Ve stínu ztráty- Kapitola 29

Kapitola 29: Na venkově

V každé Zemi se najde městečko, které vypadá, jako by se v něm zastavil čas. Lauenberg je přesně ten druh místa, kde po ránu slyšíte jen opuštěné klapnutí okenic a šeptání starých stromů. Jindy jistě malebné domky s červenou střechou koupající se uprostřed uklidňující zeleně nyní působily pod těžkou sněhovou pokrývkou spíš unaveně. Jako starý člověk nosící svůj věk hrdě, i když ho občas tíží.

Když jsme přijížděli, nevítali nás žádní zvědavý lidé honící každou senzaci, jak by se od podobného městečka čekalo. Nikdo si nás nevšímal. Na chodnících ležel sníh jen zvolna čechraný větrem. Zdálo se, že ani jemu se nechtělo narušit klid který tu vládl. Měla jsem z toho pocit, jako bychom se ocitli ve městě duchů.

Babiččin dům stál na samém okraji. Prázdný, opuštěný, a přitom nabitý její přítomností víc, než se dalo snést. Malá zahrádka zapadaná sněhem, loupající se omítka a pevně zamčená okna prosebně vyhlížející do ulice. To všechno dávalo tušit, že vnitřek domu bude působit stejně tísnivým a znepokojivým dojmem. A taky že ano. Jakmile se dveře skřípavě otevřely, přivítal nás chlad a pocit čehosi neviditelného, co stále zůstávalo v domě. Prkna pod nohama vrzala a ve všech místnostech panoval chaos a nepořádek. Bylo vidět, že od máminy poslední návštěvy se zde vůbec neuklízelo. Kolem se válela strašná spousta věcí, u kterých člověk nevěděl, jestli je má vyhodit, nebo se jich držet.

„Co s tím domem máš vlastně v plánu? Necháš si ho, nebo ho prodáš?“ zeptala jsem se přejíždějíc rukou po zaprášené krbové římse.

Gabriela nerozhodně pokrčila rameny. „Zatím nevím jistě. Stěhovat se sem určitě nechci. Asi ho buď pronajmu, nebo prodám, přesně se rozhodnu až podle toho, co bude v poslední vůli. Zítra mám schůzku s notářem.“ S těmi slovy přišla blíž a začala mi pomáhat zažehnout oheň v krbu, abychom sem dostali trochu tepla a vyhnali ten znepokojivý pocit, jenž se usadil ve zdech.

„Výborně teď to snad bude lepší. Pojď začneme s úklidem. Ty půjdeš od shora, já od spodu. Věci na vyhození dávej zatím ven, než přivezou kontejner. Když si nebudeš jistá přines to dolů a později uvidíme.“

V duchu jsem žasla nad tím, kdy máma stihla tohle všechno zařídit. Domluvit schůzku s notářem, objednat kontejner…Vypadalo to, že se snaží být neustále v pohybu jako by se ze všech sil vyhýbala nepříjemným emocím. Rozhodnutá, že jí to nebudu stěžovat jsem opatrně, zachumlaná do teplého šedého svetru, zamířila po schodech na půdu.

Tam mě okamžitě zaujala starožitná truhla se zdobeným kováním. Ve světle, které na ní dopadalo malým vikýřovým okénkem se vznášel prach. Probudilo to ve mně tu starou známou spisovatelskou zvědavost, touhu po příběhu. Najednou jsem prostě musela vědět, co je uvnitř. S napětím v hrudi jsem tedy oběma rukama odklopila těžké víko a začala prozkoumávat obsah. Postupně jsem vytahovala nějaké staré máminy hračky a knihy, než se mi v rukou ocitl zápisník v hnědých kožených deskách a zlatou přezkou. Babiččin starý deník. To mě zaujalo. 

V rohu stálo houpací křeslo. Rychle jsem ho rukou oprášila od prachu, usedla do něj a dychtivě začala otáčet zažloutlé stránky. Namátkou jsem přitom pročítala záznamy z babiččina života, aniž bych hledala něco konkrétního. To něco si mě však našlo samo. Dlouho utajovaný a všemi odmítaný příběh o kletbě bažící po tom, dostat se konečně na světlo.

A je to tady. Únor. Můj drahý manžel už mě taky opustil. Skoro se děsím, koho mi kletba vezme příští rok. Má vlastní dcera mi tvrdí, že jsem blázen, dokonce ke mně přestala brát vnučku. Jenomže já vím, co vím.

Zápis pokračoval, ale já nedokázala číst dál. Z těch řádků mi běhal mráz po zádech. Proč mi nikdo neřekl, že děda umřel taky v únoru? Říká se, že každá rodina má své tajemství, nějakého kostlivce ve skříni. Já právě objevila toho našeho. Rozhodla jsem se, že si ten deník nechám a později doma si přečtu víc. Zdál se být vynikajícím zdrojem inspirace, a to jsem nemohla nechat být. Teď jsem ale měla jinou práci, takže jsem se zase rychle zvedla a začala házet věci do velkého černého pytle, který jsem si k tomu účelu přinesla. Tahle činnost mi vydržela do oběda, než volala máma, že objednala pizzu.

***

Následujícího dne přivezli kontejner, takže zatímco máma odjela na schůzku s notářem, já pokračovala v třízení babiččiných věcí. Někomu by to možná mohlo znít jako neuvěřitelně otravná činnost, ale mě to bavilo. Staré věci v sobě ukrývaly spoustu příběhů, které jako by čekaly na to, až je bude někdo vyprávět.

V krbu opět hořel oheň, což původně studený dům přeci jen trochu prohřálo a zahnalo onu tísnivou atmosféru. Nyní to byla prostě jen stará venkovská usedlost v podobných městech naprosto běžná. Pro nás však měla zvláštní osobní význam a já se najednou přistihla, jak doufám, že si ji máma nechá. Třeba jako letní sídlo, klidné útočiště a samozřejmě perfektní místo na psaní. Představovala jsem si, jak sem s Felixem jezdíme na víkendy a se zápisníkem v kapse objevujeme okolí.

Ze zamyšlení mě náhle vytrhlo zvonění telefonu. Abych ho mohla zvednout bylo nutné ho napřed vyhrabat z hromady starých šatů na vyhození, kam se mi ho bůh ví jak, podařilo pohřbít. Volala Angela, aby mi poreferovala o tom, jak probíhá truchlení v Itálii. Její historka však zněla spíš jako vystřižená z oslavy než smutečního obřadu.

„To mi budeš muset vyfotit, jinak neuvěřím. Ostatně taky ti něco pošlu. Víš, krátce potom cos odjela přišla zpráva, že babička umřela, takže jsme teď s mámou v Lauenburgu.“

Na druhé straně bylo chvíli ticho, jak si Angela přebírala, co jsem jí právě řekla. „To je mi líto Soph, přijdu si jak v nějaké noční můře, kde všichni umírají ve stejnou dobu.“

„To nemusí vážně. Z jistých důvodů jsme si nebyli příliš blízké. Ona byla…no to ti řeknu až se uvidíme, je to na delší vyprávění. Každopádně její dům je tak úžasně inspirativní, ráda bych sem jezdila na psací víkendy,“ řekla jsem upřímně a už přemýšlela, které z těch mnoha fotek, co jsem zde pořídila jí pošlu.

„To věřím, tyhle staré domy mají své kouzlo. Opatruj se, ještě ti zavolám.“

Telefon zmlkl. Místo abych ho hned odložila a pokračovala v práci, jala jsem se vybírat fotky, abych je poslala nejen Angele, ale také Felixovi, protože neudělat to by snad mohlo být považováno skoro za hřích. Následně jsem se znovu vrhla do práce přemýšlejíc nad tím, jak často se člověk nechá ovlivnit prvním dojmem stejně jako se to nyní stalo mě. Původně chladné, znepokojivé místo se v mých očích nyní jevilo jako ráj pro kreativní duše.  

O hodinu později, zrovna když jsem házela do kontejneru několik pytlů starého oblečení se vrátila máma s urnou plnou babiččina popela. Byl to podivně smutný pohled, nicméně její zprávy mě potěšily. Babička totiž ve své poslední vůli uvedla, že si přeje, abychom si ten dům nechali a znova mu vdechli svůj původní život a lesk. Kdyby to bývalo bylo možné, myslela bych si, že mi snad ze záhrobí čte myšlenky. Máma to však tak romanticky neviděla. Ta spousta práce a peněz jež bychom do toho museli vrazit ji odrazovala. Což ovšem neznamená, že ji nedokážu přesvědčit. Pomyslela jsem si a po zbytek dne se o to opravdu pokoušela nejrůznějšími způsoby od rozumných argumentů až po hru na city. Skončilo to větou „Já si to rozmyslím,“ což se podle mého dalo považovat za remízu.

***

Koncem týdne k mé nesmírné radosti přijel Felix. Hodilo se to, protože jsme zpátky měli vézt tolik věcí, že by nám jedno auto prostě nestačilo. Kam to všechno v Hamburku dáme zatím zůstávalo záhadou. Jediné řešení, které napadlo mě bylo použít můj nevyužitý byt jako dočasné skladiště.

Pokud jde o mé nově nabité nadšení z domu, Felix ho sdílel. Proto připojil všechny své zbraně, aby mi pomohl mámu přesvědčit.

„Jistě, bude to hodně práce, ale s tím vám rád pomůžu. Podle mě stojí za to to tady obnovit,“ řekl, zatímco postupně procházel všechny místnosti. Po cestě přitom zkoumal každé prkno i každý trám skoro jako by se s tím domem mazlil. „A pokud jde o finance,“ dodal po chvíli „…jistě něco vymyslíme.“

Máma zvedla ruce v obranném gestu. „Ne, o peníze rozhodně nejde. Alespoň by se to, co si Frank vydělá na lodi využilo nějak užitečně. Takže víte co, jestli se do toho vy dva chcete pustit, proč ne.“

Nevím, jestli ji přesvědčila vyhlídka, že táta ty prachy přestane vyhazovat za zbytečnosti, aby si nás koupil, nebo onen příslib pomoci. S Felixem jsme na sebe každopádně vítězoslavně pohlédli. Tenhle dům, tohle místo bylo na psaní přímo ideální. Klid a venkovská atmosféra probouzely mou vnitřní múzu a tomu se muselo jít naproti. Ještě to chvíli potrvá samozřejmě, ale už jsem si to v duchu malovala. A kdo ví, třeba to pomůže i proti těm mým úzkostem. Příroda uklidňuje a mně něco prostě vedlo k tomu, že tohle je správné rozhodnutí. Říkejte tomu třeba instinkt, nebo osud.