Ve stínu ztráty- Kapitola 19

Kapitola 19: Ticho před bouří

Ráno mě přivítalo krásné a svěží. Tedy alespoň do chvíle, než jsem sešla dolů na snídani. V kuchyni viselo napětí a neurčitý pocit čehosi nevyřčeného. Plazilo se to kolem jako stíny.

Máma byla klidná, možná až moc. Zatímco já nervózně objímala rukama hrnek s čajem, který už téměř vychladl, mluvila o běžných věcech – nákup, práce, počasí. Bylo to trochu divné, snažila jsem se odhadnout, jestli něco ví.

„Dneska má být hezky,“ řekla jako by se nic nedělo.

Zvedla jsem k ní oči. Ona nikdy nemluvila o počasí. Nikdy. Počasí bylo něco, co podle ní nestálo za to komentovat. Buď prší, nebo svítí sluníčko, fouká vítr, ale to mi nijak neovlivníme tak proč o tom mluvit?

„Jo asi jo,“ odpověděla jsem neurčitě. I mě samotné to znělo jako ozvěna.

Chvíli bylo ticho. Máma se zvedla, aby umyla hrnek, který ani nebyl špinavý. Se vzpomínkou na včerejší večer a Felixovi horké rty jsem poslouchala, jak kapky vody dopadají do dřezu. Viděla nás, nebo si to jen namlouvám? Bylo možné, aby celou dobu byla za oknem a já si toho nevšimla? Samozřejmě ty huso! Odpověděla jsem si vzápětí. Vždyť jsi byla příliš zaměstnaná Felixem, než abys sledovala okolí. A potom ta záclona, když ses vracela do domu. Hýbala se, určitě! To byla hloupá chyba, pomyslela jsem si se sevřenými rty.

Z myšlenek mě vytrhla nečekaná otázka: „Půjdu nakoupit, nepotřebuješ něco?“

Rychlé zavrtění hlavou: „Ne to je dobrý.“

Po těch slovech se máma konečně otočila, odstoupila od dřezu. Její pohled byl neutrální, ale oči, ty říkaly něco jiného. Jako by mě v tu chvíli rentgenovala, nebo na něco čekala. Po nekonečně dlouhých vteřinách jsem se zhluboka nadechla, že se zeptám, co se děje. Mé váhání však bylo příliš dlouhé.

„Dobře, tak já půjdu,“ řekla máma chladným hlasem a odešla.

Dveře se za ní zavřely a já zůstala sedět sama v tichu kuchyně. Pořád jsem doufala, že si to třeba jen představuju, protože se někde hluboko uvnitř přeci jen cítím provinile. Ten její pohled ovšem…nebyl úplně obyčejný a to počasí? To bylo teprve divné. Třeba to byl test a ona celou dobu čekala, jestli se přiznám. Jenomže co bych řekla? Mami líbala jsem se s Felixem. Jo s tím Felixem, co byl zasnoubený s Katiou. To znělo jako facka, jako zrada, co se nedá vzít zpět. Zkrátka jako něco, co se neříká nahlas.

A přitom…to nebylo špatné. Bylo to krásné, a to mě děsilo nejvíc. Že to nebyla chyba, omyl v opilosti, či snad slabost. Byla to moje volba stejně jako rozhodnutí nikomu nic neříkat. Ani jsem nemusela. Teď to stejně začínalo vypadat, že ve vzduchu visí bouřka, akorát ji ještě nikdo nepojmenoval.

Rozhodla jsem se, že existuje jen jediná věc, kterou v tuhle chvíli můžu udělat. Říct o tom potencionálním problému Felixovi. Rychlostí blesku jsem vyběhla schody nahoru do patra, kde se nacházel můj pokoj. Felix to naštěstí zvedl na třetí zazvonění.

„To už ti chybím?“ zeptal se se smíchem. Když jsem nijak nereagovala, hned zase zvážněl a jeho hlas zněl starostlivě. „Stalo se něco?“

„Ano, tedy… já nevím jistě. Myslím, že máma o nás ví, asi nás viděla oknem.“

Několik vteřin bylo ticho. Když hlas na druhé straně znovu ožil, už jsem byla značně nervózní. „Jak jsi na to přišla?“ Znělo to napjatě, ale naprosto věcně.

Krátce jsem odvyprávěla ranní scénu s mámou, a přitom nezapomněla zmínit její absolutní nechuť mluvit o počasí. „Chápej, ona je schopná se s tebou bavit o všelijakých blbostech, ale o počasí nikdy,“ zakončila jsem.

„Hm, pokud ti můžu poradit, nech to zatím být. Prostě dělej jakoby nic. Koneckonců jsi dospělá, v podstatě se matce svěřovat nemusíš.“

To byla pravda. Teď už jsem měla vlastní život, vlastní příjem. V tomhle domě jsem zůstávala v podstatě jen z pohodlnosti a strachu, že sama zase podlehnu úzkosti. Ovšem dělat mrtvého brouka ten problém, pokud nějaký existuje pouze oddálí. Nevyřeší.

„A co když to nakonec praskne?“ zeptala jsem se proto s obavou.

„Pak tomu budeme čelit společně. Pokud budou problémy, přijedu a tvé matce to vysvětlíme. Jsme v tom oba,“ řekl Felix a z jeho hlasu přitom zaznívala taková jistota, že mě to skutečně na chvíli uklidnilo.

***

Zdárně jsem přečkala víkend a v pondělí vyrazila do práce, aniž by padla, byť jen jediná zmínka o tom, jestli máma něco viděla. Skoro to vypadalo, že se ta bouře přehnala, ale tím jsem se nenechala uchlácholit. Zůstávala jsem ve střehu a hledala známky podezření snad všude.

Kancelář vydavatelství bylo najednou jediné místo, kde náš vztah nebyl tajemstvím. Monika a Leo měli sami za sebou své první rande a soudě podle úsměvů, jež vrhaly na všechny strany, dopadlo dobře. Jak já jim záviděla tu jednoduchost a bezstarostnost. Ano, přesně tak jsem si to říkala, než mi došlo, že zvládnout vztah na pracovišti také nebude úplně jednoduché. Dřív nebo později vyvstane otázka, jestli to zkoušet tajit, nebo vše přiznat. Jelikož jsem nevěděla, jak se rozhodli, pokud už se rozhodli, měla jsem v plánu mlčet, abych na ně zbytečně nepřitáhla pozornost. To se ukázalo jako dobrý nápad.

„Tak jsi nakonec taky měla pravdu. S Leem jsme do toho praštili, ale musím tě požádat, abys nikomu nic neříkala. Nechceme, aby se to vědělo, dokud si sami nebudem jistí, že je to fakt vážný.“ Tohle mi řekla Monika během obědové pauzy, kterou jsme trávili v nedalekém bistru. V poledne tu mívali volno, takže nebyla šance, že by náš rozhovor slyšel někdo nepovolaný.

Usmála jsem se: „Jistě, že nic neřeknu, tohle je na vás. Já vám jen chtěla otevřít oči.“

„No to se povedlo. Teď ještě, abychom s tím obě neměli víc problémů než užitku,“ řekla Monika a neznělo to naštvaně, spíš jako pokus o odlehčený žert. Přestože mi to připomnělo víkendovou scénu, rozhodla jsem se pokračovat v humorném tónu.

„No na nás už se možná jedna katastrofa řítí, ale Felix věří, že to ustojíme.“

„Problémy jsou od toho, aby se řešili,“ připomněla s veselým mrknutím načež jedním lokem vypila dietní colu. Protočila jsem oči, jelikož jsem na tohle pití měla vlastní názor. Možná že neobsahovala žádné kalorie o což Monice šlo, ale zdravá rozhodně nebyla. Pokud jste si tedy nechtěli přivodit infarkt, nebo mrtvici z té hromady umělých sladidel. Nic z toho jsem však moudře neřekla nahlas a raději si pospíšila s odpovědí.

„Já se prozatím rozhodla neřešit nic a počkat, jak se to vyvine.“

„To je taky řešení, jenom dej pozor, aby se ti to nevymstilo.“

„Věř mi, v tomhle případě je lepší nehasit něco, o čem nevíš jistě jestli to hoří. A já si fakt nejsem jistá, je to jen pocit.“

Monika se mé metafoře zasmála. Vytržené z kontextu to znělo jako nesmysl, ale na mou situaci to pasovalo dokonale. Felix měl pravdu. Kdybych vyrukovala s pravdou, když ani nevím, jestli máma opravdu něco ví, mohla bych tím ty problémy, kterých jsem se bála sama přivolat. A mámě do toho opravdu nic nebylo. Ve svém věku už snad můžu jít na rande s kým chci, nebo ne?

„Tak dobře,“ pokrčila Monika rameny a začala se zvedat. Byl nejvyšší čas vrátit se do práce. Po obědě totiž byla porada a Dr. Valerian, jakkoli se choval jako hodný strýček, nesnášel pozdní příchody.

***

Po návratu z práce se máma opět chovala divně. Tentokrát pro změnu zvolila taktiku jedovaté kobry. Její poznámky mě zřejmě měly donutit všechno přiznat. Já jí to však nemínila usnadnit. Jestli něco chce, bude se muset zeptat přímo.

„Jak bylo v práci? Nechceš mi třeba něco říct?“ zeptala se jen co jsem otevřela domovní dveře. Zřejmě mě chtěla nachytat nepřipravenou. Rozhodla jsem se předstírat nechápavost, zatímco jsem si věšela bundu.

„Měla bych?“

„No jen jsem si říkala, že je zvláštní, jak se některé vztahy mění…a jiné končí v plamenech. Víš, někteří lidé mají zvláštní způsob, jak truchlit. Doufám, že ti to za to stojí.“

Na malý okamžik jsem zůstala stát uprostřed kuchyně jako solný sloup. Nikdy by mě nenapadlo, že by má vlastní matka, která mě ještě nedávno chtěla poslat na terapii mohla říct něco takového. Co tím sleduje? Snaží se ze mě vymámit přiznání tím, že mi bude hrát na city? Smůla, tohle jí nedovolím. Zhluboka jsem se nadechla.  Místo, aby ve mně ty kruté poznámky znovu probudily bodnutí viny, pocítila jsem vzdor a přiznání tím spíš nebylo na pořadu dne. Možná, kdyby na to šla jinak a prostě se na rovinu zeptala, měla by šanci. Takhle ale ne. Dětinské vytáčky na mě nikdy neplatily.

„Mami, pokud si chceš o něčem promluvit, tak na rovinu. Tohle není nejlepší způsob. Teď mě omluv, potřebuju se osprchovat,“ oznámila jsem naprosto klidně a v duchu se za ten herecký výkon pochválila. Tentokrát to totiž byla máma, kdo zůstal sám v tichu kuchyně.