Ve stínu ztráty- Kapitola 20

Kapitola 20: Na rovinu

V následujících dnech jsem byla jako na trní, což způsobilo akutní nedostatek inspirace. Příběh tak zůstával na mrtvém bodě, zatímco já neustále přemýšlela, jak rozseknout tu situaci s mámou. Teď po posledním rádoby rozhovoru už jsem si byla jistá dvěma věcmi. Za prvé, že nás viděla a za druhé, že se jí to ani trochu nelíbilo. Těmi poznámkami to dala najevo více než jasně. Přesto jsem jí to nemínila usnadnit a čekání na to, co se bude dít jsem si krátila dalšími schůzkami s Felixem. A ty byly… no prostě úžasné.

Brzy vyšlo najevo, že čekala i Gabriela. Koncem týdne se totiž vrátil táta. Jen na dva dny, aby stihl ještě jednu krátkou plavbu před Vánoci. Mě celkem briskně došlo, že doufá v jeho podporu. Ještě tentýž večer jsem zaslechla, jak to spolu probírají v kuchyni, i když si tentokrát dali pozor, abych nemohla slyšet více než pár slov. A z toho mála se skutečně nedalo odhadnout na čí stranu se táta nakonec postaví.

Jakkoli se vám to ale může zdát zvláštní, já už se nebála. Ten získaný čas mi pomohl udělat si ve věcech jasno. Takže když mě v sobotu po večeři požádali, abych zůstala, že se mnou potřebují mluvit, byla jsem připravená.

„Sophie…“ začala máma, přičemž nervózně skládala a rozkládala ubrousek. „…myslím, že je potřeba abychom si něco vyjasnili. Předtím večer jsem vás s Felixem viděla a ráda bych od tebe slyšela jednu věc. Vy dva… chodíte spolu?“

„Dá se to tak říct. Rozumíme si a prostě jsme chtěli zkusit, jestli to může fungovat. Je v tom snad problém?“ zeptala jsem se provrtávajíc mámu vyzývavým pohledem. Ta střelila pohledem k tátovi, jako by u něj hledala podporu. On však mlčel, takže jí nezbývalo než odpovědět sama.

„No upřímně, já si nemyslím, že je to dobrý nápad. Pochopila bych kdyby to byl úlet. Trávíte spolu hodně času, je pochopitelné, že jste si na vzájemnou podporu zvykli, ale romantický vztah je přeci jen trochu moc. Napadlo vás, co tomu řeknou lidi a Felixova rodina? Přeci jen, byl s Katiou zasnoubený, a to něco znamená.“

Po jejím monologu jsem se otočila na tátu: „A co ty tati, taky si myslíš, že je to blbost?“

Frank pokrčil rameny: „Já se jen bojím, aby sis zase neublížila.“

Tak proti tomu se nedalo říct ani slovo. Mělo mi dojít, že táta se bude starat hlavně o mě, a ne o to, co by tomu řekli lidé. Byl takový, což bylo pro tuhle chvíli jedině dobře. S tím se dalo operovat, ovšem pokud jde o mámu, těžko jsem mohla napadnout něco, z čeho jsem sama měla obavy.

„Neboj se tati. Víš pravda je, že díky Felixovi poprvé od té doby cítím, že bych mohla zase žít. Postupně, ale mohla. On je neuvěřitelně tolerantní, nespěchá na mě. Narozdíl od kohokoli jiného mu nemusím nic vysvětlovat, protože on ví. Ze začátku jsem to odmítala samozřejmě ze strachu, ale teď jsem čím dál tím víc přesvědčená, že to chyba nebyla.“

Gabriela se zamračila, v očích jasný záblesk nesouhlasu. Teď už si nehrála s ubrouskem, naopak se zvedla a začala přecházet po místnosti. Sledovala jsem ji pohledem.

„To si myslíš teď,“ řekla. „ale co budeš říkat za pár týdnů až si o vás budou lidi šuškat? Ustojíte to? Takhle na začátku je statečný každý, říká se tomu zamilovanost. Jenomže pak přijdou problémy a otázka, jestli to za to vůbec stojí. Co když se Felixova rodina postaví proti vám? A co Lehmanovi, mysleli jste na to?“

Frank Atwood zarazil ten příval otázek se zdviženou paží. „Gabrielo zpomal. Já bych řekl, že to tady nevyřešíme, ne bez Felixe. Taky se ho to týká a měl by dostat možnost k tomu něco říct.“ Pak se obrátil na mě: „Byl by to problém Sophie? Pozvat ho zítra k nám řekněme na oběd, nebo na večeři. Jak se mu to bude hodit. Pokud budete spolu, stejně bychom ho asi měli poznat.“

„Ne nebyl, sám mi tu možnost nabízel. Díky tati.“

S těmi slovy jsem se zvedla od stolu, abych to mohla jít zařídit. Ještě jsem ani nedošla do pokoje, když jsem zaslechla, jak se na tátu máma obořila. Zřejmě čekala, že ve svém manželovi získá podporu a spojence a on místo toho zaujal prozatímně neutrální postoj. Vlastně se zdálo, že je zcela otevřený dát tomu šanci, pokud mi to pomůže. A máma to klidně mohla vnímat tak, že už je zase na mojí straně stejně jako s tou terapií, což ji pochopitelně naštvalo. Alespoň takový byl můj odhad.

***

Jakkoli byla Gabriela Atwoodová naštvaná, dokázala se projevit jako báječná hostitelka, když to situace vyžadovala. K obědu připravila kompletní menu, které mělo Felixovi ukázat, že tady nejde jen o pouhé zdvořilostní setkání s rodiči jeho přítelkyně. To on samozřejmě věděl, takže se tím nenechal nijak zastrašit či vykolejit. Během jídla zdvořile konverzoval, sebevědomá jistota z něj přímo vyzařovala. Měla jsem podezření, že si předem naplánoval, co jim chce vlastně říct.

„Takže Felixi, řekla vám Sophie, o čem s vámi chceme mluvit?“ zeptala se máma hned poté, co sklidila ze stolu. Zjevně neměla v plánu chodit kolem horké kaše.

„Ano řekla,“ přikývl Felix připravený ihned pokračovat. To mu bohužel nebylo umožněno.

„V tom případě je vám nejspíš i jasné z čeho máme obavy. Je to teprve pár měsíců, co Katia zemřela a já si prostě myslím, že Sophie ještě není připravená na ty řeči, co nevyhnutelně přijdou.“

Přestože celý ten zbytečný proslov postrádal jakoukoli otázku, Felix z toho dokázal docela dobře vybruslit. Musela jsem ho obdivovat.

„To naprosto chápu. Ostatně proto jsme zatím nikomu nic neřekli. Chtěli jsme si být napřed jistí, že to zvládneme. Teď se ale zdá, že to díky vám budeme muset zjistit hned.“

Zatímco mámě z očí sršely blesky, táta se zatvářil pobaveně. Vždyť Felix právě naznačil, že za případné problémy kvůli klepům, bude po této intervenci zodpovědná Gabriela. To bylo odvážné.

„Máte odvahu mladý muži, to se musí nechat. Abychom si to vyjasnili, mi nemáme v úmyslu se o tom nikde šířit. Jen se bojíme o svou dceru. Je dospělá, ale hodně si toho prožila a negativní reakce okolí by jí mohli přitížit.“

Tátův tón byl smířlivý, přesto jsem se otřásla. Opravdu jsem nesnášela, když se o mě mluvilo jako bych tu nebyla.

„Tati promiň, ale já jsem dospělá. Nemůžete mě neustále chránit jako malou holčičku. Neřekla jsem vám to právě kvůli tomuhle!“ rukou jsem obsáhla celý prostor a rychle se nadechla, že budu pokračovat, než do toho zase někdo skočí. „Já chci být zase šťastná, ale to nepůjde, když se zahrabu pod zem. Mi taky víme, že se to nemusí setkat s pochopením, ale chceme to zkusit, protože zůstat v ulitě není řešení.“

Felix se najednou zvedl ze svého místa u stolu a zamířil ke mně. Zezadu mi položil ruce na ramena jako vyjádření podpory. Situace se obrátila, teď jsme to byli mi, kdo vedl tenhle rozhovor. Rodiče se nezmohli na slovo, jen nás trochu zaraženě pozorovali a čekali, co k tomu řekne Felix. Konečně přišla řada, na to, co si připravil.

„Sophie má pravdu. Měli byste vědět, že jsem to neplánoval, jen jsem tu chtěl být pro ni, když to potřebovala. Katia by si to přála. Bohužel, nebo možná bohudík život se o plány příliš nezajímá, prostě plyne. Ano mám vaši dceru rád. Vím, jak to vzhledem k okolnostem vypadá i že jsou tu jisté překážky, ale ať se stane cokoli já budu stát za ní a žádné řeči mi v tom nezabrání. Udělám to, co by udělala Katia, odmítnu status quo, protože tohle není zrada. Je to způsob, jak se s tím vypořádat a předpokládám, že to byste pro svou dceru chtěli nebo snad ne?“

Jestliže předtím Atwoodovi ztratili řeč, teď připomínaly kamenné sochy. Takhle si to zřejmě nepředstavovali. Jako první ožil táta, teď už definitivně na mojí straně:

„No musím říct, že jste mne přesvědčil Felixi. Mít odvahu bojovat za to, v co věříte je důležité. Máte mé požehnání,“ řekl s mírným úsměvem, přesně tím, kvůli kterému si ho mnozí pletli s Robertem Redfordem. 

Na řadě byla máma. Její názor byl evidentně stále stejný, nicméně neměla příliš na výběr. Tahle hra pro ni skončila.

„Pořád se obávám, že vás realita převálcuje, ale zjevně jsem byla přehlasována. Tak tedy…hodně štěstí.“

Teprve teď se Felix uvolnil a odstoupil ode mě. Nebezpečí bylo prozatím zažehnáno, jedna překážka odstraněna z cesty. Věděla jsem, že budou další, ale nebudu na ně sama. Zdálo se, že Felix je připravený bojovat za nás za oba. Kde na to pořád bere sílu, mi zůstávalo záhadou.