Bobakovo tajemství 7. - 8. kapitola

Anotace: Nic technického... jen obyčejný příběh obyčejného mladého zoologa z opačné strany galaxie, který by rád zjistil, jestli se ty fantastické povídačky o tajemných tjerských bobacích zakládají alespoň částečně na pravdě... protože pokud ano...

7. kapitola

„Nepokoušej se o žádné prudké pohyby!“ pronesla dívka plynnou ergštinou, a ačkoliv se zjevně snažila, aby to znělo co nejdrsněji, měl Rakton-Satni pocit, že se její zpěvný hlásek podobá zvuku zurčícího potůčku. Nakrčila svou jemnou tvářičku do grimasy, kterou evidentně považovala za hrozivou, ale ve skutečnosti se ho spíš bála… dost možná si neuvědomovala, že on vnímá její pocity stejně, jako ona ty jeho.
„Jak to, že mluvíš ergsky?“ odvážil se mladý vědec zeptat na to, co mu v té chvíli připadalo nejzvláštnější, protože si opravdu nedovedl představit, proč by se kdokoliv ve vesmíru učil zrovna tak bezvýznamný jazyk.
„Naučila jsem se… my máme možnost učit se cizím jazykům!“ nakrčila výbojně svůj malý nosík, jakoby se její zajatec svým dotazem nějak dotknul její národní hrdosti.
„Ale proč ses učila zrovna tenhle jazyk?“ upřesnil svůj dotaz a velmi pomalu, aby ji snad nějak nevyprovokoval k neuváženému činu, se v mokré trávě posadil. Jednak ho to už pěkně studilo, ale hlavně chtěl na svou únoskyni lépe vidět… a z téhle polohy si mohl mnohem důkladněji ověřit, že tjeřané nemají ochlupení na žádné části svých těl… zvláštní, že ho to předtím nikdy nenapadlo…
„Doufala jsem, že bych se jednou mohla na Ergii podívat… za svým příbuzným, ale Velké shromáždění mou žádost v jednom kuse zamítal… a teď už je na to stejně pozdě…“ dodala významně a on ucítil smutek a zklamání, který její slova doprovázel.
„Pokud vím, na Ergii žádní tjeřané nežijí,“ pokrčil soustrastně rameny.
„Už ne,“ souhlasila s ním dívka neochotně, „ale jeden tam až donedávna žil… ty,“ kývla na něj svou roztomilou bradičkou.
Rakton-Satni na malou chvíli ztuhl a přehrál si v hlavě jejich krátký rozhovor… už věděl, co mu tam nesedělo… a bylo dost těžké zrovna tohle přijmout.
„Ty jsi moje příbuzná?“ vykřikl s tak naléhavým sebezapřením, až to působilo dojmem, že mu to slovo popálilo hlasivky a rychle odvrátil oči od dívčina těla, jakoby se už pouhým pohledem dopouštěl nějakého incestu… teď byl najednou rád, že stmívání pokročilo a na pasece kolem nich houstlo šero, „blízká příbuzná?“ doplnil po krátké odmlce s tak jasnou nadějí v hlase, že se jeho krásná únoskyně rozesmála.
„U nás nemáme tak jasně definované příbuzenské vztahy, jako vy,“ odpověděla mu po chvíli a možná i proto, že tak docela nechápala jeho náhlý pocit studu, sklopila i ona oči a soustředěně pozorovala svůj palec a ukazováček pravé nohy, mezi nimiž sevřela špičku svého dlouhého luku, „ale asi by se dalo říct, že jsem blízká příbuzná. Přesněji – moje matka s tvou matkou byly zrozeny z jedné matky…“ nakrčila znovu pitvorně nos a pokradmu se na něj tak trochu omluvně podívala.
„Takže sestřenice… a pokrevní,“ shrnul to Rakton-Satni dokonale skleslým hlasem, který na dívčině tváři znova vykouzlil roztomilý úsměv – ať už jeho rozporuplné pocity chápala či nikoliv, „otázku našich vztahů – minulých, současných i případných budoucích – bychom tím měli vyřešenou, a teď mi prozraď, drahá sestřenko, proč jsi mě sem vlastně unesla?“
„Chceš vidět bobaka, ne?“ odvětila mu kurážně a plavným pohybem seskočila z kamene na trávu, ve které její bratranec dosud seděl, „přes tu mříž bys ho nikdy neuviděl… copak nevíš, že je za ní ještě ochranná zóna, do které se bobaci nedostanou?“
Tohle opravdu nevěděl a v myšlenkách si ťukal na čelo, že se na to už dávno nezeptal někoho povolaného, ale teď na tom nezáleželo… co že to ta dobrá víla říkala? Rakton-Satni dočista zapomněl, že by neměl dělat prudké pohyby a vyskočil na nohy, jakoby pod něj nainstalovali silnou pružinu… vlastní sestřenice ho snad šípem neprošpikuje.
„Bobaka?“ vytřeštil na dívku oči, divže mu nevypadly z důlků, „vážně mi ukážeš bobaka? Ještě dnes? Zavedeš mě k němu? Najdeme ho?“ vyrážel ze sebe štěkavě a náruživě při tom kýval hlavou jako v transu nahoru a dolu, až to vypadalo, že se ji snaží zhypnotizovat, a vynutit si tím způsobem její kladnou odpověď. Jenže jeho domorodá příbuzná se jen tak zmanipulovat nedala a pozorovala jej se zdánlivě chladným výrazem psychiatra, hodnotícího stupeň postižení svého pacienta… a Rakton-Satni dobře věděl, že se jeho emocemi, které se jí podařilo tak úspěšně vybičovat, docela dobře baví.
„On si najde nás,“ pronesla vesele, hodila si luk na záda a jako pravá víla na lesním palouku se zatočila kolem dokola, „dokonce bych řekla, že už nás nějací hodnou chvíli pozorují.“
Rakton-Satni vytřeštil oči do zšeřelého lesního porostu. Byla už noc, ale viditelnost nebyla zase tak špatná, protože na inkoustové obloze přímo nad jejich hlavami viselo jako mnohoramenný lustr seskupení dvanácti velkých nepříliš vzdálených hvězd, které ozařovaly lesní palouk dostatečným, ačkoliv tak trochu strašidelným namodralým světlem.
„Támhle je… vidíš?“ přitočila se k němu jeho sestřenice zezadu a přitiskla mu své měkké teplé tělo na záda, aby mu mohla co nejlépe ukázat směr, do něhož se měl podívat. Mladík ucítil přes svůj tenký plášť hřejivou dívčinu hruď… a dokonce mu hlavou probleskla myšlenka, že takhle blízko se dosud k žádné ženě nedostal, ale byl to opravdu pouhý zlomek sekundy, protože celou jeho mysl zaplavila hned v následujícím okamžiku docela jiná touha… touha uvidět konečně to bájné zvíře.
Podíval se poslušně udaným směrem a najednou zapomněl úplně na všechno… dokonce i na to, že se na něj zezadu lepí holými ňadry vlastní sestřenice… protože TO uviděl.
Ve vzdálenosti nějakých deseti metrů od paseky stál mohutný strom, jehož větve se skláněly až k zemi, a právě mezi nimi bylo ze správného úhlu pohledu vidět tlumeně svítící elipsovitý tvar s dobře zřetelným černým terčíkem uprostřed. Rakton-Satni napínal zrak, co to jen šlo, a po pár vteřinách dokázal mezi spletitým větvovím identifikovat i neurčitý obrys bobakova pytlovitého těla… ačkoliv si jako svědomitý vědec nemohl být dostatečně jistý, že v tomto případě může svým očím plně důvěřovat.
Najednou světlo zmizelo. Bobak si nejspíš všiml, že je pozorován a buďto se teleportoval jinam nebo jen zavřel oko… anebo v těch místech zhasnul nějaký vtipálek přenosnou svítilnu…
„Myslel jsem, že jejich oko svítí mnohem intenzivněji,“ zašeptal směrem k dívce hlasem, který se nepřestával třást vzrušením. Jeho sexy-sestřenice jej mezitím přestala objímat a přesunula se na opačnou stranu paseky, „všichni mluvili o planoucí záři, která…“
„Psst!“ zasyčela na něj jako na zlobivé děcko a z temného zákoutí mezi rozložitými keři, kam se ukryla, jako do dokonalé přírodní pozorovatelny, na něj zasvítilo bělmo jejích naléhavě vykulených očí. Zakývala na něj paží a on k ní s provinilým výrazem ve tváři okamžitě přiskočil. Ačkoliv se opravdu snažil, nedokázal být tak pružný jako ona a pod nohama mu zapraskalo několik popadaných větviček. Chystal se své společnici omluvit, ale ona jej opět umlčela pohotovým pozvednutím paže.
Podíval se jí do obličeje, který měl teď těsně vedle svého a ona se na něj uličnicky zazubila. Nadzvedla obočí a pokynula hlavou k lesu. Rakton-Satni nakoukl mezi velkými listy keře, obsypanými po obvodu malými pronikavě vonícími kvítky… a zůstal stát jako zařezaný. Ústa se mu úlekem otevřela a obočí se mimovolně posunulo směrem vzhůru. Stál tváří v tvář statnému bobakovi, který si jej svým jediným matně svítícím okem zvědavě prohlížel.


8. kapitola

Rakton-Satni se nedokázal ani pohnout, natožpak promluvit. Hleděl do bobakova oka a nebyl schopen myslet vůbec na nic. A vlastně ani nic nevnímal… jen to jediné světélkující oko, které se pro něj stalo středobodem vesmíru, kolem něhož se vše otáčelo.
A najednou se do jeho mysli prodral neskutečně intenzivní vjem… byl to uklidňující pocit, který jej utvrzoval v přesvědčení, že je všechno v pořádku. Vzpomněl si na maminku, na její konejšivé písně, které mu kdysi dávno zpívala… tak dávno, že už na to zapomněl a vůbec netušil, že má ten nápěv dosud uložený v hloubi paměti.
Vzpomněl si na její náruč, která jej hřála a ochraňovala před vším zlem, které si na něj někde venku brousí zuby… a přesně tak se teď cítil – v bezpečí, pod ochranou dobrých sil… pod ochranou bobaků.
Konečně odtrhl oči od fascinujícího svitu té jediné zřítelnice a podíval se dál mezi stromy. Bylo to prostě neskutečné… neuvěřitelné, fantastické… a překrásné. Celý les, kam jen jeho oči dohlédly, byl plný bobaků.
Vznášeli se těsně nad mokrou lesní trávou nebo i výš nad zemí a někteří se dokonce zhmotnili až nad větvemi stromů. Musely jich být stovky… a každému z nich zářilo vprostřed tmavého těla, které většinou nebylo moc dobře odlišitelné od potemnělého lesního porostu, jedno velké oko jako oválná lehce oslňující svítilna.
Dívka po jeho pravici se naklonila dopředu a natáhla před sebe rozevřenou dlaň. Nejbližší bobak přestal zírat na neznámého vetřelce a omrkl nabízenou laskominu, která jej evidentně zaujala, protože se mu prakticky ve stejném okamžiku vysunul z vrcholku hlavy kožitý chobot, jímž tu drobnou ručku ve vteřině vyluxoval.
Několik dalších bobaků sebralo konečně odvahu a zčistajasna se zhmotnilo v těsné blízkosti nesourodé dvojice, která je sem dnes přišla nakrmit. Rakton-Satni si vzpomněl, že má ve svém plášti celý zbytek svačiny, na kterou se před setměním marně pokoušel nějakého z těch tvorů nalákat a jako ve snách pro ni sáhl. Jenže nebyl dost rychlý a ještě než si stačil jídlo rozdělit na menší kousky, nějaký neukázněný chobot mu celou jeho svačinu do slova a do písmene vyfoukl…
„Pozor,“ varovala ho trochu pozdě jeho průvodkyně, „jsou to šikovná stvoření a to, co jim chutná, cítí na velikou dálku.“
Natáhla před sebe ruku s další bobačí dobrůtkou, zatímco druhou si z ramene sundala pestře zdobený látkový toulec, z něhož vysypala celou hromádku červených kuliček, o které se se svým vyjeveným bratrancem ochotně podělila.
A tak krmil mladý vědec poprvé v životě mlsné bobaky… jak moc a jak dlouho se na tenhle okamžik těšil! Po vzoru své sestřenky natahoval ruku s červenou kuličkou před sebe a fascinovaně vnímal drobný závan vzduchu, vyfouknutého jejich výsuvným chobotem, který jej pokaždé lehce pošimral na napnuté dlani.
Po celou dobu cítil kolem sebe výrazné uklidňující emoce, ale nebyl si tak zcela jist, jestli přicházejí k jeho smyslům od bobaků nebo je vysílá drobná dívenka stojící vedle něho. Věděl však velmi dobře, že si někdo dává velkou práci s klidem jeho duše… a ten někdo ví, jak rozrušený a částečně i vyděšený zrovna je.
Červené bonbonky, které bobakům tak chutnaly, došly. Rakton-Satni si sice umiňoval, že si jednu kuličku nechá kvůli chemickému rozboru, ale nakonec dal těm mlsounům i tu. Bobaci ještě chvíli čekali, jestli přece jen nevytáhnou z nějaké ukryté kapsy další lahůdky, ale když se nedočkali, začali postupně mizet, až zbyl jen poslední… a Rakton-Satni by nic nedal za to, že to byl právě ten, který se k nim jako první odvážil přijít. Pokusil se ho pohladit, ale než se jeho ruka dotkla bobakovy pórovité kůže, rozplynul se jako pára nad hrncem.
Mladík se konečně dokázal pořádně nadechnout. Zatřásl hlavou, jakoby se ujišťoval, že je skutečně vzhůru a s pocitem bezmezného vděku a oddanosti se obrátil na svou nově nalezenou příbuznou. Věděl, že kdyby se jí v té chvíli pokusil poděkovat za všechno, co pro něj v téhle jediné noci udělala, zcela jistě by nedokázal najít dostatek slov, jimiž by jí mohl alespoň částečně vyjádřit své díky. Tohle bylo něco, co se zcela vymykalo prostému ‚děkuji‘ a on doufal, že se snad dokáže lépe vyjádřit prostřednictvím citů.
„To bylo to nejúžasnější, co pro mne kdy kdo udělal!“ vydechl a zahleděl se jí do očí, aby jej mohla lépe vnímat, „Jak jsi tohle dokázala? Celou dobu, co jsem na Tjeře se sem snažím dostat, ale ani mně, ani mým zaměstnavatelům se dosud nepovedlo vaše Velké shromáždění přesvědčit.“
„Včera jsem mohla vylovit své goso,“ pravila prostě a oči jí při tom zářily štěstím, „to znamená ‚přání, které se musí splnit‘. Každý tjeřan jej smí vyslovit jen jednou, a to v den, kdy je přijat za právoplatného člena společenství… a pokud k tomu není pádný důvod, Velké shromáždění nesmí jeho goso zamítnout.
Vlastně jsem své přání měla nachystané už několik let… chtěla jsem se podívat za svým příbuzným na Ergii – to proto jsem se tak svědomitě učila vaši řeč,“ podívala se na svého bratrance vyčítavě, „ale když jsem zjistila, že ses přestěhoval na naši planetu, musela jsem vymyslet nějaké náhradní přání… samotnou by mě tam jet nenechali, to vím zcela jistě, protože takových goso už bylo zamítnutých spousta… je to prý příliš nebezpečné,“ povzdechla si a Rakton-Satni ucítil její zklamání, které viselo ve vzduchu.
„Napřed jsem chtěla požádat o možnost ubytovat se na pár dní v hlavním městě a prohlédnout si všechny ty nádherné budovy, které tam vystavěli obyvatelé nejrůznějších planet,“ pokračovala zamyšleně a špičkou luku dloubala houbovitý střed shnilého kmene dávno povaleného stromu, „vlastně by to svým způsobem bylo, jako bych ty planety opravdu navštívila… nebo bych si to alespoň mohla představovat.
Jenže potom jsem tě viděla sypat drobečky skrz mříže a přišlo mi tě líto,“ zvedla své najednou vážné oči a věnovala svému bratranci povzbudivý úsměv, „napadlo mě, že když jsem si svůj životní sen nemohla vyplnit já, bylo by pěkné, kdyby se to podařilo aspoň někomu z mojí rodiny.
A tak jsem se rozhodla, že se o své goso podělím s tebou, protože ty na své vlastní nemáš… a nikdy nebudeš mít nárok, což mi připadalo nespravedlivé. Proto jsem si včera večer přála, abych tě k nám mohla přivést a ukázat ti bobaky. Velké shromáždění mi goso vyplnilo… za podmínky, že nebudeš nic fotit ani nahrávat… a jak jsi viděl, ani samotným bobakům nevadilo, že jsi mezi ně dnes večer zavítal. Takže jsme z mého gosa měli každý svůj díl – já jsem vždycky snila o tom, že tě jednou poznám a ty jsi viděl bobaky, o kterých píšeš knihy.“
„Taky jsem rád, že jsem tě mohl poznat,“ pospíšil si Rakton-Satni rychle a teprve, když tu větu vyslovil, uvědomil si, že své sestřenici nelže, „nevěděl jsem, že tady mám nějaké příbuzné… nebo jsem na ně spíš nechtěl myslet,“ přiznal se trochu zahanbeně, „měl jsem obavy, že pokud někdo z rodiny mé matky dosud žije, nebude mít ke mně nijak vřelý vztah a kromě výčitek, jimiž by mě mohl zahrnout, se mnou nebude chtít mít nic společného… i moje matka mi jako malému chlapci říkala, že by mě její spoluobčané mezi sebe nikdy nepřijali,“ pokrčil bezradně rameny a podíval se na ni, zatímco si v mysli vybavil ty dva nepřístupné zástupce rodiny jeho matky, kteří jej před půl rokem v její domovině tak nerudně uvítali, „Ani ve snu mě nenapadlo, že tady žije někdo, kdo by o mou přítomnost opravdu stál...“