To znamená editaci, korekturu a stylistiku samozřejmě ve spolupráci s autory a ilustrátory tak, aby kniha, která se objeví na pultech přilákala co nejvíce čtenářů, protože čím víc lidí si jí koupí, tím víc kniha ve výsledku vydělá. Už jsem byla dost stará na to, abych věděla, že o peníze jde vždy a všude. Takový byl zákon moderní společnosti.

„V tom případě se budu těšit. Nezapomeňte si zajistit vstupní prohlídku u vašeho obvodního lékaře. Já zatím nechám připravit smlouvu.“

Vzájemně jsme si potřásly rukama a já se začala zvedat k odchodu. Byla jsem ráda, že je to za mnou. Tvářit se celou dobu naprosto vyrovnaně totiž nebylo zrovna snadné. Vlastně to vyžadovalo dost slušný herecký výkon. Zdálo se, že teď budu předstírat nejen před mámou ale i v práci. To vážně nemá chybu, pomyslela jsem si ironicky.

 

***

 

Vyřízení lékařské prohlídky už se kupodivu obešlo bez větších potíží a co bylo důležité, hlavně bez jediné zmínky o požáru. Připadalo mi totiž, že se teď na mě všichni, co mě znají dívají jako na tu chudinku, která přišla o kamarádku. Bylo to otravné a já nechápala, že je to pořád baví. Copak jsem nějaká atrakce, nebo snad zraněné zvířátko vyžadující soucit? Místo toho, aby se ke mně chovali normálně, mluvili se mnou jako s obětí, a to prosím pěkně od požáru uběhl více než měsíc.

Díky podobným úvahám jsem do ordinace své praktické lékařky dorazila podrážděná a rozhozená. Hlavou se mi honily scénáře, ve kterých se vyptává na můj psychický stav a dává mi doporučení k psychoterapeutovi. K mému nezměrnému překvapení se však nic z toho nestalo. Jak by taky mohlo? Lékařka si mé jméno s onou událostí neměla, jak spojit. Kdybych se byla bývala nenechala tolik ovlivnit svou náladou, muselo by mi to dojít.

 V podstatě to byla jen nudná preventivní prohlídka. Měření tlaku, poslech stetoskopem, kontrola zraku a sluchu. Prostě to, co normální pacient očekává, když jde k lékaři. Problém byl, že já tak úplně normální pacientkou nebyla, což doktorka z nějakého záhadného důvodu nepoznala.

„Máte dnes oproti předchozím návštěvám trochu vyšší tlak, ale jinak se zdá vše v pořádku,“ konstatovala, zatímco vyplňovala potřebný formulář pro mého zaměstnavatele.

Se svým už značně prošedivělým, upnutým drdolem a přísným výrazem ve tváři by si v ničem nezadala s profesorkou McGonagallovou z Harryho Pottera.

Možná vás zarazilo, že mě během krátké doby už po druhé napadlo přirovnání lidí v mém okolí právě k této slavné knižní sérii. Patřím totiž k tzv. Potterovské generaci a tohle je můj způsob, jak si vtipně zaškatulkovat každého s nímž se setkám. Zároveň šlo ale také o spisovatelský trik na oživení popisu postav tak, aby byly snadno zapamatovatelné. Jo, tak jsem rozhodně chtěla, aby to bylo. Zní to líp než přiznání, že se jednoduše vyhýbám vlastním myšlenkám.

Bylo by totiž tak snadné v tu chvíli říct, že důvodem vyššího tlaku bude nejspíš podrážděnost a špatný psychický stav po prožitém traumatu. Už bych nemusela nic hrát a předstírat, že jsem v pořádku. To by ovšem znamenalo si napřed připustit, že mám problém, a tak daleko jsem nebyla. Občasné noční můry a jeden záchvat úzkosti při pohledu na oheň přece ještě nic neznamená, říkala jsem si a snažila se vymyslet výmluvu, která by vyšší tlak vysvětlila.

„Trochu jsem pospíchala, ujel mi autobus,“ vyhrkla jsem nakonec, aby snad ještě doktoru nenapadlo, že nad odpovědí moc přemýšlím.

„Dobrá. Hodně štěstí a tohle prosím předejte vašemu zaměstnavateli. Za rok by se to mělo opakovat.“

Kdyby se v tu chvíli milá paní doktorka nedívala do počítače, ale na mě, všimla by si, že se mi nějak nápadně ulevilo. Ona však byla příliš zaměstnaná zdravotní kartou a o pacientku dávno ztratila zájem, čímž mi umožnila bleskový úprk z ordinace.

Byla jsem jen krůček od toho, abych se se svými potížemi svěřila, a to se mi nelíbilo. Představa několikaměsíčního ne-li několikaletého docházení na terapie mě vyloženě děsila. Věděla jsem, že léčba psychických problémů bývá většinou zdlouhavá a málokdy vede k úplnému vyléčení. Většinou to dopadne tak, že se s tím dotyčný prostě naučí žít. To jsem nechtěla, i když z mého předchozího života zbyl jen mlhavý stín a potácení se mezi nočními můrami, ze kterých není úniku.

Někomu pomáhal alkohol se z toho nezbláznit, já se uchýlila k psaní, což byla nejspíš ještě ta lepší varianta. Přesto jsem si připadala jak závislák pociťující abstinenční příznaky, když se nedostane ke své dávce. A na mě už to zase šlo.

Seděla jsem v autobuse na cestě domů a nervózně bubnovala prsty do kolen, toužíc po tom, aby to byla klávesnice. I kdybych v příběhu nijak nepokročila, potřebovala jsem dostat své myšlenky na papír, nebo v mém případě na obrazovku počítače. Ano, i deník už jsem si psala elektronický. Může se vám to zdát směšné, ale ten zvuk ťukání prstů do klávesnice mě uklidňoval. Jako oáza, můj vlastní svět uprostřed kruté reality. Možnost odložit tíhu celého dne a konečně se volně nadechnout. 

Jakmile autobus zastavil na kýžené zastávce, mezi prvními jsem se natlačila ke dveřím, jako bych se bála, že nestihnu vystoupit, než se znovu rozjede. Tak to ale samozřejmě nebylo. Jen jsem už prostě chtěla být doma. Mimo dosah všech těch rádoby soucitných lidí, co si myslí, že ví všechno nejlíp. Kéž by mě už nechali na pokoji. Copak chci tak hodně?