Ve stínu ztráty- Kapitola 21

Kapitola 21: U psycholožky

Tak a je to venku. Rodiče o všem vědí. Mamka se jako vždy starala hlavně o to, co tomu řeknou lidi, ale díky tátovi, a hlavně mému úžasnému příteli, střílela slepými. Ulevilo se mi ovšem jen na chvíli, jelikož druhé kolo klepalo na dveře. Felix zřejmě motivovaný úspěchem u nás se to totiž rozhodl odtajnit i před svou rodinou. Připadalo mi to až moc rychlé a cítila jsem se pod tlakem. Ovšem na druhou stranu, bylo by hezké mít už na Vánoce klid a nemuset si na nic hrát.

Nesoustředěná mysl, zatímco v práci panuje předvánoční shon je něco, co vážně nechcete. Celý týden jsem měla v hlavě blížící se setkání s Gruberovými. Mou nervozitu nemohlo zmírnit ani to, že je Felix dopředu připravil. Já neuměla být jako on. Klidná vyrovnanost a sebevědomí se mi obvykle vyhýbaly obloukem. Přesto se mi nějakým záhadným způsobem podařilo nezpůsobit v práci katastrofu. Možná to bylo i tím, že Monika výjimečně neměla čas na procházení e-shopů s hadrama a tím pádem ani na klábosení se mnou.

V pátek po práci mě Felix vyzvedl autem, starším modrým Fordem. Bylo docela překvapivé vidět ho řídit tuhle věc, i když to samozřejmě dávalo smysl. Na motorce už to v tomhle počasí nešlo. Krom toho ve fialových svetrových šatech a vysokých černých botách jsem sotva byla vhodně oblečená. Pro mě patřilo řízení auta právě k těm činnostem, na které jsem neměla odvahu. Proplétat se centrem města v dopravní špičce – hotová noční můra. A přesně to teď Felix dělal. Zatímco on sám měl byt v centru, jeho rodiče bydleli v malém rodinném domku na samém okraji Hamburku. Na první pohled mírumilovná čtvrť, jedna z těch, kde vládnou důchodci. Vmanévroval auto na úzkou příjezdovou cestu před domem, vypnul motor, a věnoval mi povzbuzující úsměv.

„Není třeba být nervózní, naši jsou v pohodě.“

Jak ráda bych měla tvou jistotu. Pomyslela jsem si během vystupování z auta. Nahlas jsem však neřekla nic, jelikož ze dveří právě vyšel Felixův otec Joachim Gruber, aby nás uvítal. Už při prvním pohledu mi bylo jasné, že jeho syn prostě musí být po něm. Stejně tmavé vlasy, hrdé držení těla a pevný, vyrovnaný pohled sebevědomého muže. V knize bych z něj pravděpodobně udělala hrdinu, statečného muže zákona. Skutečnost byla mnohem méně romantická. Podle informací, které jsem o něm měla, byl vedoucí v jakési průměrné výrobní firmě.

Po několika zdvořilostních frázích, jež mi přijde zbytečné opakovat, nás zavedl dovnitř, přičemž nechal svého syna, aby mi pomohl z kabátu. Dřív, než jsem se stihla pořádně vzpamatovat, už jsem seděla v relativně malé do žluta vymalované kuchyňce s hrnkem kouřící kávy v ruce. Ve vzduchu se přitom vznášela vůně pečeného masa.

„Má matka prostě zbožňuje jasné barvy,“ řekl Felix na vysvětlenou poté, co zaznamenal můj zkoumavý pohled.

Ten komentář mě skoro rozesmál, jelikož to bylo tak evidentní, jako je obloha modrá a tráva zelená. Eva Gruberová, krátkovlasá štíhlá žena, totiž zářila barvami úplně celá. V duchu jsem jí proto začala říkat sluníčko, což dokonale sedělo nejen proto, že se živila jako dětská psycholožka. Po celou dobu večeře totiž byla samý úsměv až jsem si začínala říkat, že pojmy jako smutek, nebo vztek ani nezná. Její charisma a nekonečný optimismus dokázaly ovlivnit náladu v celé místnosti stejně, jako to uměl Jasper Cullen. (1) Mé obavy tím pádem byly tatam.

Stejně by byly zbytečné. Tady jsme evidentně nebyli na bitevním poli. Oba manželé, zastávali názor, že život jde dál a bez spřízněné duše po boku, nemá význam.

„Svého syna jsem vychovala tak, aby bral věci, jak přijdou. Truchlení a oplakávání blízkého člověka je v pořádku, ale prodlévat v zoufalství příliš dlouho není zdravé. Nakonec člověk stejně musí zatnout zuby, vstát a vrátit se do života. Paní Lehmanová, tak jak jsem ji stačila poznat, nejspíš bude říkat, že se Felix oklepal nějak podezřele rychle. Radím vám, neposlouchejte ji a nechte to být. Někteří lidé prostě jen potřebují víc času.“ Tak promluvila paní Gruberová po večeři a znělo to jako slova zkušené terapeutky.

Podívala jsem se na ní se zájmem. „Odkud znáte paní Lehmanovou?“

„Přivedla ke mně svou dceru Emmu, abych jí pomohla překonat co se stalo. Pro takhle malé dítě je to velké trauma. To je bohužel vše, co vám mohu říct, jde o lékařské tajemství, jak jistě pochopíte.“

Oba jsme místo odpovědi pouze přikývli. Pokud jsem se předtím divila, proč Felixovi rodiče náš vztah hned neodsoudili jako to udělala má matka, teď už mi to dávalo smysl. Eva Gruberová byla ve své práci zvyklá nesoudit a naslouchat. Měla to v krvi. No a Joachim, ten byl prostě typem člověka, který se vyrovná se vším. Psycholog v rodině se zkrátka nezapře a tady to platilo dvojnásob. V tuhle chvíli nám to pomohlo, ale co když přijde na to, že trpím úzkostmi? S potencionální tchýní, jakkoli to byla sluníčková žena, jsem to skutečně probírat nechtěla.

***

Ještě ten víkend se slova Evy Gruberové potvrdila a sice za okolností, které by vám v tak velkém městě jako je Hamburk, připadaly nepravděpodobné. V neděli byl první Advent. Na náměstí se při příležitosti rozsvícení vánočního stromku sešlo tisíce lidí. Když jsme se s Felixem rozhodli, že by nám trocha zábavy mohla přijít vhod, rozhodně jsme nečekali, že narazíme právě na Lehmanovi. 

Před samotným zahájením jsem si jako obvykle chtěla prohlédnout stánky, abych vybrala věnec, který si ještě večer s mámou zapálíme. Byla to naše tradice od té doby, co jsem s přibývajícími povinnostmi začala být moc líná na jeho výrobu. Vždy jsem tím zároveň určila dominantní barvy na stromek. Letos to měla být zelená se stříbrnou.

„Co kdybych ti koupil svařák?“ navrhl Felix, jakmile jsem měla vybráno. Souhlasila jsem, představa hřejivého vánočního nápoje mě lákala.

Postavila jsem se k jednomu ze stolků a při čekání se bavila pozorováním lidí. Bylo tu hodně rodin s dětmi. Trochu jsem se zasnila při představě, že jednoho dne budeme s Felixem na jejich místě, pokud se nám podaří překonat všechny ty překážky. Představovala si Katia to samé? Ptala jsem se v duchu. Dřív, než mě ta myšlenka stačila rozesmutnit se naštěstí Felix vrátil.

„Veselé Vánoce Lištičko!“ popřál mi šťastně, zatímco ke mně natáhl ruku s hnědým kelímkem. Usrkla jsem horkou tekutinu a vychutnávala sladkou chuť teplého vína. Vůbec jsem si nevšimla, že se mě Felix chystá políbit, ale když to udělal, vyšla jsem mu vstříc. Tentokrát jsme nikam nespěchali a bylo to ještě krásnější, než ten výbuch vášně před naším domem. Bohužel netrvalo dlouho a něžnou chvilku narušil pohoršený hlas paní Lehmanové.

„To jsi Katiu rychle nahradil!“

Felix se ode mě odtáhl. S absolutním klidem hleděl do očí ženě, která mohla být jeho tchýní. Kdyby nedržela za ruku malou Emmu, vypadala by jako bohyně pomsty. Takhle byla prostě jen zoufalá a rozhořčená. Celé to byla příšerná situace, ale nic, co bych nečekala. Bála jsem se toho od chvíle, kdy vyšly najevo jeho city. Jenomže zatímco on tomu čelil hrdě, já se třásla jako osika absolutně neschopná slova. Naštěstí nebylo třeba abych něco říkala.

„Ale já ji nenahradil paní Lehmanová, prostě jen jdu dál, protože nechci žít zbytek života v celibátu. Byl jsem tak vychován, zeptejte se mé matky, vím že ji znáte. Bolelo to, ale díky Sophii jsem tím dokázal projít. Jsem si jistý, že Katia by to pochopila a doufám, že i vy jednou pochopíte,“ odpověděl Felix za nás za oba, načež mě vzal za ruku a odvedl pryč. Stihla jsem jen jeden smutný úsměv směrem k matce mé nejlepší kamarádky. Tohle budou první Vánoce bez ní, první Vánoce po tolika letech, kdy spolu nepůjdeme vybírat dárky tak jako jsme to dělávali ještě společně s Angelou. Ona byla naše třetí do party, i když jsem k ní nikdy neměla tak blízko jako ke Katie. Po požáru bohužel zmizela a už jsem o ní neslyšela. Nejspíš se vrátila za matkou do rodné Itálie.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Felix, čímž mě vytrhl z myšlenek. Od stánků jsme už byli dostatečně daleko, navíc se blížilo slavnostní rozsvícení.

„Ale jo, jen přemýšlím. Celá ta situace…od začátku jsem se bála, že se tohle stane. Díky žes to vyřešil, úplně jsem ztuhla.“

„Ano já vím, ale řekl bych, že to nejhorší už máme za sebou. Lidi si zvyknou, neboj se. Vždycky to tak je.“

Pokusila jsem se usmát, šlo to trochu těžko. Bylo mi líto Emmy. Přijít o sestru v tak útlém věku…jak by něco takového mohl být boží záměr? Ne, tomu jsem nemohla věřit ani náhodou. Zkrátka, oba jsme věděli, že budu potřebovat čas, abych tohle setkání vstřebala. Felix na mě nenaléhal. Jen mě vzal kolem ramen a společně jsme sledovali, jak se celý ten monumentální strom uprostřed náměstí rozzářil v záplavě světel. Ve stejnou chvíli se rozsvítily i postavy andělů na zemi pod ním. Každý z jedné strany, s trubkou namířenou nahoru ke špici, jako by tomu stromu zpívali. Nebo možná Katie. Ohňostroj, jenž jako obvykle následoval už jsem nevnímala. Nedokázala jsem od nich odtrhnout pohled.

Poznámka autorky: (1) Postava z knih od Stephanie Mayerové. Stmívání, Nový měsíc, Zatmění a Rozbřesk. Jedná se o slavnou upíří ságu, která byla i zfilmována.