Píseň přežití-6

Anotace: Oddělení od ostatních hledá druzstvo BZ cestu ven s podzemních kobek, jež nejsou tak úplně opuštěné. Publikováno také na Klilad.eu

Sbírka: Píseň přežití

Kapitola 6- Zahnáni do kouta

Jméno: Fénix
Jednotka: Terminátor
Označení operační skupiny: BZ (Banda Zmrdů)
Týmové číslo: 6
Čas od zahájení mise: 1:20

Výměna názorů:
Hned po zavření dveří na ně vojáci začali nahazovat vše v okolí. Stoly, židle a volné cihly. Já jsem přistál na protější stěně tak tvrdě, že mi vypadl kulomet z rukou. Hezounovy ruce se sevřely kolem okrajů zbroje u ramen. Několikrát se mnou praštil o zeď a já doufal, že to puška vydrží. Naštěstí bušil jen o ocelové pouzdro, v němž byla uchycená.
„Ty kreténe!“ řval vztekle. „Co sis kurva myslel do prdele!?! Si myslíš, že seš nějakej komiksák nebo co? Kurva, málem jsi nás všechny zabil!“
„On zabil Karinu!“ vyštěkl jsem vztekle.
„Tys neviděl, jak šly kulky?“ řekl Šéf klidně, než stačil Hezoun něco říci. „Až ti to dojde, tak nám ještě poděkuje.“
Nastalo hrobové ticho. Já v duchu přemítal, co tím myslel, přišlo mě divné, že ho ani jedna kulka netrefila, ale připisoval jsem to své nešikovnosti, než nějaké technologii.
„Jen jsem ho netrefil,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Možná,“ připustil. „Ale příště takhle neblbni. Holt budem na tebe dávat pozor.“
Hezoun mě pomohl na nohy:
„Jestli chceš umřít kvůli nějaký svý podložce do postele, tak fajn, ale my ostatní tu zařvat nechcem.“
„Nebyla to nějaká moje podložka!“
„No, možná jste se chtěli vzít, ale na tom nezáleží… Pustila by tě k vodě! Ženský jsou neuvěřitelný mrchy!“
V tu chvíli moje pěst mířila přímo na Hezounův obličej. Bouchač stál naneštěstí za mnou a stihl chytit mou ruku.
„Nechte toho!“ zavrčel Šéf. „A radši vymyslete, jak se odsud dostat.“
„Rozkaz!“ řekli jsme jednohlasně.
Zpakoval jsem kulomet a šel se podívat po ostatních přeživších. Naše drobná rozepře s Hezounem je všechny docela vyděsila. Drželi se při zdích a sledovali nás svými podezřívavými pohledy. Většinou se jednalo o mladé kluky, kolem dvacítky. Někteří se na nás dívali s respektem a jiní s obavami.
„Velitelství! Slyšíte mě, kurva?“ řval Šéf naštvaně, když se mu nedařilo dovolat na velitelství.
„Vojenský vybavení,“ rýpl si Hezoun. „Funguje do tý doby, než ho potřebuješ.“
„V týhle budově to nikdy nefungovalo,“ ozval se jeden z vojáků. „Tohle je jedna ze starých servisních budov vedoucí do systému kanálů pod námi.“
„Víte, kde je vstup?“ opáčil Šéf pohotově.
„Ano, pojďte za mnou.“

Temné tunely:
Čtyři silné paže opatrně nadzvedly téměř třicetikilový poklop, jež se měl otevírat pomocí počítače.
Rozsvítila se dvojice baterek a ty prozkoumaly tunel. Světlo ukázalo pouze žebřík a kovový ochoz vedoucí do neznáma. A hlavně klid.
Šéf ustoupil a sklopil zbraň.
„Fénix, Hezoun,“ pokynul. „Jdete první. My ostatní budem hlídat záda.“
„Rozumím,“ odpověděl jsem a vydal se k žebříku.
Opatrně nakoukl dolů a namířil kulomet do temnoty.
„To tam chceš jít s kulometem?“ dotázal se Bouchač. „Vždyť se tam s tím neotočíš!“
Po okamžiku váhání jsem mu dal za pravdu. Stiskl tlačítko a hlaveň kulometu se stáhla do sebe. Obrovský neforemný vak přesunul na záda a pohybem paže přesunul pušku do rukou. Rozsvítil baterku a skočil dolů.
Kovová podlaha zaduněla. Stál jsem na jakémsi ochoze vedoucím na druhou stranu nad obrovskou šachtou. Pro jistotu jsem si zapl ještě čtveřici světel na helmě a vydal se pomalu dopředu.
„Můžete,“ řekl jsem po pár krocích v temnotě s jistotou, že tu nikdo není.
Za mnou pomalu slézali ostatní. Vojáci po žebříku a můj tým to prostě seskočil. Pokaždé to zadunělo.
Hezoun se vedle něj zařadil, kývli na sebe a vydali se vpřed. Ostatní se zformovali za nimi a „obyčejní“ vojáci s nimi udržovali krok. Lépe řečeno, oni šli natolik pomalu, aby si mysleli, že jim stačí.
Kužely světla olizovaly staré vlhké zdi plné prachu a pavučin. Dlouho tu nikdo nebyl, napadlo mě.
Všechno tu bylo takové… zašlé. Chodby se na mnoha místech zakrucovaly, nebo křížily s jinými. Jeden z těch vojáků „prý“ znal cestu. Vždy řekl, kam máme jít, ať už to bylo doleva nebo doprava či rovně.
No, upřímně, kdyby nás navigovala peroxidová blondýna s Íkvé-Tykve, dopadli bychom jednoznačně líp.
Po pár minutách bloudění v kruhu přiznal, že se ztratil. Hezoun to okomentoval nadávkou šťavnatou jak zralý třešně a já pozdvihl oči v sloup.
Nakonec jsme to vyřešili následovně: Na každý křižovatce jsme položili světle žlutou neonovou zářivku. Když jsme se na ní vrátili, dali jsme tam druhou, rudou.
Nutno říci, že jsme takhle šaškovali nejmíň hodinu. Prolézali jsme stejné chodby téměř dvacetkrát, než si Bouchač hlídající naše záda všiml špatně viditelných dřevěných dveří.
Stačil jeden silný kopanec a průchod byl volný. Úzký tunel, kde jsem musel bejt přikrčenej vedl do další sítě chodeb.
Nakonec jsme se dostali do velké několikapatrové místnosti podobné divadelnímu sálu. Akorát tu byly hrobky místo sedadel. Nemohl jsem si pomoci, ale působilo to na mě dosti komicky.
„Hrobka vládců,“ řekl najedou „skvělý“ navigátor.
„Víš, kde jsme?“ zeptal se Šéf.
„Kousek za akademií,“ odpověděl. „Tohle vím jistě. Kdysi jsem tu byl… jako malej.“
Ukázal na velké dřevěné dveře: „Támhle je východ.“
Ve vzorné formaci jsme se vydali ke dveřím. Hezoun je vykopl a my jej klidně následovali. Rus s Hezounem šel tentokrát vepředu.
„Hele, co má Hezoun za trable?“ zeptal jsem se Tichošlápka kráčejícího vedle mě.
„Nesnáší ženský,“ odpověděl.
„A proč? Jeho opustila, a proto se stal jedním z nás?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Chytil od kurvy syfla.“
Vyvalil jsem oči. „Cože?!?“
„To, cos řekl,“ ztišil hlas Tichošlápek. „Se stalo Šéfovi. Manželka mu utekla s Gravesem. Jako jednoho z nejlepších mariňáků ho to pekelně vzalo, zvlášť když zjistil, že jeho dcera jaksi není jeho. Víš, co tím myslím?“
„Vím.“
„Hele, debile,“ ozval se znenadání Hezoun zepředu. „Když už o někom vyzvídáš, tak to aspoň dělej s vypnutou vysílačkou!“
V tu chvíli mě došlo, že Tichošlápek si ji nejspíš na okamžik vypnul. Stačilo určitým způsobem zacvakat prsty. Tím se dala ladit i frekvence vysílaček. Bohužel, zapomněl jsem na to.
„Sorry,“ usmál jsem se pod přilbou. „Jen chci vědět, proč seš takovej magor.“
„Cos to řekl?!“ zarazil se.
„Tak se uklidníme, ano?“ ozval se znenadání Šéf a veškeré pokusy o hádku padly.
Zarazilo nás něco jiného.
Škrábání.
Nejprve jsme tomu nevěnovaly pozornost, ale časem se to začalo rozléhat chodbami. Jako bychom se přibližovali ke zdroji. Neměli jsme to už daleko k východu, ale kdosi řekl, že to mohou škrábat na zdi uvěznění civilisté a Šéf se toho chytil.
Šli jsme bez zastávky za zvukem. Tyhle chodby mě začaly lézt na nervy, nebylo se téměř podle čeho orientovat.
Našli jsme další dřevěné dveře, za kterými zněl pravděpodobně zdroj toho škrábání. Kdyby ty dveře Hezoun s Rusem nevykopli, asi by udělali líp, protože to, co jsme našli, předčilo naše očekávání.
Na druhé straně haly bylo něco, co připomínalo obří šroubovici zakončenou dvěma ostrými bodci.
A z té šroubovice vylézal zdroj toho škrábání- pavouci. Drobní černí se šesti nohama a osmi zářivýma očima.
Jakmile nás zmerčili, okamžitě zaútočili. Prostě jsme vlezli, kam neměli. Najednou se na nás valila hromada hnusnejch pavoučků ne větších než pěst, kteří měli úžasnou vlastnost- po zásahu vybouchli.
Takže jakmile Rus (vystřelil totiž první) zasáhl prvního, změnila se jich většina v ohnivou kouli a dost to otřáslo s místností.
„Ústup k východu!“ zařval Šéf.
Východ byl naštěstí na druhém konci tunelu, jímž jsme přišli. Většina z nás naštěstí byla ještě na chodbě, tudíž se nikdo nemusel tlačit vehementně u dveří.
Vojclové zdrhali ze všech sil a my je popoháněli. Zároveň kryli ústup. Neustálé výbuchy pavouků osvětlovaly tunel víc než naše svítilny a záblesky z hlavní.
Pavouci začali vylézat i z děr ve zdech. Jeden se dokonce dostal až k trojici vojáků úplně vepředu. Skočil na vojáka, dvěma kousnutími se mu dostal pod brnění a kůži a vsoukal se dovnitř. Jestli vám něco říká pojem „masová fontána,“ tak asi tušíte, čeho jsem byl svědkem.
Všichni tři zemřeli na místě a další dva zůstali s utrhanými končetinami ležet. Tudíž jich zbylo pouze osm, pokud nepočítám nás šest.
Po tomto šla veškerá spořádanost stranou a vše se změnilo v zběsilý úprk tmou k východu. Najednou jsem byl poslední. Neustále se otáčel a kropil pavouky.
Než se nám podařilo otevřít železné dveře a dostat se po úzkých schodech nahoru, vystřílel jsem trojici zásobníků. Vrážel jsem poslední na sedmdesát pět ran, zatímco Hezoun s Rusem hodili čtveřici fosforových granátů a prudce zabouchli.
Celé sklepení se pořádně otřáslo.
Nastala chvilka oddychu, alespoň jsem v to doufal. V klidu jsem nechal na čerpadlech v hrudníku, ať mě dostanou adrenalin z krve a ventilátory ve zbroji nechal nafouknout čerstvý vzduch.
Po uklidnění všech přítomných jsme zjistili takovou nemilou věc. Byly jsme stále v podzemí, i když „Navigátor“ se dušoval, že už je to poslední patro, těsně pod povrchem.
Naneštěstí vedla k dalším schodům jen jediná cesta. Dlouhá úzká chodba jak ze středověku plná dřevěných dveří a v půli rozdělená poněkud nepatřičným železným ochozem nad propastí. Šéf lehce nakoukl a tiše hvízdl.
„Dolů je to snad padesát metrů.“
„Vede to do sítě kanálů,“ vysvětlil Navigátor. „Kdysi to tu postavili jako muzeum, ale pak se to támhle probořilo a jaksi už nebyl čas to zazdít. Tak tam dali jenom ochoz.“
Nutno říci, že vypadal pěkně vratce. Nejprve prošli Hezoun se Šéfem, pak vojclové a nakonec zbytek z nás.
Já šel jako poslední. Nejprve zkusil pevnost ochozu. Zrezlý nebyl, ale bombardování a boje na povrchu s ním musely pěkně zamávat. Taky bylo vidět, že dostal pořádnej náraz z padajících sutin. Zábradlí zohýbané a v mřížích na zemi zela nádherná díra jak do prdele. Našlapoval jsem pomalu a opatrně.
Strach z toho, že to pode mnou rupne, nebezpečně sílil. I ostatní chodili po jednom a také velice opatrně našlapovali.
„Pavouci!“ varoval mě Bouchač. „Za tebou!“
Prudce jsem se otočil, až to s ochozem zavrzalo. Ze tmy se vynořila masa těch bastardů. Jejich oči zářily odpornou žlutou, a šli, hádejte po kom (pro nechápavé- po mně.)
Vypálil jsem dlouhou salvu z pušky a hoši mě ochotně kryli. Nepřestával ustupovat a jen s hrůzou sledoval, jak se počet nábojů blíží k nule.
„Pod tebou!“ ozval se kdosi.
Pozdě.
Milej hnusnej pavouček vyskočil na ochoz a skočil přímo na mě. Bouchnul dobrých třicet centimetrů od mého obličeje. Výbuch to naštěstí nebyl tak strašný, ale i tak štít spadl na pětadvacet procent.
Další už však skákal.
Tentokrát letěl na zbraň.
Podařilo se mi ho levačkou chytit a hodit za sebe.
A to jsem opravdu, ale opravdu neměl dělat.
Ten zmetek vybouchl pár centimetrů od nosníku, tudíž nosník praskl.
Ochoz se otřásl.
A nádherně ulomil těsně u strany, kam jsem mířil.
Podařilo se mi ještě skočit, ale tento krok se ukázal velice nešťastným. Dal jsem si parádní jebu do řepy a po zadku sklouzl z ochozu do temnoty.
Naštěstí jsem padal po nohách, což mělo jedině plus.
Ze shora zněly výstřely stahujících se spolubojovníků. Někdo dokonce stihl zařvat mé jméno, ale už bylo pozdě.

Sám v temnotě:
S pořádným zaduněním jsem práskl do betonové podlahy a zanechal za sebou efektivní pavučinu.
Štít padl poprvé na absolutní nulu a počítač hlásil poškození integrity zbroje.
Integrita devadesát osm procent.
Bezvadný.
Škrábání!
Prudce jsem se vzhlédl a namířil pušku nahoru do tmy. Pavoučci lezli za mnou v množství větším než malém (ať žijou zákonodárci, kteří tuhle debilitu vymysleli!)
Pokropil je dlouhou dávkou a to spustilo menší řetězovou reakci. Výbuchy šli snad až do poloviny výšky zdi, nicméně přibývali další a další. Dokonce navrchu zastínili místo, odkud jsem vypadl.
Tentokrát už jsem musel vzít nohy na ramena. Skočil do odpadního kanálu a utíkal tmou co nejdále od nich. Při jednom z ohlédnutí jsem zjistil, že oni nejdou do vody.
Bojí se jí!
Doběhli mě a obklíčili, do vody ve které jsem byl, však nešli. Zůstaly stát na suchu a bedlivě mě pozorovali. Chtěli zaútočit, jen nevěděli jak. Na to, že tunel byl celkově široký asi osm metrů (část s vodou měla zhruba čtyři) bylo podezřelé, že je odvaha tak rychle opustila.
Teď jsem dostal odvahu zase já. Pustil jsem pušku do vody, vytáhl zbývající čtveřici fosforových granátů a sedl si do vody. Nyní jsem ji měl až po prsa, původně sotva po kolena. Jelikož jsem neviděl jinou cestu ven a ocitl se ve slepé chodbě, napadlo mě cosi pěkně blbého. Dal ruce před sebe a lehl si. Prudce hodil dva granáty na každou stranu a ponořil se celý. Zaklapl stínidlo obličeje a zavřel oči. To stínidlo slouží jako kryt před sluncem při bojích ve vesmíru, takže tady mi přišlo celkem vhod.
Uvolnil jsem se a odpočítával.
Tři.
Dva.
Jedna.
Exploze se mnou pěkně zamávala a štít nabitý na plno padl v krátké době opět na nulu. Zbroj to však ustála. Chvíli jsem jen tak ležel a rozjímal. Nad vodou to spálilo určitě všechen kyslík, ale to mě nevadilo. Lehce jsem se zvedl a pustil svítilny na helmě.
Pořádná zkáza, jen co vám řeknu. Celý tunel byl spálený a zeď odrolená. Místy upadlo pár kamínků, takže mě napadlo, jestli jsem to tady nějak výrazně neporušil.
Potom se stalo něco nečekaného. Z temnoty se přihnalo dunění a tlaková vlna mě srazila opět pod vodu. Zem se třásla a voda šplouchala. Vyskočil jsem na nohy, popadl pušku a vydal se na druhou stranu doufaje, že nebude zasypaný. Běžel jsem jako s větrem o závod, né-li rychlejc a tunel se za mnou místy bortil. Nakonec jsem narazil na žebřík na boku tunelu a zběsile po něm šplhal nahoru.
Chvíli se bál, zda-li to pode mnou nerupne, ale naštěstí starý zrezivělý žebřík vydržel. Jen to jeho vrzání mi lezlo solidně na nervy.
Vyšplhal jsem nahoru a dostal se do další sítě tunelů. Tentokrát byly jiné, modernější. S napřaženou puškou jsem kráčel a prohlížel každé zákoutí, aby tam na mě něco nečíhalo. Naštěstí bylo všude hrobové ticho a klid. A další skvělá věc, že jsem našel cedulku s nápisem východ a šipku doleva označující směr.
Takto jsem se dostal do velké servisní haly plné strojů a beden. Vše bylo poněkud rozházené a poničené. Tato hala zřejmě sloužila k tomu, aby se zde uskladňovali stroje a výbava na čištění tunelů.
Od okolního světa je dělily obrovské ocelové dveře, které sotva drželi na místě.
Něco tu nehrálo.
Při přiblížení k nim se Geiger zbláznil.
Geigerův počítač v mém obleku okamžitě ukázal silnou radioaktivitu a hodnoty vyletěly do závratných výšin. Věděl jsem, že mně to neublíží, ale svědčilo to o dvou možnostech.
Buďto byl za dveřmi jaderný reaktor, nebo na povrchu někdo odpálil atomovku. Po šťouchnutí do dveří jsem si byl jistý, jaká možnost je ta správná.
Dveře se s rachotem sesunuly na zem a já prošel.
Byl jsem na povrchu.
Všude kolem nebylo nic kromě pustiny. Budovy srovnané se zemí a poletující prach. K obloze se vznášely oblaka kouře z hořících trosek.
Otočil jsem se a spatřil to, co hledal.
K oblakům stoupa obrovský mrak po jaderném výbuchu.
Konvoj vezl atomovky, že by ji ze zoufalství odpálili? Nebo vybouchla po cestě? Jak jsou na tom ostatní.
Nemohu si pomoci, ale docela na mě začala lézt beznaděj. Napadlo mě, že ostatní to mají už taky za sebou, stejně jako tohle město.
„…, slyšíš mě?“ ozvala se vysílačka.
„Haló?“
„Tady velitelství!“ řekl něžný ženský hlásek.
„Tady Fénix!“ odpověděl jsem rychle. „Signál je špatný, ale slyším vás. Co se stalo s mým družstvem?“
„Družstvu BZ! Našla jsem ho!“
„Kde je?“ vložil se do hovoru Šéf.
„Tři kilometry na jih!“
„Tři kilometry!?“ zarazil jsem se. „To jsem ušel těma tunelama takovou dálku?!“
„Ne, přesunuli jsme se,“ vysvětlil Šéf. „Tak pohni zadkem, ať nás doženeš!“
„Jdu na to!“
Na displeji se mi od velitelství zobrazila mapička a šipka, kam mám jít. Ať žije moderní technika, řekl jsem si a vydal se po sutinách nahoru rovnou na cestu.
„Tak vidíš,“ řekla Karina znenadání. „Tak špatné to zas nebude.“
Vypl jsem vysílačku. „Karino?“
„Jsem tady,“ odpověděla. „S tebou. Nezmiňoval se jeden z doktorů o jakémsi překvapení, které nevyšlo?“
V blesku jsem si prošel vzpomínky na lékařskou loď a vzpomněl si na to, že jeden doktor něco takového říkal.
„No, vzpomínám,“ řekl jsem a byl rád, že mě nikdo nevidí.
Takhle mluvit sám se sebou. Vypadalo to, že mi pěkně hrabe. Tak brzo a už mi hrabe.
„Tak to překvapení jsem já,“ vysvětlila svým sladkým hláskem. „Doktorům se podařilo převést mé vědomí do tvého obleku. Sice to zpočátku nevypadalo, že to vyšlo, ale teď jsem tu.“
„Fajn,“ odvětil jsem s úsměvem. „Budeš mi radit.“
„Od toho jsem tady,“ usmála se (aspoň jsem to tak cítil.)
Uslyšel jsem zvuky leteckých motorů, jen zněly nějak divně. Temný bas nesoucí se tichou spálenou krajinou plnou trosek lidských obydlí. I to málo světla prosvítající z mraků zmizela a byla nahrazena stínem valícím se přese mě.
Nechtěl jsem se otočit, protože mi bylo jasné, co uvidím.
Ale stejně jsem to udělal.
Celý obzor od jihu byl pokrytý hromadou nepřátelských strojů. Ať velkých, tak malých. Spousta jich pomalu sedala na hranicích města a vysazovala vojáky s vozidly. Vypadalo to, že jich jsou desetitisíce.
„ÉÉÉ, hoši,“ zapnul jsem vysílačku a naladil kanál družstva.
„Ano, Fénixi?“ zeptal se Šéf.
„Vypadá to, že máme problém.“