1.3. - Úsvit

Anotace: Dobrá, už sme se dostali do Zóny...přežili sme noc...ale to probuzení by bylo lepší zaspat...

Sbírka: Zvrhlá sestra matky Přírody

Utíkám mezi keři jako pominutý. Nesmí mě dohnat. Nesmí! Jinak je se mnou konec...
Co mám dělat? Docházejí mi síly a do úkrytu je to ještě několik set metrů...batoh mě nesmírně tíží a mám sto chutí ho zahodit...ale nemůžu. Když už mi to, co mám v něm, dalo takovou práci najít a sebrat, nenechám to tady...
Ohlédnu se v běhu přes rameno, abych zjistil, jaký mám náskok. O asi dvacet metrů dál vidím vojenskou helmu mihnout se za keři...dvacet, to by stačilo...jen neztratit ani jeden z těch cenných metrů, které se mi nějakým zázrakem povedlo nahnat...
Než stihnu otočit hlavu zpátky, něco se se mnou stane. V plné rychlosti si uvědomím, že padám. Moje levé koleno se naráz zastaví o něco tvrdého a ještě než dopadnu dlaněmi do bláta, projede mým tělem od kolene až ke kyčlím omračující, ostrá bolest. Zařvu, totiž rád bych, ale než se zvuk dostane od hlasivek ven, cestu mu zatarasí směs hlíny, větviček a šupin z borových šišek; plnou vahou totiž padám obličejem na zem.

Všechno se to stalo během zlomku vteřiny.
Běžel jsem ohromnou rychlostí, a teď jsem v absolutním klidu na zemi. Nicméně, neutuchající potřeba utéct mě rychle zvedá ze země, ale levé koleno neposlouchá. Žádost o ohnutí reklamuje s vlnou otupující bolesti, až dostanu do celé nohy křeč. Podruhé chci zařvat, a podruhé se mi tomu podaří zabránit - zakousnu se do vlastního rukávu jako piraňa. Můj bolestný řev tak vyšumí jen jako protáhlé heknutí...

Dívám se na otisk vlastního obličeje v blátě, naprosto paralyzován bolestí a překvapením. Sotva se stihnu otočit přes rameno, odkud už slyším kroky vojenských bot, a spatřím vojáka se samopalem, připraveným ke střelbě, plochý kámen s červenou skvrnou asi metr a půl od sebe a kořen, vystupující z hlíny ještě o metr dál...
Hned mi dojde, jak jsem se octl na zemi - zakopl jsem o kořen a následně přistál kolenem na kameni. Batoh s pokladem, vážící bezmála třicet kilo, mě ještě přirazil o něco hlouběji do bahna...

Přibíhá ke mě rozlícený, zadýchaný voják. Rozmáchne se zbraní a pažba opíše mírný oblouk směrem k mému obličeji. Ucítím na obličeji vlhké teplo...

"Vztyk! Pohyb!" uslyším čísi povel kousek od své hlavy a otevřu oči. Voják je tentam, místo něj se nade mnou sklání průvodce a třese se mnou. "Vystopovala nás smečka psů!"

Obloha nad námi je jen o něco málo světlejší než černá a směrem k východu přechází postupně různými odstíny modré až k nafialovělému proužku těsně nad obzorem. Krajina se zdá naprosto rovná a rozlehlá,přestože všechno, co je mezi námi a obzorem, je ještě utopeno v naprosté tmě. Odněkud z hloubi lesa se co chvíli ozve nesmělé zapípání, jak první zdejší příslušník ptačí říše ladí hrdlo k následující celodenní produkci. A pak se ozve zavrčení, mnohem hlasitěji a mnohem blíž.

Ihned se zvedám. Pocítím bolest v koleni. Vzpomenu si na vojáka ve svých patách. Byl to sen, ale proč mě bolí noha? Svřím se průvodci, který právě ne zrovna šetrně budí Vladimira. Ten se na mě podívá a sklopí oči: "Zakop sem o tebe, když nebylo vidět na krok, a šláp sem ti na nohu. Sorry..."

Aha, takže bolest nezpůsobil kámen, ale osmdesát kilo živé váhy, která mě použila jako opěrný bod, aby neztratila rovnováhu...je zvláštní jak si lidský mozek dovede ve spánku každý podnět zvenčí bleskurychle nasadit do kontextu snu, který právě promítá...
Ozve se další psí zavrčení, a to mě zbaví jakýchkoli myšlenek na vlastní bolest. Vybavím si slova barmana, který nám včera poskytl výbavu a rychlokurz pro tuto výpravu:
"...i tak ale v Zóně nastanou situace, že budete ruce potřebovat nejmíň čtyry, ale s tim nikdo nic neudělá..."

Je tohle ta první situace? Nebo je to jen rutina, jakých ještě během dneška zažijeme desítky? Nemám zdání. Nemohu to odtušit ani z průvodcovy tváře, jednak panuje černočerná noc, a potom, i kdybych ho náhodou viděl, spatřil bych jen jeho šlachovitou šíji a ramena, houpající se nahoru a dolů v rytmu dechu, jak větří a nastavuje uši, aby zjistil, odkud se psí vrčení ozývá. Kvůli odrazům od kmenů stromů kolem nás není vskutku jednoduché poznat směr, ze kterého zvuk přichází...ani následující pokyn:"Rozdělat oheň, rychle!"

Rozhlédnu se a podle okolí v okruhu asi půldruhého metru se snažím zjistit, kde jsem já a kde je ohniště. Kdybych se jen včera večer snažil víc odolávat únavě a zapamatovat si, kde průvodce rozdělal oheň... Byl jsem na pokraji sil... pamatuji si, jak jsem zíral na nebe a pravou stravu tváře mi zahřívaly a ozařovaly plameny...takže pokud jsem spal tady, kde je slehlá tráva, ohniště by mělo být někde...
Asi pět metrů od sebe zahlédnu slabou, oranžovou záři. Šátrám rukama ve výši kolen a pomalu, opatrně našlapujíc, se přibližuji k onomu místu...není pochyb - je to určitě ohniště s posledními žhavými uhlíky, které by do půl hodiny zcela vyhasly...Když jsem asi metr od něj, zapraská mi pod nohou klacek. Snažím se ho zvednout - jeho druhý konec ale pod něčím vězí. Doručkuji po suchém, hladkém dřevě až na druhý konec a nahmatám dalších několik takových větví. Trhnu s klackem, který držím v ruce, a ten se uvolní. Ihned ho lámu napůl a pak ještě na menší části,
a za chvíli už do kruhu z kamenů přikládám slušnou náruč paliva. V tu chvíli zavane vítr a uhlíky ožijí - chvíli prozkoumávají povrch materiálu, se kterým se právě dostaly do styku, a vyšlou zkusmo malý, žlutý, řídký plamínek. Ten nesměle olízne dřevo, poválí jeho chuť na patře a hned jako by zhoustl. Vyletí zpod něj snop jisker a vedle se objeví druhý, o něco větší. I on ochutná. Chvíli tam tak proti sobě plápolají a jako by si praskotem sdělovali dojmy. Rostou, houstnou a jeden z nich se rozdělí na dva. V následujícím poryvu větru jako by na sebe všechny tři plamínky kývly, ozve se zahučení, z uhlíků vyrazí smečka lačných jazyků a do dřeva se přímo zakousnou s takovou vervou, že musím přivřít oči. Z nicoty kolem mě rázem vyvstanou obrysy:
úhledná hromada dřeva, můj batoh, opřený o strom, Vladimir, který sedí opřený u jiného stromu a vytírá si z očí poslední zbytky únavy, a nakonec, když se otočím za sebe, šedobílá plocha průvodcova dokonale vyholeného týlu, který sebou otáčí ve všech směrech, jako když vlčák větří pach jelena.
Když si všimne, že za ním se něco změnilo, a otočí hlavu k nám, spatřím v jeho tváři obavy. Ihned se zvedne, doběhne několika skoky k zásobě paliva, vezmě několik klacků a jedním koncem je zapíchne do plamenů. Nechá je tak ani ne pět vteřin, zatímco netrpělivě kýve hlavou, jako by plameny pobízel k lepšímu výkonu, a už je zas vytahuje. Kouří se z nich, ale jako pochodně to zatím nevypadá. Průvodce sejme z opasku váček, rozváže jednou rukou šňůrku a obsahem posype konec prvních dvou klacků. Kde se vzal, tu se vzal, půlmetrový plamen šlehá z obou z nich a osvítí jen nepatrný, ale o tom tajemnější úsměv na tváři jejich stvořitele. Ten nám je ale rychle podává, aby si uvolnil ruce k výrobě třetího. Když každý z nás třímá to záhadné světlo, průvodce si pověsí váček
zpátky na opasek, stáhne šnůrku u jeho hrdla, otočí se k nám zády, směrem k místu, odkud se podle něj ozývá psí kňučení a vrčení, a praví:"Tohle vám vysvětlim, až na to bude čas, teď za mnou, do jedný ruky nůž, do druhý pochodeň, a dělejte přesně to, co dělám já..."

Hned na to sebou trhne leknutím, a protože se zrovna dívám jeho směrem, je mi hned jasné, proč; asi deset metrů od nás se mihne pes. Objeví se a hned zase zmizí, jako by si s námi hrál na to, kdo koho víc vyleká. Průvodce by mu však v takové hře nebyl nic dlužen: zamává pochodní nad hlavou, až z ní za temného hukotu odletují jiskry, a ta se rozhoří ještě o něco jasněji. Průvodce zhluboka, rozvážně nabere do plic teplý vzduch a pak rychle vydechne, jako by si dodával odvahy. Vykročí kupředu a hned nás kontroluje, jestli ho tentokrát následujeme, jak si přál...
"Možná se ptáte, proč prostě neodejdeme, ale jednak by psi šli pořád po naší stopě, a jednak mě zajímá, jak to, že se objevili tady. Byl jsem přesvědčen, že do těchto okrajových částí se už nezatoulají...posledních pár výprav sem občas vítr donesl jejich štěkot, ale v bezprostřední blízkosti tábora je dnes vidím poprvé..."

Vzpomínám si, že v noci říkal, že tu je bezpečno...to bylo ještě v době, kdy jsem si myslel, že má všechno pod kontrolou...

Přímo proti mě se ze tmy vynoří pes. Leknu se, a to hned ve dvou vlnách - první z toho, že se objevil tak nečekaně a tak blízko, a druhá z toho, že vypadá tak, jak vypadá. Místo očí dvě fialové boule, v tlamě jen dva špičáky vepředu, jinak nic. Srst, toť směsice řídkých chlupů, lysin a spousty velkých řezných rán v rozličných stádiech hojení či zanícení. Levou přední nohu má ohnutou do strany a kolenní kloub je dvakrát větší než ten na pravé noze. Zírá na mě a vypadá, že neví, co dělat. Já to nevím tuplem. Nozdry se mu pohybují. Zřejmě mě nevidí, tak si informace o mě chce obstarat pomocí čichu. Nejspíš tak zjistí, že se potím jako kůň, krev mám značně zředěnou adrenalinem a nejsem schopen pohybu. Přesto, jak dlouho mi to připadá, zíráme na sebe takhle jen zlomek vteřiny, než přiskočí
průvodce a zabodne celých šestnáct centimetrů ruské oceli tvorovi do těla. Ten krátce, jakoby překvapením, zavyje a složí se na zem. Zaškube zadní nohou a je po něm. Průvodce otře čepel do kalhot a houkne na nás:"A takhle se to dělá se všema. Nesmí vám jich bejt líto, sou to postižený bestie, který kvůli slepotě nemůžou lovit a proto umíraj hlady. A když se ocitnou takhle blízko kořisti", pokyne čepelí na mě a na Vlada, čímž mě celkem rozčílí,"je otázkou několika okamžiků, než se zahryzne...Proto musíte bejt vy ty rych-"

Než to stihne dořeknout, objeví se za ním další pes a průvodce má tak tak čas se otočit a jedním dlouhým skokem se vrhnout vstříc dalšímu mutantovi. Rozmáchne se čepelí a ta na zvířetí napáchá takovou spoušť, až mi přeběhne mráz po zádech z představy, že bych takovou ránu inkasoval já sám.

Ještě než druhá mršina stihne dopadnout na zem, další pes útočí. Tentokrát na Vlada. Pach krve soukmenovců jako by je rozlicoval k nepříčetnosti. Vidím, jak se pes, stejně zbědovaný jako ti před ním, pouze s rozdílem v barvě srsti, neomylně blíží k Vladovi. Na slepce znamenitý výkon. Vlad má ale o něco víc duchapřítomnosti než já, mocně se rozmáchne a psa praští - pochodní.
Uvědomím si, že jsme průvodcův pokyn "Dělejte přesně to, co já" vzali tak doslova, že jsme pominuli fakt, že on je, narozdíl od nás dvou, levák. Kromě toho jako první nám podal hořící pochodně, které jsme oba vzali pravou rukou, a až pak nás vyzval k vytažení nože, který zákonitě musel přijít do volné, tedy levé... Takový detail, a udělal z nás dvou víceméně bezbrannou kořist...
I když možná zase ne tak bezbrannou - když mi tento sled znepokojivých myšlenek proběhne hlavou a já se opět podívám na souboj, vidím, jak se třetí patvor zmítá v křečích na zemi. Rána klackem tedy udělala své. Ale stejně...
chystám se přehodit si nuž a pochodeň v rukou, ale přesně ve chvíli, kdy nůž nedržím pořádně ani v jedné ruce, objeví se přede mnou další monstrum. A tentokrát monstrum s velkým M. Nůž mi leknutím padá z ruky. To, co přede mnou stojí, má výrazně nesymetrickou hlavu, levé oko (nebo spíš boule po něm) je mnohem větší než pravé, a z boku zvířeti vyrůstá pátá, zakrnělá a zkroucená, ale přesto pátá noha. Znova zírám, ale tentokrát snad naprosto oprávněně.

V Moskevském přírodovědném muzeu jsem oddělení s fyziologickými mutacemi vždy vynechával, a toto je tak první znetvořený živočich, kterého za bezmála 40 let svého života potkávám. Navíc není naložen v lihu v obrovské skleněné láhvi, ale stojí tu přede mnou, z tlamy mu kapou sliny a je na něm vidět, že z hladu zešílel, jak jen zvíře zešílet může. Krátce zavyje, povyskočí, přičemž si povšimnu, že na druhé straně má další, i když o něco menší pahýl, čímž si jeho tělo i ve své zrůdnosti zachovává jakou takous symetričnost, a vyskočí mi přímo na mě.

Podvědomě si dávám ruce před sebe, abych si kryl obličej, a jelikož instinktivně zavřu oči a hlavu skloním na prsa, nezbývá mi než doufat, že to bude stačit. Pocítím úder do pochodně, kterou svírám tak pevně, že mě bolí klouby, a zaslechu odporný, mlaskavý zvuk.
Přes víčka v tu ránu poznám úbytek světla a k tomu všemu na pochodni a hned nato v náručí pocítím tíhu něčeho vlhkého, mokrého a hebkého, co mě povalí na záda. Tuším, co se stalo, a bojím se otevřít oči, ale jednou to stejně udělat musím...
Odporná hlava psa mi leží na prsou a dívá se mi přímo do tváře. Pochodeň, jejíž plamen průchodem skrz maso zhasl, trčí zvířeti mezi žebry, těsně vedle páté nohy, břicho a hruď se mi kvapně zaplavuje psí krví a to všechno najednou, ještě společně s pachem z mutantovy tlamy a vůbec zbytku zaživa se rozkládajícího povrchu těla, naruší stabilitu měho zažívacího traktu. Jak se bleskově otočím na bok, abych si tu směs na vlastním těle ještě nevylepšil z vlastních zdrojů, psí zdechlina, která sebou značně škube, se i s pochodní ve svém nitru odkutálí o půldruhého metru dál. Klacek z ní trčí ohořelou stranou nahoru. Když vrátím matičce Zemi, co její jest, a otřu si obličej do rukávu. Rozhlédnu se vyčerpaně kolem.
Už se rozednívá, kolem leží pět neskutečně ohavných mršin něčeho, co vzniklo z přítulného domácího mazlíčka,
já vypadám jako pan Jekyll po noční, průvodce jen o něco lépe, pokroucené stromy v lese o sebe ve větru klepají suchými větemi, šedý opar se válí nad celým krajem, kam až oko dohlédne, v dáli se tyčí šeredný betonový komín a nad tím vším líně vychází slunce, bledé jako zvětralý žloutek...

Průvodce svou pochodní zapálí tu moji, zaklesnutou do toho nejnechutnějšího možného svícnu pod sluncem, pak ji hodí do ohně a pokyne Vladovi, aby udělal to samé...
"To je bordel...", rozhlédne se Vlad kolem a opřený o strom si rukou setře špínu z obličeje.
"Neříkal ste, že je tu bezpečno?", zeptám se kousavě, aniž bych zvedl otupělý zrak ze země. Když mi po asi deseti vteřinách bezmyšlenkovitého civění dojde, že jsem nedostal žádnou odpověď, zvednu zrak. Spatřím tázaného v podřepu, převracejícího jednu z mršin na druhý bok.
"Tenhle pes má obojek. Vesnickejm vořechům je nedávali... tohle je městskej pes... a do Pripjati je to odsud kolem pětadvaceti kilometrů... zvláštní..."
"Jak to souvisí s mojí otázkou?", zeptám se ještě kousavěji a hned mě vlastní prostořekost vyleká. Kdyby se teď dotčený průvodce rozhodl použít svůj zakrvácený nůž proti mě se stejným účinkem jako proti psům, nikdo by ho nezastavil a mě by nikdo nikdy nehledal... proto s ním musím vycházet dobře, aspoň dokud jsem odkázán na jeho zkušenosti s tímhle prokletým místem... i když dnešek byl asi i pro něj neslavná premiéra...
"Něco musí ty psy nutit odejít ze středu Zóny a živořit na okraji, daleko od vesnic a tudíž od zdrojů jídla...fakt zvláštní..."
"Jak "něco"?"
"Netušim, ale až dojdou až k hranici Zóny, armáda zmobilizuje likvidační četu, která to tu zpacifikuje, a to bude na nějakou dobu konec s výpravama..."
"No jestli se tohle bude nějak často opakovat, tak to bude konec tak jako tak...nikdo se nechce nechat zabít šíleným, slepým, šestinohým psem..."
"Psi sou to nejmenší..."
"Mě to připadalo velký až až...nikdy sem takovou stvůru neviděl a teď mi najednou de po krku...počkat, co horšího tu ještě je?"
"Ale zvládli ste to dobře...oba dva... na to že ste to nejspíš nikdy netrénovali..."
Druhá část mé otázky zůstává bez odpovědi... Průvodce hledí na mršinu, pak ji vezme za dvě nohy a odnese k té, kterou jsem zabil já. Postupně všechna těla snese na jednu hromadu, aniž by přitom on nebo kdokoli jiný řekl jediné slovo...
"Sem rád, že sem tohle zažil zrovna s váma, a ne třeba s Korejcema... ty by se asi na obranu nevzmohli... zdá se, že odteď si nemůžu dovolit jít sem s nikym, kdo by se o sebe nedokázal postarat... čimž se nám klientela dost ztenčuje... sakra... Kde sou ty časy, když si turista za padesát tisíc rublů koupil propustku do Zóny, člověk ho vzal do Gazíka, projel s ním přes hlídku na hranici a za pár hodin je tady všude provedl bez sedemenšího nebezpečí, kromě těch pár milisievertů, co tu a tam kolem trasy překračovaly normu..."

Posloucháme jeho monolog a nevíme, co si myslet, natož co říct...
"Říkejte mi Sergej...ještě žádnýmu turistovi sem nenabíd tykání, dokonce se ani nepředstavil, ale vy si to zasloužíte..."
"Vladimir..."
"Igor" - podávám průvodcovi pravici, ale mám ji celou od zasychající krve, a proto si potřesení rukou rozmyslím.
"Dá se tu někde umejt? Nechci s sebou tahat zrovna takovejhle typ suvenýru na svůj první a doufám jedinej boj s mutantama..."
"Nedá... to je jedno ze základních pravidel Zóny. V normálním světě, kde vládne vrchní designérka Matka Příroda, tam voda čistí, pes má čtyři nohy, stromy rostou vzhůru, ptáci lítaj a bláto je jen bláto... Tady, kde to má pod palcem její, mírně řečeno, pošahaná sestra Zóna, je to holt tak, jak ste to viděli a ještě uvidíte... a máloco je to, jako co to vypadá... například řekli byste, že ty "kameny" kolem ohniště sou houby z okolních stromů? Jaksi zkameněly..."
"Panebože...no jo, opravdu...a čim se teda umeju? Přece nemůžu chodit celej den takhle?"
"To určitě ne, krev by byla cejtit na kilometry a tohle nejsou zdaleka jediný hladový bestie, na který bysme tu mohli narazit... půjdeme kus na sever, tam je malá bažina, bahnem se umeješ..."
"Umeju bahnem? To slyšim poprvý..."
"Uvidíš..."
"No, dobrá...Hele a měl bych otázku na tělo - u barmana si se zmiňoval o nějaký anténě... co je to?"
Sergej váhá s odpovědí. A váhá moc dlouho na to, aby si jen rovnal slova na odpověď...
"Sám nevim, jednou sem se vypravil s jedním dalším stalkerem za artefaktama a odvážili sme se hloubějc do zóny... na jednom místě Feďa, ten druhej, začal prohledávat trávu kvůli jednomu druhu artefaktu a já mu řekl, že půjdu o kousek napřed...a když sem přelezl nějakej kopec, za ním bylo něco jako staveniště. Uprostřed velká anténa, měla třicet metrů a ještě zdaleka nevypadala jako dokončená, kolem chodily postavy, oblečený v něčem, co vypadalo jako skafandr pro kosmonauty, akorát to bylo zelený, a celý staveniště bylo ve vejšce asi padesát metrů nad zemí zakrytý střechou z takovýtý obyčejný maskovací plachty, jako by nechtěli, aby to bylo vidět z letadla...chvíli sem to pozoroval a snažil se přijít na to, co sou ty lidi zač a co je zač ten aparát, oni se pak všichni šli schovat do takovýho betonovýho bunkru, na kterým svítilo červený světlo, a pak
se z antény zablesklo a ozvala se rána, jako když přeskočí výboj mezi drátama vysokýho napětí...zatmělo se mi před očima a probral sem se až v tom motelu mimo Zónu, která je dodneška naše základna... ale divný je..."
Sergej se odmlčí a dává tušit, že pointa teprve přijde...
"...divný je, že od tý doby nespim...prostě už asi půl roku od tý události sem nezamhouřil oka...nevim, jak je to možný, ale sem si naprosto jistej, že za to může ta anténa...tenhle den trvá už půl roku a nedělí se na období, kdy pracuju, a období, kdy spim, ale prostě jen chvíli je vidět, chvíli ne, ale čas mi plyne pořád stejně...občas mě strašně, ale opravdu příšerně bolí hlava a mám halucinace, ale naštěstí to není moc často a netrvá to dlouho...ale za osm hodin spánku jako zamlada bych to vyměnil..."
Podívám se na Vlada a ten se podívá na mě. Je mi jasné, že ani on tomu nechce věřit... nadechne se, otevře ústa, pak je zase zavře, jako by si to rozmyslel, ale pak konečně promluví:
"Mohli bysme tam jít?"
Teď se na sebe zas nevěřícně podíváme já a Sergej...
"No co, víte jak by mi to změnilo život, kdybych měl po práci normální den s obědem v poledne, jako všichni ostatní?"
"A co vlastně děláš?" zeptám se ho. Nevím, jestli mi to nikdy neřekl, nebo jsem to zapomněl...
"Nočního hlídače v Univermagu... přijdu v sedm ráno domů, do čtyř spim,nasnídám se, v šest přijde z práce moje žena, do devíti koukáme na televizi nebo něco takovýho, ona večeří, já obědvám, pak dáme spát děti a v deset du zase do práce...to je naprd život... pochopte mě... a nic jinýho neseženu...a placený to není špatně..."
"No, dalo by se tam jít..." přemýšlí nahlas Sergej, "pokud sebou hodíme a vynecháme zbytek programu..."
"Rudej les a elektrárnu klidně oželim", řekne Vladimir rozhodně...
"No...já...já tam jít nechci...já spim rád..."
"Když to blesklo, Feďa byl jen asi sto padesát mestrů ode mě, schovanej za kopcem, a spí normálně...pokud tam zůstanete taky, nic vám to neudělá... a dneska už bych věděl, jak zasaženýho probudit na místě, abysme ho nemuseli táhnout v bezvědomí do Baru jako tehdy Feďa mě..."
"To mi připomíná: co to bylo za prášek, co si sypal na ty pochodně, že tak pěkně chytily?"
"To vám hned řeknu, ale najíme se u toho, ne? Hlad mi bohužel funguje furt stejně..."
"Dobrej nápad..."