Bobakovo tajemství 5. - 6. kapitola

Anotace: Nic technického... jen obyčejný příběh obyčejného mladého zoologa z opačné strany galaxie, který by rád zjistil, jestli se ty fantastické povídačky o tajemných tjerských bobacích zakládají alespoň částečně na pravdě... protože pokud ano...

5. kapitola

Práce ve službách Parku nakonec nebyla tak úžasná, jak si ji Rakton-Satni představoval… byla totiž ještě úžasnější, a to i přesto, že v prvních dnech nemohl opustit Parkem zakoupené území a ani později se nedokázal dostat za hranice hlavního města.
Jeho laboratoř, pracovna s obrovskou knihovnou a další části oddělení, které mu přidělili, měly přibližně stejnou rozlohu jako celý ergijský Institut zoologických věd, v němž ještě před pár dny sdílel malou přízemní kancelář se dvěma dalšími profesorovými asistenty… a ani sám profesor na tom nebyl o moc lépe.
Žádného bobaka sice zatím na vlastní oči neviděl, ale dělal práci, která jej bavila, nemluvě o tom, že tady měl přístup k nepřebernému množství informací o těchto záhadných stvořeních. Dozvěděl se o nich spoustu nových faktů, v jejichž světle mu některé dříve zjištěné informace začaly konečně dávat smysl. Na druhou stranu musel konstatovat, že některá pojednání, která byla o bobacích napsána, a která on sám vlastnil, ve zdejších archivech nenašel.
Navíc tady pracoval spolu s úžasnými HaKi z různých koutů galaxie – vesměs vědci, posedlými touto planetou a všemi tvory, kteří na ní žijí, stejně jako on. Tito jeho noví spolupracovníci jej bez výjimky považovali za naprostou špičku v oboru. Závěry jeho publikovaných výzkumů znaly takřka nazpaměť a byli poctěni už pouhou skutečností, že jsou členy jeho týmu.
Hned druhý den svého působení na Tjeře se Rakton-Satni setkal se dvěma zdejšími domorodci, kteří se k němu ještě v den jeho příletu ohlásili na návštěvu. Živé tjeřany ještě nikdy předtím neviděl – samozřejmě kromě své matky, jenže ta se vždy snažila zapadnout do ergijské společnosti a přizpůsobit se HaKům kolem sebe, aby svému manželovi nedělala ostudu. Nosila normální šaty i boty a své emoční laloky ukrývala v pečlivě naaranžované paruce. Jenže tihle HaKové vypadali docela jinak.
Především byli úplně nazí. Jejich štíhlá, téměř rachitická těla byla o něco nižší, nežli je výška průměrného ergijce a byla popelavě šedá, takže na mladého vědce působila dojmem stínů, což bylo možná i tím, že se ti tvorové pohybovali až nepřirozeně tiše a jejich plavná, ač houpavá chůze připomínala spíš klouzavý let těsně nad podlahou. Nutno přiznat, že i jeho kůže měla lehce šedavý nádech, ale pokud se na to někdo nezaměřil, nebylo to nijak nápadné a jeho okolí to většinou přičítalo jeho nezdravému životnímu stylu, protože o něm bylo známo, že se věčně někde hrbí nad knihami a na sluníčko téměř nevychází.
Jejich emoční laloky byly nejméně dvakrát tak velké, než ty jeho, i když to mohl být částečně i zrakový klam, protože na pozadí holé světlešedé hlavy byly tmavozelené měchýře za malýma ušima rozhodně mnohem nápadnější.
Na sobě neměli zhola nic, pokud nepočítáme svislý pruh jasně zelené barvy zdobící levé poloviny jejich těl, který jim vybíhal odněkud z vrcholku hlavy, vedl přes levé oko, dál po tváři, kde lehce lízl ústa i bradu a pokračoval přes krk a celý trup, sjel po levé noze až k její špičce… a dalo se předpokládat, že vede i skrz chodidlo, odkud zas po zádech směřuje vzhůru k temenu hlavy, aby se tam spojil se svým počátkem. Vlastně to vypadalo, že jsou ti HaKové podélně oblepení širokou zelenou lepicí páskou, i když tohle bylo nejspíš tetování nebo nějaký druh barvy na kůži. Jeho matka nic takového neměla, takže hádal, že tuhle ozdobu tjeřané nemají od narození.
Celá ta jejich divošsky pomalovaná nepřirozeně tenoučká těla mu byla přinejmenším nepříjemná, a jak kráčeli tou divnou plovoucí chůzí k němu, zelené emoční laloky se jim nechutně kývaly ze strany na stranu… vlastně se toho na nich kývalo víc… a proboha! Oni měli tmavozelené i šourky… ještěže tohle po svých tjerských předcích taky nezdědil!
Oba domorodí muži se naráz zastavili jen malý kousek od dveří pracovny, a i když na jejich nepřístupných obličejích nebylo nic znát, Rakton-Satni věděl, že jsou pobouření na nejvyšší míru, cítí se uražení, zostuzení a dokonce i trochu zklamaní. V první chvíli se domníval, že jim jde o jeho genetickou spřízněnost, na jejímž základě budou požadovat jeho okamžitou rezignaci, ale v následujícím okamžiku mu došlo, že jen vycítili tu vlnu negativních emocí, s kterými je u sebe přivítal.
Dosud nikdy se nesetkal s nikým, kdo by měl podobně vyvinuté smysly jako on, takže mu dost pozdě docvaklo, že si před zdejšími obyvateli bude muset dávat pozor nejen na ústa a výraz obličeje, ale i na své emoční výlevy. Na tohle nebyl zvyklý, ale tady to bude jiné… a podle toho, jak velké ty jejich laloky jsou, je pravděpodobné, že budou k pocitům inteligentních tvorů ještě vnímavější, nežli je on sám.
Předtím, než se za svou trestuhodnou neomalenost omluvil ústně, pokusil se to vyjádřit prostřednictvím citů, ačkoliv to nebylo zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Bylo mu ale jasné, že tjeřany takovým přístupen snadněji uklidní, nemluvě o tom, že pokud chce v těchto končinách pracovat… a svou práci vykonávat, jak nejlépe to bude možné, bude nucen si tuto formu komunikace co nejdříve osvojit… vždyť tohle bylo jedním z důvodů, proč si Park na tu práci najal právě jeho.
„Znal jsem tvou matku,“ pomluvil nečekaně první tjeřan velmi lámaným jazykem HaKi, což je oficiální úřední jazyk galaxie, „jsme zde z pověření její rodiny, kterou zajímá, proč nebyla po smrti převezena zpět do své vlasti, jak si výslovně vymínila ve svatební smlouvě sepsané na Tjeře.“
Mladý vědec zalapal po dechu. Ani ve snu ho nenapadlo, že sem přicházejí kvůli něčemu tak osobnímu. Opravdu se snažil, ale nebyl schopen své rázem vzkypělé negativní emoce ovládnout. Vážili sem cestu kvůli něčemu, co se stalo už hodně dávno… ale pořád to bylo zatraceně citlivé…
Co je jim proboha do toho? Proč jí nedají pokoj ani po smrti? Copak se jí ještě za jejího života málo navyčítali, že od nich odešla za hlasem svého srdce? Co ještě chtějí? Pomstít se aspoň jejím ostatkům a zatlouct těžkým kladivem každičkou částečku jejího popela do její zdejší rodné hroudy, kterou kdysi z vlastní vůle opustila?!
„Dali jste její tělo zpopelnit?!“ vypálil na něj druhý z tjeřanů podrážděně, jako by to byla ta nejhorší věc na světě. Teď konečně Rakton-Satni pochopil, proč jej jeho spolužáci tak často obviňovali ze čtení myšlenek… ono to tak vážně vypadá!
„Mí rodiče zahynuli společně… byla to strašlivá nehoda a já jsem byl v té době ještě dítě!“ vykřikl a na stav své mysli už se ani v nejmenším neohlížel… dobře věděl, že v téhle chvíli už by se nedokázal ovládat, ani kdyby se o to snažil sebevíc, „Má babička – otcova matka, která pak převzala mou výchovu, zařizovala pohřeb a dala svého jediného syna s jeho milovanou ženou zpopelnit, jak je tomu U NÁS zvykem!“ dal až přehnaný důraz na předposlední slovo a dokonce se přitom oběma rukama bojovně vzepřel o desku stolu, aniž by si to vůbec uvědomoval. Tohle bylo téma, které si opravdu nepřál vytahovat a byl si jistý, že si to dobře uvědomují i ti dva.
Chtěl ještě pokračovat a vmést jim do tváře, že se jeho babička několikrát pokusila kontaktovat snašiny příbuzné, ale jí i jejímu vnukovi byl vstup na výsostné území Tjery striktně odepřen… jenže jej zasáhla taková lavina neštěstí a bolesti, kypící v hrudích jeho návštěvníků, že se nakonec rozhod mlčet. Uvědomil si, že oni jistě taky cítí, jakou bolest mu svými výtkami způsobují a jak je vůči němu jejich obviňování nespravedlivé.
Chvíli na sebe jen tak zírali a vzájemně si vyměňovali své emoce, a pak se oba naráz uklonili a bez rozloučení opustili jeho pracovnu. Rakton-Satni si byl jist, že odcházejí bez jakékoliv zášti, ale i přesto měl z tohoto setkání nepříjemný pocit. Ačkoliv si dávali dobrý pozor, aby to nevycítil, byl si prakticky jist, že mu nepověděli všechno, co měli na srdci.

6. kapitola

Další setkání s domorodými obyvateli Tjery už naštěstí nebyla tak vášnivá. Ze všech sice cítil jistou odměřenost a někdy i odpor vůči instituci, jíž zde zastupoval, a která se chystá vyvézt z jejich planety část národního pokladu, ale nikdy už to nebylo tak osobní.
Většinou přicházeli do jeho oddělení z pověření tjerského Velkého shromáždění, aby dohlíželi nad připravovaným převozem bobaka a zabezpečením všech jeho životních potřeb v místě jeho nového domova, což zahrnovalo i předávání informací o způsobu jeho života a nejrůznějších podrobnostech, které se ho dotýkaly.
Když k němu takoví vyslanci zavítali poprvé, úplně se jich polekal. Obličeje měli sice zapnuté na neutrál, ale jejich mysl přímo křičela. Zjitřené emoce lomcovaly jejich vnitřnostmi jako zuřící vichřice, takže Rakton-Satni nemohl pochopit, že tak chatrná těla dokážou odolávat tak silnému vnitřnímu tlaku.
Tihle HaKové bytostně nesnášeli Park a všechno, co s ním do jejich domoviny přichází. Netoužili po nových časech a změnách, které s sebou přinášejí. Kdyby mohli, proměnili by tento honosný chrám, symbolizující nové pořádky, v kůlničku na dříví a jeho pány poslali tam, odkud sem přiletěli, aby tak necitelně zasahovali do tisíce let neměnného životního stylu jejich národa... jenže právě to udělat nesměli. Vlastně sem přicházeli proto, aby Parku pomohli a ať se jim to jakkoliv příčilo, neměli jinou možnost.
Byli hrdí i pokorní zároveň… byli okolnostmi zahnaní do kouta, ale přesto se před Parkem nehodlali ponižovat víc, nežli to bylo nutné.
Časem se s takovými vyslanci tjerského národa naučil jednat bez předsudků a byl docela hrdý i na svou emoční zdrženlivost, kterou si při těchto setkáních vypěstoval. Začal mít tjeřany docela rád a zvykl si i na jejich zvláštnůstky, které ho zpočátku tolik zneklidňovaly.
Daleko víc ho štvalo, že z nich nedokázal vytáhnout víc informací. Všichni k němu přicházeli s přesně vymezenými hranicemi, kam až mohou ve svých výpovědích zajít a jen zřídkakdy mu prozradili něco navíc. Nikdo z nich nebyl ochoten, zasvětit jej do té části života bobaků, která je zahalena tím nejtemnějším pláštíkem tajemství… a přitom mu bylo naprosto jasné, že oni všichni už pod ten pláštík nahlédli a jen se s ním o svá pozorování nehodlají podělit.
Nu což, až přijde čas, zjistí si to sám!
Vlastně byl přesvědčen, že až mu bude konečně umožněno setkat se s bobakem tváří v… oko, dokáže se s ním spřátelit a získat si jeho důvěru. Dokonce věřil, že to bude mnohem snazší než s tjeřany, kteří svého posvátného tvora sice neváhali za pořádnou sumičku prodat, ale s informacemi, které jsou pro jeho zdárný odchov nezbytné, dělají takové cavyky.
Byl na Tjeře už půl roku, a ačkoliv jeho výzkum znatelně pokročil, stále žádného bobaka neviděl, i když měl pocit, že jednoho zahlédl mezi stromy za městskými hradbami.
Stejně jako nikdo z ostatních cizinců nesměl totiž ani on opustit území hlavního města, pečlivě vymezené mřížovým opevněním, znemožňujícím teleportaci bobaků. Byla to vlastně jediná možnost, jak těmto zvídavým stvořením zabránit v proniknutí na nějakou loď, která odtud odlétala… ale zároveň byla ta mříž i dokonalou zárukou izolace tjerského společenství od okolního vesmíru včetně jejich vlastního hlavního města, ve kterém ostatně žádní tjeřané trvale nebydleli.
Od chvíle, kdy – jak se domníval – zahlédl na malý okamžik kousek bobakova zelenohnědého těla, tiskl v těch místech hlavu mezi masivní mříže, kdykoliv měl k tomu příležitost. Chodil tam prakticky každý den v bláhové naději, že tentokrát už se mu to povede a přání, které jej provází od raného dětství, se mu skutečně vyplní.
Kdykoliv se mezi okrajovým houštím lesa, který začínal dobrých sto metrů od mříží, něco zablýsklo, byl přesvědčen, že je to jistojistě bobakovo zářící oko a poulil oči do dalekohledu, až mu po tvářích stékaly slzy. Většinou se však z toho vyklubal nějaký květ, hmyz, pták nebo i obyčejná kapka rosy, odrážející sluneční paprsky.
Dokonce se pokoušel náhodě i pomoct. Věděl přece, že se jedná o zatraceně zvědavá stvoření, takže se dalo předpokládat, že přijde na něco, čím by mohl vzbudit pozornost některého z nich.
Nechtěl se dostat do rozporu s žádným nařízením tjerského Velkého shromáždění, týkajícím se pobytu cizinců na území jejich metropole, a proto si netroufl rozmisťovat u mříže nebo dokonce na její druhé straně nic, co by se dalo považovat za návnady, ale svačit těsně u hranic vlastní klece žádné nařízení nezakazovalo… a bylo by velmi obtížné prokázat, že nějaký ten drobek nechal propadnout skrz mříže úmyslně. Dělal to poctivě celých dvacet šest dní, než se konečně něco stalo…
Vlastně to začalo tím, že mu dal někdo pořádnou ránu do hlavy.
Už se stmívalo, a protože tjeřané dokázali prakticky splynout s prodlužujícími se stíny, v nichž se pohybovali, ničeho si nevšiml… a popravdě, nevšiml si ani té rány. Jen se mu zatmělo před očima, a když je znova otevřel, měl nad sebou místo vysokánské mříže masivní modrozelené listy nějaké dužnaté rostliny, po kterých stékala voda a ve velkých kapkách mu pleskala o levou stranu čela.
Hlava ho v zátylku trochu bolela a dělala se mu tam pořádná boule, ale on to vůbec nevnímal, a kdyby se ho na tu bolest někdo zeptal, zcela jistě by si nestěžoval… protože od první chvíle, kdy nadzvedl oční víčka, mu bylo jasné, že tohle není město.
Samozřejmě nevěděl, jak se dostal přes mříž, a už vůbec nemohl tušit, jaké jsou úmysly tvorů, kteří mu k tomu dopomohli… a ačkoliv opravdu pomyslel na možné nebezpečí, které mu hrozilo, prakticky okamžitě zatlačil tenhle aspekt do pozadí své mysli. Nechtělo se mu přemýšlet o tom, zda si tak málo váží svého vlastního života nebo je jen schopen si plně uvědomit, že stejně nemá na vybranou. On se prostě soustředil jen na tu úžasnou příležitost, která se mu tím nabízí a děkoval osudu, že soumrak trvá na Tjeře tak dlouho. Ač si to v té chvíli neuvědomoval, je docela pravděpodobné, že jeho mysl uklidňoval i fakt, že kolem sebe necítí žádné nepřátelství ani jiné jakkoliv nevraživé či dokonce nepřátelské emoce. Vlastně tu byla jen zvědavost… a dokonce i nepochopitelně silná radost…
Odvážil se pootočit hlavu ve směru, odkud zaznamenal náznaky pohybu a jeho oči konečně spatřily toho domnělého násilníka. Na velkém plochém kameni seděla v poněkud přikrčené poloze droboučká dívka, jejíž hluboké tmavé oči sledovaly napjatě každý jeho pohyb. V ruce pevně svírala luk a Rakton-satni rozhodně nepochyboval o tom, že by jej neváhala použít, kdyby se jí pokusil vzepřít, ale zároveň věděl, že jej použít nechce.
Ta mladičká tjeřanka měla neuvěřitelně krásný, jemný vílí obličej, jaký je možné vidět jen v pohádkových knížkách. Byla stejně tak drobná a šedivá, jako ti muži, které si v posledních měsících zvykl vídat, ale její kráse to nebylo nijak na škodu. I ten zelený pruh po levé straně těla jí vyloženě slušel a zdůrazňoval měkké křivky jejího štíhlého těla. Dokonce i emoční laloky, které mu vždy připadaly nechutné, neměla tahle sličná lučištnice až tak veliké a navíc působily dojmem pytlovitých náušnic, jaké s oblibou nosí ženy po celé galaxii.
A co se její nahoty týče, ta mu nevadila vůbec… samozřejmě z estetického hlediska. Teď už dokázal pochopit, jak se jeho otec mohl zamilovat do tjeřanky…