Ve stínu ztráty- Kapitola 32

Kapitola 32: Nemá to smysl

V následujících dnech jsem se opravdu snažila dozvědět něco víc o strachu a jak ho překonat. To, co říkala Angela znělo dobře. Bohužel většina článků zároveň říkala, že v případě závažných úzkostných stavů způsobených nějakým traumatem je lepší navštívit odborníka. Copak vážně neexistuje žádný způsob, jak se tomu vyhnout? Ptala jsem se, zatímco se mě začala zmocňovat beznaděj a pocit, že to nemá smysl a jedinou reálnou možností je psychiatrie. Naštvaně jsem zavřela internetový prohlížeč. Byla středa ráno, Dr. Valerian měl přijít později kvůli lékaři a já doufala, že ten čas využiji k sestavení nějaké konkrétní mentální strategie. Teď se však zdálo, že jsem ztracený případ.  Dobrý pokus Angelo, dobrý pokus.

Špatná nálada se mě držela s nekonečnou urputností až do odpoledne, kdy mi cestou z práce zavolal Felix s dotazem, který mě překvapil.

„Poslyš mohli bychom o víkendu zajet do Lauenburgu?“

„Asi ano proč?“ zeptala jsem se zmateně, zatímco kolem mě projíždělo jedno auto za druhým. Byla špička, většina kanceláří v okolí právě zavřela.

„Táta má známého, co vlastní stavební firmu nedaleko od Lauenburgu. Udělají nám hrubý cenový odhad, ale potřebují alespoň přibližně vědět co je tam třeba udělat. Říkal jsem si, že jim k tomu pošlu i nějaké fotky. Samozřejmě na to nemusíme hned kývnout, oslovíme takhle ještě jiné firmy a pak se uvidí.“

„No teda, svět je vesnice. A oni ten dům nepotřebují vidět?“

„Zatím prý ne. Hrubý odhad zvládnou z fotek a když se nám bude líbit, domluví si s námi schůzku.“

„Ok. zjistím, jestli mamka nebude chtít jet taky. Jo a děkuji, že mi s tím pomáháš,“ řekla jsem upřímně a zavěsila. Nikdy by mě nenapadalo, že tu nabídku pomoci myslel až takhle vážně.

Doma jsem se o tom zmínila mamce. Ta sice jet nechtěla, ale alespoň mi sdělila několik věcí, jež bychom podle ní měli vědět.

„Mezi dokumenty, které jsme přivezli by někde měly být staré výkresy, najdu je a dám vám je s sebou. Dům má sice i kotel, ale je rozbitý. Má matka ho odmítala nechat spravit, raději topila v krbu jako minule mi. Dobré je, že komín i rozvody by měly být v pořádku, alespoň podle poslední revizní zprávy.“

S úlevou jsem přikývla. Zdálo se, že alespoň tohle by mohlo vyjít dobře. Ne, že bych měla s rekonstrukcemi až tak velké zkušenosti, ale obecně jsem věděla, že rozvody bývají jednou z nejdražších položek. Zbývala ještě dvě úskalí. Okna, ta určitě budou na výměnu a kotel. Neměla jsem tušení, jak je starý a zda ještě půjde opravit. Přesto to celé bylo nadějnější, než má snaha vyhnout se terapii. Alespoň jsem si to tedy myslela.

***

„Já si myslím, že bys to neměla tak rychle vzdávat,“ řekl Felix a odpovídal tím na mé obavy ohledně mentálních technik, které mi poradila Angela. Pohled přitom upíral na silnici, po které jsme jeli. Takhle v sobotu ráno byl provoz minimální.

Přinutila jsem se odtrhnout pohled od ubíhající krajiny a pohlédnout na něj. Zdál se zcela soustředěný na řízení, přesto jsem věděla, že mě poslouchá.

„Ale ty články, všude psali hlavně o běžném strachu ze zubaře, veřejného vystoupení a tak. Tohle je jiné, horší.“

„Já vím, ale to přece neznamená, že to nemůže být prospěšné. Vsadím se, že v řízeném prostředí něco podobného používají i odborníci. Víš, ne všichni ti hned nacpou prášky. Jestli chceš, zkusím se nenápadně poptat mámy a získat víc informací. Svedu to třeba na článek do novin nebo tak něco.“

Felix se snažil, to jsem musela uznat. Připomněl mi tím, že o relaxačních technikách proti úzkosti už mluvil i táta, když po tom nešťastném silvestrovském záchvatu chtěli, abych si promluvila s paní Gruberovou. Úplně jsem na to zapomněla. Tenkrát jsem nic z toho totiž nechtěla slyšet, protože mě naštvali. Angela i Felix na to šli daleko lépe, netlačili mě nikam, hledali kompromisy. Díky tomu jsem teď nad tím začala znovu uvažovat.

 „Máš pravdu asi je to lepší než nedělat nic. Budu ráda, jestli se ti podaří něco zjistit,“ uznala jsem nakonec a znovu se vrátila k pozorování krajiny za oknem. Lauenberg už nebyl daleko.

Dům nás přivítal stejně prázdný a tichý jako když jsem zde byla posledně. Měla jsem dojem, jako by to bylo včera, a ne téměř před dvěma měsíci. Prkna v podlaze vrzala už při vstupu tak, že si přímo říkala o výměnu. To si Felix zapsal hned pod poznámku o nových oknech.

„Projdu i zbytek domu, udělám nějaké fotky a pak to probereme, souhlasíš?“

„Jen běž,“ přikývla jsem. „Já se to tu zatím pokusím trochu zútulnit.“

Tím zútulněním jsem měla na mysli rozsvícení světel, postavení vody na čaj a zapálení ohně v krbu. Nic jiného se ostatně ani dělat nedalo. Nejprve jsem tedy vybrala starý popel a následně se vydala do kůlny pro dřevo, jelikož to, které minule nanosila mamka už došlo. Pak jsem teprve zatopila a začala nám oběma vařit čaj.

Když se Felix vrátil z obchůzky, na stolku před krbem už stály dva kouřící šálky černého čaje. Nejvíc ho však zarazil fakt, že já v poklidu seděla na pohovce a pozorovala plameny olizující špalky dřeva a vytvářející tak příjemné teplo.

„Tak počkat. Jak jsi zapálila ten oheň?“

Zatímco se posadil vedle mě se zmateným výrazem ve tváři, mně teprve nyní došlo, že mi tenhle typ ohně vlastně nevadí. Poslední návštěva byla zřejmě příliš hektická na to, abych přemýšlela, kam se poděl můj strach. Zvlášť když ani mamka to tehdy nijak nekomentovala. Teď mě to ale zajímalo.

„Je to zvláštní, ale tohle mi nevadí. Čím myslíš že to je?“

Felix vzal zamyšleně šálek do obou rukou, aby svému tělu dodal ještě větší pocit tepla. „Nejsem si úplně jistý. Buď je to tímhle místem na míle vzdáleným tomu, co se tehdy stalo, nebo jde o pocit kontroly. Prostě podvědomě víš, že v krbu, kde je pod kontrolou ti neublíží. Vnímáš ho jen jako zdroj tepla, ne jako hrozbu.“

Znovu jsem se zadívala do plamenů přemýšlejíc o tom, co Felix právě řekl. Bylo to zvláštní, ale na okamžik jsem zase pocítila naději. Dokážu zapálit oheň v krbu, aniž bych se přitom začala dusit v dalším záchvatu úzkosti. Dobré vědět.

„Hm, pokud je to takhle, pak by ty techniky možná mohli pomoct. Mysl se přece dá ovlivnit,“ řekla jsem pomalu a váhavě, aby ta křehoučká naděje, která se mi usadila v srdci s pouhým vyslovením zase neodešla. Stávalo se mi to až příliš často. Pokaždé, když jsem začínala mít pocit, že se věci začínají ubírat správným směrem, mi ta myšlenka protekla mezi prsty dřív, než se mohla stát reálnou. Zkrátka a dobře s nadějí jsem měla špatné zkušenosti.

Felix s úsměvem přisvědčil: „Ano, teoreticky. Jen budu muset z matky dostat, jak se to dělá. Čím víc o tom budeme vědět, tím lépe. Teď se ale vraťme k tomu, proč jsme tady. Bude to chtít vyměnit všechna okna a podlahy. Omítky se zdají v pohodě, nikde není plíseň a vymalovat si můžeme i sami, už jsem to dělal. Co mi dělá trochu starosti je kotel, budeme muset zjistit, jestli půjde opravit. Dřevo je drahé, tím topit nemůžeme,“ řekl a já mu následně vyložila vše, co jsem věděla od mamky.

„A co střecha? Dá se nějak dostat nahoru, abych si prohlédl tašky?“ zeptal se tak jsem ho nasměrovala nahoru na půdu tam, kde jsem minule našla babiččin deník.

Při čekání, než se Felix vrátí ze střechy jsem se v myšlenkách pořád vracela k předchozímu rozhovoru. S touhle novou informací ohledně strachu pro mě bylo těžké zabývat se praktickými věcmi. Přesto jsem si oddechla, když se o čtvrt hodiny později Felix vrátil s tím, že střecha se zdá v pořádku jen by to chtělo vyčistit okapy.

„Tak to nevypadá tak strašně co říkáš?“

Podíval se na mě s natěšeným výrazem ve tváři: „Je to skvělé. Už se nemůžu dočkat až to tu dáme do pořádku. A i tobě by to tu mohlo prospět,“ řekl a políbil mě na tvář.

Záměrně jsem natočila hlavu tak, že se jeho rty přesunuly na má ústa. Netrvalo dlouho a z horkých polibků se stalo hlazení. Doslova jsme se mazlili na pohovce, kde ještě minulý rok babička štrikovala ponožky.

„Nebyla by k tomu lepší postel?“ zeptal se Felix nejistě, zatímco se pokoušel ze mě neskutálet. A ne nemusela jsem se ptát k čemu. Nám oběma bylo zcela jasné kam to směřuje. Právě jsem se chystala poprvé pomilovat s Felixem Gruberem.

„Tam je zima,“ vydechla jsem napůl zklamaně a napůl vzrušeně. 

„Já si tě zahřeju,“ nevrhl. Stále mi přitom dával možnost odmítnout, dbaje na slib, který mi dal, když jsme spolu začínali. A já se skutečně na malý okamžik podívala do svého nitra, jestli tam nenajdu jakoukoli známku pocitu viny, nebo zrady. Nebylo tam nic, jen touha. Všechny ostatní pocity si zřejmě vzaly dovolenou. Jelikož jsem momentálně odmítala přemýšlet nad tím, jestli se někdy vrátí, jednoduše jsem přikývla a nechala se odvézt do ložnice.