Nová Republika - příběh vzpoury (6/6)

papája Romány » Sci-fi

Když jsem otevřela oči, bylo všude kolem šero. Ale nebyla jsem v jeskyni, ležela jsem na podlaze policejního stíhacího vznášedla, které bylo přikryté listím, prostor osvětlovaly jen kontrolky na ovládacích panelech. Hlavu jsem měla podloženou měkkými balíčky lékařských utěrek a tampónů, které při pohybu nepříjemně šustily.

"Už jsi vzhůru?" Ten hlas jsem nedokázala okamžitě přiřadit k tváři, a tak jsem zvedla hlavu a podívala se za sebe. Seděl tam Bann, opřený o stěnu a vypadal tak… jako já jsem se cítila. "Prý jsme měli podobný problém," osvětlil mi a já si všimla, že má holé ruce. Podívala jsem se na své ruce, ale ani já rukavici neměla. "Má ji doktorka Witersnová," odpověděl na mou otázku, aniž by musel číst myšlenky. "Říkala, že ji my blázni nedostaneme do rukou dřív, než se nám mozky nevrátí do normálu," pousmál se, "což se u mě už nestane, ale ty budeš v pořádku, poprvé je to vždycky trochu šok."

"Už si to nikdy na ruku nevezmu," zamumlala jsem a posadila se. Hlava mi třeštila, jako bych v ní měla střepy. "Připadám si, jako bych měla pořádnou kocovinu."

Dveřní kryt se otevřel a dovnitř vešla doktorka Witersnová s Finou.

"Kde je Allan?" vyhrkla jsem otázku dřív, než si vůbec stačily všimnout, že jsem vzhůru.

Doktorka se usmála. "Je v pořádku a spí. Sice mu bude chvíli trvat, než se zase dostane do formy, ale už když na chvíli otevřel oči, ptal se po tobě. Prý jsi s ním mluvila a donutila ho ještě vydržet."

Ze srdce mi spadl obrovský kámen. "Snažila jsem se o to, ale v jednu chvíli jsem si vážně myslela, že jsem všechno podělala a že už se odtamtud nedokážu dostat," přiznala jsem. "Můžu ho vidět?"

"Jestli se na to cítíš…" Doktorka mi pomohla na nohy a spolu s Finou mě odtáhli do druhého vznášedla, přeměněného na provizorní jednotku intenzivní péče. Všechny ty obrazovky a robot, který je ovládal. Corey stál za robotem a něco zaznamenával do přenosného počítače. A na skládacím lehátku ležel Allan, vypadal… živě, jen obvázaný hrudník, hadičky v nose a výživa zavedená do ruky svědčily o tom, co se tu odehrálo. Ani krevní transfůzi už nepotřeboval, doktoři odvedli opravdu zázračný výkon.

Doktorka mě posadila na stoličku vedle lůžka. Chytila jsem Allana za ruku a pevně ji stiskla. K mé radosti se pohnul. Pootočil hlavu, otevřel oči, a když se mu podařilo zaostřit, podíval se na mě svýma hřejivýma hnědýma očima, které jsem tak toužila vidět, protože kolikrát to byl jen jeho vřelý pohled, který mi v životě dodával odvahu, nic jiného jsme neměli. Po tvářích mi začaly téct slzy, které jsem v sobě tak dlouho držela, a teď nešly zastavit.

"Estello…" oslovil mě chraplavým hlasem, "proč pláčeš, když jsem na živu…"

Zasmála jsem se, ale slzy tekly dál.

"Byla jsi v mé hlavě, ukázala jsi mi, jaké šílenosti jsi kvůli mně podnikla… Coreymu jsi vyhrožovala, že ho zabiješ, když nepůjde s tebou…"

"To je pravda," přitakal Corey od počítače, "naštěstí jsem šel."

"Strašně jsi riskovala," pokračoval Allan a bylo vidět, že mluvení mu dělá velké potíže.

"Nemohla jsem jim dovolit, aby mě od tebe rozdělili," obhajovala jsem se, ale Allan se usmál: "Samozřejmě, teď už není cesty zpět pro nikoho z nás, ale já ti děkuju za všechno, sestřičko." Zachvěla jsem se. Takhle mi řekl snad jen jednou v životě a nebyla jsem na takové oslovení zvyklá, ale líbilo se mi to.

"Udělal bys pro mě to samé," ujistila jsem ho.

"To ano," vydechl napůl ve spánku, "všechno bude fajn." Na víc mu zatím síla nestačila a opět usnul.

Byla jsem roztřesená, šťastná a unavená. Museli jsme ale jednat, protože jsme na tomto místě strávili až příliš času. Sbalili jsme věci, zahladili stopy a ve dvou vznášedlech jsme opustily tropický ostrov. Příští cíl, který se měl stát naším útočištěm, bylo vnitrozemí afrického kontinentu, protože (jak řekl Derek) je to místo na křižovatce mezi hlavními městy, přesto tudy nevedou žádné letecké trasy. Pod svícnem je největší tma a bude trvat, než někoho napadne pátrat sobě přímo pod nosem. Tak budeme mít čas na vzpamatování se, uzdravení a přemýšlení o tom, co bude dál.

Nás sedm si podepsalo svůj osud, už když jsme porušili hlavní zákon Nové republiky: Budeš věrný republice, nezpochybníš její zákony. Teď jsme byli hledaní a odsouzení na smrt. Přesto to byl jediný způsob, jak být svobodný, jak žít a možná v budoucnu zbavit republiku Rady Sedmi, aby nebyl svět rozdělen lidi na žijící v blahobytu a svázané zákony a na ty, co jsou svobodní, ale trpí následky válek, nedostatkem léků a jídla. Byla to zajímavá představa, pro mě v tento okamžik nedosažitelná, přesto se k ní schylovalo víc a víc a jakou v ní budeme hrát roli, to ukáže až budoucnost.