Píseň přežití-4

Anotace: Druhá šance někdy dokáže všechno změnit. I když už nejste člověkem...

Sbírka: Píseň přežití

Kapitola 4- Z popela povstal…

Svět se smrsknul na občasné bílé světlo v jeho očích, hučení ventilace a pohybu hadiček. Necítil nic. Agónie zmizela před dlouhou dobou. Vznášel se v jakémsi podivném oparu. Musel mít v sobě spoustu utišujících léků.
Pořád dokola se snažil zopakovat události, jež ho dostaly do tohoto stavu. Pád transportéru, plameny všude kolem něj, umírající Karina. Černý voják stojící nad ním. Vše se mu slilo do jednoho nepřehledného obrazu.
Procitl.
Zhluboka zalapal po dechu.
„Už se probouzí,“ uslyšel nad sebou. „To je on?“
Zamrkal.
Nad ním se skláněl onen bojovník v černé zbroji, jejž mu říkali Šéfe. Nyní měl však sundanou helmu a James matně viděl jeho bílé vlasy. Vedle něj stál nějaký muž v uniformě flotily a výložkami majora.
„Ano,“ odpověděl Šéf.
„Nevypadá zrovna dobře,“ podotkl druhý. „Je ve stavu, kdy má jistý civil. Proč mě sem k němu táhneš?“
„Protože je to ideální kandidát.“
„Na co?“ zeptal se major.
„Na jednoho z nás.“
Ta slova zvonila Jamesovi v hlavě velmi dlouho. Přeslechl jejich další debatu. Nakonec major někam odešel se slovy: „Dělej, jak myslíš. Nebudu ti v tom bránit.“
Když přišel k sobě tak, aby mohl mluvit, Šéf u něj seděl a hleděl na něj. Jeho tvář byla zvrásněná a pohublá. Vypadal unaveně.
„Co jste tím myslel?“ vykašlal ze sebe James. Hlas měl nepřirozený. V krku ho pálilo a on umíral bolestí při každém slově.
„Nebudu ti lhát,“ začal Šéf a naklonil se k němu blíž. „Umíráš, a i když se z toho dostaneš, už nikdy pravděpodobně nebudeš moci normálně chodit. Máš poškozenou nervovou soustavu. Je pravda, že lékařství dneska dokáže divy, ale tohle bohužel nejde zařídit pro vojáka, který míří do civilu. A ty do civilu jdeš. Nikdy se nepodíváš do boje a do konce života budeš sedět někde v křesle a doufat, že bude bojovat za tebe někdo jinej. Je tu ovšem ještě jedna možnost.“
Šéf nechal ta slova vyset ve vzduchu a čekal, až James řekne: „Jaká?“
„Stát se jedním z nás,“ řekl Šéf a počkal, až si to přebere. „A vrátit jim to. Za sebe, za tvoji přítelkyni, která ti umřela v náručí a za ty ostatní, jenž zemřeli díky nim. Narovinu ti říkám… nebude to plnohodnotný život. Vzhledem k tvým zraněním ti nahradí končetiny protézami a navléknou tě do nanoobleku pokrývajícím celé tělo. My máme jen část a navíc si ho můžeme sundat. Ty v něm zůstaneš navždy. Navždy budeš spíš strojem, než člověkem, ale nebude ti na bojišti rovno. Viděl jsi nás v akci a víš, že oproti normálním lidem jsme silnější a rychlejší. Navíc nás nesloží jedna kulka. Mně jeden v týmu chybí už roky a ty jsi ideální kandidát. Kdyby projekt fungoval, mohl jsi jím být už v akademii, jak jsem koukal na tvé výsledky. Nechám ti čas na rozmyšlenou a zítra se tu zastavím. Rozhodni se, jak uznáš za vhodné.“
Šéf vstal, uklidil židli a dal se na odchod.
James zavřel oči. Před očima se mu míhaly všechny tváře těch, kteří zemřeli. Přátel, nadřízených, Kariny. Vzpomněl si na její hebké tělo, když ho hladil noc před útokem a na to, jak vypadala v transportéru. Hněv v něm narůstal. Věděl, že Šéf má pravdu o tom, jak skončí. Válka pro něj jako člověka skončila. Vrátí se domů, k rodičům a už nikdy nevyleze z domu. Bude z něj invalida, jež může vidět, jak jeho civilizace skončí. Nebo to mohl zvrátit?
„Šéfe,“ zachroptěl.
Otočil se ode dveří, čekaje další slova.
„Ano?“
„Jdu do toho…“
Šéf neodpověděl. Jen se usmál.

XXX

Druhý den ráno pro něj přišli.
Přeložili jej na pojízdné lůžko a pak ho dlouhou dobu převáželi chodbami až do hangáru. Připadal si jako náklad i když kolem něj pořád byli minimálně dva medici. Cestu si pamatoval matně, neustále usínal nebo zavíral oči kvůli jasnému světlu na chodbách, což byla obrovská změna oproti lehkému přítmí v pokoji.
Převezli ho na jinou loď. Cestu transportérem více méně prospal, takže nevěděl, jak dlouho trvala. Probralo ho až poklepání na rameno. Starý doktor s vrásčitou tváří, drobnou bradkou a velkými brýlemi.
„Vnímáte mě?“
James lehce kývl hlavou na souhlas.
„Takže chcete se stát Terminátorem, je vám jasné, do čeho jdete? Prý jste byl informován.“
James opět lehce přikývl. Nějak už neměl sílu mluvit.
„Je na čase se do toho pustit,“ začal doktor. „Nyní vás instruuji, o co vlastně půjde. Nejprve musíte získat výšku a svalovou hmotu, aby vám zbroj padla. Tudíž do vás pustíme růstové hormony a uložíme na týden k ledu. Normálně by nám to trvalo měsíc, ale máme pouze tři týdny, abychom vás dostali do bojeschopného stavu. Zkrátili nám dobu na necelou třetinu, než se flotila přeskupí a zamíří ke Svatyni. Zatím jasné?“
Tentokrát James už pouze mrkl na souhlas. Byl vyčerpanější a vyčerpanější. Doktor však pokračoval.
„Během toho to týdne budete v hlubokém spánku. Během spánku vám pustíme do mozku výcvikový program, který absolvuje každý terminátor. Navíc vám vyléčíme všechna zranění a nahradíme rozdrcené nohy a ruce robotickými. Původně jsem je chtěl nechat, ale poškození jsou natolik vážná, že s nimi nejde už nic dělat. Druhý týden se obvykle provádí již při vědomí, ale vy budete ještě spát. Jelikož většina vašich orgánů nefunguje a žijete jen díky přístrojům. Až se proberete, budete natrvalo umístěn v nanoobleku pokrývajícím celé vaše tělo, nikoliv jen trup. Díky tomu vám dáme několik vylepšení, co obyčejný terminátor nemá. Třetí týden s vámi proberu, až vás vzbudíme. Pořád chcete do toho jít?“
James zmobilizoval všechny zbývající síly v jeho zničeném a zlomeném těle k jedné jediné věci. Otevřel ústa a lehce zachraptěl: „Ano.“

XXX

Usnul a probral se uprostřed cvičiště na nástupu. Stál uprostřed nástupu vojínů a poslouchal řvaní výcvikového seržanta, který je instruoval o dnešním úkolu. Pak je poslal běhat. Běžel několik kilometrů plnou rychlostí a nepřipadal si unavený. Za ten den naběhal snad třicet kilometrů, ale necítil žádnou únavu. To bylo jen dobře, protože přes noc měli výcvik boje v lese. Vše pro něj bylo takové zvláštní, jakoby se na svět díval skrze zamlžené sklo.
Cítil, jak mu zkušenosti vlézají pod kůži, jakoby je do něj někdo nahrával. Absolvoval několik desítek kurzů od základního výcviku po létání se stíhačkou.
Jak to všechno rychle začalo, tak rychle to i skončilo. Najednou ho cosi donutilo zavřít oči, a když je otevřel, základna byla pryč a jediné, co slyšel, bylo pípání přístrojů.
Baterka mu posvítila do očí a on jen zamrkal. Všechno bylo najednou strašně jasné a zářivé. Okamžitě zavřel oči.
„Vypadá to, že má nastavenou citlivost příliš vysoko,“ řekl nějaký hlas.
Najednou vše potemnělo, a když oči otevřel znovu, viděl normálně.
„Lepší?“
„Ano,“ odpověděl. Jeho hlas zněl nyní nepřirozeně. Strojově.
„Dobře,“ usmál se lékař nad ním. „Teď vám uvolníme popruhy. Zkuste se posadit.“
Cosi zacvakalo a on se zvedl. Šlo to zlehka. Pak ustrnul překvapením. Celé jeho tělo bylo pokryto černým oděvem, jež obkresloval všechny jeho svaly na rukou a nohou. Trup měl od rozkroku po krk v pevném stříbrno-černém krunýři. Nejvíce ho překvapily jeho ruce. Robotické a tenké. V podstatě vypadaly jako šedivá kostra. Dal je k sobě. Cítil jakýsi dotek, ale necítil jaký. Byl chladný, bez života.
Rozklepal se zděšením. Rozdrkotal zuby a nemohl se zklidnit.
„Klid!“ chytil ho lékař za rameno. „To je v pořádku, za pár okamžiků vám bude lépe.“
Vytáhl injekční stříkačku a píchl mu ji do krku. Třes během několika vteřin ustal.
„Díky,“ odpověděl James.
„Jak se cítíte?“
James se pokusil pohnout nohama. Reagovaly tak, jako dříve. Opatrně je shodil z lůžka.
„Výborně. Teď se pomalu zkuste postavit. Kdybyste měl závrať, okamžitě řekněte.“
Robotická chodidla v nanoobleku se dotkla podlahy. Ucítil jemný dotek. Přitlačil a přenesl všechnu svoji váhu na nohy. V klidu se postavil a narovnal. V tu chvíli ho do čela něco udeřilo. Zakolísal a chytil se za hlavu.
„Vy idioti!“ zařval postarší doktor stojící v pozadí. „Já vám řekl, že tu lampu máte dát stranou!“
Jeden z asistentů okamžitě přiběhl a lampu odsunul. Dva další se vedle Jamese postavili a pevně ho chytli, aby neupadl. Ustál to však bez problémů. Lehce se chytil za bolavé místo na hlavě a promnul si ho. Robotická ruka byla studená, nepřirozená.
„V pořádku?“ zeptal se lékař.
„Ano.“
„Výborně!“ usmál se. „Teď se zkuste projít po místnosti.“
James udělal několik váhavých kroků. Přešel místnost tam i zpět. Po pár okamžicích si zvykl. Cítil se skvěle. Doktor ho chvíli pozoroval, jak kráčí na svých robotických chodidlech. Pak mu pokynul rukou, aby jej následoval: „Pojďte za mnou, dáme vás do kupy.“
Tím do kupy myslel, že ho připojí nejprve na běžící pás a donutí ho běžet dvě hodiny v kuse na plný výkon. Pro Jamese to bylo zvláštní- necítil únavu. Ani když zvedal dvojici padesátikilových činek, ani při dřepech s dvě stě kilogramy na zádech.
Při tom všem ho začal uvnitř hlavy hlodat červíček podezření. Už není člověk, a nikdy jím znovu nebude. Bude pouze stroj ve válce. V duchu se mu chtělo nadávat, ječet, proč to udělal, ale pak si vybavil Karinu, když zemřela. To spálené torzo bez života v jeho přelámaných rukách. Vlasy přiškvařené k lebce a místo očí dvojici uhlíků.
„Jak to jde?“ vyrušil ho z myšlenek příchozí.
„Skvěle,“ odpověděl za Jamese Doktor. „Za týden je plně připraven a vybaven.“
Tím příchozím byl Šéf. Bez černého obleku, pouze ve větší uniformě vypadal jinak. Více… lidsky. I když to byl obří člověk, jenž se sotva vešel do dveří. James vypadal nyní stejně. Musel si na to zvyknout.
„Aspoň nějaké dobré zprávy,“ povzdechl si Šéf. „Přišel jsem vám ho sebrat, protože s ním potřebuji mluvit.“
„Dobrá, odpojte ho.“
Po tomto rozkazu se k Jamesovi přiřítili tři technici, kteří doposud stáli opodál. Odpojili dráty vedoucí z jeho hrudníku k počítačům a pomohli mu z multipressu.
James vstal a společně se Šéfem odešli na chodbu. Vydali se na záď lodi do ubikací, nebo to si alespoň myslel.
„Jak se cítíš?“ zeptal se ho Šéf.
S odpovědí nespěchal. Prohlédl svoje robotické ruce, nohy a krunýř na hrudníku. Chvíli přemýšlel, co má říci. Ani civění do šedé stěny při cestě nepomohlo.
„Bylo líp,“ řekl po chvíli.
„Vzdáleně tuším, jak se cítíš. Jsi naštvaný kvůli své přítelkyni že? Obrať ten hněv proti těm hajzlům, co to udělali, až se zase dostaneš do boje. Což nebude zas za tak dlouho.“
„Kam to teď vlastně jdeme?“ zeptal se James.
„Představit tě ostatním,“ usmál se na něj Šéf, ale jeho úsměv rychle opadnul. „A dát ti nalejvárnu o nadcházející operaci.“
„Letíme na Svatyni? Budeme ji bránit?“
„Spíš znovu dobývat,“ odpověděl Šéf temně. „Kagertové už jsou tam.“
„Kagertové?“ zarazil se James. „Jak už jsou tam?“
„Před třemi dny jsme dostali zprávu z velitelství na Svatyni,“ začal Šéf. „Vzali je útokem před pěti dny. Zatím jen průzkumná síla, podle těch počtů, ale i tak jim dávají zabrat. Flotila se naštěstí z devadesáti procent stáhla. Zbytek se dovíš na brífinku.“
Došli k ubikacím. Šéf lehce zaklepal. Otevřel dveře a nakoukl. Jen na někoho za dveřmi kývl hlavou a znovu je přivřel. Šoupl Jamese před sebe.
„Běž, neboj.“
S těmito slovy otevřel dveře a šoupl jej dovnitř. Uvnitř ubikací vybavené šesti postelemi seděla čtveřice terminátorů v pouze v kalhotách a nanooblecích. Ti ho uvítali zběsilým potleskem.
Blonďák sedící uprostřed vstal a podal mu ruku: „Vítej mezi námi, chlapče.“
„Tak tohle je Hezoun,“ řekl Šéf. „Jinak, svalnatej černoch je Bouchač, holohlavej týpek s kamenným výrazem Rus a támhleten černovlasej pošuk je Tichošlápek. Nenech se zmást, v boji o něm nevíš, ale tady na ubikacích chrápe, jak kdybys řezal železo flexou.“
„Ha ha ha…“ zavrčel Tichošlápek v odpověď.
Šéf ho poplácal po zádech. „Vzhledem k tomu, že jsi mezi námi nový, tak ti všechno vysvětlíme. Neboj, tady tě žádná buzerace vyšší šarže nečeká. Tady jsme všichni bratři. Najíme se, ne?“
„Já můžu jíst?“ zeptal se James a to vyvolalo salvu smíchu.
„Ovšemže,“ řekl až do teď mlčící Bouchač. „Tvůj oblek všechno recykluje. Navíc jídlo ti dá energii navíc. Takže se neboj najíst. Ten oblek má výhodu v tom, že prostě neztloustneš.“
Rus mu podal papírový sáček s jídlem. James se posadil na nabídnutou židli a otevřel jej. Byl tam obyčejný vojenský hamburger a celofánový váček se sladkým nápojem.
„Díky,“ odpověděl James a s chutí se pustil do jídla. V žaludku mu zakručelo, což byl pro něj příjemný lidský pocit oproti předchozím chvílím.
„V klidu se najez,“ posadil se na postel vedle něj Šéf. „Brífink počká. Teď probereme to ostatní.“
„Co ostatní?“
„Ve výcvikovém simulátoru tě naučili, jak se chovat na bojišti, ale ne jak žít s tímhle břemenem. Od toho jsme tu my. Narovinu ti říkám, už nejsi člověkem a nikdy jím znovu nebudeš. Budeš se muset tomu přizpůsobit. Zvyknout si. V tom ti pomůžeme, to se neboj. Jen si pamatuj, i když máš zbroj a různá vylepšení, pořád seš z části člověk. To znamená, že jsi pořád smrtelný, i když máš tuhej kořínek. Rozumíš mně?“
„Naprosto,“ dojedl James. „Co bude teď?“
„Teď? Teď ti vymyslíme přezdívku. Co vy na to, pánové? Nějaké návrhy?“
„Šestka!“ ozval se Bouchač.
„Švestka!“ zasmál se Hezoun.
„Benjamínek,“ prohlásil Tichošlápek.
„No tak pánové,“ okřikl je Šéf. „Něco normálního, ne?“
„Co třeba Fénix?“ řekl chladně dosud mlčící Rus.
„Cože?!?“ otočili se všichni na Rusa.
„Šéf ho vytáhl z hořícího vraku,“ vysvětlil. „Nebyl z něj nic jinýho než ohořelej škvarek, co sotva dýchal. Teď tu před námi sedí a v klidu jí. A co navíc, za pár dní půjde do boje a pomstí se. Dá se říci, že je jak bájnej pták Fénix. Z popela povstal.“
„To se mi líbí,“ usmál se Šéf. „Co ty na to?“
James se usmál a přikývl. Úsměv to byl poněkud křečovitý, ale musel uznat, že pojmenování bylo trefné.
Kdosi zaklepal. Vešel nějaký postarší major.
„Šéfe?“ prohlédl si je všechny a pohledem spočinul na Jamesovi. „Je připraven? Můžete na brífink.“
„Ano, můžeme,“ odpověděl Šéf. „Pojď, Fénixi, máme práci.“
Všichni vstali a šli za majorem. James očekával, že se projdou po půlce lodi, ale ve skutečnosti přešli jen chodbu do brífinkové místnosti. Chvíli počkali, než předchozí skupina terminátorů opustí místnost a pak vstoupili.
Asistentky roznesly ke stolkům tácky s kávou a oni se k nim posadili. U pultíku před obří obrazovkou také jeden zanechali. Všichni se klidně posadili. Jamesovi přišla židle nyní poněkud malá, ale vešel se. Jak tak koukal, nebyl jediný. Usrkl z kávy a dolil mléko.
K pultíku přišel onen major s postarším admirálem. Oba byli vojáci tělem i duší už od pohledu. Ošlehané tváře, ostré rysy, jen major měl menší pivní břuch. Nicméně, nepochyboval o jeho kondici.
„Pánové,“ začal admirál, podle jmenovky Koroljev, „to, co zde nyní uvidíte, je přísně tajné. Nyní vám řeknu, co se děje na Svatyni a co bude vaším cílem.“
Šéf si lehce odfrkl, jakoby to slyšel už mnohokrát.
„Těsně po McAuliffu se nepřátelská flotila ztratila. Čítala zhruba pětici velkých bitevních lodí a zhruba dvě stovky stíhačů. Zatímco jsme byli zaměstnáni likvidováním jejich sil, co po sobě zanechali, očividně počkali na posily a před týdnem se ukázali- u Svatyně. Už jich nebylo jen pět, nýbrž na dvě stovky velkých plavidel a přilétají další. Ukázalo se, že tyto křižníky jsou ten nejmenší problém. Přitáhli několik plavidel, které se rozdělily na menší kousky a ty se zabořily do kůry planety. Z těch vylezli ti tvorové a začínají hloubit jeden tunel za druhým, aby se dostali bez problémů a nepozorovaně po celé planetě. Vědí, že je tam centrum naší moci a vojenské síly a proto to nevzdávají. Proto se za týden setkáme s flotilou, jež se chystá na protiútok. Většina lodí jsou lodě z doků na Svatyni. Jediná dobrá zpráva- 95% flotily stihlo včas ustoupit díky systému včasného varování.“
No, aspoň něco, pomyslel si James.
Monitor za admirálem zablikal a zobrazil jednoho z těch tvorů. Vysoký, mohutný s šupinovitou kůží, žlutýma očima a ostrými dlouhými zuby.
„Nyní vás seznámím se všemi našimi poznatky o Kagertech.“
James to nemohl vydržet a přihlásil se: „Proč jim říkáme zrovna Kagertové?“
„Čekal jsem, kdo se zeptá… Důvod je jednoduchý. Po prvním útoku jsme prolezli veškeré naše záznamy, zdali se něco takového už nestalo. Byli jsme úspěšní. Zhruba před čtyřmi sty lety se několik okrajových kolonií dostalo do bojů s nepřáteli, kteří údajně vypadali tak, jak ti, co nás berou útokem teď. Tehdy to byl lehký příhraniční konflikt, který stál zhruba dva tisíce životů, a nepřátelé se stáhli. Od té doby tomu nikdo nevěnoval pozornost. V záznamech se o nich zmiňovali jako o „Kagertech,“ takže tímto vznikl jejich název.“
„Děkuji.“
„Nyní budu pokračovat,“ řekl admirál. „Tomuto říkáme Útočník. Jedná se o jejich základní jednotku a my se s nimi setkáváme nejčastěji. Mají naše obdoby útočných pušek a brokovnic. Zbraně mají vysokou průraznost, ale relativně malou přesnost a u brokovnic velký rozptyl a velmi malý dostřel. Jsou vždy ve skupinách minimálně po pěti, obvykle po deseti, či dvaceti.“
Obrazovka na okamžik zhasla a poté ukázala více méně toho samého tvora, jen místo očí měl obrovské žluté brýle. Byl oblečen v jakýchsi povlávajících hadrech, které byly spíš kolem něj omotané, než oblečené jako normální oblečení.
„Tož tomu říkám dobré bulve,“ okomentoval to Tichošlápek.
„Toto je Odstřelovač. Má velkou odstřelovací pušku a dokáže se velice dobře skrývat. Navíc ta puška je velice přesná podle těch několika ukořistěných, jež jsme získali. Většinou operují samostatně nebo po dvou.“
Obrazovka opět pohasla. Rozsvítila se a zobrazila tvora, jež byl o poznání vyšší a mohutnější. Ruce měl snad metr po obvodu. Od pasu nahoru neměl žádné oblečení, jen hromadu jizev různě hlubokých a dlouhých.
„Tento dostal krycí jméno Brut. Je o čtvrtinu vyšší než ostatní. Většinou nese raketomet, nebo granátomet. Toto jsou více méně tři hlavní jednotky, se kterými se setkáváme. Jenže, je zde zřejmě spousta dalších druhů, navíc, jak jsme zjistili, Kagertové sbírají těla našich mrtvých a odvážejí je neznámo kam. Máme podezření, že je zkusí použít, proti nám.“
Admirál dopil svoji kávu a promnul si unavené tváře. Bylo na něm vidět, že tento brífink uvádí minimálně po šesté, či sedmé.
„Nyní k vašemu úkolu. Nejprve se přesunete na jednu z oblačných pevností v atmosféře planety. Odtamtud vás vrtulníky odvezou na místo výsadku. Tam se setkáte s pozemními jednotkami. Jedna jednotka vám obsadí přistávací zónu a poté vás instruuje o vašem úkolu. Budete pod velením pozemních vojsk, tudíž je budete poslouchat na slovo. Na rovinu říkám, nechci, aby se o mých speciálních jednotkách říkalo, že jsou banda pistolníků. Vyjádřil jsem se jasně?“
Celá jednotka souhlasně přikývla.
„Tímto končím,“ ukončil brífink admirál.
Chvíli panovalo ticho po tom, co admirál odešel. Všichni seděli jako zařezaní. Všem bylo jasné, že zatím prohrávají na celé čáře. Svatyně se stala takovým vojenským středobodem vesmíru, po devastaci vnitřních sektorů, kde nyní žilo minimum lidí. Svatyně, svět s třinácti miliardami obyvatel, skoro třetinou celkové lidské populace, byl nyní pod útokem a skomíral.
Šéf vstal. „Zajdu s Fénixem do zbrojnice a pak se uvidí.“
„Ano, pane,“ odpověděli všichni.
Ostatní se vrátili na ubikaci, zatímco on se Šéfem šel od zbrojnice. Tentokrát to byla delší cesta po lodi. Potkali jen několik členů posádky, ale podle výrazu bylo jasné, že vědí, jak na tom jsou. Naštvané, smířené, ale i vyděšené pohledy členů hovořili za vše. Morálka šla pod bod mrazu a potřebovali nějakou vzpruhu. A to rychle.
Zbrojnice vypadala větší, než ostatní místnosti, jež na této lodi navštívil. Ve třech řadách se zde nacházely zbraně všech druhů a velikostí. V přihrádkách pod nimi uložili příslušenství.
„Tak, tohle je začátek třetího týdne,“ vysvětlil Šéf. „Tady si vybereš výbavu a zbroj. Pak ti ji upravíme podle potřeb. Sice to neodpovídá vojenským standardům, ale když v tý kisně budeš trávit dvacet čtyři sedm, musíš to mít aspoň trochu pohodlný.“
James opět pouze přikývl. Poslední dobou už jen kýval, jelikož ho hlasivky zabolely při každém slově. Jinak mu bylo relativně dobře, až na chvilkový třas. Doktor mu řekl, že se jedná o postupné slaďování umělých orgánů s původními orgány a tělo se lehce brání. Neměl se však údajně čeho bát.
„Tak se do toho dáme, ne?“
Nejprve mu našli spodní část zbroje. Vybral si těžkou, pancéřovanou. I když si ji zkoušel, přišla mu lehká. Vnitřní polstrování se automaticky přizpůsobilo jeho stehnům.
Hned na to nastal čas na vrchní část. Opět pancéřovaný s mohutným hrudníkem a vestavěnými držáky na zádech pro zbraně a na bocích pro granáty a zásobníky.
Přilbu si vybral okamžitě. Ostatně, nebylo z čeho vybírat. Měl na výběr jen ze tří kousků. Drobné průzkumnické s průzory pro každé oko samostatně, střední útočníka s jednolitým průzorem a hrozivou velkou s dvojicí průzorů a různých úchytů navíc.
Vybral si tu prostřední. Nad průzorem měl jakýsi drobný pancéřový kšilt, jenž dokázal ochránit průzor před útoky z vrchu. Z určitého úhlu pouze, jinak kšilt byl krátký, ale k přilbě dokonale seděl.
Nyní nastal čas na zbraně. Díky úchytům mohl nést najednou tři zbraně. Krátkou na stehně, dlouhou v pouzdře na zádech a poslední v ruce. V případě nouze se dala druhá dlouhá zbraň uchytit také na záda, ale Šéf ho varoval, že úchyty při takovéto zátěži mají tendenci povolovat, zvláště při běhu.
Pistoli si vybral černou automatickou a přimontoval na ní tlumič. S klapnutím se zacvakla do pouzdra.
Následoval lehký kulomet, jež vypadal jako obří hranatá vrtačka s dlouhou hlavní.
Jako hlavní si vybral dlouhou útočnou pušku. Když měl možnost, vylepšil si ji k obrazu svému. Přidal tlumič, laserový zaměřovač a pak ji dlouho testoval na střelnici, aby mu plně vyhovovala. Dal si k ní bubnové zásobník na pětasedmdesát nábojů a další na čtyřicet si dal stranou, aby si je později poupravil.
Šéf mu se vším pomáhal. Radil mu, co a jak, dával užitečné tipy. James měl dojem, že se k němu chová, jako k synovi. Pečlivě vše vysvětloval a klidně něco i dvakrát za sebou vysvětlil. Když skončili, musel všechno ze sebe shodit a uložit do bedny. Tu zamkli a Šéf na ni napsal jeho přezdívku. Zaheslovali ji, a když odcházeli, Šéf se ho zeptal:
„Každý máme zbroj jinak barevnou. Můžu ti jí dát přestříkat, ať ji nemáš v khaki. Jaká to bude barva?“
„Temně rudá,“ odpověděl bez váhání.