Podzimní ticho / Kapitola 15 - Dotek ochrany

 

 

 

 

               Kapitola 15 - Dotek ochrany 

 

Emma se ráno probudila ještě před budíkem. Za oknem svítilo trochu slunce, ale do skla zároveň tiše dopadal sníh. Vypadalo to nádherně. Emma se usmála. Dnes bude hezký start do nového týdne.

Vyskočila z postele, zamířila do koupelny, dala si rychlou vanu, ranní hygienu, nalíčila se a upravila vlasy. Dnes chtěla do školy obléct něco hezkého – tmavě modré legíny se zlatými knoflíky vpředu, bílou košili a černou vestičku. Podívala se na sebe do zrcadla a zašeptala:
„Dnes jsem pravá já. To, co bylo, nechávám za sebou. Teď se budu soustředit na sebe. Nejsem ovlivněná nikým a ničím."

Pak se usmála, vzala batoh a sešity a sešla dolů do kuchyně. Rodiče ještě spali, a tak se rozhodla ujmout snídaně. Měla chuť na míchaná vejce, rajčata, tousty a kávu. Dala se do vaření a při tom si tiše pobrukovala melodii, která jí přišla na mysl.

Když měla hotovo, připravila všechno na stůl – hrnky na kávu, talíře, příbory. Právě když si chystala jídlo na talíř, objevila se ve dveřích máma. V pyžamu, se zavázaným županem, ještě trochu rozespalá.

„Dobré ráno," řekla Emma s úsměvem a hned ji objala.

Máma se podívala překvapeně. „Emmo, je všechno v pořádku? Že jsi takhle brzy vzhůru?"

Emma se usmála a odpověděla: „Všechno je v pořádku, mami. Jen se mi už nechtělo spát, tak jsem připravila snídani."

Máma na ni chvíli jen koukala, pak se pousmála. „Wow... tak děkuju, zlato. Voní to nádherně." Nabrala si míchaná vejce, tousty a rajčata a nalila si kávu.

Chvíli jedly v tichu. Teprve po několika minutách máma odložila příbor a zadívala se na dceru.

„Zlato, nechci ti kazit náladu... ale víš, že bych byla ráda, kdybychom to s venkovem rozhodli ještě do konce roku. Od ledna máš začít s tou silnější léčbou a..." odmlčela se a těžce vydechla. „Bylo by dobré mít jistotu, že pro tebe děláme to nejlepší."

Emma dlouho mlčela. Upírala pohled do talíře, jako by hledala správná slova mezi rajčaty a tousty. V hrudi cítila tlak, ale tentokrát se rozhodla neuhýbat. Pomalu zvedla oči k mámě.

„Mami... já chci tenhle konec roku prožít v klidu. Vím, že se bojíte, a chápu to. Ale já se teď cítím dobře. A chci si to užít – školu, kamarádky, Vánoce... prostě všechno, co k tomu patří."

Máma se na ni dívala, rty semknuté, oči vlhké. Emma pokračovala tiše, ale pevně:
„Slibuju, že o tom budu přemýšlet. A kdybych opravdu cítila, že už to nezvládám... nastoupím na tu léčbu rovnou. Nechci utíkat. Jen chci aspoň chvíli dýchat bez strachu."

Slova zůstala viset ve vzduchu. Máma k ní natáhla ruku a pohladila ji po dlani.
„Dobře, zlato," řekla nakonec. „Nebudu tě nutit. Jen chci, abys věděla, že ať se rozhodneš jakkoli, stojím při tobě."

Emma se slabě usmála a stiskla jí ruku. V tu chvíli se jí zdálo, že i těžké téma může být o kousek lehčí, když se vysloví nahlas.

Máma se po chvíli zvedla a otevřela skříňku, odkud vytáhla šálu – tlustou, pletenou, krémově bílou. Položila ji Emmě na klín.
„Ať jsi v teple," usmála se slabě. „Venku padá sníh a nechci, aby ses nachladila."

Emma se na šálu podívala a pohladila ji prsty. „Děkuju, mami."
Máma ji objala zezadu, pevně, ale jemně. „Jsem na tebe hrdá, víš to?" zašeptala jí do vlasů.

Emma se pousmála, i když cítila, jak se jí do očí derou slzy. „Taky tě mám ráda."

Po snídani si oblékla kabát, šálu si omotala kolem krku a vzala batoh. U dveří se na mámu ještě naposledy otočila. Bylo to zvláštní – tak obyčejné ráno, a přitom se v něm skrývalo něco nového. Lehkost.

Venku padal jemný sníh. Vločky se jí zachytávaly ve vlasech, boty jí vrzaly na čerstvé vrstvě bílého povlaku. Cestou na autobus potkávala sousedy, kteří si nesli nákupy, a děti, co se snažily udělat první sněhové koule. Emma se přistihla, že se usmívá.

Dneska... dneska to bude dobrý den.

*****************************************************************************

Školní autobus přijel s typickým skřípěním brzd. Emma nastoupila, sedla si k oknu a sledovala, jak se město probouzí. Vločky tančily ve vzduchu, svět byl zahalený do bílé peřiny. Cesta ubíhala tiše a klidně.

Když autobus dorazil před školu, na chodníku už postávalo spoustu studentů. Začínal nový týden – v očích všech byla únava, ale i radost. Vánoční ozdoby se pomalu objevovaly na oknech i nástěnkách a budova školy získávala sváteční tvář.

Emma se podívala na hodinky. 10. prosince. Jen pár dní do Štědrého dne. Usmála se a vystoupila. Zhluboka se nadechla ledového vzduchu a zamířila k hlavní budově.

U schodů potkala své kamarádky – Miu a ostatní. Okamžitě se na ni vrhly.
„Emmo! Vypadáš nádherně!" vydechla Mia a objala ji.
„Strašně jsi nám chyběla," přidala se Lily. „Myslely jsme, že už dnes ani nedorazíš!"

Emma je objímala stejně pevně. „Takovou radost bych vám nikdy neudělala," pousmála se.

Holky se zasmály a Mia dodala: „Ale vážně... dneska ti to sluší. Vypadáš odpočatě."

Emma trochu zčervenala. „Spíš jsem se přestala trápit nad věcmi, které teď nejsou na místě."

Kamarádky se po sobě podívaly a pochopily. Mia nakonec popohnala skupinku: „Tak jdeme, ať tu nezmrznem."

Prošly dlouhou vstupní bránou školy. Uvnitř se to hemžilo lidmi a všude se rýsovaly vánoční barvy a dekorace. Ve vstupní hale právě učitelé se studenty zdobili obrovský strom. Emma zůstala stát na chvíli, pozorovala světýlka a ozdoby – vánoční atmosféra ji vždy naplňovala pocitem tepla a klidu.

Když se blížily ke skříňkám, ozval se zezadu hlasitý smích a křik. Cassie. Vedle ní její parta, krok za nimi Mark.

Emma se jen letmo podívala jeho směrem. On zvedl oči od telefonu – jejich pohledy se střetly na krátký okamžik. Bylo to jako tiché ahoj. Ani jeden z nich ale nic neřekl. Emma se otočila zpět ke své skříňce. Mark se hned znovu zabořil do mobilu.

Cassie se při průchodu kolem pousmála tím svým povýšeným úsměvem a pronesla jedovatě: „Game over." A prošla dál, jako by jí patřil celý svět.

Mia a spol se tázavě podívaly na Emmu. Ta jen pokrčila rameny a klidně řekla:
„Myslím, že je lepší nechat Cassie v tom, co umí nejlíp."

Holky se rozesmály a napětí se rozplynulo.

Emma si vzala potřebné učebnice, zbytek uložila do skříňky, zavřela ji a zamířila do učebny.

Třída byla plná hluku a smíchu, když Emma s kamarádkami vešla dovnitř. Vánoční nálada se usadila i tady – na nástěnce visely papírové vločky, v rohu stál malý stromeček, který kdosi ozdobil barevnými kouličkami.

Emma se posadila ke své lavici a vybalila sešity. Učitelka přišla s úsměvem, ale hned si ťukla ukazovátkem do stolu.
„Tak, třído. Blíží se nám dvě velké akce – zimní ples a fotbalový zápas. Doufám, že se všichni zúčastníte. Chci, aby naše škola působila jednotně a slavnostně."

Ozvalo se vzrušené špitání a smích. Holky za Emmou se bavily o šatech, kluci o tom, kdo má šanci dát vítězný gól.

„A ještě něco," pokračovala učitelka, „před prázdninami vás čeká jeden velký test. Chci mít jasno v známkách, než se všichni ponoříte do sváteční pohody. A pak," povzdechla si, „už to bude volnější. Filmy, vánoční projekty, zpívání koled..."

Třída nadšeně zahučela. Jen při zmínce o testu si někteří stěžovali.

Emma se pousmála. Tentokrát necítila nervozitu – spíš zvláštní klid. Zvládnu to. Musím.

V tom se dveře pootevřely a dovnitř vešel Danny. Trochu zadýchaný, vlasy měl pocuchané od větru. Všichni se otočili, ale on jen tiše zamířil ke své lavici. Učitelka mu věnovala mírně káravý pohled.
„Pane Brooke, zase opozdilec?"
Danny se omluvně usmál. „Autobus měl zpoždění, omlouvám se."

Emma ho koutkem oka sledovala. Přinesl s sebou jakýsi zvláštní klid – jiný než ten školní rozruch kolem. Na okamžik se jejich pohledy setkaly a Emma pocítila slabé zachvění.

Učitelka zatleskala na znamení začátku hodiny.
„Ticho, prosím. Máme literaturu – a to znamená, že se budeme soustředit. Otevřete si sešity, začínáme novou látku."

Emma poslušně vytáhla sešit, otevřela ho a připravila si propisku. Byla odhodlaná dneska zapisovat každé slovo, soustředit se, nevnímat okolní šum.

Jenže v tu chvíli do ní někdo lehce ťukl loktem.

Emma zvedla oči. Vedle ní seděl Danny, mírně nakloněný, v očích mu pohrával jiskřivý úsměv.
„Doufám, že se cítíš líp," zašeptal tiše, aby to učitelka neslyšela. „Po tom posledním dni... jak jsi vyběhla ze školy a upadla. Pak jsem tě dlouho neviděl."

Emma na okamžik zůstala stát jako přimražená. Úplně zapomněla na ten den – na hádku, na slzy, na to, jak nakonec doslova skončila v jeho náruči.

„Ehm... jo," odpověděla po chvíli. „Je mi už mnohem líp. Bylo to jen vyčerpání a takovej menší šok. A... promiň, že jsem ti tam tak hloupě spadla."

Danny ji nenechal domluvit. Zavrtěl hlavou a sklonil se o kousek blíž.
„Nemusíš se vůbec omlouvat. To, co jsem tehdy stihl zahlédnout... to mluvilo za všechno. Vypadala jsi... jako by tvoje duše byla úplně zlomená. Vyčerpaná. V těle nebyla skoro žádná energie. Úplně jsem tě cítil."

Emma na něj hleděla s očima dokořán. Nemohla uvěřit, že právě tenhle kluk – s trochu punk-rockovým stylem, rozcuchanými vlasy a kroužkem v uchu – mluví takhle o duši. Většina kluků by to odbyla vtipem nebo mlčením. On ne.

Něco v ní se pohnulo. Malý, sotva slyšitelný tón, který rezonoval s tím, co řekl.

Emma zůstala pár vteřin zaskočená. Srdce jí tlouklo rychleji než obvykle, ale než stihla něco říct, učitelka přerušila šum v lavicích.
„Pánové a dámy, já chápu, že se těšíte na ples, ale teď máme literaturu," pronesla přísně.

Několik spolužáků se uchechtlo. Emma rychle sklopila zrak k sešitu a začala si zapisovat. Ale myšlenky jí utíkaly. Dannyho slova zněla v hlavě pořád dokola. Duše úplně zlomená... vyčerpaná... cítil jsem tě.

Občas se přistihla, že se dívá koutkem oka jeho směrem. On seděl klidně, psal si poznámky, jako by se nic nestalo. Ale jeho přítomnost měla zvláštní klid – skoro hmatatelný.

Když hodina skončila, třída se vyhrnula ven, všude byl hluk a smích. Emma se chystala sbalit sešit, když před ní přistál na lavici malý černý náramek. Na šňůrce se leskl přívěsek ve tvaru dlaně.

Emma vzhlédla. Danny stál u ní, batoh přehozený přes rameno.
„Tohle... jsem ti chtěl dát," řekl tiše. „Hamsa. Moje máma říká, že chrání před zlým pohledem a přináší sílu. Myslel jsem, že by se ti mohla hodit."

Emma zatajila dech. Vzala náramek do ruky, prsty přejela po přívěsku.
„Danny... já nevím, co říct."

On se jen pousmál a zapnul jí náramek na zápěstí.
„Nemusíš nic říkat. Jen ho nos. A pamatuj si, že nejsi sama."

Jeho hlas byl klidný, upřímný. Emma cítila, jak jí srdce poskočilo. Podívala se na náramek – a poprvé měla pocit, že i když je svět kolem ní těžký a plný bolesti, možná opravdu existují lidé, kteří ji podrží.

Zazvonilo. Danny popadl batoh a odešel z učebny. Emma ještě pořád zírala na svůj náramek a snažila se vstřebat, co právě řekl.

Hned k ní přiběhly Mia a Lily.
„Emmo! Ty jsi dostala něco od Dannyho?!" zaječela Mia nadšeně.
„A zrovna od něj," dodala Lily a obě se na ni culily, jako by čekaly, že jim to hned celé vysvětlí.

Emma byla pořád v šoku. Nešlo jí tolik o samotný náramek, ale o to, jak Danny mluvil. O duši. O prázdnotě, kterou v ní cítil. Nikdo z jejího okolí tohle nikdy nebral vážně. Ale on to řekl přímo, bez smíchu, bez bagatelizace. A jí to doslova vyrazilo dech.

Mia s Lily na ni mluvily, ale Emma je nevnímala.
„Emmo? Emm! Posloucháš nás?"

Emma se na ně konečně podívala.
„Ehm... jo, slyším vás. Potom se Mia podívala na rozvrh aaa tělák to neee...a podívali se na Emmu a ona se rychle podívala na ně ..Já dneska nejdu na tělocvik. Čeká mě odběr krve a nějaká další vyšetření. Dorazím až po tělocviku, tak se mějte."

Holky jen kývly a nechaly ji jít. Emma si popadla věci a zamířila ještě před odběrama směrem k ředitelně.

V chodbě před kanceláří se právě otevřely dveře. Vyšla ředitelka... a za ní Mark.

Emma zůstala stát jako přimražená. Jejich pohledy se střetly – on měl pod okem čerstvý monokl, tvář napjatou, a v očích temný hněv.

„Doufám, že jsme si plně rozuměli, Marku Kingsley," pronesla ředitelka tvrdě. „Tohle bylo poslední varování."

Mark se jen drzým úšklebkem pousmál, kývl a vzal si batoh. Ještě krátce pohlédl na Emmu a prošel kolem, aniž řekl jediné slovo.

„Emmo, pojďte dál," vyzvala ji ředitelka.

Emma se nadechla, vešla dovnitř a pozdravila i asistentku. Posadila se na židli naproti ředitelce, stále trochu otřesená.

„Tak jak se vám daří, Emmo?" začala ředitelka klidně.

Emma se slabě pousmála. „Teď už mnohem líp."

Ředitelka se také usmála. „To ráda slyším. Dívala jsem se na vaše známky – na začátku semestru to bylo velmi slabé, dokonce to vypadalo, že ho nedokončíte. Ale teď? Všechno jste dohnala, a vaše výsledky jsou zase výborné."

Emma sklopila hlavu. „Ano... a omlouvám se."

Ředitelka sundala brýle a překvapeně se na ni podívala.
„Slečno Walkerová, za co se omlouváte? My víme, čím procházíte. Vaše nemoc vám učení a docházku komplikovala, a já to plně chápu. A musím říct, že si cením, že jste se nevzdala."

Emma se trochu víc uvolnila, vděčná za ta slova. Ale ředitelčin výraz se po chvíli změnil.

„Je tu ale jeden problém," pokračovala. „Vaše docházka na tělocvik. Bohužel – tam jste neklasifikovaná, byla jste na hodinách jen párkrát."

Emma chtěla něco namítnout, ale ředitelka ji zvednutou rukou zastavila.
„Rozumím, co chcete říct. A chápu to. Ale tělesná výchova je povinný předmět a nebylo by fér vůči ostatním studentům, kdybychom to prostě přehlédli. Proto jsem se rozhodla pro kompromis."

Emma se zamračila. „Jaký kompromis?"

„Dala bych vám možnost udělat menší test – třeba deset koleček v plavání, skákání přes švihadlo a šplh na laně. Pokud byste zvládla aspoň část, známku vám uzavřu. A zároveň bych vám nabídla něco navíc: menší praxi v nemocnici, na oddělení. To by vám mohlo pomoct s vaší vysněnou cestou doktorky."

Emma na ni nevěřícně zírala. Praxe v nemocnici ji okamžitě zaujala – ale tělocvik? Připadalo jí to skoro jako výsměch.

„To myslíte vážně?" vyklouzlo jí.

Ředitelka se zatvářila smířlivě. „Vím, že to nezní ideálně. Ale je to jediné řešení, abyste nebyla neklasifikovaná. Jinak bych vám opravdu nemohla dát známku."

Emma sklopila oči. Ranní radost se pomalu rozplývala. Připadalo jí to jako mrak, který znovu zakryl její slunce.

„Dobrá," řekla nakonec tiše. „Kdy mám začít?"

Ředitelka se usmála. „Nejlépe co nejdřív. Abychom to stihli ještě před Vánoci. Co třeba příští středu, místo tělocviku?"

Emma se cítila poníženě, ale kývla. „Tak dobře. Ve středu."

„Výborně. Jsem ráda, že jste to přijala. Věřím, že to zvládnete," řekla ředitelka povzbudivě.

Emma ale neodpověděla. Jen se zvedla a tiše pronesla: „Můžu už jít?"

„Samozřejmě, slečno Walkerová. A kdyby cokoliv, víte, kde mě najdete," řekla ředitelka a otevřela dveře.

Emma kývla a vyšla ven. Tentokrát už bez úsměvu.

****************************************************************************

Emma šla chodbou ke skříňkám, když najednou zaslechla ostrý hlas. Zpomalila. U skříňky stál Mark, telefon přitisknutý k uchu, oči zúžené vztekem. Jeho ruce se sevřely do pěstí.

„Mně je jedno, jak to uděláš," procedil mezi zuby. „Máš čas do zítra. Jinak si tě najdu... a věř mi, dobře to neskončí."

Pak hovor ukončil a prudce bouchnul pěstí do skříňky. Kov zadrnčel.

Emma zůstala stát jako přimražená. Nikdy ho takhle neviděla – ten chlad, hněv, to napětí. Cítila, jak se jí zvedá žaludek, ale nakonec sebrala odvahu a udělala pár kroků k němu. Lehce mu poklepala na rameno.

Mark se otočil, překvapený. Jeho výraz se okamžitě změnil – z tvrdého na zmatený.
„Ehm... ahoj," vydechl.

Emma se zadívala na jeho obličej. „Co se ti stalo?"

Mark se pousmál, ale byl to spíš ironický smích. „Myslíš tohle?" ukázal na monokl. „To nic. Jen jeden debil si myslel, že má na to, aby mi ukázal, kdo je silnější. Odnesl jsem si tohle." Zasmál se, jako by to nic neznamenalo.

Pak se na ni zadíval jinak – tišeji, skoro nesměle. „Sluší ti to. Vypadáš dneska krásně." Sklopil oči k zemi.

Emma ucítila, jak jí zrudly tváře. Podívala se také dolů. „Díky."

Na chvíli mezi nimi zavládlo trapné ticho. Emma nakonec sáhla do batohu a vytáhla sáček. Podala mu ho.
„Je to pytlík na led. Myslím, že ho teď potřebuješ víc než já."

Mark si ho převzal. „Díky."

„Není zač," pousmála se Emma slabě.

Rozhlédl se kolem. Hala byla téměř prázdná, její třída už byla pryč.
„Nemáš teď tělocvik?" zeptal se.

„Mám," přikývla Emma, „ale nejdu. Čekají mě odběry krve a ještě jedno vyšetření kvůli nemoci. Jsem omluvená."

„Aha..." Mark se zadíval na ni. „A jak ti je?"

„Dobře. Díky," odpověděla stručně. „No, já musím, tak ahoj." Otočila se a chtěla odejít.

Mark ji ale náhle chytil za ruku. Emma sebou cukla.
„Promiň!" vyhrkl rychle. „Nechtěl jsem... já jen... napadlo mě – nechceš svézt? Mám teď volno, až pak trénink. Bylo by to pohodlnější než autobus nebo vlak. Samozřejmě... myslím to čistě kamarádsky." Usmál se rozpačitě.

Emma se na něj překvapeně podívala. Něco v jeho hlase znělo tentokrát jinak – klidněji. Nakonec se pousmála. „Dobře. Děkuju."

„Můžu ti vzít batoh?" nabídl se Mark.

Emma zaváhala, ale nakonec kývla. „Okej."

A tak vyšli společně ze školy směrem k parkovišti. Vločky jim padaly do vlasů, boty křupaly ve sněhu a mezi nimi viselo ticho – jiné než dřív.

Vyšli ze školní budovy. Vzduch byl ostrý a křehký, vločky se snášely pomalu k zemi a lepily se jim do vlasů. Emma kráčela vedle Marka trochu nesměle . Mark občas hodil pohled jejím směrem, ale nic neříkal. Sníh jim křupal pod botami, kolem se ozýval jen vzdálený hluk studentů, kteří spěchali na autobus nebo do města.

Na parkovišti odemkl auto a podržel Emmě dveře. Zůstala stát na okamžik překvapená – od něj to nečekala. „Díky," řekla tiše a nastoupila. Batoh si položila k nohám. Mark si sedl za volant, nastartoval a auto se plynule rozjelo.

Uvnitř panovalo ticho. Emma sledovala, jak se světla školní budovy vzdalují. Vzpomněla si, kolikrát už takhle spolu odjížděli – ale tehdy byla jejich atmosféra jiná. Lehká, plná smíchu. Teď byla těžká, napjatá.

Mark nakonec promluvil: „Není ti zima?" Přidal na topení a krátce se na ni podíval.

„Ne, jsem v pohodě," odpověděla, ale v hlase jí chyběla jistota.

Další chvíle mlčení. Pak Emma nabrala odvahu. „Marku... ten telefonát, co jsi měl u skříněk. Slyšela jsem tě. Koho ses to snažil tak zastrašit?"

Mark sevřel volant pevněji, oči upřené na cestu. „To nic. Jen kluk, co si myslel, že má právo do všeho kecat. Vyřídíme si to."

Emma se na něj upřeně zadívala. „Znělo to, jako bys mu vyhrožoval."

Mark se krátce ušklíbl, koutkem úst. „Nesnáším, když někdo sahá na to, co je moje."

Emma ztuhla. Ticho mezi nimi bylo těžké. Zadívala se na něj, oči jí potemněly. „A co přesně myslíš?"

Mark se usmál – ten úsměv ale nebyl veselý. Nebyla v něm odpověď. Místo toho mlčky uhnul pohledem k zasněženým stromům u silnice a bez jediného slova změnil téma.

„Víš, když takhle spolu jedeme... připomíná mi to, jak jsme kdysi utekli z večírku a jeli k pláži. Rádio hrálo na plný pecky, ty ses snažila překřičet zpěváka a já měl pocit, že se směju tak, že mě bolí břicho."

Emma se pousmála, ale její úsměv byl slabý. „Jo... a ty sis ze mě dělal srandu, že můj hlas by i moře zklidnil. Nebo vyděsil."

Mark se uchechtl. „Nikdy jsem nebyl tak šťastný jako tehdy. Jen my dva, písek, deky ukradený z auta mý mámy... a ty jsi tvrdila, že umíš rozdělat oheň bez zapalovače."

„No, skoro se mi to povedlo," odvětila Emma. Její hlas zněl měkčeji, ale v očích se jí zalesklo.

Mark na ni pohlédl delším pohledem. „Víš, byly to nejlepší chvíle. Ať už se stalo cokoliv, tohle nám nikdo nevezme."

Emma stočila pohled zpět k oknu. Světla města jim ubíhala kolem, odrážela se na zamlženém skle. „Byly to hezké chvíle. Ale jsou pryč, Marku."

Na okamžik v autě znovu zavládlo ticho. Jen šumění topení a tiché kapky, které dopadaly na čelní sklo.

Mark sevřel volant. „Možná. Ale i tak... radši bych tě vozil všude autem, než abys jezdila sama autobusem, když venku je tma a zima. Chci tě aspoň takhle chránit."

Emma sklopila oči. Jeho slova ji zasáhla – nebyly to sliby, nebyla to omluva. Byla to prostá pravda. A ona v tu chvíli cítila, že i přes všechno, co se mezi nimi stalo, se v něm pořád skrývá kluk, kterého kdysi tolik milovala.

Když zastavili u nemocnice, Mark vypnul motor. Venku padal sníh hustěji, světla lamp se v něm lámala jako v mlze. „Tak... jsme tady," řekl tiše.

Emma se k němu otočila. „Díky, že jsi mě vzal."

Mark přikývl a slabě se pousmál. „Díky, že jsi mi to dovolila."

Emma se natáhla po klice, ale zastavil ji ještě jeho hlas. „Emmo?"

„Hm?"

„Drž se. Prosím."

Na okamžik se jejich pohledy střetly. Bylo v nich všechno – bolest, lítost, kousek něhy a spousta nevyřčeného. Emma jen přikývla. A pak vystoupila.

Mark zůstal sedět v autě, sledoval ji, jak mizí ve světle nemocniční haly. Její silueta se ztratila za skleněnými dveřmi – ale pocit, který v něm zanechala, zůstal.

*************************************************************************

Emma vešla do nemocniční haly. Vzduch tam voněl dezinfekcí a slabým parfémem z recepce, kde seděla sestra v bílém plášti. Přistoupila k pultu, nahlásila své jméno a dostala do ruky pár formulářů.

„Tady podepište, prosím," řekla sestra úředním tónem.

Emma si sedla ke stolku a mechanicky vyplnila kolonky – jméno, datum narození, číslo pojišťovny. Její ruka se však občas třásla. Když papíry vrátila, zamířila do čekárny.

Posadila se na tvrdou plastovou židli a složila ruce do klína. Prsty se hned zachytily náramku, který jí dnes ráno podal Danny. Ještě pořád ho nechápala. Jeho slova, jeho klid, to, jak mluvil o duši... to všechno v ní znělo pořád dokola. Vždycky se chtěla na takové věci ptát – jestli existuje posmrtný život, jestli cesta pokračuje dál – ale nikdy neměla odvahu. Nikdo kolem to nebral vážně. A pak přijde Danny, řekne to napřímo a chová se, jako by přesně věděl, co cítí.

Emma sevřela přívěsek mezi prsty a zavřela oči. Ale její myšlenky sklouzly jinam. K Markovi. K tomu, co viděla u skříněk. Komu vyhrožoval? Co znamenalo, že má čas jen do zítřka? A kdo mu dal ten monokl?

Při té představě se jí sevřel žaludek. Najednou se cítila, jako by v místnosti nebyl vzduch. Hluboce se nadechla, pak vydechla, snažila se uklidnit.

Vytáhla mobil. Na obrazovce blikalo několik zmeškaných zpráv – od kamarádek, ale ona otevřela jinou konverzaci. Alex. Ještě se mu neozvala od chvíle, kdy odjela z jeho chatky.

Chvíli hleděla na kurzor, pak napsala:
Ahoj... jen píšu, jak se máš? A jak jde škola?

Chvíli váhala, ale pak stiskla odeslat. Mobil jí zůstal v dlani jako malý kus jistoty.

V tu chvíli se otevřely dveře ordinace. Na prahu se objevil lékař v bílém plášti, s brýlemi na nose a složkou v ruce.

„Slečna Walkerová?" zavolal do čekárny.

Emma sebou trhla, přitiskla náramek k zápěstí a zvedla se. Všichni v čekárně se krátce podívali jejím směrem. Její kroky zněly hlasitěji, než by chtěla.

Udělala krok k doktorovi.

Doktor se usmál, ale jeho oči zůstaly vážné. „Než si spolu promluvíme podrobněji, slečno Walkerová, budeme potřebovat udělat ještě odběr krve a magnetickou rezonanci. Je to nutné, abychom věděli, jak na tom opravdu jste."

Emma přikývla, i když cítila, že jí žaludek stahuje strach.

Sestra ji odvedla do malé místnosti vedle ordinace. Posadili ji na lehátko, vytáhli jí rukáv a napíchli žílu. Jehla ji bodla, krev pomalu začala proudit do zkumavek. Emma se snažila dívat jinam, prsty svírala náramek na druhé ruce. Jen klid. Jen vydrž.

„Hotovo," řekla sestra jemně a přiložila jí tamponek k vpichu.

Doktor si nasadil brýle, otevřel složku a zadíval se na ni. „Slečno Walkerová, vím, že už vám dříve řekli, že jde o nádorové onemocnění. Teď se ale musíme podívat detailněji na to, jak se cítíte, než přistoupíme k dalším vyšetřením."

Emma přikývla, i když měla pocit, že jí srdce buší až v krku.

„Řekněte mi – jak často zvracíte?"

„Třikrát, čtyřikrát do týdne... někdy i víc," přiznala tiše.

„Máte návaly horka?"

„Ano. A pak naopak zimnici. Klepu se i pod dekou."

„Rozumím. Potíže s vyprazdňováním?"

Emma zrudla, ale pak sklopila oči. „Střídá se to. Buď nemůžu vůbec... nebo běhám několikrát denně. Bolí to."

Doktor přikývl, psal si poznámky. „A váha?"

„Zhubla jsem," vydechla. „Kalhoty mi padají."

Chvíli bylo ticho, slyšet bylo jen šustění papíru a zvuk pera. Pak doktor vzhlédl. „Tyto potíže odpovídají výsledkům, které máme z krve. Vaše hodnoty jsou velmi slabé – máte nízký hemoglobin, anémii. Proto ta bledost, slabost, únava, i krvácení z nosu, o kterém jste mi říkala."

Emma cítila, že se jí stahuje žaludek. Přesto kývla. „Takže... co dál?"

„Budeme potřebovat magnetickou rezonanci, abychom věděli, kde přesně se problém nachází. A uděláme další krevní testy, abychom měli úplný obraz."

Sestra ji odvedla do vedlejší místnosti  a Emma přitom svírala náramek v druhé ruce tak silně, až ji bolela dlaň. Potom ji položili na stůl rezonance, hlava sevřená v rámu, kolem ní dutý rachot stroje. Každý úder přístroje zněl jako ozvěna strachu. Zavřela oči a snažila se myslet na dech.

Když se vrátila do ordinace, doktor už měl na stole snímky. Rentgenová světelná tabule osvětlovala jasně vyznačený stín.

Emma cítila, jak jí srdce buší. „Tak... co je to?"

Doktor chvíli mlčel. Sklopil oči, pak si sundal brýle a přistoupil blíž. „Na magnetické rezonanci, kterou jsme dělali, se objevil malý nádor. Je uložený v jedné části vašeho mozku. Zatím není velký, ale... znamená to, že léčba bude náročnější."

Emma měla pocit, že se jí zastavilo srdce. Svět kolem ztichl. Snažila se nadechnout, ale jako by nemohla vtáhnout dost vzduchu.

„Nádor... v mozku?" zašeptala.

„Ano," přikývl doktor. „Naštěstí jste přišla včas. Ještě se s tím dá pracovat ale musíme jednat. Budete potřebovat silnější chemoterapii a častější hospitalizace. To znamená, že budete trávit hodně času v nemocnici a musíte počítat s tím, že léčba bude mít vedlejší účinky – vypadávání vlasů, oslabení imunity, další únava."

Emma zbledla. Seděla nehnutě, ruce sevřené kolem náramku, který jí dal Danny. Její kůže byla téměř průhledná, jako by z ní všechna barva vyprchala.

„To... to ne," zašeptala. „Já nechci přijít o vlasy. Nechci být..." Zarazila se. Slova jí uvízla v krku, protože věděla, že není cesty zpět.

Doktor se posadil vedle ní, mluvil tišeji, aby jeho hlas nepůsobil tvrdě. „Slečno Walkerová, chápu, jak moc to bolí slyšet. Ale upřímně – díky tomu, že jste sem přišla, máme šanci. Kdybyste to dál skrývala, nádor by se mohl zvětšit a komplikace by byly mnohem horší."

Emma se třásla. „Rodiče o tom nevědí," vydechla. „Neřekla jsem jim to. Jen... uprosila jsem vás o testy. Protože... krev z nosu... já věděla, že je něco špatně."

Doktor přikývl. „Rozumím. Ale teď už to rodičům budeme muset říct. Nejsou to informace, které byste měla nést sama. Budeme je muset připravit a společně probrat další kroky."

Emma zavřela oči, cítila, že se tříští na tisíce kousků. Její dech byl rychlý, srdce jí bušilo až v uších.

Doktor položil ruku na její složku. „Nebudu vám lhát. Čeká vás dlouhý boj. Ale jste mladá, vaše tělo má sílu. To je vaše největší šance. A já věřím, že ji máte."

Emma sklopila hlavu, cítila, jak se jí řinou slzy.

 Pokusila se trochu narovnat, otřela si oči do rukávu a zvedla pohled k lékaři.
„Děkuju... za to, že jste mě vyšetřil," zašeptala. „Jen... prosím, dejte mi možnost říct to rodičům sama. Nechci, aby to slyšeli od někoho jiného."

Doktor k ní vzhlédl a jemně přikývl. „Rozumím. Ale udělejte to ještě dnes, slečno Walkerová. Je důležité, aby o tom věděli co nejdřív." Na chvíli se odmlčel a dodal tišším hlasem: „V každém případě jim výsledky přijdou poštou – protože jste stále nezletilá. Nejde to obejít."

Emma kývla, sevřela náramek na zápěstí a zvedla se. „Dobře... já jim to řeknu."

Vyšla z ordinace, dveře se za ní zavřely a chodba se zdála najednou delší a studenější než před chvílí. Mobil v kapse třikrát zavibroval, ale ona ho ignorovala. Měla pocit, že každý zvuk, každý pohyb ji drtí.

Šla chodbou, dívala se do země a cítila, jak se jí podlamují kolena. I když se snažila myslet na světlo, na cokoliv pozitivního, temnota ji vždycky stáhla zpět. Tenhle den byl jiný. Čekala všechno možné – jen ne to, co slyšela. Nádor v mozku. To slovo jí v hlavě zvonilo jako prázdný zvon.

Neměla chuť s někým mluvit. Neměla chuť nic řešit. Jen chtěla zmizet. Zabočila do nemocniční jídelny a posadila se k nejbližšímu stolu. Ruce měla složené na hrudi, třásla se a dlaně měla ledové. V krku ji pálil vzlyk, ale nedokázala ho pustit ven.

„Už toho mám dost..." problesklo jí hlavou. „Ta nemoc mě požírá zaživa."

Chtělo se jí brečet, křičet, hodit něco přes celou místnost. Místo toho jen seděla a dívala se do prázdna, jakoby skrz sklo.

Najednou uslyšela tiché kroky. Někdo se zastavil za jejím stolem. Koutkem oka zahlédla postavu, která se posadila vedle ní. Pomalu otočila hlavu.

Byl to Danny. Jeho tmavé vlasy, kožená bunda, trochu zasněný pohled. Přesně ten, který tolik vyčníval z davu.

„Ahoj, Emmo..." řekl tiše, skoro opatrně, jako by cítil, jak křehká teď je. „Můžu si na chvíli sednout?"

Emma sevřela náramek na zápěstí tak silně, až jí zbělely klouby. Danny seděl vedle ní a trpělivě mlčel, nechával ji nadechnout se. Chvíli jen zírala do stolu, pak pomalu vydechla a zvedla oči.

„Proč...?" začala chraplavě. „Proč se to stalo mně?  Vždycky jsem se snažila pomáhat, neubližovat... a teď? Mám v hlavě něco, co mě může zabít." Hlas se jí zlomil. „Jaký to má smysl? Jaký to má důvod?"

Danny ji chvíli pozoroval. Nepřerušoval ji, nechal její slova viset ve vzduchu. Emma cítila, jak se jí třesou ruce.

„Nikdy jsem nikomu neublížila," pokračovala tiše, ale s naléhavostí v hlase. „A přesto se musím dívat, jak mě to pomalu požírá. A jiní... jiní žijí úplně normálně. Proč?"

Emma seděla shrbená, ruce sevřené v klíně, náramek v dlaních. Pořád měla v hlavě ozvěnu diagnózy a větu: nádor v mozku. Potichu, skoro jako dítě, se zeptala:
„Proč... proč zrovna já, Danny? Proč nemoc přichází k lidem, kteří nikomu nic neudělali? Proč dětem, lidem, co by mohli ještě tolik dát?"

Danny zavrtěl hlavou. „Nemocní lidé mají něco, co ostatní nevidí. Ukazují nám, jak funguje život, na co si dát pozor, co neodkládat. Zdravý člověk může onemocnět, i když sportuje, jí zdravě, dodržuje všechna pravidla – protože jeho duše si vybrala tuhle cestu. Je to cesta poznání. Reinkarnujeme se, dokud se naše duše nenaučí, co potřebuje znát. A pak postoupí dál – do sféry, která už není na Zemi, ale někde jinde. Je to duchovní cesta."

Emma se na chvíli zadívala na náramek a pak zašeptala: „Takže je to jen... lekce?"

„Je to lekce," přikývl Danny, „ale to neznamená, že se nemůžeš uzdravit. Vždycky existuje možnost se zotavit – i když má někdo nevyléčitelnou nemoc. Můj táta..." Danny se odmlčel a zadíval se kamsi do prázdna. „...měl velmi vzácný druh rakoviny srdce. Doktoři nám řekli, že bez léčby má nulovou šanci. Dali mu pár měsíců."

Emma se k němu naklonila, ani nedýchala.

„Tři dny po diagnóze byl zavřený v pokoji. Nejedl, nemluvil. Máma se bála, že si něco udělá. Ale čtvrté ráno... vyšel ven jiný člověk. Najednou chtěl dělat věci, začal si všímat toho, co je teď, ne toho, co bude. Jezdil do přírody, seděl hodiny v trávě, meditoval, dýchal vůni lesa. Dny, kdy mu bylo špatně, byly hrozné – hlavně po chemoterapiích. Mysleli jsme, že to nepřežije do druhého dne. A pak... jednoho dne řekl, že s chemoterapií končí. Že si vybral vlastní cestu léčby."

„Vaše máma musela šílet..." zašeptala Emma.

 Danny přikývl . „Byla vzteky bez sebe ale táta stál v těch dveřích a řekl: Tohle je můj boj. Jen já rozhoduju, jak ho povedu. A odešel na ryby. Ten den jsem šel za ním k rybníku a ptal se ho, jestli ví, do jakého rizika jde. Usmál se na mě a řekl: 

Synu, nikdo tě nemůže nutit do věcí, do kterých nechceš. Doktoři jsou mocní, dokážou udělat tolik, aby lidem pomohli, ale nemůžou spasit každého. Já jsem si vybral vlastní cestu, protože ji takhle cítím. 

A dodal, že mluvil s Bohem. Poprosil ho, aby mu nechal pět let – pět let, aby viděl, jak já nastoupím na střední, jak sestra půjde do první třídy, abychom měli ještě nějaké zážitky."

Danny se nadechl, hlas se mu chvěl. „Doktoři řekli, že je to nemožné. Máma to nevydržela a opustila ho – řekla, že se nebude dívat, jak umírá. Byla to další rána. Ale táta... se nezlomil. Chodil k jednomu člověku – dodnes nevím ke komu – a po těch setkáních byl, jako by nemoc neměl. Vždycky to vydrželo pár měsíců. A nakonec... skutečně žil ještě pět let. Pak odešel. Ale odešel tak, jak chtěl. Silný. Smířený. A s tím, že nám dal všechno, co mohl."

Emma ho poslouchala s otevřenýma očima, jako by zapomněla dýchat.

Danny se na ni podíval a řekl tiše: „Proto ti říkám, že nemoc není trest. Je to cesta. Cesta, kterou si tvá duše vybrala. A i když to teď bolí a vypadá to nespravedlivě, pořád máš možnost rozhodovat o tom, jak tu cestu půjdeš. A i kdyby jednou skončila... věřím, že pokračuje dál."

Emma se rozplakala, tentokrát ne bolestí, ale proto, že cítila, jak se jí do hrudi vrací nádech něčeho, co už dlouho necítila – naděje.

Emma si otřela slzy hřbetem ruky. V hrdle měla tíhu, ale přesto se odvážila vyslovit další otázku, která jí už dlouho strašila v hlavě.
„Myslíš... že když jednou umřu, uvidím zase všechny?

všechny, co jsem ztratila? Že tam někde jsou?"

Danny se na ni zadíval pohledem, který byl pevný a klidný, jako by ta otázka byla úplně přirozená.

„Jo," přikývl. „Věřím, že jo. Duše se neztrácí. Jen přechází dál. A když jsou mezi sebou propojené – láskou, rodinou, vzpomínkami – tak se zase potkají. Protože to pouto je silnější než smrt."

Emma sevřela náramek na ruce tak pevně, až ji zabolelo zápěstí. V očích měla slzy, ale nebyly to jen slzy strachu. Byla v nich otázka, která ji užíralá zevnitř, a teď konečně vyklouzla ven.
„Proč někdo, kdo je zdravý a úspěšný, umře? A já, která jsem nemocná, pořád žiju?"

Hlas se jí zlomil, zněl skoro provinile, jako by se ptala za všechny, co už odešli.

Danny se na ni dlouho díval, a když promluvil, jeho hlas byl klidný, ale měl v sobě tíhu, která sahala hlouběji než jakýkoli lékařský výrok.

„Protože některé duše nejsou tady proto, aby zůstaly dlouho. Přijdou, zazáří... a odejdou. Jejich úkol není žít stovky kapitol, ale zapsat jedinou, kterou si všichni zapamatují. Někdy to bývá nespravedlivé, kruté... ale právě proto se jejich světlo neztratí. Protože se o něm mluví, protože na něj někdo vzpomíná, protože někdo –" jeho pohled zůstal na Emmě – „slíbí, že jejich odkaz nenechá zmizet."

Emma se nadechla, ale vzduch se jí zadrhl v krku. V tu chvíli cítila, že to není jen odpověď pro ni. Že je to odpověď pro všechny, kteří odešli příliš brzy.

„Každá duše má svůj úkol, Emmo. Některé jsou tu, aby ukázaly ostatním, jak žít. Některé, aby naučily, co znamená milovat. A některé... aby ukázaly, jak křehký je život. Není to fér, není to snadné. Ale vždycky je to cesta. Tvoje duše si ji vybrala, protože věděla, že to unese. A že tím naučí něco i ostatní."

Emma polkla, v očích se jí zaleskly nové slzy. Tentokrát to ale nebyl jen strach – bylo v nich i světlo, jiskřička naděje.
„Takže... to, že jsem nemocná, není trest?"

Danny se usmál. „Ne. Je to dar, i když hrozně těžký. Dar, který ukáže ostatním, že život je vzácný. A že i v bolesti můžeš být světlem."

Emma si položila hlavu do dlaní. Chvíli tak seděla, dokud jí dech nepomalil. Když se znovu narovnala, Danny už před ni posunul malý balíček. Byla to obyčejná čokoládová tyčinka.

„Na," řekl s úsměvem. „Nechci, aby sis myslela, že tady budeš filozofovat o duších s prázdným žaludkem."

Emma se rozesmála – poprvé od chvíle, kdy vyšla z ordinace. Slzy jí přitom stékaly po tvářích, ale smích zněl opravdově.
„Ty jsi fakt blázen," řekla a sáhla po tyčince.

„Možná," pokrčil rameny Danny. „Ale aspoň nebudeš mít hypoglykémii, zatímco se snažíš pochopit smysl života."

Emma si kousek ukousla.

Po chvíli si pohrávala s náramkem na zápěstí, pak k němu zvedla oči.
„A tenhle náramek?" zeptala se tiše. „Jak... jak má vlastně fungovat? Pomohl tvému tátovi?"

Danny se usmál, natáhl ruku a jemně ji vzal za zápěstí. „Můžeš udělat prakticky cokoliv, co ti pomůže odlehčit. Někdo medituje, někdo má své oblíbené místo, někdo maluje... někdo si vede deník."
Emma na něj hleděla s úžasem, jako by jí otevíral dveře, o kterých nikdy nevěděla.
„Ty si určuješ cestu, Emmo," dodal. „Takovou, která je pro tebe přijatelná."

Vtom zazvonil Dannymu telefon. Podíval se na displej a tvář mu trochu zvážněla. „Nezlob se, musím jít," řekl, ale ještě se pousmál. „Sněz tu tyčinku, pomůže ti." A pak se zvedl a odcházel.

Emma ho sledovala, jak mizí mezi lidmi, když v tom zahlédla známou postavu. Mark. Jejich pohledy se střetly a jiskřilo to – ale ne přátelstvím. Spíš jako dvě strany jedné mince, které se už dávno odtrhly.

Mark přiběhl k Emmě. „Jsi v pořádku?" vyhrkl.

Emma zamrkala, zaskočená. „Jo... proč bych nebyla? Vždyť jsem pořád v nemocnici."

Mark se ohlédl a sklonil se k ní blíž. „Protože máme problém."

Emma zamračila obočí. „My máme problém?"

Mark přikývl. „Jsi tu víc než pět hodin. Zmeškala jsi školu. A..."
„Proboha," bouchla se Emma do čela. „Kolik je vůbec hodin?"

„Skoro sedm," řekl Mark.

„COŽE?!" vyjekla Emma tak hlasitě, že se po ní otočila recepční.

Mark si povzdechl. „Volal jsem ti, psal, ale nereagovala jsi. A hlavně mi volala tvoje máma."

Emma ztuhla. „Moje... máma? Proč ti volala?"

„Protože jí volali ze školy. Řekli, že jsi nebyla na hodinách. A ona si myslela, že jsem tě odvezl pryč. Byla naštvaná, do telefonu  skoro křičela..." Mark se zarazil, když viděl, jak Emmě zbledla tvář. „Emmo? Ty jsi jí neřekla, že jdeš na vyšetření?"

Emma ucítila, jak se jí srdce propadá do žaludku. Všechno v ní se sevřelo. „Ty výsledky..." zašeptala.

„Výsledky?" zopakoval Mark, zaskočený. „Ty už víš, jak dopadly?"

Emma popadla batoh a zvedla se. „Musím jít, Marku. Nezlob se."

Vyrazila rychle chodbou, ale Mark ji chytil za ruku. „Já tě odvezu, Emmo."

Emma sebou škubla a vytrhla se mu. „Ne, prosím! To je poslední, co chci – aby rodiče viděli, že mě vezeš. Díky, že jsi mě sem přivezl, ale teď... musím sama."

A vyběhla z nemocnice ven. Na zastávce stál autobus – ale ten její jel až za hodinu. Chodila sem a tam po chodníku, nervózní, srdce jí bušilo jako splašené. „Tohle je průšvih," šeptala si.

A pak ho uviděla Dannyho. Seděl na motorce opodál, jako by se zjevil znovu jen pro ni. Když si všiml její tváře, hned přijel blíž.

„Emmo?" oslovil ji, „je všechno v pohodě?"

Emma nebyla schopná mluvit, jen zakroutila hlavou. „Ne... není. Lhala jsem rodičům. Neřekla jsem jim všechno. A teď se to dozví... budou mě tlačit do věcí, aniž by mě poslouchali..." hlas se jí zlomil.

„Pššt," přerušil ji Danny klidně. Podal jí helmu. „Nasedni."

Emma vykulila oči. „Cože?"

„Nasedni," zopakoval Danny pevněji. „Odvezu tě."

Emma zůstala stát, nevěřícně zírala na helmu v jeho ruce. Pak ji vzala, nasadila si ji a nasedla za něj. A ve chvíli, kdy motor zaburácel a oni vyjeli do mrazivého večera, Emma cítila, že jí pod nohama ubíhá nejen asfalt, ale i kus tíhy, kterou nesla.

***********************************************************

Další kapitola příště :))) Děkuji že čtete .