Nová Republika - příběh vzpoury (4/6)

Nová Republika - příběh vzpoury (4/6)

Anotace: Allan a Estella jsou dvojčata, která byla spolu s mnoha dalšími dětmi nalezeni za hranicemi Nové Republiky. Byli vychováni jako speciální armádní jednotka, která měla bojovat proti "narušitelům zvenčí", naprosto oddaní agenti bez vazeb a omezení.

Sbírka: Nová Republika

 
 
Zůstali jsme zavření v kovovém vězení několik hodin, čas utíkal pomalu, až jsem začínala mít pocit, že uběhly celé dny. Každý okamžik ve mně vzrůstalo napětí, protože mi drahocenný čas, protékal mezi prsty a já nemohla nic dělat. Doktorka Witersnová už na nás nejspíš čekala a dělala si starosti, co se nám mohlo stát. Pokud už nedostali i ji. Malé lahvičky vody dlouho nevydržely, žízeň se stále prohlubovala, až mi vyschlo v krku a začala mě přemáhat únava. Corey mi ale nedovolil zamhouřit oči a s obětavým úsilím se stále snažil udržet mě vzhůru a nutil mě odpovídat na jeho sebehloupější otázky.
"Jaké je tvoje nejoblíbenější jídlo." Leželi jsme na podlaze a zírali do stropu.
"Nevím, jak to mám vědět, v naší kantýně sním všechno."
"Musí být něco, co ti opravdu chutná."
Zamyslela jsem se: "Dělají nám celkem slušné sendviče, koukají z nich kousky zeleniny, ale je tam nějaké maso… Neptej se mě na takové hlouposti, já vážně nevím, co mám nejradši…"
"No dobře, tak… kolikrát už jsi někoho zabila?"
Vzdychla jsem. "Hele tohle vážně neni nutný, už je mi dobře."
"To nemůžeš vědět. Já řeknu, kdy je ti dobře, já jsem doktor, ty jsi voják a vojáci jsou od přírody šílenci," odporoval Corey. "Tak kolik lidí jsi zabila?"
Hrklo ve mně. Posadila jsem se a nervozita, která se mi v hlavě hromadila, rázem vybouchla. "Já vím, ty jsi ten doktor, co zachraňuje životy, neublížil bys mouše, já jsem vrah, co zabíjí lidi…"
"Kolik?"
"Hodně. Už na tvoje otázky odpovídat nebudu, vím, o co ti jde, vyčítáš mi, že jsem tě donutila jít se mnou, protože se z toho zřejmě nedostaneme…"
"Ó, tak to mi křivdíš. Uklidni se, ano? Nedělá ti to dobře." Už mi začínal s tím opatrováním mého mozku jít na nervy. "Možná ti to tak nepřipadalo, ale nemusela jsi mi v nemocnici tak vyhrožovat, šel bych stejně. Stal jsem se doktorem, abych zachraňoval životy, všechny a Allan byl po dlouhou dobu můj dobrý přítel, jak jen to vaše přísné normy dovolovaly. Je samozřejmé, že mu pomůžu, když to potřebuje, jako komukoliv jinému, když bych byl jediný, kdo ho může zachránit." Na to jsem neměla co říct. Možná jsem ho podcenila, byl věrný svému lékařskému přesvědčení. "Vím, že jste neměli na výběr v tom, co z vás bude, stejně jako ten Čtenář, co nás vyslýchal, stejně jako všichni ostatní."
"Tak v tom máš pravdu."
Náhle se dveře cely znovu otevřely a opět vešel důstojník v černém s tříčlennou ochrankou a Čtenářem. Ten mě ihned vyhledal pohledem a jeho výraz nebyl tak nepřítomný jako minule. Cítila jsem v něm zvláštní napětí a očekávání. Zkušenost se mnou ho vystrašila, ale zřejmě ve mně viděl spřízněnou duši, protože jeho nechuť k Republice a praktikám, které provádějí na lidech mimo její hranice, se mu pranic nelíbila. Ale jak řekl před okamžikem Corey: neměli jsme na výběr.
Důstojník před nás položil další dvě láhve s vodou, ale žádné jídlo. Zřejmě nepočítali s tím, že bychom potřebovali živiny nějak dlouhodobě.
"Vy doktoři jste byli vždycky problémoví," začal důstojník a v hubeném obličeji měl sebejistý výraz. "Staráte se o nepřátele, místo toho, abyste pomáhali vlastním lidem."
"Vy víte, že to není pravda, já pomáhám všem…" ozval se nevrle Corey. Jeho lékařská pýcha byla silnější než pud sebezáchovy.
Důstojník vypadal překvapeně, ale pousmál se: "Ano, to vaše pomáháme těm, co to potřebují. Moc pěkné, ano, pokud to ovšem není v rozporu se zákony. Měl byste projevovat víc vděčnosti Republice, že můžete žít v jejím blahobytu a míru, doktore Gilliane." Od chvíle, kdy jsem přelétala nad Africkým kontinentem a viděla ty bezmocné lidi, od chvíle, kdy byl Allan postřelen a vydán nemilosrdně na smrt, jsem nemohla vystát to posměšné "buďme vděční za mír a blahobyt". "Tady Bann mi řekl, že jsi byla při výslechu trošku vzpurná," obrátil se na mě důstojník. Slušnost, kterou vyjadřoval Coreymu, byla ta tam. "Takže to zkusíme znovu a doporučoval bych ti, abys spolupracovala, jinak to bude ještě horší." Pokynul Čtenáři a ten vykročil směrem ke mně.
Rychle jsem se vyhrabala na nohy a trojice vojáků na mě namířila zbraně. Bann, jak se Čtenář zřejmě jmenoval, natáhl ruku opředenou jemnými stříbřitými vlákny, a když jsem ukročila do strany a opřela se o zeď, kývl téměř nepostřehnutelně hlavou, jako by mi říkal: je to v pořádku.
Nechala jsem ho, i když s obavami, aby se dotkl mého čela. Zatmělo se mi před očima, ale necítila jsem žádný násilný vpád jako před tím.
"Omlouvám se," ozval se v mé hlavě cizí hlas, "musel jsem s tebou mluvit a jinak to nešlo. Jmenuji se Bann, včera jsi mě velmi zaskočila."
Včera… celý den v háji, ale popravdě jsem si myslela, že uběhla delší doba.
"Jsi ochotná udělat všechno, abys ho zachránila, že? Na místě bys mě zabila… vlastně všechny tady, kdyby ti to pomohlo odtud utéct."
To byla pravda, i když by s tím Corey nejspíš nesouhlasil.
"Viděl jsem už hodně krutých konců, nespočet přervaných vztahů, ale nikdy jsem neslyšel o dvojčatech v rychlé zásahové."
"Ty hodně nenávidíš Republiku, že?" poznamenala jsem a opět jsem ucítila jeho údiv, přestože už o mně věděl všechno. Ještě nikdo s ním kromě Čtenářů ve výcviku takto nemluvil.
"Máš dar jako já…"
"A ty nám chceš pomoci," pokračovala jsem a sledovala jemné záchvěvy jeho myšlenek, jako by to byly popsané listy papíru poletující kolem. Neuměla jsem to ovládat, mohla jsem se jen dívat.
"Ano," souhlasil, "nikdo z nich nemůže vědět, jaké to je číst lidské myšlenky, když ti lidé vědí, že zemřou, nebo když viděli umírat své blízké. Slyšel jsem, že v Republice jsou lidé, co pomáhají rebelům, ale netušil jsem, kam až to sahá. Možná to ještě nevidíš, ale tvá touha pomoci bratrovi je začátkem velkého převratu a nové naděje pro lidstvo, které bude spravedlivější než Rada sedmi. Pomohu vám utéct, když mě vezmete s sebou a slíbíš mi, že až se tvůj bratr uzdraví, pokusíme se přispět k pádu Nové Republiky."
Nevěděla jsem, jestli chci slibovat něco tak šíleného, ale věděla jsem, proč to slíbit.
"Dobře, jestli to vůbec půjde…" odpověděla jsem a čekala nějaké informace o tom, jak by nás odtud vůbec dokázal dostat. Nic takového se ale nekonalo. Bann spojení přerušil a zatímco jsem mžourala kolem sebe a snažila se rozehnat černotu před očima, řekl: "Vím všechno, co jsem potřeboval." Na to odešli a ocelové dveře se zavřely.
"Co to mělo znamenat?" zeptal se udiveně Corey.
"To ještě uvidíme." Nevěděla jsem, jestli nás sledují, i když by to bylo zbytečné, když měli Čtenáře, ale pro jistotu jsem nechtěla říkat nahlas nic, co by mohlo ohrozit tu malou jiskřičku naděje, kterou tento Čtenář vzkřísil. Mrkla jsem na Coreyho, on pokýval hlavou a dál se nevyptával.
Nervózně jsem přecházela sem a tam v očekávání, co přijde, až mě Corey nevrle požádal, abych se posadila a neznervózňovala ještě jeho, i když jsme oba dobře věděli, že i on má nervy napjaté k prasknutí. Stále dokola bubnoval prsty do podlahy jakýsi opakující se rytmus, který mě kupodivu zvláštně uklidňoval a po hodině či dvou jsem začínala klimbat únavou.
V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vběhl Bann oblečený v dlouhém bílém kabátě. Vyskočila jsem na nohy, když mi v klíně přistála vojenská ochranná vesta a policejní neutronový fazer. Stejnou výbavu obdržel i Corey a překvapeně na zbraň zíral.
"Víc jsem sehnat nestihl, jenom tady… vaše brašna, doktore. Oblečte si ty vesty a pojďte za mnou, v zadním hangáru jsem připravil policejní stíhačku, ale nevím, kolik máme času, než se celá základna obrátí vzhůru nohama."
Rychle jsem začala zapínat zkušenými pohyby přezky vesty. Corey se s vestou chvíli pral, až ji nechal poraženecky z poloviny rozepnutou a popadl zbraň. Držel ji pevně oběma rukama, jako by se bál, že mu vyklouzne.
"Hlídače v bezpečnostním centru jsem přibližně na hodinu vyřadil z provozu, stejně jako hlídku v hangáru, ale pokud na někoho narazíme cestou, nesmí stihnout spustit poplach. Máme jen hodinu, maximálně hodinu a půl," pokračoval Bann a z kabátu vytáhl třetí zbraň.
"Budu střílet," ujistila jsem ho, "a půjdu první."
Přikývl. "Jsem hned za tebou. Doktore, budete nám krýt záda."
"No… zkusím to…"
Nebyl čas na další řeči. Podle Bannových pokynů jsem se vydala chodbou s oběma muži v patách. "Tady doleva," radil Bann u každého rozdělení chodby. Pouštní základna byla překvapivě rozlehlá, sama bych se tady jen těžko vyznala.
Nahlédla jsem do chodby vedoucí kolem umýváren. Přes zavřené dveře jsem slyšela crčet vodu a pár mužských hlasů a pokynula jsem rukou, abychom si pospíšili. Zrychlili jsme krok a podle Bannových pokynů zapadli do nejbližší kolmé chodby.
Zaslechla jsem další hlasy a kroky těžkých bot. "Dva nebo tři, přímo před námi, přijdou zleva," hlásila jsem automaticky a bez otálení jsem se rozeběhla vpřed, co nejtišeji jsem dokázala. Moment překvapení byl nutný, abych vše vyřídila rychle a bez odporu. Okamžik jsem počkala u rohu křižovatky, dokud jsem si nebyla jistá, že zasáhnu, a jakmile jsem zahlédla špičku vojenské boty, neomylně jsem vystřelila. Voják padl na zem a druzí dva na mě nevěřícně zírali. Bann a Corey mezitím doběhli, ale já nehodlala čekat. Jednoho z vojáků jsem přirazila ke zdi, druhého kopem do zátylku srazila k zemi. Než se první stačil bránit, zlomila jsem mu vaz. Bann mezitím zastřelil druhého, který se pokoušel zezadu mi podrazit nohy.
Ve Čtenářově tváři jsem viděla napjatý rozpor mezi nenávistí a lítostí, ale zachovával alespoň zdánlivý klid, jak ho naučila vojenská disciplína. Zato Coreyho zděšení bylo patrné na první pohled. Odvrátil tvář a bezděčně si prsty prohrábl vlasy, jako by se snažil rozptýlit svůj odpor.
"Dobrá práce," kývla jsem na Banna. Corey ztěžka vydechl a opřel se o stěnu. "Corey?" otočila jsem se k němu, "nemůžeme se zdržovat, snaž se nezůstávat pozadu."
"Samozřejmě," odpověděl mi ztěžka, aniž by se na mě podíval, ale nabil světelný kondenzátor zbraně a vyrazili jsme vpřed.
Proběhli jsme kolem proskleného dvora, kde ležely bedny připravené na uskladnění. Na opačné straně kruhového ochozu kolem dvora jsme zahlédli dvě postavy a rychle jsme zatočili do úzké chodby. Přímo před námi stál muž. Vysoký, široká ramena zabírala téměř celý prostor mezi zdmi, podíval se na nás, jeho kamenný výraz se změnil v naštvaný úšklebek.
"Říkal jsem, že tihle Čtenáři jsou nevyzpytatelní," prohlásil a natáhl se po mně silnou rukou. Uskočila jsem a narazila do Banna, který stál přímo za mnou.
"Zpátky, zpátky!" zavelela jsem. Bylo tu málo místa, abych mohla provést účinný manévr, dostala se k vojákovi zezadu a vyřídila ho. Vystřelila jsem, světelná střela sjela po jeho vestě a lízla mu rameno. Jeho uniforma se začala zbarvovat do ruda, ale nijak ho to nezastavilo. Měl hrudní chrániče a ani zasažené rameno ho nijak nerozptýlilo, zřejmě šlo o některého z ostřílených výsadkářů.
Muž udělal krok vpřed. Uhnula jsem stranou, ale chodba byla tak úzká, že jsem se nestačila dostat do bezpečné pozice. Voják mě chytil pod krkem a bez námahy odhodil na opačný konec chodby. Pak se otočil k Bannovi, udeřil ho do tváře, až klopýtl a spadl na zem.
"Corey, střílej!" křikla jsem, když jsem viděla, jak rozpačitě namířil laseromet na rozzuřeného velikána. Zavřel oči a vystřelil. Světelná střela minula vojákovu hlavu a několikrát se odrazila od stěny, než ji pohltilo světlo. Corey ještě několikrát zmáčkl spoušť, až dva zásahy do nohy přinutily vojáka ustoupit krok vzad, pak Corey přestal pálit a nevěřícně zíral na zranění, která způsobil.
V tu chvíli už stál Bann na nohou, využil vojákovy chvilkové nepozornosti a jedním krátkým dotykem prstů s holým temenem vojákovy hlavy složil obrovského muže k zemi.
"No páni," uniklo mi bezděčně. Netušila jsem, že Bann dokáže tak obtížné věci, bylo velmi nebezpečné dělat tak rychlá spojení, nicméně v tuto chvíli velmi užitečné. "Je mrtvý?"
"Ne, je v bezvědomí," odpověděl a já si všimla, jak je unavený. Kolik myslí dnes asi zlomil…
"Ale má prostřelenou stehenní tepnu," namítl Corey, "jestli není mrtvý, tak brzy bude, když ho tady necháme."
"Doktore…" začal Bann, ale Corey se nedal zastavit.
"Jenom to stáhnu," řekl a vytáhl z brašny tlakový obvaz.
Ztrácel náš drahocenný čas a to mě přivádělo k šílenství. "Corey!"
"Už jsem hotový, jen okamžik." Zavázal obvazy a opřel vojákovu nohu o zeď.
"Skvělé, tak jdeme." Nemělo cenu mu něco vyčítat, byl paličatý jako dítě.
Seběhli jsme po schodech a před námi se objevily dveře označené nápisem HANGÁR_2. Bann zadal do počítače kód, západky se lehce zasunuly a já dveře otevřela. Hangár byl malý, stálo tu pět vznášedel, z čehož jedno bylo větší, štíhlejší a jeho bílá barva se dvěma modrými pruhy dávala jasně najevo, že jde o nový typ policejních stíhaček, které měly být rychlejší než všechna civilní vznášedla.
"Už jsi s tím někdy letěl?" zeptala jsem se Banna.
"Ne, nejsem pilot, doufal jsem, že to obstaráš ty."
"Nikdy jsem neviděla ty nové ovládací panely, ale nějak to ze země zvednu." Alespoň jsem v to doufala. Nemůže se to přece moc lišit od starších modelů. "Tak nastupovat."
Bann otevřel posuvný kryt a vešel dovnitř, za ním Corey a já.
Kdyby nevystřelil, ani bychom si nemuseli všimnout, že vešel do hangáru, ale o přední sklo stíhačky se odrazila neutronová střela. Vyšla ze zbraně hlídače, který se objevil ve dveřích a jelikož vznášedlo mělo dokonalou ochranu, odrazila se, aniž by sklo poškodila. Byli jsme v bezpečí, nicméně jsem nemohla dopustit, aby hlídač spustil poplach, celé Bannovy přípravy by byly zbytečné a my bychom byli pronásledováni. Udeřila jsem do ovladače a kryt se opět otevřel. Zamířila jsem, nabila laser a hlídač padl k zemi s prostřelenou hlavou.
Kryt se opět zavřel a já si sedla k ovládacím panelům. "Posaďte se, pánové, odlétáme."
Autor papája, 13.02.2013
Přečteno 419x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.5 | Facebook, Twitter