Ve stínu ztráty- Kapitola 18

Kapitola 18: Skutečné rande

Obávaný rozhovor s kolegy dopadl špatně, ale zároveň dobře. Donutil mě vylézt z nory a podívat se pravdě do očí. Pořád mám trochu problém věřit tomu, že by mě Felix mohl milovat, takovou hromádku neštěstí. Ale stalo se to a možná je právě tohle ten lék, který hledám.

Ze strachu z odsouzení jsem to zatím raději nikomu neřekla. Když tedy nepočítám Moniku, která díky tomu konečně pozvala Lea. A mě čeká skutečné rande. Říkám si, jestli se toho nestalo příliš mnoho, příliš naráz?

Odhodlaná v teplém oblečení jsem nasedla za Felixe na motorku. Vzhledem k sychravému podzimnímu počasí jsem byla ráda, že nejedeme nikam daleko a čajovna na okraji čtvrti navíc slibovala možnost zahřátí. Bylo to jedno z těch útulných asijských míst, kde se sedí na polštářcích u nízkých dřevěných stolků a ve vzduchu se vznáší vůně vodních dýmek. Určitě to znáte.

Pohodlně usazená jsem si nakonec vybrala čínský čaj s názvem Červený drahokam. Jeho silná ovocná chuť s tóny muškátu byla na zahřátí jako dělaná. Felix, který se držel při zemi zvolil černý čaj ovoněný vanilkou. Majitel podniku nám při donášce nezapomněl o každém z nich něco říct. Z nějakého záhadného důvodu jsme v něm museli vzbudit dojem, že nás to zajímá.

„Ani jsem se tě nezeptal, jestli máš vůbec čaje ráda? Ale předpokládám, že kdyby ne, asi bys sem se mnou nešla,“ ujistil se Felix, jakmile ten otravný člověk odešel. Buď byl nervózní, nebo si opravdu dělal starosti, zda vybral dobře.

„Jasně, je to takový můj rituál za dlouhých zimních večerů. Dobře se u toho píše.“

„Tak v tom máš naprostou pravdu,“ řekl Felix a vzal mě za ruku. „Já… jsem rád, že jsi zavolala. Je to sice rande, ale nemusíš dělat nic, co by ti bylo nepříjemné. Slíbil jsem, že nebudeme spěchat a taky nebudeme.“

Zatímco jsem přemýšlela nad tím, co právě řekl, nalila jsem si z konvičky čaj a napila se. V útrobách se mi přitom rozlilo příjemné teplo. Pak jsem na něj znovu pohlédla, rozhodnutá vyrukovat s něčím, co mě napadlo cestou sem.

„Já vím, ale nemůžeme ani zůstat stát. Víš, o něčem jsem přemýšlela. Teď když jsme se rozhodli to zkusit, nejspíš s tebou budu jezdit častěji…myslím na motorce. Prostě mě tak napadlo, že asi budu potřebovat nějaké vybavení. Chrániče, oblečení a tak. Pomůžeš mi s výběrem?“

Felixovi se na malý okamžik rozzářili oči jako dítěti pod vánočním stromečkem. Nebyla jsem si úplně jistá, co přesně ho na mé žádosti tak potěšilo. Každopádně z mé strany to nebyla jen touha po dalším adrenalinu, nýbrž i způsob, jak mu ukázat, že to s tím „zkoušením“ myslím vážně, což když nad tím přemýšlím mohlo být i důvodem jeho nadšení. Nejspíš byly mé úmysly poněkud průhledné.

„To víš, že jo, pokud chceš. Brzy bude zima, a to už se toho moc nenajezdí, takže budeš mít dost času si vybrat, co ti opravdu sedne.“

Místo odpovědi jsem se na něj vděčně usmála ve snaze nenarušit zbytečnými slovy atmosféru okamžiku. Oba jsme v tu chvíli cítili, že není třeba nic dodávat. Jen jsme tam seděli obklopeni vůní čaje a měkkým světlem lamp. Ta chvíle byla svým způsobem dokonalá. Ani jsem se nemusela trápit žádnými nepříjemnými pocity vůči Katie, jelikož ona čaj nesnášela. Tvrdila, že chutná jako mořidlo na nábytek a že už jen jeho vůně jí připomíná babiččinu kredenc. Takže zatímco my jsme si užívali zenový moment, ona by nejspíš hledala únikovou cestu mezi lampami a vonnými tyčinkami. V duchu jsem se té představě zasmála.

„Něco tě pobavilo?“ zeptal se Felix zvědavě a já se opět podivovala nad tím, jak snadno dokázal číst v mé tváři.

„Jen jsem si vzpomněla na to, co Katia říkala o čaji. Prý mořidlo na nábytek.“

Felix se zatvářil naoko pohoršeně: „To vážně řekla? Vždyť je to nápoj bohů.“

Čajovnou se rozezněl náš společný smích. Z místa od naproti nás zpražil pohledem jeden ze studentů, kteří se sem zřejmě přišli učit v domnění, že zde naleznou klid. Felix sice reagoval omluvným pokrčením ramen, přesto se však ztišit nehodlal. Koneckonců knihovna by byla na učení přeci jen o něco vhodnější.

Probrali jsme toho ještě spoustu. Od vážnějších témat až po bezduché nesmysly, které vždycky nějak skončili u Jensova příběhu. To bylo bezpečné téma. Jinak ale bylo vidět, že i přes mé předchozí nápadně nenápadné ujištění si Felix dával pozor, aby nezašel příliš daleko. Spíš to nechával na mě. Ne, že by mi to vyloženě vadilo, prostě jen plnil, co slíbil. Jenomže takhle jsme neměli moc šancí zjistit, jestli to opravdu půjde, proto jsem se při odchodu rozhodla vzít věci do vlastních rukou.

Jako pravý gentleman mě Felix odvezl domů. Na tom nebylo nic neobvyklého, dělal to vždy, když jsme spolu někde byli. I to, že sesedl z motorky, aby mě mohl obejmout na rozloučenou bylo stejné. Spočívala jsem v jeho hřejivé náruči a vnímala, jak mě políbil do vlasů, po jízdě trochu rozcuchaných a zvlhlých večerním mrholením. Místo, abych se jako jindy hned odtáhla, pohlédla jsem mu z těsné blízkosti do tváře, rty lehce pootevřené v němé výzvě.

„Jestli budeš takhle pokračovat, budu tě muset políbit,“ řekl a mě se rozbušilo srdce strachem i vzrušením zároveň. Tímhle to totiž mohlo všechno skončit. Můj svět, který jsem tak pečlivě držela pohromadě by se zhroutil. Milovala jsem ho, ale tak nějak jsem očekávala, že se opět dostaví ten známý pocit viny vůči Katie, přesto jsem to musela dovolit.

„Někdy to udělat musíme, tak proč ne teď?“

Teď už Felix neváhal. Naklonil se blíž, rukou, jež dosud volně spočívala pod mými bedry si mě k sobě přitáhl a konečně spojil naše rty. Dravá naléhavost toho polibku nedávala šanci přemýšlet. Jazykem pronikl dovnitř, lehce přitom zasténal dlouho odpíraným potěšením. Moje tělo na něj automaticky reagovalo. Napůl hrubě jsem mu zajela prsty do vlasů a sama ve vášnivém tanci přidala vlastní jazyk.

Uznávám, že první polibek by měl nejspíš vypadat jinak. Měl by být jaksi jemnější, pomalejší. To by ovšem nesměl obsahovat tolik odepřené touhy, že ji žádná hráz na světě nedokázala zadržet. Možná, že to ale bylo dobře, protože takhle s sebou smetla i ten zpropadený pocit viny neustále číhající někde za rohem.

Nakonec, aby se to celé nezvrhlo v něco divočejšího, se Felix neochotně odtáhl. Byl značně zadýchaný, rozcuchaný a jakoby opilý. Nic z toho pochopitelně neřekl. Věděla jsem to, protože jsem si připadala stejně. Podíval se na mě s takovým zvláštním připitomělým úsměvem.

„Měj se Lištičko,“ řekl, naposledy mě pohladil po tváři a poněkud nejistým krokem překonal těch pár metrů, co ho dělily od svého stroje.

Dívala jsem se, jak odjíždí a modlila se, aby po takto vzrušujícím zážitku dojel v pořádku. Po chvíli motorka zmizela za rohem, já se ve večerním tichu otočila a se stále ještě brnícími rty zamířila do domu. Na malou setinu vteřiny jsem přitom měla dojem, jako by se něco pohnulo. Záclona v okně? Doufala jsem, že ne protože teď alespoň na tuhle malou chvíli jsem se cítila lehká jako peříčko. Dalo se ale předpokládat, že brzy přijde procitnutí a tvrdý náraz v podobě výčitek kvůli tomu, co jsem to právě udělala. Odpustila by mi Katia někdy, kdyby o tom věděla? Tím se se chtěla, pokud možno zabývat až v bezpečí svého pokoje, jenomže v kuchyni byla máma a tvářila se…zvláštně.

„Kde jsi byla? Večeři máš v troubě.“

„S Felixem v čajovně. Pracovali jsme na našem příběhu,“ odvětila jsem bez nejmenšího zaváhání, přestože to byla pravda jen částečně. Pokud mámě bylo divné proč sebou v tom případě nemám tašku s notebookem, nedala to nijak najevo. Stejně jako jsem mohla pouze doufat, že před chvílí nekoukala z okna, což by mě usvědčilo ze lži definitivně. Ona ale naštěstí přikývla a dál se věnovala umývání nádobí mumlaje přitom cosi o neschopném opraváři myček.

V rámci zachování nenápadnosti jsem se najedla v kuchyni a celou dobu přitom myslela na to, jak málo stačilo, aby to všechno prasklo. Tahle situace samozřejmě měla naprosto jednoduché řešení, stačilo jen sebrat k tomu odvahu. Vždyť já přece měla vlastní byt, ve kterém bych měla soukromí, rodiče ho stále platili. Jenomže bych tam byla sama uprostřed čtyř stěn vydaná napospas všem těm otravně temným myšlenkám a nočním můrám, které se mohli kdykoli vrátit.

Po jídle jsem to vzala přes koupelnu do svého pokoje. Potřebovala jsem ze sebe smýt ten zápach vodních dýmek. Celou dobu jsem se přitom vnitřně připravovala na další záchvat úzkosti a bodání viny, které nutně muselo přijít. Asi si dokážete představit jaké bylo mé překvapení, když nic z toho nepřišlo. Má mysl zůstávala klidná jako hladina jezera za bezvětrné letní noci. Už dlouho jsem v noci nespala tak dobře.