Ve stínu ztráty- Kapitola 27

Kapitola 27: Dvojité rande

 Zdá se to skoro nemožné, ale od incidentu v parku uběhly více než dva týdny a věci se postupně sami vrátily do normálu. V noci klidně spím, táta zase odjel a mamka si díky Felixovi myslí, že chodím na pravidelná sezení s paní Gruberovou. Bojím se jen toho, že kdyby spolu ty dvě mluvili, mohla by pravda vyjít najevo. Zároveň mám trochu výčitky, že je takto podvádíme, bohužel však nevidím jinou možnost.

Včera jsme také byli vybírat vybavení na motorku. Nikdy by mě bývalo nenapadlo, že je toho potřeba tolik. Helma, (nejlépe integrální, ne výklopná), boty, rukavice, nákrčník, popř. kukla. Dál samozřejmě kalhoty plus bunda, nebo kombinéza ideálně s odnímatelnou zateplenou vložkou a všemi kvalitními chrániči. Pod oblečení se navíc doporučuje funkční vrstva kvůli pocení. Prostě bylo toho hodně, takže jsem byla ráda, že jel Felix se mnou. Už vidím, jak bych to vše táhla sama autobusem :D (1)

Většina lidí, kteří si píší deník to dělá obvykle večer, aby se vypsali ze všeho, co se daný den událo. To je samozřejmě v pořádku, pokud si tedy tak jako já nezapisujete své sny, protože takový sen má v průběhu dne tendenci vyblednout, nebo v tom horším případě z hlavy zcela zmizet. Proto jsem si zvykla spojovat obě terapeutické pomůcky dohromady, a to vždy ráno před odchodem do práce.

K mé hrůze, a to i přesto, že se mi zrovna nic nezdálo, se mi bohužel tentokrát kvůli tomu podařilo přijít pozdě. Poprvé ve svém životě. No vážně, já jsem totiž obvykle až neuvěřitelně dochvilný člověk. Budu si muset dávat větší pozor. Projelo mi hlavou těsně předtím, než jsem celá udýchaná vpadla do Valerianovi kanceláře s omluvou na rtech. Musel na mě být úděsný pohled. On to však naštěstí vzal sportovně.

„Jen se uklidněte slečno, každý občas zaklapneme budík. Jen by se z toho nemělo stát pravidlo. A teď do práce, na stole máte nový rukopis,“ řekl tím svým tónem hodného strýčka, načež se znovu sklonil nad jakýmsi vytištěným dokumentem. Nelze pochybovat o tom, že kdyby věděl, proč k tomu došlo, jistě by tak shovívavý nebyl. Bez dalších průtahů jsem se tedy vrhla do práce a naprosto přitom ignorovala Moničiny potutelné úsměvy. Nejspíš si o tom mém pozdním příchodu myslela své. Nevyvracela jsem jí to.

Tentokrát jsem dostala na starosti napínavý příběh soukromého detektiva, který je na stopě své vlastní minulosti. Šlo tak trochu o ztroskotance ve stylu Cormorana Strikea, akorát místo protetické nohy měl zlomené srdce a místo whiskey plnou ledničku energeťáků. (2) V duchu jsem nad takovým paskvilem kroutila hlavou. Nicméně rozhodovat o tom, co se vydá a co ne, nebyla moje práce, takže jsem se do toho pustila se stejným zápalem jako posledně.

Během polední pauzy nabral můj den ještě daleko bizardnějších rozměrů. Monika totiž dostala další ze svých „skvělých nápadů“ když navrhla vyrazit si v pátek na dvojité rande. Ne že bych to někdy zažila, ale z nespočtu knih a filmů jsem věděla, jak podobné akce obvykle končí. Nadměrným očekáváním, závistí a žárlivostí. A když k tomu ještě přidáte náš pracovní vztah, máte zaděláno na pěknou smršť. 

„Víš, nejsem si jistá, že je to pro nás vhodné. Už tak jsou naše vztahy dost komplikované,“ namítla jsem mračíc se přitom na čínskou polévku, kterou jsem ráno ve spěchu popadla. Jako na potvoru měli dnes všichni oběd s sebou a samotné se mi ven nechtělo.

„Proč všude vidíš jen problémy? Bude to fajn,“ s těmi slovy se Monika tázavě obrátila na svého přítele očekávajíc podporu. Ten však jen pokrčil rameny.

„Možná bychom mohli jít na večeři,“ řekl nejistě poté, co si napřed pohledem ověřil, že jejich rozhovor nemůže nikdo slyšet. Bylo ošemetné bavit se o tom v práci.

Viděla jsem na něm, že ani on si tím nápadem není úplně jistý. Souhlasil pouze proto, aby Monice udělal radost a vyhnul se nepříjemnostem. Někoho jako ona zkrátka nemůžete jen tak odmítnout. Ne bez závažného důvodu. 

„Ok tak v pátek,“ povzdechla jsem si a v duchu se upnula na slabou naději, že třeba Felix nebude moct. Asi netřeba příliš zdůrazňovat, jak marná ta naděje byla.

***

V thajské restauraci, kterou Monika vybrala a jejíž název jsem nebyla schopná vyslovit hrála tlumeně orientální hudba, ze stropu visely lampiony a ve vzduchu se vznášela vůně kořeněných jídel. Bylo to jedno z těch teple útulných míst, odkud se člověku za chladného zimního počasí nechce odcházet. Navzdory mé původní skepsi jsem se tu cítila dobře a Felix zřejmě také. Oba jsme si objednali rýžové nudle na kari, jelikož mořským plodům jsme narozdíl od Lea neholdovali.

Můj první dojem nemohl zkazit ani fakt, že jsme to nakonec byli mi dva, kdo se ocitl středem pozornosti. Hned poté, co nám jídlo donesli se totiž Monika začala zajímat jaký byl pravý důvod toho mého pozdního příchodu. I ona věděla, že já prostě nezaspávám.

„Prostě jsem psala a trochu se u toho zapomněla no,“ přiznala jsem.

Jelikož jsem ale neřekla, co přesně, Felix tak nějak automaticky myslel na náš rozepsaný příběh, takže začal vykládat, jak se takhle jednou na konci pracovní doby zažral do akční scény, tak, že zapomněl odejít domů.

 „…No a když jsem dopsal, najednou koukám, že venku je dávno tma a já jsem v celé redakci sám,“ zakončil své vyprávění a já si všimla, jak Monika s Leem zpozorněli. Vůbec totiž o našem projektu nevěděli. Nikdo z práce o něm nevěděl.

„Počkat, vy píšete knihu? Jako skutečně faktickou knihu?“

Jako, abych byla upřímná, vážně jsem nechápala, čemu se Monika tak diví. Vždyť většina z nás pracovala ve vydavatelství proto, že se nějak zajímáme o literaturu. Nemluvě o Felixovi, který měl k psaní snad ještě o něco blíž. O tom, zda noviny jsou či nejsou literatura by se sice dalo spekulovat, nicméně to psaní zůstávalo.

„To je divný, když oba v podstatě pracujeme v oboru viď? Do knihy to má sice ještě daleko, ale jo píšeme. Má to být takový pokus o spoluautorství.“

Oba dva, jak Monika, tak Leo ten sarkastický začátek ignorovali. Podívali se na sebe a nakonec, jako by se na tom domluvili, to byl Leo, kdo položil další otázku. Jeho oči se v tu chvíli nadšeně leskly, dychtivě toužící po kladné odpovědi. Nechápala jsem to.

 „Já si myslím, že je to skvělé, budete to chtít vydat?“

Felix se skromným úsměvem zavrtěl hlavou. „Nevím, jestli je to dost dobré. Byl to jen pokus,“ řekl, načež nesměle sklopil oči do talíře ve snaze zamaskovat skutečné myšlenky.

Zbytečný pokus. Já přesto věděla, na co myslí, protože jsem to nedávno zažila také. Jen mi toho brouka nenasadili do hlavy tihle dva, ale táta. Odlišné okolnosti, stejný výsledek. Felix si zkrátka představoval, jaké by to bylo. Ta pravděpodobnost nebyla velká, jistěže ne. Až příliš dobře jsem to znala, ty hromady odmítnutých rukopisů na šéfově stole. Nakladatelství byla doslova zahlcená autory toužícími po slávě. Jeden jako druhý. Prošla jich jen hrstka. Vždyť i prvního Harryho Pottera odmítli tolikrát, že už to Rowlingová ani nepočítala. Ovšem na druhou stranu, co kdyby přece? Co kdyby to někdo přijal?

I Monika tohle všechno musela vědět. Navzdory tomu, jak občas působila, nebyla hloupá. Poznala, co se nám honí hlavou. „No a můžeme si to alespoň přečíst? Jen malou ukázku, prosím.“

Vlastně to od ní bylo hezké. Nabídnout fundované posouzení předtím, než to vůbec zkusíme. Jen tak, nezávazně, abychom věděli, zda to vůbec má smysl. Něco mi však bránilo. Můj pověstný strach, kvůli kterému jsem dlouho nedovolila nahlédnout ani tátovi. Felix se tolik nebál, sebevědomě rozhodl za nás.

„To by od vás bylo milé. Pošlu vám, co zatím máme, ale berte to s rezervou. Pořád je na tom dost práce. Některé scény na sebe nejsou ještě ani navázané.“

Nejspíš vás napadlo, že mě to muselo naštvat. Natlačil nás do toho bez ohledu na mé pocity. Jenomže Felix mě znal. Dokonale. Všechny ty obavy neustále okupující mou hlavu, bránící v rozletu. Ve skutečnosti právě někoho takového jsem potřebovala. Přítele, který ví a umí vás popostrčit. On na rozdíl ode mě byl na to zvyklý. Každý jeho článek musel být schválen, než ho otiskly a předali k preciznímu hodnocení veřejnosti. Stovky, možná i tisíce lidí pak četli něco, pod čím byl podepsán. Přesto na mě pohlédl opatrně, jako by si nebyl jistý, že udělal dobře.

„Nezlobíš se doufám.“

„Ne, v pohodě. Bude dobré získat nezaujatý názor, jen jsem potřebovala, aby to někdo rozhodl za mě,“ usmála jsem se na všechny kolem.

Ve skutečnosti nemohl existovat vhodnější okamžik, pokud tedy nebude špatně celý námět. Nacházeli jsme se ve fázi, kdy se dobře dělají úpravy. Felix to musel vědět, proto po té šanci skočil.

„Jo tohle mi jde. Práce novináře vás naučí.“ Řekl to sice napůl v žertu, ale potvrdil tím mé předchozí úvahy.

Monika a Leo se tomu svorně zasmáli a já si znovu uvědomila, jak jsem se zmýlila. Tohle dvojité rande vůbec neskončilo katastrofou. Jídlo bylo výborné, atmosféra uvolněná a náš příběh dostal šanci. Co chtít víc?

Poznámka autorky: 1) Seznam vybavení pro jízdu na motorce mi ochotně poskytla moje sestra, která s tím má své zkušenosti a za to jí patří mé poděkování.

2) Cormoran Strike je fiktivní postava z kriminálních románů o válečném veteránovi, který přišel o nohu a nyní se živí jako podprůměrný soukromý detektiv. Sérii napsala britská autorka J.K. Rowlingová (Harry Potter) pod pseudonymem Robert Galbraith. Podle celého příběhu byl natočen také seriál C.B. Strike. Pokud tedy máte rádi příběhy, kde hlavní hrdinou je tak trochu ztroskotanec s těžkým osudem, určitě se alespoň podívejte.