Ve stínu ztráty- Kapitola 35

Kapitola 35: Jóga

Zdá se mi to neuvěřitelné, ale poprvé od Katiiny smrti nejen cítím, že se něco děje, ale také doopravdy věřím, že jsem na správné cestě. Od onoho rozhovoru s Felixem věci nabraly rychlý spád. Angela jeho nápad s jógou pochopitelně okamžitě schválila a pomohla mi s nákupem pomůcek. Mám zaplacené lekce na měsíc dopředu a dnes k večeru mě čeká první. Na jednu stranu pociťuji zvědavost, na druhou se zase bojím, že se mezi ostatními ztrapním, ačkoli jde o cvičení vhodné pro začátečníky a mírně pokročilé.

S takto rozporuplnými pocity, se kterými si ani má obvyklá deníková terapie nedokázala poradit jsem nakonec strávila celý pracovní den. Ovšem co nezvládla aplikace, jistě zvládne Angela, jejíž znalosti a zkušenosti s jógou jsou asi tisíckrát větší než moje. Běželo mi hlavou, zatímco jsem se pachtila s finálními úpravami románu o soukromém detektivovi, na němž jsem začala pracovat začátkem roku. Vždyť mé povědomí, pokud jde o jógu končilo u faktu, že se jedná o cvičení vhodné na zmírnění úzkosti, stresu a posílení celého těla. Bylo mi ale jasné, že je v tom daleko, daleko víc.

Že jsem se ve svých úvahách nespletla se ukázalo až o několik hodin později když mě Angela vyzvedla doma, abychom se jejím autem dopravili do jógového studia a já jí řekla o svých obavách.

„Co když se ztrapním? Víš je mi jasné, že ty i všichni ostatní už jste dál.“

Vrhla na mě sice krátký, přesto však uklidňující úsměv. „Takhle nesmíš přemýšlet, jóga není soutěž. Máš se po ní cítit dobře, ne jít přes bolest jen proto, abys někomu něco dokázala. Celé je to spíš o respektu a laskavosti k vlastnímu tělu, takže se neboj používat zjednodušující prvky. Já to taky dělám tam, kde mi zatím nestačí rozsah.“

„Ale jak potom můžeš dosáhnout pokroku, když si to pořád zjednodušuješ?“ zeptala jsem se stále ještě poněkud zmatená. Pro mě sport obvykle znamenal zlepšování výkonu a posouvání osobních hranic, nikoli využívání různých berliček.

„Ale já to nedělám pořád, jen u pozic, které jsou pro mě zatím náročné. Pravidelným cvičením se svaly posílí a pak už to třeba půjde. Anebo taky ne, i to je v pořádku. Opravdu Sophie, nedělej to, co ti tělo nedovolí, jinak si můžeš i něco zablokovat, natáhnout sval, a to by se v józe stát nemělo. Prostě poslouchej tu lektorku, ona ti poradí.“

Udiveně jsem zírala, jak se Angela rozohnila. Se svými rozmáchlými gesty by mohla velmi snadno ztratit kontrolu nad vozem, což bychom jistě nechtěli. Koneckonců toho drahého kabrioletu by byla škoda. Proto jsem raději zvedla ruce v obranném gestu:

„Dobře pochopila jsem. Budu cvičit s respektem a laskavostí.“

„Výborně,“ přikývla už mnohem klidněji „…myslím, že budeš překvapená, jak dobře se budeš cítit.“

Nehádala jsem se s ní. Vypadalo to, že jóga je pro ni tak trochu srdeční záležitost. Nejspíš jí taky pomohla v těžkém období a proto věděla, že funguje. Běh byl sice skvělý na vyčištění hlavy, ale nutil člověka do pořád větších a větších výkonů. Chápala jsem, že mám-li najít, co mě uklidňuje, musím začít sama v sobě a k tomu se jóga výborně hodila. Jen bylo třeba přesvědčit tu soutěživou část mého já, že tady nejde o žádné překonávání rekordů, ani počet spálených kalorií, ale pouze o harmonii a dobrý pocit z pohybu.

Místnost, kde se měla lekce konat v lecčem připomínala baletní studio. Jednu celou stěnu pokrývala zrcadla, v nichž bylo možné zkontrolovat, jestli se člověk skutečně nachází v pozici bojovníka, nebo spíš v její křečovité variaci. Místo baletních tyčí tu ležely úhledně srovnané podložky na jógu, vedle nich bloky, opasky a další pomůcky, které slibovaly, že vám pomohou najít rovnováhu, nebo alespoň důstojnost. (1)

Instruktorka Tanya Bergerová byla přesně tím typem ženy, u níž je věk pouhé číslo. Zrzavé vlasy měla ostříhané do krátkého mikáda, na sobě přiléhavý top s jemným indickým vzorem a její štíhlá, pevná postava působila tak dokonale, že by se o ni dalo opřít pravítko. Už jen tím, jak tam stála otočená zády k zrcadlům, ale čelem k nám, vysílala do prostoru jasné sdělení: tady se dýchá vědomě. Když promluvila, její lehce tvrdší přízvuk mě přiměl hádat, že rozhodně nepochází odsud. V duchu jsem si tak vytvořila malý příběh o Rusce, která si kdysi vzala Němce a rozhodla se šířit zenový klid skrze pozdrav slunci.

„Dámy a pánové, vítejte na dnešní lekci. Začneme jako obvykle krátkou meditací a dechovým cvičením, abychom se naladili na přítomný okamžik. Protože šaolinská zásada přítomnosti nám říká: Nežeň se za minulostí a neztrácej se v budoucnosti. Minulost už není a budoucnost ještě nepřišla. Život je tady a teď, přesně tuto sekundu na tom místě, kde právě nyní jste. Takže se pohodlně usaďte ideálně do překříženého sedu, nebo sedu na patách. Prostě tak, aby to pro vás bylo co nejpohodlnější a chvíli jste vydrželi.“ (2)

Po krátkém pohledu doprava i doleva jsem musela uznat, že Angela měla pravdu. Nikdo si mě nevšímal. Většina účastníků měla zavřené oči ve snaze soustředit se na svůj dech. Následovala jsem jejich příkladu a podle pokynů začala s dýcháním na čtyři doby. Čtyři doby v nádechu-krátká pauza-čtyři doby ve výdechu-krátká pauza. Už jen soustředit se na to počítání vás prostě muselo donutit zůstat v přítomnosti.

Samotné cvičení jsme poté zahájili sestavou nazvanou Pozdrav slunci. Znělo to poeticky, realita však byla jiná. Můj předklon se dal označit s velkým optimismem za slušný pokus. Ve tváři se mi sice zračilo odhodlání, tělo ovšem lehce protestovalo.

Pak přišel pes hlavou dolů. Zatímco Tanya předvedla elegantní přechod do obráceného V, stabilní a klidné, já vytvořila spíš stan ve větrné smršti. Ruce klouzaly, paty zůstávaly tvrdohlavě nad zemí.

Bojovník 2 nebyl o moc lepší. V této pozici jsem se cítila silná asi tři vteřiny. Zrcadlo mi nemilosrdně ukázalo, že pokud je tohle bojovník, pak já jsem ten, kdo bitvu zřejmě dlouho nepřežije. Došlo mi, že úplně stejně jsem se cítila po Katině smrti. Jako někdo, kdo bojuje sám se sebou a prohrává. Nyní už to bylo lepší, ale trvalo to. Tady to nejspíš bude to samé.

I když jsem to zpočátku odmítala, ukázalo se, že zachránit svou důstojnost použitím bloku, nebo jednodušší variantou pozice nebyl až tak špatný nápad. A nebyla jsem zdaleka jediná, kdo tyto pomůcky využíval. Ostatně byla to i sama Tanya, kdo nás nabádal:

„Vyzkoušejte si, která varianta je pro vás v pořádku, protože pokaždé to může být jinak. Cvičte tak jak to dnes cítíte.“

Poslechla jsem ji a hodně pomáhalo také to, že co chvíli k onomu či jinému začátečníkovi přišla a pomohla s úpravou pozice. Například jsem zjistila, že tzv. aktivní ruka dělá hodně jde-li o zpevnění se.

A když jsme si nakonec k závěrečné relaxaci lehli do šavásany, pozice mrtvoly, pokud chcete, pocítila jsem směs úlevy a zvláštního ticha. Strop nade mnou byl najednou zajímavější než kdy dřív a já si uvědomila, že jsem během jediné hodiny prošla cestu od sebevědomého „tohle zvládnu“ k pokornému „dobře, respekt“. Možná jsem nevypadala jako jogínka, ale poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že jsem na správném místě. I kdyby jen proto, že jsem tam zůstala až do konce. Něco mi říkalo, že o tomhle pocitu klidu a vyrovnanosti to celé je.

***

Slunce zapadalo mezi kanceláře tiše, bez velkých gest. Nebylo v tom nic romantického, spíš klidného a majestátního, zatímco dole vše stále běželo. Klaksony aut, kroky, hlasy, nic z toho neustalo, jen nabylo podobu večerního šumu.

Kolem nás prošel muž zachumlaný do kabátu s vysokým límcem, v ruce papírový kelímek s kávou, která ho zřejmě měla udržet v bdělém stavu. Angela, která byla po lekci naopak plná energie se za ním dívala se směsí lítosti a nepochopení.

„Tak jak se ti to líbilo?“ zeptala se, jakmile muž zmizel za nejbližším rohem.

„Zatím můžu říct jen tolik, že díky pomůckám jsem nepřišla i o poslední zbytky důstojnosti,“ odpověděla jsem popravdě a pomalým krokem zamířila do vedlejší ulice, kde jsme nechali auto.

Angela se zasmála kráčejíc vedle mě stejně pomalu, jako by se nechtěla přizpůsobit městu, jenž se i takhle večer odmítalo zastavit.

„To napoprvé každý. Zlepší se to. Spíš mi šlo o to, jak se cítíš, jestli to může být to, co hledáš.“

„To zatím nevím, potřebuju si tam zvyknout, ale mám podobný pocit jako v Lauenburgu. Že jsem tam kde mám být, jestli víš, jak to myslím.“

Vědoucně přikývla. Jistěže věděla. Někomu jako ona zkrátka nebylo třeba věci složitě vysvětlovat. Znovu jsem zalitovala, že jsem si k ní nenašla cestu dřív.

Došli jsme k autu. Za tichého harmonického souznění nasedli a rozjeli se jakoby vstříc zapadajícímu slunci.

Poznámka autorky: (1) Mezi obvyklé jógové pomůcky patří kromě jógamatky ještě jógové bloky, pásky, bolstery, meditační polštáře a jógové kruhy. Z vlastní zkušenosti vím, že nahradit bloky knihami a jógový pásek páskem od županu není ono. Knihy jsou příliš tvrdé a pásek od županu zase krátký. Takže alespoň do těchto dvou pomůcek je dobré investovat ať už cvičíte doma, nebo ve studiu.

(2) Úryvek z knihy od Bernharda Moestla Šaolin, nemusíš bojovat, abys zvítězil. Silou myšlení ke klidu, čistotě a vnitřní síle.