Nová Republika - příběh vzpoury (2/6)

Anotace: Allan a Estella jsou dvojčata, která byla spolu s mnoha dalšími dětmi nalezeni za hranicemi Nové Republiky. Byli vychováni jako speciální armádní jednotka, která měla bojovat proti "narušitelům zvenčí", naprosto oddaní agenti bez vazeb a omezení.

Sbírka: Nová Republika

Navlékla jsem se do šedých armádních kalhot a vystřelila z pokoje. Přes jídelnu jsem téměř proběhla, a i když můj žaludek volal po jídle, pokračovala jsem do lékařského oddělení. Zdravotní sestra se zdráhala mě pustit ke stázím, ale nakonec jsem jí přesvědčila, že se jen chci rozloučit se svým parťákem. Prošla jsem ošetřovnou, kde leželo pár zlomenin, a sestra otevřela dveře do místnosti se stázovými boxy. Na ploché stěně bylo vidět několik otvorů, jen ve dvou však byli matně zářící schránky. Sestra párkrát přejela prstem po dotykové obrazovce a zadala kód. Nato se vysunul jeden z boxů.
"Kdo je v tom druhém boxu?" zeptala jsem se.
"To není vaše starost," odbyla mě sestra. Zřejmě měla na agenty stejný názor jako většina lidí. "Máte pět minut." Pak odešla a nechala mě v potemnělé místnosti, kterou osvětlovalo jen namodralé světlo boxu. Popošla jsem blíž. Na průhledném plexiskle blikala malá obrazovka se jménem Allan k. r. z. (komando rychlého zásahu) a pár odborných výrazů. Uvnitř na bílé podložce ležel můj bratr strnulý mimo čas a stále měl na sobě uniformu. Zamrzl ve chvíli, kdy ho ve skladu zavřeli do stáze a od té doby se na něm nic nezměnilo. Nevypadal, jako by spal, vypadal spíš jako prchavý obraz, který při každém zásahu zmizí jako rozbitý hologram. Jeho tmavé vlasy byly stále zpocené a na bradě mu rašily krátké vousy, které si před akcí nestihl oholit.
"Říkala jsem, abys přišla až pozítří." Doktorka Witersnová vešla do místnosti a měla zachmuřený výraz.
Adrenalin mi okamžitě vystřelil do hlavy. "Stalo se něco?"
"Generál mi dal na podepsání formulář… Je to schválení k odpojení Allanova boxu."
Jako bych měla v plicích náhle vakuum. "Nepodepíšete to, že ne."
"Můžu to zdržovat, ale podepsat to musím. Je to jen formalita, budou mi šlapat na krk, pokud nepodepíšu."
"Cože?!"
"Poslyš, Estello, nemáme moc času. Můžu to pozdržet, ale ne víc, než pár dní, pak se začnou zajímat o to, proč s tím tak otálím."
"Nedovolím jim ho zabít! Zabiju já je!" Doktorka mě ale zadržela, než jsem se rozeběhla ze dveří. "Nebuď blázen, tady sama nic nezmůžeš a můžeš zničit víc, než získáš." Odmlčela se. "Pojď někam, kde můžu mluvit otevřeně, tady to není bezpečné."
Zavedla mě do svého pokoje. Ubytovna doktorů byla velká, luxusně vybavená a byt doktorky Witersnové mě ohromil svou čistotou. Zářil stejnou bílou barvou jako její laboratoř.
"Asi víš, že po celé Republice existují lidé, kteří se snaží pomáhat těm venku. Pár jich znám a občas jim poskytnu nějaké informace."
"To je ale zrada, že, paní doktorko," neodpustila jsem si nevrlou poznámku.
"To ano, tak radši tiše, beze mě bys tu dnes nebyla." Doktorka riskovala hodně, když mi to řekla. Mě, jednomu z agentů pověřených zrádce chytat. "Poskytuji jim nějaké vyřazené léky, které už nepotřebujeme. Netušila jsem ale, že dostávají i zbraně. To jsem se dozvěděla až nedávno."
"Vy jste věděla, že mají neutronové zbraně a nic jste neřekla?"
"Nemůžu nikomu nic říct."
"Kvůli vám Allan zemře!"
"Musím chránit lidi, co se snaží tuhle prohnilou společnost změnit. Na druhé straně jsou lidé, kteří mají stejné právo na život, jako občané Republiky, jenom neměli to štěstí. Nicméně se mi nelíbí ani, když umírají lidé ve městě. Je to zapeklitá situace. Jsem doktorka, nejsou mi lhostejné lidské životy, ať už jsou kdekoliv."
"Jo, těžká situace, ale to teď není moje starost."
"Uvědom si, že kdyby tě s bratrem naši průzkumníci tehdy nenašli, dávno byste oba zemřeli… nicméně cítím vinu za to, co se Allanovi stalo a jsem ochotná přijmout riziko a pomoct ti.
"Jak mi vy můžete pomoct?" Absolutně jsem netušila, co má doktorka na mysli, ale chytila jsem se naděje jako tonoucí stébla trávy.
"Pamatuješ si Coreyho Gilliana, kardiochirurga? Je o dva roky starší, než Allan a s tvým bratrem se dřív hodně přátelili… tedy jak jen to bylo ve zdejších podmínkách možné."
"Ano, když jsme v osmnácti dokončili výcvik, Corey pracoval na ošetřovně. Ale to už je osm let, nevím, kde je mu konec."
"Díky své zručnosti se stal uznávaným doktorem a teď pracuje na klinice v Australské části Republiky."
"Paráda, je to šikulka, a jak nám to pomůže?"
"Allana bych mohla zkusit odoperovat, ale budu potřebovat právě kardiochirurga, protože si na to netroufnu sama, nejsem odborník. Nikdo to neudělá proti rozhodnutí vlády, ale Corey by mohl, pokud pro něj stará přátelství něco znamenají. Když ne on, tak nikdo."
"To by šlo," přitakala jsem, "můžete mu dát vědět?"
"Samozřejmě, že ne, zdejší komunikaci nemůžeme věřit. To, co tady dáváme dohromady je nezákonné, jestli na to někdo přijde, jako že je to víc než pravděpodobné, dopadneme špatně všichni. Je to na tobě. Musíš do Austrálie sama, co nejrychleji a hlavně v utajení, jasné?"
Něco mi říkalo, že tohle nemá moc šancí na úspěch. "Jasné. Jdu do toho."
Netušila jsem, kam až tohle hnutí proti Republice sahá, dokud mě jeden z našich techniků neposadil do vznášedla. Byl to starší model našich zásahových vznášedel pro tři osoby. Nebyl tak rychlý jako nové modely, ale oproti civilním vznášedlům to byl téměř luxus. Navíc mi přinesl i mou přilbu a dva starší laseromety, za které jsem byla opravdu ráda, i když neutronové zbraně bych přivítala ještě raději.
"Tady se zapíná autopilot a tady je navigace. Nezapínejte motory na nejvyšší výkon moc rychle, jinak se přehřejí."
"Já vím, už jsem s tím letěla."
"Samozřejmě. Máte tři minuty, abyste proletěla bariérou. Podržíme vám jí otevřenou, ale déle to nemůžeme riskovat."
"Chápu." Zavřela jsem kryt, nasadila helmu a zapnula ovládání. Šedomodrý nátěr vznášedla poukazoval na to, že model již neslouží pro armádní účely a byl vyřazen. Na boku mělo vznášedlo sériové číslo, které říkalo, komu stroj patří. AN 530 - patřilo nějakému civilistovi.
Opatrně jsem zvedla vznášedlo ze země a vyletěla z malého soukromého hangáru. Navigace mě vedla k průchodu v bariéře, kterému zbývala minuta do doby, kdy se opět zavře. Bez problémů jsem proletěla bariérou, plynule jsem zvýšila výkon motorů a zamířila rovnou do Tasmanie, ostrovního města australského kontinentu. Z Europy to byl pořádný kus cesty, musela jsem se držet předepsaných cest, abych nevzbudila podezření. Přesto jsem se chtěla vyhnout Africe, městu černého kontinentu, a doufala jsem, že palivo skutečně vydrží cestu přes šestnáct tisíc kilometrů.
Měla jsem spoustu času přemýšlet. Zatímco pode mnou ubíhaly vlny moře rozdělujícího tři kontinenty, přehrávala jsem si v hlavě slova doktorky Witersnové. "Je majetkem republiky… musím ten formulář podepsat… máme jen pár dní…" Její plán byl jednoduchý, a i když se zdálo, že je lehce proveditelný, ve skutečnosti to byla čirá šílenost. Já poletím pro doktora Coreyho Gilliana, který nám možná bude chtít pomoct, možná ne. Ani doktorka Witersnová nevěděla, jestli mu můžeme věřit. Zatímco budu na cestě a budu se snažit vyhnout se očím a radarům vládních zásahových týmů, ona a někdo z členů hnutí se pokusí propašovat Allana a roboty potřebné k operaci na jeden z tisíců neobydlených ostrovů v Tichém oceánu pod záminkou naléhavé mise. Nechtěla jsem jí věřit, že by bylo vůbec možné takhle obelhat systém a uniknout bez podezření. O to se ale prý už nemám starat, že to bude její starost. Já se mám soustředit na to, abych přivedla doktora Gilliana. Podle mě ale bylo jen otázkou času, kdy zjistí, že nejsem v kasárnách a z města odlétlo soukromé vznášedlo s povolením starým jen pár hodin.
Krajina pode mnou se změnila a já letěla přes nehostinná území plná písku a kamení. V dálce se bělaly vrcholky hor, ale nikde ani stopa po zeleni. Přesto jsem na zemi zahlédla pohyb. Zpomalila jsem a natočila vznášedlo, abych lépe viděla, co se děje. Mezi sluncem vybělenými kameny běželi lidé. Šaty se na nich plandaly, jak byli hubení, ale přesto drželi krok se stínem vznášedla. Pak zvedli ruce a já si všimla, že mají v rukou zbraně. Začali pálit. Zastaralé střely neměly šanci plášť vznášedla poškodit, tito lidé žijící v pustině neměli nic, vznášedlo pro ně byla vzdálená naděje, kterou nedokázali využít. Raději jsem opět zrychlila a vydala se vstříc modrým pustinám oceánu.
Během pár hodin letu jsem minula jen pár ostrůvků a pak se přede mnou vynořilo červeně zbarvené panorama pevniny. Letěla jsem podél pobřeží, až mi navigace oznámila, že cíl cesty je před námi. Město Tasmania se rozkládalo po celém velkém ostrově na jih od Austrálie a zabíralo celou jeho rozlohu. Už na dálku jsem rozeznala vysoké zářivé věže budov uprostřed města.
"AN 530, tady letecké velitelství Tasmania, ohlaste se."
"Tady AN 530, kód 21, civilní transport, mám povolení, otevřete bariéru."
Chvíli bylo ticho, až jsem zapochybovala, že mi věří.
"Rozumíme, AN 530, máte povolení k přistání."
Bylo až neuvěřitelné, jak snadno to šlo. Za pár minut už jsem kroužila nad městem a čekala, až mi otevřou bariéru. Silové pole pod určitým úhlem odráželo sluneční světlo a vytvářelo zdání mlhavého oparu. Když ni navigace ukázala místo, kde se otevřel vstup, bez váhání jsem k němu zamířila a hledala místo k přistání.
Město bylo obrovské a vznášedel tu létalo mnohem víc než v Europě. Proto nebylo těžké najít méně střežené místo na přistání. Klinika, kde doktor Gillian pracoval, měla být jen pár bloků odtud. Sundala jsem proto helmu, nasadila brýle a rozpustila vlasy, aby mě městské radary nemohly identifikovat, a do malého batohu jsem strčila laseromety. Nehodlala jsem nikoho zabít, tedy pokud to nebude nutné…
Vkročila jsem na kliniku, bylo tu hodně lidí. Nebyla jsem zvyklá vídat u doktora tolik lidí, měli jsme vlastního doktory na základně. Tady ale běhaly sestry, toulali se pacienti v županech nebo projel úklidový robot. Holografická tabule mě mechanickým hlasem odkázala na druhé patro na oddělení kardiologie. Dveře mezipatrového transportéru mě neomylně vyhodily ve druhém patře a já vkročila do tiché chodby. Tady naopak nebyla živá duše, světla byla potemnělá, jako by celé oddělení spalo. Jen dveře uprostřed chodby se rozevřely a vyšla sestra.
"Copak tu hledáte? Potřebujete něco?"
"Hledám doktora Gilliana," odpověděla jsem a snažila se působit bezprostředně.
"Nejste objednaná, pan doktor právě dodělal namáhavou operaci a nechce být rušen."
"Je to naléhavé, potřebuju s ním mluvit."
"To je sice hezké, ale mám to nařízení přímo od něj, je mi líto, musíte přijít zítra."
"Do zítra to nepočká…!"
"Ššššt! Pacienti potřebují klid!"
Moje ruce měly chuť prohodit sestru oknem.
"Jak se jmenujete, slečno?" zeptala se mě nečekaně a já nevěděla, co jí na to mám odpovědět.
Úplně na konci chodby se otevřely se další dveře. Vykoukla z nich plavovlasá hlava se známou tváří. Ty blonďaté kudrny jsem si pamatovala moc dobře.
"Paní Kellyová, prosím, nemůže tu být klid alespoň půl hodiny?"
"Promiňte, pane doktore, ale ona pořád naléhala, že s vámi musí mluvit. Už ji jdu vyprovodit."
To nepřipadalo v úvahu. Našla jsem ho a nějaká vrchní sestra mě už nezajímala. "Corey?"
Zamžoural a nasadil si brýle. V bílém plášti vypadal ještě bledší, než jsem si ho pamatovala. "Estello? Jsi to ty?"
"Jsem," oddychla jsem si, "a vážně s tebou potřebuju okamžitě mluvit."
Corey kývl a vyzval mě, ať jdu za ním do lékařského pokoje. Obešla jsem překvapenou sestru a následovala ho do malé místnosti s pohovkou, stolkem a kávovarem.
Zavřela jsem dveře a Corey poklepal na display kávovaru. "Chceš kafe?"
"Ne, nemám moc času, každou chvíli můžou zjistit, že jsem tady."
"Neměla bys tu být, že?" Jeho hlas zněl unaveně a nevzrušeně. "Jsi tu nelegálně."
"Jo, to jsem. Jde o Allana."
"Tvůj parťák, vzpomínám si. Skvělý kluk, byli jsme přátelé, jestli se to tak dá nazvat."
"Je to můj bratr," vyklopila jsem ze sebe, " a právě teď je ve stázi s proraženým hrudníkem a potřebuje operaci, nutně." Byla jsem rozrušená a neměla jsem nervy vykládat mu to polopatě.
Svraštil obočí: "Tak to jsem nevěděl… A já ho mám operovat? Nemáte v Europě vlastní doktory?"
Zamračila jsem se. Krev se mi hnala do mozku, až jsem měla pocit, že mi pukne hlava. Začínala mě zachvacovat panika. "O to nejde, nikdo ho operovat nebude, chtějí ho odpojit, nemá pro ně žádnou cenu, jestli ho zabijí,… jestli, jestli…."
Corey položil hrnek s kávou, chytil mě za lokty a nasadil známý doktorský tón: "Tak dobře, Estello, uklidni se, něco s tím uděláme, ano?" Počkal, až se přestanu třást a zeptal se: "Kdo ti pomohl dostat se z města?"
"Doktorka Witersnová." Nevím, jak to udělal, ale najednou se mi zpomalil dech a cítila jsem se klidnější. Zatracení doktoři a jejich triky.
"No ovšem, ta má ve všem prsty. Vsadím se, že i v tom, že dali dva sourozence do stejné jednotky."
Přikývla jsem na souhlas. "Existuje odboj, který pomáhá lidem venku. Doktorka Witersnová je jednou z nich a právě oni mi pomohli dostat se sem. Řekla, že se pokusí Allana dostat na jeden z ostrovů v Pacifiku, ale nemůže ho operovat sama, potřebuje kardiochirurga, který rozumí těm novým robotům a bude jí asistovat."
"Mě…," dokončil Corey. "Opravdu věří, že se jen tak sbalím a podniknu s vámi takovou šílenost?"
"Věřila, že pomůžeš příteli. Nechci tě nějak děsit, ale jsem ochotná tě tam dostat za každou cenu. Vlastně, kdybys odmítl, musela bych tě zabít, protože jsem ti řekla moc informací. V tom batohu nemám svačinu a nepromokavý spodky, chápeš?" Zadívala jsem se mu do očí a snažila se působit neústupně. Jeho výraz se změnil, v té únavě, co jsem spatřila, se vynořila malá jiskra vzdoru. "Půjdeš se mnou, že ano." Byla jsem si jistá, že se nemýlím.
"Tak dobře, ale nedělám to kvůli té tvé přesvědčivé výhružce ani jako protest proti Republice. Jsem lékař a přísahal jsem zachraňovat životy… všechny… a zřejmě když Allana nezachráním já, tak nikdo." Otevřel skříň a vyhrabal příruční tašku. "Nástroje jsou zajištěné?"
To rozhořčení v jeho hlase se mi líbilo. "Mělo by být, včetně robotů."
"Jasně, takže si radši vezmu pár věcí odtud."
Zabalil gumové rukavice, roušky, plášť, tampony, krabičku se základními kovovými nástroji a zeleninový sendvič. "Můžeme vyrazit."
Nasadila jsem brýle a zamířili jsme k zadnímu vchodu nemocnice. Corey tvrdil, že právě tam není tolik hlídacích senzorů, které by nás mohly nahlásit jako podezřelé osoby. Všude po městě byly rozmístěny sloupy, na kterých se nacházela kontrolní sledovací zařízení. Svým zorným polem pokrývaly většinu plochy města, ale s trochou šikovnosti se k nim mohl člověk natočit z takového úhlu, aby jej senzory nemohly snadno identifikovat. Pak už stačilo jen trochu zrychlit krok, aby se na něj senzory neměly čas déle zaměřit.