Ve stínu ztráty- Kapitola 26

Kapitola 26: Na oko

Probuzení do Nového roku bývají někdy krutá. Mozek začíná pozvolna čelit realitě, uvědomovat si co se dělo předchozí večer. A co si budeme… někdy je to dost nepříjemné uvědomění.  Já to měla stejně. První, co mě vyděsilo, když jsem se konečně vzbudila byl fakt, že je skoro poledne. Spala jsem dvanáct hodin? Moje druhá myšlenka se týkala rodičů a toho, co mě čeká. Podle mého názoru neexistovala šance, že bych se znovu dokázala terapii vyhnout. Ne po tom, co se stalo včera.

Do kuchyně jsem navzdory státnímu svátku vyrazila pečlivě upravená. Ne, že by se tím včerejšek vymazal, prostě jsem jen tomu, co přijde chtěla čelit alespoň trochu důstojně, a ne jako třesoucí se troska.

Máma musela slyšet, že jsem vzhůru, protože mi mezitím stihla připravit lehké jídlo, o kterém jsem nebyla schopná říct má-li to být pozdní snídaně, nebo rovnou oběd. K dobru se jí musel přičíst také fakt, že mě nechala v klidu dojíst, než s obávaným tématem vyrukovala.

„Jak se cítíš? Myslela jsem, že už jsi na tom líp.“

„To jsem, dokud se vyhýbám ohni,“ odpověděla jsem tiše, rukama pevně svírajíc teplý hrnek s čajem jako by mě snad mohl uklidnit.

„To ale není dobře Sophie. Možná by vážně nebylo od věci si s někým promluvit. Není ostuda přijmout pomoc.“

Jakkoli byl táta předtím na mé straně, teď přikyvoval. Vlastně jsem se mu nemohla divit. Záchvat úzkosti, při kterém nemůžete dýchat už bylo silné kafe i pro něj. V duchu jsem nenáviděla Felixe za to, že jim to řekl, akorát v nich vzbudil ještě větší obavy. Staré vězeňské přísloví říká, že hůř může být vždycky a následující minuty to jenom potvrdili.

Odložila jsem hrnek před sebe na stůl rozhodnutá se bránit, jak jen to půjde. To, že jsem skoro křičela mi ovšem příliš nepomohlo. Bohužel to ze mě vyšlo bez rozmyslu.  „Já ale na terapii nechci, nejsem blázen!“

„Vždyť to nemusí být rovnou terapie,“ ozval se smířlivě táta a tím ve mně na okamžik probudil naději. Prostě jim slíbím, že si promluvím s Felixem a bude to. Vydrželo mi to přesně do chvíle, než svá předchozí slova rozvedl:

„…víš Felix nám včera slíbil, že zkusí angažovat svou matku. Tu máš přece ráda tak tomu dej šanci, třeba ti pomůže. Mohla by ti poradit nějaké relaxační techniky proti úzkosti.“

Tak teď jsem byla opravdu naštvaná. Jak mohl? Věřila jsem mu a on udělá tohle? Jak si mohl myslet, že když odmítám klasickou terapii, na sezení s dětskou psychiatričkou kývnu? Nemohla jsem si pomoct, ale vnímala jsem to od Felixe jako zradu.

„Ale vždyť ona je dětský psychiatr!“ namítla jsem a v mém hlase byla znát ublíženost. Ne že by to rodiče nějak obměkčilo. Máma se naopak zatvářila přísně.

„A proto snad nemůže poradit dospělému? Sophie mi tě samozřejmě nemůžeme do ničeho nutit, ale měla bys to zvážit, protože takhle to nemůže zůstat.“

Měla samozřejmě pravdu. Ani já o žádný podobný záchvat znovu nestála, ale stejně tak jsem nestála o to, aby mě někam zavřeli s nálepkou blázna. Tak to totiž chodí. Ve chvíli, kdy hrozí opakované záchvaty, psychiatr doporučí ústavní péči alespoň do doby, než začnou zabírat léky. O to jsem nestála a Felix to věděl. Kromě toho, přece musela existovat i jiná možnost. (1)

Stále ještě značně rozzuřená jsem se nakonec postavila a se slovy „já si to rozmyslím“ utekla do pokoje. Špinavý hrnek od čaje zůstal výmluvně stát na stole. Neuklidnil mě ani náhodou. To by ostatně momentálně zvládlo jen máloco.

***

Jelikož Nový rok vyšel na středu, do víkendu zbývaly už jen dva dny. Po tu dobu jsme si s Felixem z důvodu pracovní vytíženosti vyměnili pouze několik zpráv. Takhle těsně po Vánocích toho bylo zkrátka moc. Možná to tak bylo i lepší, protože já tím alespoň získala čas trochu se uklidnit dřív, než mu začnu něco vyčítat. Chtěla jsem to raději probrat osobně, znovu mu vysvětlit své důvody. V práci jsem si ten proslov v duchu nacvičovala každou volnou chviličku. Při obědě, při čekání na kopírku, nebo zatímco přetížený systém zpracovával nějaký můj požadavek. Dobré bylo, že Monika ani Leo neměli čas, aby mě rozptylovali něčím jiným. Těch několik málo volnějších okamžiků, nenápadně, aby to neviděl šéf, věnovali jeden druhému. Zdálo se, že jejich vztah Vánoční volno přežil.

Když pak konečně přišel víkend a s ním i kýžené setkání s Felixem, nebyla jsem o nic víc připravená než předtím. Bylo to ale jedno. Celý rozhovor nakonec probíhal úplně jinak, než jsem čekala.

Sešli jsme se v sobotu hned ráno v naší oblíbené kavárně. V tuhle hodinu jsme tu byli jedinými hosty, což zaručovalo dostatek soukromí. Většina lidí se tu zastavovala na rychlou snídani spíš ve všední den cestou do práce. Tohle byl totiž jeden z mála podobných podniků, kde měli otevřeno ráno a nabízeli ke kávě i snídani, takže jsem si objednala omeletu.

I když jsem se uplynulé dva dny opravdu snažila, aby z mých zpráv nebylo nic poznat, Felixe obelhat nešlo. Věděl, že se něco děje a taky se na to hned zeptal, čímž mi usnadnil začátek. Zvládla jsem mu to říct dokonce klidněji, než jsem se uvnitř cítila.

„Zlobím se Felixi. Tys věděl co si myslím o celé té věci s terapií, a přesto jsi mi to domluvil se svou matkou. Mám ji ráda, ale nechci, aby se do tohohle pletla takže… proč jsi to udělal? Já jsem ti věřila!“

Felix se po mých slovech zatvářil provinile a zároveň překvapeně, což byla zvláštní kombinace. Čemu se diví? Přece si nemohl myslet, že to jen tak přijmu? Říkala jsem si přesně do chvíle, než promluvil. Jeho odpověď mě totiž opravdu šokovala.

„Já to ale neudělal. Vaši si to pouze myslí. Vím, že si to nepřeješ, a i když se mi to úplně nelíbí, respektuju to. Jenomže tvá matka byla bez sebe strachy. Musel jsem ji nějak uklidnit.“

Pokud jsem ho předtím v klubu přirovnávala k Severusovi z Harryho Pottera, nyní se jím doopravdy stal. Chyběly mu pouze černé vlasy a hákovitý nos. Zmijozelskou manipulaci ovládl tak mistrně, že přesvědčil i mě. (2)

„No výborně Severusi a proč si mě nevaroval? Mohla jsem hrát s tebou a celý ten tyátr si ušetřit.“

Ačkoli to celé vyznělo mnohem víc jedovatě, než jsem měla v úmyslu, Felix si z toho nic nedělal. Naopak po mém oslovení vyprskl smíchy a málem se tak utopil ve své kávě.

„Protože mě nenapadlo, že to na tebe vybalí tak rychle navzdory tomu, o co jsem je žádal. Chtěl jsem, aby ti dali možnost se uklidnit, než ti to řeknou. Evidentně mě neposlechli,“ povzdechl si a jeho pobavení bylo rázem pryč. Bylo na něm vidět, že takhle to opravdu nechtěl.

„Evidentně ne,“ přisvědčila jsem rozhodnutá nechat výčitek a raději mu poděkovat. Zachoval se jako přítel. Možná se mnou tak úplně nesouhlasil, ale to pro něj nebyl důvod mě zradit. Mít pro změnu někoho takového byla úleva.  „…ale stejně děkuju. Děkuju, že i po tom co se stalo bereš mé odmítnutí vážně. Víš, mohl jsi to udělat, prostě mi nedat na výběr.“

„Mohl, ale má matka mě naučila jednu věc. Jakákoli terapie je doopravdy účinná jen tehdy je-li podstoupena dobrovolně. Nevím, jestli má pravdu. I kdyby ne, ty jsi dospělá a máš právo sama rozhodnout, co je pro tebe nejlepší. Pokud jsi přesvědčená, že terapie to není, vymyslíme něco jiného.“

Zvláštní, jak mě jeho slova dokázala vždy uklidnit bez ohledu na to, jak nepravděpodobně, nebo beznadějně to vypadalo v mé hlavě. Dívat se na problémy z odstupu nikdy nebylo mou silnou stránkou. Vypadalo to ovšem, že Felix neztratil směr, že stále ještě vidí cestu ven, kterou já dávno ztratila.

„Doufám. Teď ale potřebuju něco sladkého na nervy. Takhle jsem si začátek Nového roku nepředstavovala,“ poznamenala jsem s pohledem smutně upřeným na prázdný talíř, načež se Felix s úsměvem zvedl a šel nám oběma vybrat ještě malý zákusek.

O chvíli později už jsme si vychutnávali čokoládový dortík a přemýšleli o uplynulých dnech. Felix vypadal ustaraně. Několikrát se nadechl, jako by váhal, zda o tom mluvit či nikoli. Nakonec odhodlaně přikývl, zřejmě k něčemu dospěl.

„Sophie já… chci ti něco říct. Nevím, jestli jsi to byla schopná vnímat, ale v tom parku, když přišel záchvat, jsem věděl co dělat. Už jsem to totiž jednou viděl. Na střední školu se mnou chodila jedna holka, která taky trpěla záchvaty úzkosti. Jmenovala se Mia a zažila něco, co by neměl zažít nikdo. Na jakémsi pochybném večírku ji zdrogovali a znásilnili. Fyzicky se z toho sice dostala, ale psychicky nezvládala nátlak, kdy každá druhá spolužačka právě řešila první sex. Ona svoje poprvé zažila tím nejhorším možným způsobem. Každá zmínka od těch nevyzrálých a necitlivých nanynek v ní vyvolávala silné záchvaty úzkosti podobné tomu, co jsi zažila ty akorát mnohem častější. Dýchání do igelitového sáčku obvykle pomohlo záchvat zmírnit, ale nemohlo odstranit příčinu. Dokonce ani školní psycholog nevěděl co s ní, snad neměl šanci kvůli tomu, že Mia zcela ztratila důvěru k mužům. Došlo to tak daleko, že se pokusila o sebevraždu. Přežila, ale do školy už se nevrátila.“

Celou dobu jsem poslouchala neschopná uvěřit tomu, jakého svinstva jsou někteří lidé schopní. Za to, co se stalo mě, nebyl zodpovědný nikdo, jen zatracený osud. Ale ublížit takhle nevinné dívce, z toho mi bylo skoro špatně. Ještě, že z dortíku zbyl už jen prázdný talíř, protože po tomhle příběhu by mě zaručeně přešla chuť. I když to mnohé vysvětlilo. Najednou mi bylo jasné, jak to, že Felix vždycky věděl, co dělat, jak mi pomoct.

„To je hrozné,“ hlesla jsem. „Musíš být k smrti vyděšený z možnosti, že by to mohlo zajít takhle daleko i u mě.“ A přesto zůstáváš, lhostejný k vlastní bolesti respektuješ mé zatvrzelé odmítání terapie. Dokážu ti tohle vůbec někdy splatit? Poslední dvě věty zazněly pouze v mé hlavě, která nebyla schopná Felixovo nesobecké chování racionálně pobrat. Prostě to nedávalo smysl.

„To se nestane, já to nedovolím. Pro Miu jsem nemohl nic udělat, ale tobě pomůžu vrátit se do života. Slibuju,“ řekl vážně Felix a vzal mě za ruku. Kavárna, jež na začátku vypadala opuštěně mezitím začala pomalu ožívat.

Poznámka autorky: (1) Ve skutečnosti by v podobném případě ústavní péče pravděpodobně nebyla nutná. „Já přece nejsem blázen“ bývá nicméně typickou reakcí člověka, který je posílán k psychiatrovi.

(2) viz Kapitola 14: Někdy stačí důvěra