Zabíj na dobrou noc! 1.Kapitola

Anotace: Krátký úryvek z Sci-fi povídky...

Klidná a chladná noc. Téměř bezvětří. V ulici mezi výškovými domy vládne ticho a zápach, se kterým se nemůže srovnávat ani zápach z neudržovaných veřejných WC. V uličkách si bezdomovci nechávají zdát své bloudivé sny pod provlhlými a prohnilými kartóny od krabic. Do ohlušujícího ticha, které bylo sem tam rušeno houkáním sanitek někde z druhého konce města, se vmísil zvuk přibližujících a hlasitě klapajících podpatků.
Ty, jak se na světle pouliční lampy ukázalo, patřili mladé dívce. Víc jak dvacet let bych jí netipoval. Měla dlouhé tmavé vlasy sahajíc do půli zad, červenou, lehkou vestu (upnutou na těch správných místech tak, aby vynikli dívčiny přednosti), bílou minisukni a černé kozačky, z lesknoucí se kůže. Obličej byl spíše dětský ale i tak z něj vyzařovala dospělost a výraz arogance.
Po noční oponě kráčela svědomitě a rázně. Už od pohledu do její tváře a na její lehkou promiskuitu bylo jasné, že je to jedna z těch, které když ukážete stodolarovku, tak už se válí u vás v posteli ani nevíte jak. Nejsem člověk, co odsuzuje povahu lidí jen podle vizáže. Když ale nějakou dobu pobýváte ve velkoměstě, tak jako já, všimnete si, že zde se lidé chovají tak jak se tváří a oblékají. I tak si myslí, že mistry v přetvářkách jsou bezdomovci. Jejich oděv a celkový vzhled vám pouze odhalí, že tento člověk zanedbává osobní hygienu a že si vypere jednou tak za dva roky. Přes zarostlé a ušmudlané tváře vám však jeho charakter uniká.
Dívčiny hlasité podpatky ubrali na rychlosti a ráznosti, když si všimla temné postavy, která se opírala o cihlovou zeď domu. Celou tuto scénu jsem pozoroval ze střechy jedné budovy, která stála přes silnici. Postava stála mimo dosah kužele světla z lampy, proto byl vidět jen její hrubý obrys. Ve vzduchu zavanul prudký zápach, jehož zdroj jsem odhadoval na mrtvou kočku. Dívka se lehce chvěla zimou. Aby ukázala, že se ničeho nebojí, stoupla si s mírně rozkročenýma nohama před neznámého a provokativním hlasem řekla:
„Mmm, Pan Tajemný. Co kdybys šel sem na světlo a trochu se mi ukázal? Mohl by jsi zažít krásnou a dlouhou noc.“
Přišlo mi, jako kdyby si dívka hrála na kočku, která se snaží vylákat zalezlou myš z díry ven. Na pána tajemného to ale zřejmě zapůsobilo, protože vystoupil ze svého stínového úkrytu a ukázal se dívce na světle pouliční lampy. Vlastně jen ukázal svoji šusťákovou bundu s kapucí, kterou měl samozřejmě přes hlavu tak, aby mu nebylo vidět do obličeje a tmavé ošoupané džíny. Procházel pomalu okolo dívky, bez jediného slova a prohlížel si jí. Najednou vytáhnul nůž z kapsy a pomalým pohybem jím zamával před dívčiným obličejem, jako by tím chtěl říci – Vytáhl jsem nůž tak začni hystericky křičet a utíkat.
Dívka však najednou rychle vymrštila ruku a muži vyrazila nůž z rukou. Ten než se vzpamatoval, co se stalo, už schytal jednu ránu na solár a druhou přímo do tváře. Byla to neuvěřitelná rychlost, kterou se snad ani normální člověk pohybovat nemůže. Poté dívka vzala muže levačkou v rozkroku a pravačkou za rameno, zdvihla jej nad hlavu a vší silou ho hodila na cihlovou zeď. Zakřupání zlámaných kostí bylo slyšet až ke mně. Muž ležel na zemi a ani se nehnul. Dívka stála nad ním a asi tak patnáct sekund se dívala na něj. Poté prudce otočila hlavu a podívala se přímo na mě.
„A sakra!“ – Procedil jsem mezi tuby, ale to už se rozbíhala po požárním schodišti, přímo nahoru za mnou. Nevěděl jsem, kam utéct. Okolní budovy byli na doskok z té mé daleko a požární schodiště byla moje jediná cesta nahoru i dolu. Mé nohy se rozběhly k druhému konci budovy, když tu najednou zakoply o nešikovně natažené dráty od elektrické skříně. Dopad byl tvrdý a bolestivý. Hlavou jsem totiž narazil do betonového rantlu od střechy. Naštěstí jsem dopadl tak, že jsem zůstal na střeše a nespadl dolů na ulici. Hlava se mi motala a já se nemohl zvednout. Podařilo se mi překulit na záda. Cítil jsem, jak mi po čele a tváří stéká horká krev. Obraz před očima se mi začal rozmazávat. Poslední co jsem viděl, byla matně přibližující se postava v červené vestě a pak už byla jen tma.

***

Bolest! Nesnesitelná bolest hlavy mě probrala ze tmy. Otevřel jsem oči. Nade mnou vysela stará žárovka na černém drátě, který vylézal z popraskané a plesnivé zdi. Rukou jsem si sáhl na bolestivou hlavu, abych se ujistil, jestli jí tam opravdu ještě mám. Moje ruce nahmátli obvaz, který hlavu objímal a možná i držel pohromadě. Potom jsem ucítil, že ležím na posteli, která má matraci vycpanou tlející slámou. Poznal jsem jí podle zápachu a taky podle toho, že mě pěkně píchala do zad. Mírně jsem pootočil hlavu, odkud byli slyšet hlasy. Hlasy se mi v hlavě rozhlučňovaly do ozvěny a překrývaly je další hlasy z jiných úst. Srozumitelně jsem zaslechl jen krátký dialog.
„Proč jsi ho sem brala? Vždyť po nás pasou všichni možní a ty ho sem dotáhneš a ještě po Jánovi chceš, aby ho ošetřil?“ – Tento hlas patřil muži. Měl ruský přízvuk, který mě řezal do uší. Zněl trochu naštvaně.
„A co jsem měla podle tebe dělat? Nechat ho tam aby se probral a vykecal všude to, co viděl? Nebo ho dokonce zabít?“ – Tento hlas mi byl povědomý. Určitě patřil té červeno-vesťačce.
„No, to ti dělá snad problém? Jednoho rozmázneš o zeď a druhýho vola co si rozrazí hlavu nemůžeš dorazit?“ Vyštěkával rusák.
„Promiň Koljo! Ale uvědom si, že já bezdůvodně lidi nezabíjím. Navíc, toho hajzla co na mě vytáhl kudlu, tak po něm jsme šli už dlouho a zasloužil si to. Víš moc dobře, kolik lidí jen on sám zabil. Ale to ty neoceníš! Vidíš jen chyby nic jinýho!“
„Víš moc dobře, že podle pravidel jsi ho měla…“
Potom už se mi zase všechno začalo ztrácet v hluku ozvěn a já znovu upadl do hluboké tmy.

***

Další probuzení pro mě bylo méně bolestivé. Tentokrát jsem se ale probudil v jiné místnosti. Stěny byli krásně bílé, neoprýskané a ve vzduchu byla cítit skořice a jablko. Pokusil jsem si sednout, jenže mě nějaké ruce stáhly zase zpět na postel. Ani nevím, odkud se tu vzali, ale byli hebké, na pohled něžné a také pěkně silné.
„Uf!“ Vydal jsem ze sebe, když jsem sebou mrštil zpět na matraci. Ruce mě drželi za ramena a nad hlavou se mi zjevil obličej dívky. Byla to červeno-vesťačka.
„Jak se cítíš?“ Řekla s kamenným výrazem v obličeji.
„Je- je mi lépe.“ Zakrákoral jsem.
„Co jsi na té střeše dělal?“ Nasadila ještě kamennější výraz než před tím.
„Proč bych se ti měl svěřovat?“ Odsekl jsem, což normálně nedělám, ale chtěl jsem si trochu zahrát na drsňáka. Pak jsem si vzpomněl, co to děvče, které mě drží přišpendleného za ramena k matraci, dokázalo udělat s tím chlapem, který na ni vytáhl nůž.
„Možná proto, že jsem ti tak trochu zachránila život?“
„Zachránila život? Zajímalo by mě, co bys dělala, kdybych tak nešikovně nezakopl a nerozrazil si hlavu o rantl.“ Cukl jsem sebou a chtěl se vymanit z jejího přišpendlení. Nepovedlo se a tlak na ramena zesílil, až se mi chtělo vykřiknout bolestí.
„To nechtěj vědět.“ Odpověděla a šibalsky se pousmála, až mi z toho přeběhl mráz po celém těle.
V tom jsem zaslechl jak v místnosti vrzli plechové dveře a cítil, jak se prohnal průvan.
„Terezo, máš si přestat hrát a jít k Erikovi. Hned!“ Ten hlas patřil dívce, která se schovávala za pootevřenými dveřmi.
„Jo, už jdu!“ Odsekla červeno-vesťačka. Jen co to dořekla, dveře s bouchnutím zapadli.
Opět obrátila obličej ke mně a přísným hlasem mi řekla.
„Ty, zůstaneš tady! Pokud se jen pokusíš tuto místnost opustit, zemřeš!“ Pustila mi ramena a já se mohl pomalu posadit a rozhlídnout se po místnosti. Byla to čtvercová místnost asi pět krát pět metrů. Naproti posteli byl stůl, který byl vprostřed místnosti. Hned za ním, směrem od postele, byli masivní plechové dveře. Asi metr a půl od levé hrany stolu byla velká skříň, zabírající celou pluchu pěti metrové stěny. Po pravé straně od stolu byl dveřní rám, za kterým byla další místnost ale ponořená celá do tmy. Nad postelí byla police, na které bylo asi 15 vonných svíček.
„V té druhé místnosti“– ukázala na tmavý rám dveří – „ je koupelna. Pokud máš žízeň, napij se z kohoutku. Měl by jsi se i osprchovat. V pravém rohu koupelny jsou ručníky a čisté erární prádlo. Jo a teď nejede elektrika, takže teče ledová voda. Hlavně sebou tady někde nemázni o zem. Nebaví mě tě pořád zvedat slečinko! A opakuji ti, jedou se dotkneš těch plechových dveří a seš mrtvej jasný?“ Ta poslední věta byla pronesena takovou důraznou intonací, že jsem se nezmohl na nic jiného než jen přikývnout.

KONEC 1.KAPITOLY