Ve stínu ztráty- Kapitola 11

Kapitola 11: Špatný pocit

Mám pocit, jako bych byla v pořádku a najednou udělala krok zpět. Opět ten začarovaný kruh plný ohně a neustávajícího pocitu úzkosti, z kterého se mi tak těžko vymotávalo. A vyšla jsem z něj vůbec někdy, nebo šlo jen o tzv. oko hurikánu? Po tom záchvatu v klubu Equinoxe jsem totiž zase tam, kde jsem byla. V noci jsem opět měla zlé sny. Byl tam oheň, oheň všude kam se podívám.

Budu muset zase zavolat Felixovi. Připadám si sice trochu jako feťák, ale nutně potřebuju další dávku. Další adrenalin. Minule mi to opravdu pomohlo. Alespoň na chvíli. 

Po ranním zápisu do deníku jsem se vydala přetrpět společnou snídani s mámou. Opět. Zvláštní, nikdy dřív mi to nevadilo, to až teď po té nešťastné události. Alespoň, že už jsem nebyla pod drobnohledem. Máma zřejmě usoudila, že ten terapeut nakonec nebude potřeba. Souzeno objektivně ovšem…to bylo něco zcela jiného, což bych samozřejmě nikdy nepřiznala. 

„Jaké to včera bylo? Vypadáš, žes toho moc nenaspala.“

„Moc ne,“ řekla jsem popravdě. „Ale nebylo to špatné, jen Monika trochu přebrala.“

Až na to, že jsem to byla já, kdo přebral, akorát nebyl na vině alkohol. Což nepotřebuješ vědět. Pomyslela jsem si a rychle dojedla snídani dřív, než vyjde najevo, že mé tvrzení je pravdivé jen částečně.

Ve svém pokoji jsem pak hned zavolala Felixovi. Tomu jsem pravdu říct mohla. Byl rád, že mě slyší, ochotný poskytnout další dávku adrenalinu… jo a málem bych zapomněla, ještě mě pozval na oběd. Kam se na něj hrabou antidepresiva?

***

Tentokrát mě ten velký černý stroj stojící vedle chodníku před naším domem nevyděsil. Naopak, mým tělem projelo vzrušení a radost z toho, že se zase na chvíli zbavím těch temných myšlenek a dusivých pocitů. Felix minule říkal, že každá funkční zbraň je přijatelná a měl pravdu. Pokud proti úzkosti pomáhá jízda na motorce, inu fajn, budu jezdit na motorce.

„Tak co se stalo? Zněla jsi naléhavě,“ zeptal se Felix a s úsměvem ke mně natáhl ruku s přilbou.

„Myslím, že bude stačit, když řeknu, že s těmi spouštěči si měl pravdu. Včerejší večer se moc nevydařil. Málem to celé před kolegy prasklo.“

„A nebylo by to lepší? Nemusela bys nic předstírat.“

Zuřivě jsem zavrtěla hlavou, držíc přilbu v podpaží. „Kdepak, nemám žádnou záruku, že by se to nedoneslo šéfovi a ten by mě nejspíš taky hnal k terapeutovi s tím, že nejsem psychicky schopná práce.“

Vzpomínka na ten neuvěřitelně průhledný pohovor, jenž měl otestovat právě můj psychický stav, byla ještě v živé paměti. I teď po dvou měsících měli někteří stále ještě tendence mě kontrolovat. Možná se vám to může zdát jako paranoia, ale já to prostě tak viděla.

„Máš pravdu, to by nebylo dobré. Tak nasedej,“ vyzval mě Felix a já s radostí poslechla.

Byla jsem si daleko jistější než minule. Stejně tak Felix odhodil svou dřívější ohleduplnost a bez skrupulí vyrazil pryč z centra. Naše trasa byla velmi podobná té minulé. Opět jsme zamířili k jezeru Bramfelder.

Pohled na zrcadlově klidnou vodní hladinu obklopenou hustým stromovím, mě naplnil zvláštním vnitřním mírem a vědomím, že teď pro tuhle chvíli nemusím na nic myslet. Místo, abychom se usadili na lavičce jako minule, mě Felix neomylně vedl pískovou pěšinou k malé hospůdce s posezením na terase, kde jsme si měli dát oběd. Má ruka v té jeho byla přitom něco tak přirozeného, jako když každé ráno roztáhnete závěsy, abyste vpustili dovnitř trochu slunce. Šli jsme mlčky, oba si vědomi toho, že na rozhovor bude dost času při jídle. Nikdo z nás nechtěl kazit tenhle okamžik. Víte, co je na skutečném přátelství nejlepší? Právě tohle. Můžete spolu mlčet, aniž by to bylo trapné.

Ovšem na druhou stranu, tohle naše držení za ruce mohlo na okolí působit i jako něco víc. Přemýšlela jsem nad tím, jak to vlastně vnímá Felix. Nikdy si nic doopravdy nedovolil, jistěže ne, ale jeho chování se zdálo být den ode dne o kapku důvěrnější. A pokaždé když jsem si to uvědomila se mé nitro naplnilo váhavostí. Mám to nechat být, nebo se ho zeptat? Stejným směrem se mé myšlenky ubíraly i nyní a opět došly ke shodnému závěru. Že tohle je prostě špatně. Jsme přátelé a cokoli jiného by mohlo všechno zkazit. A když říkám všechno, myslím tím opravdu všechno. Naše spoluautorství, můj psychický stav, pocity viny vůči Katie…

„Tak jsme tady, vítej v Piknik baru. Není to nic moc, ale najíme se tu. Pokud ti tedy nevadí hotovky,“ řekl najednou Felix a pustil mou ruku.

Před námi stála malebná hospůdka, jedna z těch, co bývají k vidění na koupalištích. Hosté buď posedávali na terase, nebo si prostě rozložili deku venku v trávě a nápoje popíjeli tam. Vlastně tu bylo jedno slovo, které tu atmosféru dokonale vystihovalo. Mírumilovné, ano přesně takové to bylo.

„To má být vtip? Copak si nevzpomínáš, k čemu vždycky přirovnávám ty luxusní večeře s tátou?“

Felixovo čelo se na okamžik zkrabatilo, jak usilovně přemýšlel. „Pozlátko,“ prohlásil nakonec. „Tak to tohle nepřipomíná ani omylem.“

Sedli jsme si na terasu a já nám objednala tradiční řízek a brambory. Čekání, než nám jídlo donesou jsem si krátila přemýšlením o příběhu. Teď když jsme měli osnovu a úvod, to začínalo být konečně zajímavé. Potřebovali jsme sladit naše styly tak, aby Felixova pasáž o smrti Jensova bratra správně navázala na můj prolog, aniž by bylo na první pohled patrné, že každou tu část psal jiný autor. Tohle napojování bylo na celém tom spoluautorství nejtěžší.

„Na co myslíš?“ zeptal se najednou Felix.

„Snažím se vymyslet, jak nejlépe napojovat jednotlivé části příběhu ať to vždycky netrvá, tak dlouho jako teď. Proč?“

„Protože ti tady mezitím stydne řízek.“

Po jeho slovech jsem si uvědomila, že jsem opět nezaregistrovala servírku. To se mi stávalo nějak často. Rychle jsem tedy popadla příbor a začala se věnovat jídlu.

„A co to prozatím nechat být? Třeba to do sebe nakonec nějak zapadne jako se to stává u automatického psaní.“

Ano, to, o čem Felix mluvil se mi stávalo. Právě díky psaní bez vědomé kontroly často vznikaly ty nejlepší nápady. Vždy jsem milovala ten stav, kdy si postavy žily vlastním životem, a přesto daná scéna nakonec do kontextu celého příběhu perfektně zapadla. Mohlo se to stát i v tomto případě?

„Proč ne. Koneckonců upravit to můžeme i později,“ odpověděla jsem trochu překvapená jeho návrhem. Novinář a automatické psaní? To mi sice nešlo moc dohromady, nicméně nechala jsem to být, jelikož tu bylo cosi jiného, co mi dělalo starosti už nějakou dobu.

Dojedla jsem své jídlo, napila se ledového čaje a v duchu přemýšlela, jak to formulovat, aniž by Felix došel k závěru, že mě naše spolupráce netěší. Tak to totiž nebylo, jen jsem se bála, co by na to říkala Katia. Měli jsme to přece psát spolu.

„Felixi, …“ začala jsem váhavě. „...víš, dělám si trochu starosti kvůli Katie. Původně jsme to měli psát spolu. Teď je pryč a co já udělám? Hned si najdu náhradníka, a ještě k tomu jejího snoubence. Není to, já nevím trochu nefér?“

„Proč nefér? Jsem si jistý, že by jí to nevadilo. Vždyť příběhy jsou od toho, aby se vyprávěly. Je v pořádku, že chceš dokončit co jste začali,“ odpověděl Felix s jistotou a pevným výrazem ve tváři.

„Fakt si to myslíš? Měla jsem z toho dost špatný pocit.“

„Jinak bych to neříkal. Neděláme nic špatného Soph, věř mi.“

S těmi slovy ke mně natáhl ruku přes stůl a chlácholivě mě poplácal. Věřit mu. Kdyby šlo o kohokoli jiného, nejspíš bych se mu vysmála. Jenomže tohle byl Felix. Felix, který tu byl od začátku pro mě, pomáhal mi tam kde ostatní selhali i když nemusel. Utrpěl stejnou ztrátu jako já, přesto tu byl, silný a připravený kdykoli jsem potřebovala. Naprosto nesobecky. On sám od nikoho nic nechtěl. A já to brala jako samozřejmost. Až do teď.

„Věřím, tobě ano. Děkuju Felixi, za všechno, co pro mě děláš. Nic za to nechceš, přitom i ty jsi někoho ztratil. Jen beru, co mi dáváš a tohle jsem vůbec neviděla. Já...omlouvám se, jsem idiot kosmických rozměrů,“ řekla jsem a s hlavou sklopenou, pohledem zahanbeně provrtávajíc desku dřevěného stolu.

Teď jsem se vážně nenáviděla. No řekněte, viděl už svět sobečtějšího člověka? A to jsem ho původně chtěla ještě vyslýchat ohledně jeho úmyslů. Po tom všem. Třeba jen potřeboval být někomu blíž stejně jako já, proto ta větší důvěrnost.

Tentokrát se Felix zvedl, obešel stůl, sedl si vedle mě a vzal mě kolem ramen. „Ty se vůbec omlouvat nemusíš Lištičko. Pomáháš mi už jen tím, že jsi tu se mnou, to není málo.“

Ulevilo se mi, konečně jsem se na něj dokázala podívat. Jestli jsem něco nechtěla tak ublížit člověku, který mě držel pohromadě.