Ve stínu ztráty- Kapitola 23

Kapitola 23: Jako jedna rodina

Jens to měl těžké. Dokud zemi pokrývala silná vrstva sněhu, stalo se pro něj stopování démonů noční můrou. Stopy ve sněhu možná byli dokonale vidět, akorát vypadaly všechny stejně. Kterákoli z nich mohla patřit sledovanému. Kromě toho, ten démon momentálně mohl vypadat jakkoli. Normálně by podle charakteru stop bylo poznat alespoň to, že změnil podobu. Takhle všechna poznávací znamení zkresloval sníh.

„Kruci, tohle nemá smysl!“ zaklel, když už asi po třetí ztratil směr, protože zjistil, že sleduje dítě, jenž se vracelo domů ze školy přes les. Děti totiž představovaly pro démony omezení. Jejich mysl byla svobodnější než mysl dospělého, díky čemuž bylo velmi obtížné je ovládnout. A démon, který ví, že je sledován by to neriskoval, jak Jens věděl.

Na okamžik jsem ustala v psaní a pohlédla z okna. Venku sněžilo, což byl vlastně důvod, proč začít psát právě tuhle scénu. Dělala jsem to tak často. Když pršelo, psalo se mi dobře o dešti, když svítilo slunce, psala jsem o horku, no a když sněžilo, byla má mysl naladěná na zimu. Občas to sice znamenalo, že scény vznikaly na přeskáčku a já je pak musela spojit, ale to ničemu nevadilo. Byla jsem zvyklá.

Z úvah mě najednou vytrhl mámin zvýšený hlas: „Proč vždycky když přijedeš, musí být všechno vzhůru nohama!“

Věděla jsem, že křičí na tátu, který se nedávno vrátil na Vánoce. Vždy se snažil být na svátky doma, i kdyby to znamenalo, že bude déle pryč předtím, nebo potom. S mámou jsme proto měli tohle období rády. Tentokrát to ale vypadalo, že je něco špatně.

Po chvilce váhání jsem vyběhla na chodbu odhodlaná zjistit co. Dveře ložnice byly otevřené dokořán, což vysvětlovalo, proč jsem je slyšela. Opatrně jsem se přiblížila a nahlédla dovnitř, tak, abych viděla, ale sama nebyla viděna. Bylo to divné plížit se takhle po domě, ovšem tahle scéna byla jak vystřižená z italské telenovely a já chtěla vědět, co se děje.

Máma stála na štaflích zády ke mně, v ruce věnec, který se nejspíš chystala pověsit do okna. Táta byl jen kousek od ní a zaujímal obranný postoj. „Já nechtěl dělat zmatky, jen jsem myslel, že by to bylo vhodné teď když má naše dcera přítele,“ hájil se.

Ať mluvili o čemkoli, zcela určitě se to týkalo i mě, to už nyní bylo jasné. Místo abych počkala, jestli neodposlechnu i zbytek, jsem se rozhodla vstoupit na scénu. V tu nejméně vhodnou dobu samozřejmě.

„Co přesně by bylo vhodné?“ zeptala jsem se, aniž bych zaklepala.

A to byla ta chyba. Máma se leknutím zapotácela a bývala by z těch štaflí spadla, kdyby nepustila věnec na zem a nezachytila se okna. Málem jsem vyprskla smíchy. Co to je vůbec za nápady, hádat se a lézt u toho po štaflích? To to nemohli vyřešit potom? Projelo mi hlavou.

„Pardon, to jsem nechtěla. Já… slyšela jsem tě křičet a chtěla vědět, co se děje,“ řekla jsem po pravdě.

Oba dva se po mě nejistě ohlédli, zřejmě zvažovali, jak celou situaci vyřešit. Došlo mi, že si napřed chtěli promluvit spolu a potom teprve, když dospějí k dohodě přijít za mnou. A já jim do toho hodila vidle. Pořád jsem nevěděla jistě o co jde, tedy kromě toho, že je do toho nějak zapletený Felix, ale pokud jde o analýzu scény, myslelo mi to rychle.

„Ehm tak dobře, asi slez dolů, abychom si mohli o mém nápadu v klidu promluvit. Třeba nakonec ani nebudou chtít,“ požádal Frank nakonec Gabrielu, čímž mi nechtěně celý problém objasnil.

Jako spisovatel se naučíte pouhým pozorováním spojovat různé věci a pak z nich poskládat smysluplnou scénu. Tvoření příběhu je trochu jako skládání puzzlů. Vezmete různé scény a skládáte je k sobě tak dlouho, dokud nevznikne ucelený obraz, román chcete-li. Já to teď udělala stejně.

„Chceš pozvat Gruberovi na Vánoce viď?“ zeptala jsem se otce, jakmile jsme se všichni tři usadili na manželské posteli s meruňkovým přehozem.

Frank Atwood překvapeně zamrkal, ale nijak mou prozíravost nekomentoval. „Přesně tak. Tvá matka to ale nepovažuje za příliš dobrý nápad.“

Tak to bylo diplomaticky řečeno. Pomyslela jsem si při vzpomínce na to, jak vykřikovala cosi o obracení vzhůru nohama. Místo odpovědi jsem na mámu tázavě pohlédla, aby vysvětlila proč. Tentokrát by mi pouhý odhad toho, co si druhý myslí příliš nepomohl.

„No ještě jsme neměli možnost Felixovi rodiče poznat a zdá se mi, že štědrý večer k tomu není právě tou nejvhodnější příležitostí.“

V tom měla částečně pravdu. Pozvat úplně cizí lidi, aby s námi strávili Vánoce vážně znělo trochu zvláštně. Na druhou stranu pro mě už cizí nebyli, což ovšem rodiče nemohli vědět. O návštěvě u Gruberových jsem mámě schválně nic neříkala. Už tak jsem z toho byla nervózní a ona by mě svými radami stresovala ještě víc. Ale mohla jsem díky tomu navrhnout kompromis.

„A co takhle kompromis? Štědrý večer je až za dva týdny. Pozveme je na večeři ještě předtím a pokud to půjde dobře, můžete jim to navrhnout během toho večera.“

To, že se mámin výraz po mém návrhu změnil z nesouhlasného na přemýšlivý bylo dobré znamení. Představa, že bych mohla být na Vánoce s Felixem se mi líbila, ale pozvat jen jeho by znamenalo odtrhnout ho od rodičů, a to jsem nechtěla. Ovšem na druhou stranu fakt, že minulé Vánoce byli kvůli Felixově zasnoubení s Lehmanovými a letos budou s námi mohl pro Gruberovi působit trochu divně. To dělalo z celé záležitosti značné dilema, které mohli rozseknout jedině oni.

Frank Atwood promluvil jako první a obrátil se přitom na svou ženu: „To by asi šlo, co říkáš Gabrielo?“

Váhavé přikývnutí mi jako souhlas stačilo. Nadšeně jsem se zvedla a běžela zpátky do svého pokoje zavolat Felixovi.

***

Netrvalo dlouho a Gruberovi se skutečně ohlásili na návštěvu. Těsně před jejich příchodem jsem mámě pomáhala s vařením, jelikož byl všední den a ona mírně nestíhala.

„Sakra, měli jsme se Felixe zeptat, jestli jeho rodiče nemají nějaké dietní omezení nebo tak něco. Vůbec nic o nich nevím, co když nemají rádi houby?“ uvědomila si ve chvíli, kdy měla téměř hotovou houbovou omáčku. Hodně to vypovídalo o jejích pocitech.

Musela jsem se její panice až zasmát. „Jen klid mami, bude to v pohodě. Paní Gruberová je sluníčko.“

Něco v mých slovech mámu zarazilo. Pohlédla na mě se zmatkem v očích. „Počkat, ty už ses s nimi viděla?“

„No vlastně ano,“ přiznala jsem váhavě. „Felix mě s nimi seznámil krátce po té návštěvě u nás, protože usoudil, že když to víte vy, oni by měli taky. Právě proto vím, že to bude v klidu. Byla jsem předtím nervózní úplně zbytečně stejně jako teď ty.“

„Já nejsem nervózní,“ vyhrkla máma až příliš rychle na to, aby to mohla být pravda a vzápětí dodala, že v tom případě dává tohle setkání smysl. Vlastně to bylo jediné, co zbývalo, pak už budeme s Felixem oficiálně pár. Bohužel jsem neměla čas o té skutečnosti víc přemýšlet, jelikož v tu chvíli se ozval domovní zvonek. Návštěva dorazila.

Říct, že všechno probíhalo dobře by v tuto chvíli bylo málo. Jídlo bylo skvělé a rozhovor se rozproudil takřka okamžitě, jako by tohle setkání nebylo první, ale přinejmenším desáté. Kdyby sem v tu chvíli někdo přišel, nejspíš by nás považoval minimálně za dlouholeté přátele, ne-li dokonce za jednu rodinu.

Brzy se ukázalo, že nejen já mám takový názor. Eva Gruberová si evidentně myslela to samé, když táta po jídle na Gabrielino nepatrné přikývnutí vyrukoval s naší nabídkou. Od mámy to byl mimochodem naprosto geniální tah, nechat ho mluvit. Byl jako vždy naprosto okouzlující, jeho charisma by snad dokázalo přesvědčit i Lehmanovi, říkala jsem si.  

„Ale to je báječný nápad. Víte, já mám ráda, když se na Vánoce sejde hodně lidí. Vaše dcera je tak úžasné a milé děvče, budeme jako jedna rodina,“ řekla Felixova máma sladce.

Na jednu stranu se mi ulevilo, protože tím z původně trochu trapné nabídky udělala něco naprosto jednoduchého. Na druhou stranu mi však její slova vehnala červeň do tváří. Nebyla jsem zvyklá na to, aby mě před vlastními rodiči někdo takhle otevřeně chválil. Tím spíš, když je to někdo, kdo mě předtím viděl jednou v životě. A to, jak bylo pro tuhle ženu všechno úplně báječné, úžasné a krásné mi najednou přišlo trochu zvláštní. V dnešní době plné negativních, nespokojených lidí působí takový člověk jako kuriozita. Nutí vás přemýšlet, jak to vlastně dělá? Kde bere všechnu tu pozitivní energii? Jako psychiatr si jistě vyslechne za den spoustu ošklivých příběhů, a přesto to na ni nijak nepůsobí. Jak je to možné?

Otázky se mi honily hlavou jedna přes druhou. To, co mi původně imponovalo, mě teď začalo spíš znervózňovat. Nemohla jsem to vydržet. S tázavým výrazem jsem proto pohlédla na Felixe, ale ten jen pokrčil rameny. Zřejmě byl na to zvyklý.