Ve stínu ztráty- Kapitola 30

Kapitola 30: S novým elánem

Když jsem se po dovolené vrátila do práce, nikdo nemohl pochopit, proč jsem najednou tak plná nadšení a nového elánu. V kombinaci se smrtí mé babičky jim to pochopitelně nedávalo smysl. Vrhaly na mě sice zmatené pohledy, avšak nikdo neměl odvahu se zeptat. Dokonce ani Monika. Úmrtí v rodině bylo už i pro ni vážná věc, něco, o čem se nežertuje. Během polední pauzy se zdálo, že ji navíc postihla náhlá potřeba zvednout mi náladu. Možná to nebylo ani tak úplně zapotřebí, ale ona to tak cítila.

„Poslyš klidně mě zastav, jestli o tom teď nechceš mluvit, ale s Leem jsme dočetli ten váš rozepsaný příběh.“

Na chvíli jsem si přestala všímat zapečených brambor a se zájmem na ni pohlédla. „Ne to je v pohodě. Co na to říkáte?“ zeptala jsem se a ať jsem se snažila sebevíc, nepodařilo se mi dostat z hlasu tu mírnou nervozitu.

„Upřímně? Je to skvělé. Přidali jsme k tomu nějaké poznámky, Felix to má v emailu tak to pak spolu můžete probrat. Například se mi moc líbí, jak uvěřitelně píšete o smrti Jensova bratra. A fantasy je dnes u mladší generace populární. Jediný problém vidím v tom, že by to vydavatelé mohli považovat za tuctové, ne příliš originální, ale to se dá změnit. Zkuste tomu dát přidanou hodnotu, něco, co by jim poskytlo důvod. Píšete to dva tak to zkuste víc využít, klidně ať je to poznat.“

Zatímco Leo souhlasně přikyvoval s plnou pusou jídla, já zůstala na okamžik zamyšlená, i oběd jsem jedla jaksi zpomaleně. Nicméně nebylo nad čím dumat. Závěr zněl jasně. Námět byl v pořádku, emoce uvěřitelné. Aby taky ne, když jsem je psala podle sebe. Naděje tu byla, jen to chtělo něco navíc a mi měli spoustu času to něco najít.

„Už teď je z toho víc, než jsem kdy vůbec doufala, ale určitě to zkusíme. Díky vám oběma,“ řekla jsem upřímně, jasně si vědoma toho, že teď už se z její strany nezbavím otázek o našem pokroku. Nevadilo mi to. O psaní jsem mluvila ráda, a to i za cenu toho, že se tím ocitnu středem pozornosti jako posledně v té restauraci. Navíc bylo docela dobře možné, že jejich názor během tvorby ještě využijeme. Nežila jsem v iluzi, ve světě, kde úspěchu lze dosáhnout jedině pílí a tvrdou prací. Už dávno ne. V dnešní době bývají často peníze a konexe tou hnací silou, která rozhoduje o úspěchu, či neúspěchu. A nám mohli pomoct tihle dva.

Zbytek pracovního dne se vlekl želvím tempem. Nemohla jsem se dočkat, až se po práci spojím s Felixem, abych zjistila, zda už ty poznámky četl a co jim říká. Proč to jen neposlali i mně? Běželo mi hlavou, ačkoli odpověď byla nasnadě. Zkrátka mě s tím nechtěli obtěžovat, když jsem měla volno kvůli úmrtí v rodině. Brali to tak, že se tím budeme zabývat až se situace uklidní.

***

Když jsem odpoledne konečně dorazila domů, mé plány byly tatam. Postaral se o to tátův příjezd a jeho značná nelibost nad tím, že jsme ohledně domu rozhodli bez něj. Máma mu to totiž oznámila jako hotovou věc, což mělo za následek vážný rodinný rozhovor.

„Sophie, posaď se prosím, měli bychom si promluvit.“ Ona sama při tech slovech stála u kuchyňské linky a nervózně mačkala utěrku. Očima ke mně vysílala jasné signály, svědčící o tom, že co se chystá svému manželovi říct, nebude příjemné a ocenila by podporu.

S lehkým přikývnutím jsem tedy usedla ke stolu naproti tátovi. Ruce měl překřížené na prsou a tvářil se nesouhlasně. Věděla jsem o co mu jde, jenomže tak jako každá mince, i tahle měla dvě strany.

„Podívej Franku, zkoušela jsem ti volat, ale byls nedostupný a mi se potřebovali nějak rozhodnout, protože kdybych ho chtěla prodat musel by se vyklidit komplet. A čekat, než se nám vůbec podaří s tebou spojit už nešlo, vždyť si ani nedal vědět, že přijedeš. Prostě ses tady beze slova zjevil. Opět.“

„Za to už jsem se přece omluvil. Na moři bylo bouřlivé počasí a já neměl signál.“

„Ano chápu, ale pak se nemůžeš zlobit, že jsme se nějak rozhodli. Život běží, i když ty tu nejsi, tak to prostě je. Naučili jsme se to zvládat. Místo tebe přijel Felix, aby nám pomohl s těžkými věcmi, ačkoli měl sám hodně práce. No a jemu se ten dům líbil, se Sophií si řekli, že by ho chtěli opravit a já si v tu chvíli uvědomila: proč vlastně ne? Peníze na tom máme.“

Zatímco se rodiče dohadovali, já si začínala připadat jako páté kolo u vozu. I když se mě to taky týkalo, neměla jsem žádnou možnost, jak zasáhnout. Táta totiž neustále odbíhal od tématu. Místo domu řešil špatné počasí, zřejmě už po druhé a teď zase přišel s tím, že máma nějak záhadně změnila názor na Felixe.

„Tak Felixovi se líbil. Nezdá se ti, že nějak měníš názor? Ještě před pár měsíci jsi s jejich vztahem měla problém a teď už s ním řešíš i otázku dědictví?“

S mamkou jsme se po sobě podívali. Z toho, jak zavrtěla hlavou jsem usoudila, že si myslí to samé, co já. Táta její argumenty uznával, dohadoval se buď z principu, nebo prostě nechtěl ustoupit tak si našel něco jiného. To pro mě byla ideální příležitost k ironické poznámce.

„Tati, víš o tom, že tvoje loď šla dávno ke dnu? Máváš vlajkou, jen abys nemusel opustit palubu.“ Byla to metafora vymyšlená přímo jemu na míru, blízká prostředí, ve kterém se tak často pohyboval.

Zabralo mu jen pár vteřin, než pochopil. Nadechl se ve snaze něco říct, jenomže máma ho nenechala. Zřejmě pořád cítila potřebu vysvětlovat.

„Ano, změnila jsem názor, protože Felix se několikrát zachoval velmi dobře jak k Sophii, tak ke mně. Nemusel za námi jezdit, přesto to udělal jen z pouhé lidskosti, proto, že patří k Sophii a tím pádem i k nám. Je stejně laskavý jako jeho matka. Ale, abych se vrátila k tématu, ten dům je teď můj a já s ním můžu nakládat, jak uznám za vhodné. Pokud ho Sophie s Felixem budou chtít využívat, budu jedině ráda a má matka by byla taky. Psala to ve své poslední vůli.“

Nastalo napjaté mlčení. Na máminu obhajobu už táta nijak nereagoval. Místo toho se zeptal: „Říkalas, že jste ho vyklízeli. Kam jste vůbec dali ty věci?“ Tón jeho hlasu přitom napovídal, že konečně kapituloval.

„Prozatím jsou v mém novém bytě. Stejně tam teď nikdo nebydlí a později se uvidí,“ odpověděla jsem, na což táta pouze přikývl a odešel z kuchyně. Bez omluvy pochopitelně.

***

Ten den jsem se s Felixem už nespojila. Místo toho jsme se sešli nazítří po práci v naší kavárně. Bylo plno a já tak děkovala své prozřetelnosti, nebo možná lenosti, že jsem si nevzala notebook. Pracovat na něm by se stejně ukázalo jako nemožné. Seděli jsme u malinkého stolku, kam se sotva vešly obě naše kávy a zákusek.

Naštěstí se ukázalo, že Felix měl všechny důležité poznámky v zápisníku, který nosil všude sebou. Modré odrbané desky napovídaly, že ho používá často. Jelikož už věděl, že Monika se mnou základ probrala, přešel rovnou k věci.

„Takže, máme tam od nich několik připomínek a minimálně jedna z nich mě přiměla přehodnotit to naše napojování. Totiž, možná jsme se s tím trápili až moc a teď to působí řekněme trochu vágně.“

Zamyšleně jsem si zamíchala kafe, olízla lžičku a s jemným cinknutím položila na podšálek. Se zájmem jsem se zaměřila na Felixe. To, co právě řekl jsem neslyšela poprvé.

„Chceš říct, že bychom mohli nechat těm přechodům mezi vypravěči ostřejší hranice?“

„Ano přesně to myslím. Napadalo mě to v souvislosti s tím, jak si psala, žes našla na půdě starý deník,“ přikývl Felix. „Většina spoluautorů píše tak, aby čtenář nepoznal, kdo napsal, kterou část, protože to tak podle nich má být. Mě ale napadlo, že kdybychom vzali ty dvě hlavní postavy tedy Jense s Adélou a celé to psali jako jejich deníkové zápisky nemusíme tolik řešit ani odlišnosti stylů ani napojování. Prostě by každý psal jednu postavu a jeli bychom na střídačku. Tak a teď do mě, jak moc je to blbý?“

V hlavě mi začaly vířit obrazy, jak jsem si to zkoušela představit. Instinkt mi napovídal, že tohle je přesně ta přidaná hodnota, jakou měla Monika na mysli. Něco navíc, co jiné knihy spoluautorů nemají. Na druhou stranu to znamenalo hodně úprav. Přechod na ich formu, odbourání kapitol, a především jiný styl spolupráce, než na který jsme si zvykli. Nicméně i přes to, jak nesmírně náročný celý proces bude, to podle mého za ten risk stálo.

Jediným lokem jsem vyprázdnila šálek a usmála se: „Sice to bude chtít hodně úprav, ale jinak… To je přesně ono Felixi, ta přidaná hodnota, kterou potřebujeme! Jde jen o to, kdo koho bude psát.“

„Hm, asi to bude těžší vzhledem k tomu, jak to máš s akčními scénami, ale měla bys psát Jense. Máš výborně zvládnutou psychologii té postavy a kdybych do ní teď zasáhl já, nebylo by to ono. Už jsi na něj napojená, nebo on na tebe to je jedno.“

„Jo máš pravdu. Navíc ten deníkový styl neklade až tak vysoké požadavky na akci, takže to zvládnu. Navrhuju pustit se do toho rovnou. Zápisy postav by se měli střídat a jelikož na začátku je smrt Jensova bratra, musím první kapitolu přepsat já. Druhou část, zatímco Jens je úplně mimo a někde se užírá patří Adéle. Ta by se mezitím měla rozhodnout, že ho přinutí vstát a něco dělat, následuje moje část, a tak pořád dál.“

Zvedla jsem se jako první. S elánem a touhou, začít hned pracovat na úpravách jsem na sebe hodila teplou hnědou bundu s kožíškem, zatímco Felix se chystal, že za nás zaplatí.

Nemyslela jsem na to, že tentokrát už je to doopravdy, že o něco jde. Na to totiž při psaní myslet nesmíte. Jinak by se celý příběh zlomil ještě dřív, než by vůbec dostal šanci vyrůst, a to jen díky vašemu strachu z dalšího napsaného slova.

Poznámka autorky: Poslední odstavec berte jako mou radu pro ty, co se chystají vyjít na světlo se svým příběhem, ale ještě k tomu nenašli odvahu. A je přitom v podstatě jedno, zda míříte na pulty knihkupectví, nebo jen na veřejné literární portály. Základ zůstává stejný. Nemyslete na to, co tomu řeknou lidi, pište pro sebe, tak jak to cítíte vy a zbytek nechte na jiných. Protože ať už tomu věříte, či ne, každý příběh má svého kupce a každý z nás má co vyprávět. Potřebujete jen jedno: sednout si a psát. Psát pořád a když dopíšete psát znovu. Že nevíte co? Tak se rozhlédněte, všude kolem nás jsou příběhy, které touží po tom být vyprávěny.