1.4. - Tajemství zchátralé chatky

Anotace: Cesta pokračuje pokojně podél teplovodu do nitra Zóny. Malý, nenápadný domek na spadnutí ale naruší chod událostí...

Sbírka: Zvrhlá sestra matky Přírody

Vytahujeme každý konzervu a kus chleba z vlastních zásob. Přestože slunce už vyšlo, kolem je pořád skličující šero. Můžou za to i olověná mračna, která se sem zase odkudsi přihnala...
"S tim práškem je to úplně jednoduchý...", promluví Sergej s plnými ústy,"...je to obyčejný kamenný uhlí, který se nějakou dobu válelo v bahně...právě tam, kam si pak půjdeme umejt to svinstvo z rukou a z hadrů...jednou sem ho sebral, že ho přihodim do ohně, a vyrazil z něj takovej plamen, že se nedalo bejt blíž než pět metrů... tak sem ho mezi dvěma šutrama rozemlel na prášek a ten má účinky, který ste už viděli...mít během několika vteřin oheň je tu často k nezaplacení..."
"Aha...ta bažina mě zajímá čím dál víc...dá se v ní umejt, ale když se v ní ocitne uhlí, stane se z něj skoro dynamit...pozoruhodné..."
"Takovejch míst tu je spousta...říkáme jim anomálie... a na nich vznikaj artefakty, nejen ty, který sem vám ukazoval na fotce, ale i spousta dalších, o kterejch leckdy ani nevíme, k čemu sloužej...drtivá většina jich je radioaktivních a proto nikdo z nás neměl chuť přímo na místě zkoumat, jaký má výhody, pokud vůbec nějaký má..."
"A to pole svítících artefaktů, je kde?"
"No, to je daleko, asi tak pět kilometrů támhletim směrem...", mávne Sergej rukou do krajiny směrem na severovýchod.
"Na kraji tý louky je skála, která má nahoře takovej zčernalej kráter, ve kterým sou ty artefakty taky... zřejmě do ní uhodilo a artefakty sou roztavený a prudce zchlazený kusy kamene...nevim...to sou právě jedny z těch mála, co nejsou radioaktivní..."
Během snídaně se dozvíme několik zajímavých skutečností o zdejších místech, anomáliích, mutantech, úkazech a zákonitostech, které Sergej a ostatní stalkeři nashromáždili během svých nesčetných výprav v posledních několika letech.
Já, a zdá se, že i Vlad, jsme naprosto fascinováni, konsternováni a zděšeni, co všechno se tu může stát... a náš respekt k člověku, který sem dovede dvacetkrát jít a zase se se zdravou kůží vrátit, s každým novým faktem roste geometrickou řadou.
Když dojíme konzervu, Sergej nás řekne, ať plechovky hodíme do ohně, sám ale tu svoji opatrně zavře a schová do batohu se slovy:"Určitě se bude časem hodit..."
Následně rozhrne oheň a pak se zahledí na hromadu psích zdechlin.
"Musíme je někam uklidit, přilákalo by to další psy a bůhví, co horšího..ale na zakopávání není čas..."
"Co nás furt děsíš se zmínkama o horších monstrech, než bylo tohle...cos tu ještě viděl?"
"Sorry, ale to vám fakt neřeknu...buď byste mi nevěřili, nebo by vás to moc rozhodilo...poďte, posbíráme ty zdechliny, už vim, kam je hodíme..."
Vezme do obou podpaží po jednom psovi a dá se do pohybu. Já vezmu také dva a Vlad posledního, kterého zabil pochodní. Uchopím mršiny tak, abych se už víc nezašpinil od krve, a vykročíme do lesa. Podle mého odhadu je to severo-severo-západ.
Jdeme pod řídkým příkrovem korun stromů, které do sebe ve větru narážejí zkroucenými větvemi, a já se snažím přijít na to, co je na tomto lese tak zvláštně pochmurného.
Když ujdeme asi tři sta metrů, přičemž už mě od nákladu značně bolí ruce a záda, mezi stromy se začne vynořovat potrubí, vedené asi metr nad zemí napříč lesem. Průvodce se rychle zorientuje a pak neomylně zatočí mérně doprava. Po několika desítkách kroků dojdeme k místu, kde je potrubí přerušené, jako by jeho obsah explodoval, a pod pokroucenými plechy, obalenými skelnou vatou, je temná louže zpěněné, páchnoucí vody.
Na jejím břehu Sergej odhodí zátěž na zem a protáhne si záda. Pohlédnu na temnou hladinu:
"Možná bych se mohl umejt tady...není to žádnej zázrak, ale aspoň na ty ruce by to mohlo stačit..."
"To tě nesmí ani napadnout. Říkal sem, že tu nic není tak, jak to vypadá...kdyby tohle byla obyčejná voda, nenutil bych tě jít až k bažině... Tady je to dobrý akorát na to, zbavit se čoklů...a dejte bacha, ať tam sami nezahučíte..."
S těmi slovy přitáhne jednoho psa za nohy k louži a opatrně ho shodí z břehu, aby voda pokud možno co nejméně vystříkla. Překvapí mě, jak hluboká ta "louže" vlastně je: pes v ní na chvíli zmizí, ale hned se zase vynoří a kolem něj se začnou tvořit řetězce drobných bublinek...
"Jednou sem si v tom opláchnul nůž od bláta, strčil ho do pouzdra, a když sem ho vytáhl, čepel byla tenká jako papír, děravá jako cedník a pokrytá bublinkama..."
Na naše nechápavé pohledy dodá na vysvětlenou:
"...tohle jezírko není voda, ale kyselina...a dost silná..."
Zbaví se i druhého psa a nám pokyne, abychom přistoupili s naším nákladem. Jsme však tak ohromeni dalším zvěrstvem, které nám Zóna nachystala, že asi nevypadáme moc duchalpně. Sergej proto radši sám psy jednoho po druhém naklade do vody. U všech se opakuje stejný scénář - ponořit, vynořit a začít šumět... u všech až na jednoho, kterého jsem náhodou proklál pochodní: nejspíš se díky těm několika otvorům navíc rychle plní tekutinou a klesá ke dnu... jen jemná pěna na hladine označuje místo, kde kyselina vítězí nad bílkovinami...
"No, půjdem, tady se nebude dít nic, co byste chtěli vidět..."
Při posledním pohledu na dění na hladině mu já i Vlad dáme jednoznačně za pravdu a rychle se odvracíme. Sergej pokračuje podél potrubí, které patrně kdysi sloužilo jako teplovod. Míříme skoro přímo na sever - do hloubi Zóny.
Pořád cítím na patře nakyslou chuť výparů z jezírka. Všímám si, že všechno kolem jako by najednou mělo našedlý odstín. I Sergej a Vlad vypadají jako mrtvoly...Uvědomuji si, že sestupujeme z mírného kopce a dostáváme se tak na dno údolí, kudy se valí jeden z jazyků mlhy, zahalující celou krajinu. Teplovod po naší levici vede pořád stejným směrem, až na občasnou dilatační smyčku. Panuje naprosté ticho. Ptáci, které jsem zaslechl ráno, jako by se propadli do země. Jen to ponuré klátění větví. A suché, oranžové listí, které nám šustí pod nohama, ačkoli je léto.
Nikde ani moucha, motýl, nic. Jen my tři, les, teplovod a podivný pocit v žaludku. Ujdeme mlčky asi dvěstě metrů...
"Stůjte...", řekne najednou polohlasem Sergej, z jeho hlasu není slyšet strach, ani obavy. Zastavím a rozhlédnu se. Co se děje?
"Co se děje?", vysloví moji otázku Vlad nahlas, když nás o několik okamžiků později dojde.
"Ten dům...", ukáže Sergej opatrně před nás a já si všimnu polorozpadlé dřevěné chatky, která se krčí mezi stromy o asi sto metrů dál. Zarazí mě ale způsob, jakým to udělá: mírně pozvedne ruku od pasu a jen opatrně vztyčí ukazovák, jako když někoho v lese upozorňujete na vzácného ptáka, který sedí dva metry od vás na větvi a prudký pohyb by ho mohl vyplašit.
"Co s ním?", ptá se nechápavě Vlad a těká pohledem z domu na Sergeje. Přimhouřím oči, abych lépe zaostřil. Nic...okenice jsou otevřené, tabulky většinou vytlučené, střecha je plná děr a je otázkou několika měsíců, než shnilé trámy povolí a stavba se zřítí. Ale nic zvláštního na ní nevidím.
I já se podívám na Sergeje. Neříkal, že má občas halucinace? V tu chvíli sebou ale trhne a procedí mezi zuby:"Teď!"
všichni se otočíme k domku. Postřehnu, že jedna z okenic se trochu pohnula...ale to mohl být vítr...
"Znova!", špitne Sergej a mě i Vladovi je hned jasné, co se děje. Domek se trochu zakymácí, okenice zhoupnou sem a tam, a je zase klid...
"Ten domek se pohnul...", vyslovím odvážnou hypotézu nahlas a oba jen nechápavě přikývnou.

"...nic tu není, jak se zdá...", vybaví se mi zase slova, která už jsem od včerejšího večera slyšel nejmíň třikrát a pětkrát se přesvědčil o jejich pravdivosti...

"Tak nejsem blázen...", zašeptá Sergej a z jeho hlasu jako by byla cítit upřímná úleva z toho zjištění...
"...nebo sme všichni tři...", opáčí Vlad a všichni dál strnule zíráme na pohyby stavby. Projede mnou směsice pocitů: strach, úžas, odpor a zvědavost...
"Co budem dělat?", zeptám se, když mi to čekání přijde příliš dlouhé.
"Půjdeme dál...musíme sledovat cestu, jít mimo ní si netroufám..."
"Takže budem muset projít kolem toho domu?"
"Bohužel jo..."
"Hm..."
Vůbec se mi kolem jít nechce, neměl bych ani nic proti nápadu otočit se a jít zpátky, pryč ze Zóny...už jsem viděl dost a jsem rád, že jsem to přežil...s každým dalším zážitkem by se ke mě štěstí mohlo otočit zády...
Sergej vytáhne nůž, pokrytý černou krustou zaschlé krve, a vykročí pomalu k domku. Přestože jeho krok působí rozhodně, musí ho to zřejmě stát hodně psychické síly...
Vytahujeme nože také a potácíme se za ním. Na dojem, který naše chůze budí, kašleme...zřejmě to ale není žádná sláva...
Ujdeme asi třetinu vzdálenosti. Trvá nám to minutu a během té doby sebou domek několikrát znovu otřese...občas k nám už i dolehne zavrzání dřeva.
"Já půjdu zprava, vy dva z leva. Buďte připravený, že to proti vám vyrazí, ať je to, co je to..."
Vzpomenu si na průvodcova slova:"Můžou nastat situace, kdy nebude čas na instruktáž delší než dvě slova..."...kdyby místo toho, co teď řekl, popřál jen "Bůh s námi!", bylo by to významově to samé a ušetřil by hromadu slov...
Jsme padesát metrů od domu. Jak se pozvolna vynořuje z houští, dozvídáme se, že za ním je ještě jakýsi přístřešek a studna.
Průvodce se pomalu začne oddělovat od nás a zamíří doprava, my pokračujeme rovně, po cestě... Po dalších dvaceti krocích zaslechnu jakoby rozčilené zvířecí zavrčení, ale nedokážu identifikovat ani živočišnou říši, ze které by mohl autor zvuku pocházet...
Hned nato ale konstrukce zavrže hlasitěji než kdy předtím, jeden z nosných trámků zřejmě praskne a mezi dvěma stěnami domu se objeví třiceticentimetrová mezera. Jak se čelní stěna otřese, pant jednoho z oken to nevydrží a celé křídlo vypadne na zem. Řinčení skla a praskot dřeva nás vyleká k smrti. To, co se stane potom, ale ještě mnohem víc.
Zpoza domku se vyřítí ohromný, ale neskutečně hubený, poplašený divočák, celou hlavu má od bláta, a valí se směrem od nás, jako když běží stádo koní. Až když jeho dupot dozní v lese, vzpamatuji se, posadím se na zem a chytnu se za srdce...ještě jedna taková scéna a odejdu odsud jako bělovlasý stařec...
"Prase zatracený...", zakleje Sergej napůl rozčileně, napůl pobaveně, a pak všeobecné ticho prořízne jeho hmotný smích. I my se necháme strhnout a smějeme se tomu, jak hladový divočák v kombinaci s barabiznou na spadnutí dokáží člověka vyděsit... Veškerý náš strach se destiluje na úlevu a během tohoto procesu se uvolňuje ohromné množství hormonu štěstí - smějeme se jako kluci...
"Jo, na prasata sem zapomněl...moc jich tu není, ale taky málokdy zmutujou do takový podoby, jako třeba psi..."
"A co tu vlastně žerou?"
"Skoro cokoli, stejně jako domácí prasata - jednou sem viděl prase cpát se i šiškama...a když necháme konzervu ležet na zemi, divočák přijde, narve do ní čumák a vylíže, co zbylo...že ji pak těžko sundává, je věc jiná... takhle jednu nás probudilo kovový klepání z lesa, a když se rozednilo, zahlídl sem, jak si tam kanec snaží sundat o strom plechovku z rypáku. Nakonec se mu to povedlo a propříště si to nejspíš rozmyslel..."
Ta představa mě nutí k širokému úsměvu. Skličující atmosféru jako by náš smích potlačil... ne, že by tu bylo přímo příjemně, ale aspoň něco je tu normální, což je pro náš zmatený mozek neskutená vzpruha...
Vlad si začne pískat jakousi ukrajinskou lidovku a se Sergej vydá na průzkum domku.
"Kdopak tu asi mohl bydlet, v takový chajdě..."
"Asi nějaká bábuška s dědečkem...všichni mladý lidi v okolí bydleli ve městě..."
"O elektrice se jim asi mohlo nechat zdát, co?", odtuším a ukážu na přístřešek, po strop naplněný úhlednými špalíky dřeva,"...u největší elektrárny na Ukrajině..."
"To jo... pod svícnem největší tma...nic není zadarmo..."
Domek je opravdu skromný, jak materiálem, tak konstrukcí. O půdorysu asi tři krát čtyři metry, jen z nehoblovaných prken, jednou narychlo natřených, se dvěma jednoduchými okny. Celou šindelovou střechu teď velkou měrou drží na místě komín, jediný zděný prvek domu.
Při pohledu na tloušťku stěn mě napadá:"Tam přece nemohl nikdo bydlet, by v zimě umrz..."
"Když sou velký kamna a dost dřeva...nebo dost vodky...", usměje se Sergej a vezme za kliku u dveří. Ta suše zachroupe a zůstane mu v ruce.
Sergej se na kliku ve své ruce chvíli překvapeně dívá, pak zavrtí hlavou a kliku zahodí:"Pche..." Přikročí k rozbitému oknu na čelní stěně domu a opatrně zahýbe s druhým zbývajícím křídlem k sobě a od sebe. Když za něj trochu zatáhne, i tentokrát pant povolí a s řinčením dopadne překvapenému Sergejovi, který nestihl zareagovat, k nohám.
"Hezký...", pochválí ho ironicky Vlad, který přestal pískat a pozoruje průvodcovo destruktivní počínání. Vlad jen pokrčí rameny a pak nad oběma křídly na zemi mávne rukou. Přiblíží se k čelní stěně, která po prasečím zásahu ztratila část svých vazeb s okolními stěnami, a opatrně jí zalomcuje v očekávání, že se mu zase všechno sesype pod rukama.
Tentokrát stěna zavrže, ale drží.
Sergej se chytne rámu nyní již prázdného okna a nakloní se dovnitř.
Podívá se před sebe.
Doprava.
Pod sebe...
Náhle překvapením hekne, trhne sebou a odrazí se od rámu tak silně, že odletí na dva metry daleko. Po přistání zavrávorá a upadne na zadnici. Jeho odraz způsobí otřes celé stěny a následné výhružné praskání a vrzání...
"Co je???", vydechne Vlad.
"Cos tam viděl?", hlesnu zároveň s ním a veškerá pozitivní atmosféra je tatam.
Jako když na vás někdo zezadu nečekaně hodí prošívanou deku.
Tíseň z tohoto prostředí jako by mě opět zamáčkla do země.
Vrzání stěny neustává a nám je jasné, že takový impuls, jaký dostala od Sergeje, nemůže tak vratká konstrukce snést. Hřmot se stupňuje, až nakonec poslední hřebík povolí a celá přední stěna spadne směrem na nás.
Jen tak tak stihnu ležícího, zdrceného Sergeje odtáhnout směrem k sobě, aby ho padající dřevo nezasáhlo. On to však nevnímá.
Sotva stěna dopadne a roztříští se na jednotlivá hnilobou sežraná prkna a latě, zvedne jako náměsíčný pomalu ruku a ukáže na to, co stěna odhalila. Otočíme hlavu.
Kolaps ale pokračuje. Střecha, která právě přišla o velkou část své podpěry. se láme napůl. Zahlédneme kovovou postel, a na ní podlouhlý, světle zelený útvar. Ještě než se i z našich hrdel vydere zděšený výkřik, který však oběma odumře na rtech, je celý interiér pohřben pod hromadou ztrouchnivělých trosek...
Domek přece jen skrývá podivné tajmenství...a mnohem horší než je nějaký divočák...