Ve stínu ztráty- Kapitola 25

Kapitola 25: Silvestrovská procházka

Jakkoli jsem se v následujících dnech snažila předstírat, že mě žádný seskok nečeká, všechno na mě křičelo opak. I zdánlivě obyčejná slova jako pád, výška, či letadlo ve mně rozezněla výstražný signál a já se najednou začala zajímat o naprosto zásadní věci, jako je barva koberce, nebo počet šroubků na židli. V hlavě jsem si dokola opakovala, že je to celé jen hypotetické. Prostě se to nestane. Že ne?

Nutně jsem potřebovala něco dělat, abych se zaměstnala. Cokoli, co mi umožní zapomenout. V tomto ohledu jako vždy skvěle posloužilo psaní. Hodně jsme během volných dnů pokročili a já konečně dostala odvahu poslat rozpracovanou verzi tátovi. Ono už se vlastně nebylo čeho bát. Démoni příběh změnili natolik, že podobnost se mnou nebyla tak očividná. Museli jste číst mezi řádky, aby vás to napadlo. A táta, ačkoli to byl on sám, kdo mě tenkrát u řeky nabádal k boji s vlastními démony prostřednictvím příběhu, tentokrát mezi řádky nečetl. Nebo to alespoň nedal najevo.

„Teda je to něco trošku jiného, než jsem čekal, ale dobré. Opravdu dobré. Mohla by sis to vydat,“ řekl mi během jednoho z našich soukromých rozhovorů v mém pokoji. Byla to jedna z těch chvil, kdy dcera potřebuje otce mentora spíš než starostlivého rodiče. Mi dva jsme jich bohužel měli velmi málo. O to víc jsem si je užívala.

Zasmála jsem se. „Díky tati, ale takhle to nefunguje. Já rukopisy pouze připravuji, schvaluje je někdo jiný.“

„Jistě, ono jde stejně hlavně o to, co to dává tobě. Ten zbytek je příjemný bonus.“

To byla sice částečně pravda, ovšem lhala bych, kdybych tvrdila, že mě to nenapadlo. Snad každý autor si někdy během své tvorby představuje, jaké by to asi bylo vidět svou knihu na pultech. Já nebyla výjimka, navíc táta měl pravdu ještě v jedné věci. Na to, že mělo jít původně o pouhý pokus, to bylo vážně dobré. Nebyla by škoda nechat to ležet někde v šuplíku? Ta otázka se vynořila úplně vzadu v hlavě, prozatím nejistá ve formě odvážné myšlenky. Postupně však měla nabývat na síle. Pro tuhle chvíli jsem se ale raději rozhodla odvést řeč trochu jinam.

„Já jsem hlavně ráda, že se mi povedlo najít práci, která je zároveň mým koníčkem. To je hrozně vzácné víš?“

Táta se na židli u mého psacího stolu trochu zavrtěl. Nakonec natáhl nohy před sebe ve snaze najít pohodlnější polohu, zatímco já stále zůstávala v tureckém sedu na posteli.

„To je pravda, tak ti budu přát, aby se ti to tím neznechutilo.“

„A co ty, chtěl jsi vždycky cestovat? Plavit se na lodi?“

Byla to konverzační otázka, ale odpověď mě vždycky zajímala, protože proč by jinak stále zůstával i když ho to odvádí od rodiny? Nikdy jsme o tom příliš nemluvili, nejspíš ze strachu z hádky, ale tohle byla dobrá příležitost. Máma nebyla doma. Využila období mezi svátky, kdy se otevřeli obchody, aby dokoupila něco na Silvestra, takže jsme měli klid.

„V mládí ano, miloval jsem tu volnost a tvá matka to respektovala, když jsem ji poznal. V tu dobu jsme ještě neměli žádné závazky. Pak otěhotněla a vzhledem k tomu, že pracuje s chemikáliemi, musela odejít na rizikové. Jelikož můj příjem mohl její výpadek pokrýt, rozhodl jsem se zůstat, a tak vám zajistit pohodlný život. Později už sice pracovala, ale mě se dlouho nedařilo najít nic vhodného, tak jsem to vzdal. Trochu jí to štvalo, jenže mě se vážně nechtělo spadnout o dvě platové třídy níž a vysvětlovat ti proč nemůžeš mít vše, na co jsi byla do té doby zvyklá.“

Chápala jsem to, lhala bych kdybych řekla, že ne. Ovšem na druhou stranu, peníze nemohly nahradit všechny ty chvíle s rodinou, o které přišel. To však nebylo třeba mu říkat. V jeho očích bylo jasně vepsáno, že si to uvědomuje. A oba jsme věděli, že teď už je na změnu pozdě. Už mi nebude znovu pět.

***

Byly doby, kdy bych nad Silvestrem s rodinou ohrnovala nos a raději vyrazila někam na párty s Katiou a Angelou. Teď ale byly věci jinak. Ne, že by mě Angela nezvala, já prostě neměla na přehnané veselí náladu. Někdo tady chyběl. Místo toho jsem dala přednost večerní procházce s Felixem a přípitku v klidu domova.

Zpočátku se to zdálo jako dobrý nápad. Procházeli jsme se parkem, mluvili o všedních věcech a pozorovali sněhové vločky zvolna poletující ve světle lamp. Byl v tom jakýsi mírumilovný klid, ačkoli venku i v tuto pozdní hodinu bylo stále dost lidí. Zřejmě měli stejný nápad.

„Díky, že jsi mě vytáhl. Tohle je lepší než nějaká párty,“ řekla jsem a myslela to naprosto vážně. Vlastně jsem v tu chvíli byla rozhodnutá, že už mě na žádný podobný večírek nikdy nikdo nedostane.

Felix se zastavil, otočil mě tak, abychom si hleděli do očí. „Chápu a slibuju, že příští rok bude lepší.“

Chtělo se mi říct něco ve smyslu „neslibuj, co nemůžeš splnit“, ale nestihla jsem to. Ta slova uvízla kdesi v políbení. V tu chvíli, kdy jsem cítila jeho rty na svých, bylo skoro snadné tomu uvěřit. Myslet si, že všechno špatné je pryč a už bude jenom líp.

To, co se vzápětí stalo mělo však do lepších zítřků zatraceně daleko. Najednou se totiž ozvala rána. Nadskočila jsem leknutím, abych se vzápětí rozesmála. Byli to jenom děti, puberťáci, co kousek od nás schovaní za křovím odpalovali dělobuchy. Moje úleva byla bohužel předčasná, protože když jsem jen o chviličku později otočila hlavu, z okrasného keříku stoupaly plameny. Viníci se to pokoušeli rychle hasit. Brzy to však vzdali a se slovy „pojďte zdrháme“ se dali na útěk. Byli nezletilý a pravděpodobně také opilý, což jim celou situaci značně komplikovalo.

Ráda bych vám teď řekla, že jsme se s Felixem zachovali chladnou hlavu a zavolali hasiče dřív, než se požár nebezpečně rozšíří. Tedy Felix by to možná udělal, nebýt toho, že jsem při pohledu na oheň opět začala panikařit. Zatímco pomoc volal nějaký starší pán, já začala rychle ustupovat ve snaze dostat se co nejdál a uniknout tak jisté smrti. Nepomohlo to. V mé hlavě se nejednalo jen o klukovinu, která se trochu zvrtla. Mysl si vybájila vysokánské plameny všude kolem, zrychlené dýchání vygradovalo v hyperventilaci.

Příšerný stav, ta hyperventilace víte? Jako by se moje plíce zbláznily. Doslova jsem bojovala o každý nádech neschopná to zastavit, i když jsem moc chtěla. Felix, ulice, i ten starší pán, co volal pomoc – všechno se začalo točit. Na prsou mě tlačil obrovský balvan, ruce i nohy brněly. Nějak nevím, jak jsem se dostala na lavičku, což bylo dobře jinak bych asi spadla. V rukou se mi ocitl igelitový sáček.

„Tady, dýchej do toho. Za chvíli to odezní uvidíš,“ říkal povědomý hlas.

Další slova se ztrácela v dálce, ale zabíralo to. Pomalu, postupně se můj dech uklidnil. Zůstalo jen vyčerpání a pocit marnosti. Zjistila jsem, že lavička, na kterou mě Felix odvedl je dostatečně schovaná na to, aby oheň nebyl vidět. Bylo to od něj hezké i když zápach kouře tím smazat nemohl. Sáček jsem zpomaleně uklidila do kapsy, aniž bych se zabývala tím, kde ho sebral. Tak nějak mi to nepřišlo důležité. Daleko podstatnější nyní bylo, že jsme tu nemohli zůstat. Třásla jsem se a nebylo to pouze zimou.

„Už je to lepší? Odvedu tě domů,“ nabídl se Felix a podepřel mě, abych se mohla zvednout.

„Co je to se mnou Felixi? Vždyť to byl jen malý oheň, na Silvestra úplně běžný. I ve zprávách o tom mluví rok, co rok. Myslela jsem, že už je to pryč,“ přiznala jsem nešťastně místo odpovědi, zatímco jsme se pomalým krokem vraceli. Od posledního záchvatu úzkosti uplynula dlouhá doba a já už začínala doufat, že se nevrátí. Na oheň jsem nemyslela celé týdny, ani se mi o něm nezdálo tak proč? Ptala jsem se v duchu a připadala si bezradně.

Felix si povzdechl, strčil si mou ruku do kapsy, kde jí jemně stiskl. Byla úplně ledová. „Od své matky vím, že tyhle věci prostě chvíli trvají. Máš za sebou otřesný zážitek, na který není snadné jen tak zapomenout, ale ten strach přejde. Časem.“

„Hm, to s tím igelitovým sáčkem máš taky od ní?“

„Ano, už jsem to jednou viděl,“ odpověděl poněkud smutně ztracený v jakési dávné vzpomínce. Jeho i můj vlastní momentální stav mě odradil od dalších otázek. K domu jsme došli mlčky za otravného zvuku blížících se hasičů.

Té noci už k žádnému přípitku nedošlo. Felix vysvětlil mým rodičům co se stalo a ti mě následně uložili do postele. Nelíbilo se mi, že o tom vědí, jelikož to znamenalo další nepříjemný rozhovor. Na protest jsem však neměla sílu i když to znamenalo, že se nejspíš vrátí na stůl téma terapie. Máma uvidí, že nechat to na mě byla chyba a tentokrát necouvne. Přesto všechno, jsem se Felixovi nemohla divit. Muselo ho to příšerně vyděsit. I tak ale zachoval klid a dokázal mi pomoct. Budu mu muset poděkovat. Jestli mě teda hned po novém roce nezavřou někam do léčebny. Pomyslela jsem si chmurně jen pár okamžiků předtím, než se mé tělo propadlo do blahodárného spánku.