Bobakovo tajemství 11. - 12. kapitola

Anotace: Nic technického... jen obyčejný příběh obyčejného mladého zoologa z opačné strany galaxie, který by rád zjistil, jestli se ty fantastické povídačky o tajemných tjerských bobacích zakládají alespoň částečně na pravdě... protože pokud ano...

 11. kapitola

 Nakonec na Ajá-ju čekal on.

Vpustila ho brankou ve spodní části mříží, která byla v zavřeném stavu prakticky nerozpoznatelná a bez zbytečných okolků s ním vyrazila k lesu. Rakton-Satniho napadlo, že po obvodu té obří klece, oddělující město od okolního světa, bude takových průchodů nejspíš celá řada, ale klíč k nim znají pravděpodobně pouze tjeřané.

Když svou sestřenku konečně znova spatřil, měl hroznou radost a lomcovala jím chuť sevřít ji ve své náruči… a byl si naprosto jistý, že ona jeho pocity vnímá s tjerskou dokonalostí. Přesto se ale od něj držela dál a on sám cítil z jejích emocí jistou ostražitost, která tam ještě včera nebyla… nebo alespoň ne do takové míry.

Tentokrát si s sebou nenesla svůj hrozivě vypadající luk a místo toulce měla přes rameno přehozenou velkou látkovou kabelu, zdobenou modrými květy, jaké ještě nikdy neviděl. Předpokládal, že má tu tašku plnou bobačích pochoutek a rychle si sáhl na boční stranu svého zbrusu nového pláště. Na dnešní setkání se zásobil i on. Nevěděl sice, co mají bobaci nejraději, ale podle svých dosavadních výzkumů si byl prakticky jist, že je jen málo lidem poživatelných potravin, které by jim vyloženě nechutnaly… přesněji řečeno, zatím neslyšel ani o jedné.

Ajá-ja na sobě jeho starý plášť neměla… asi jej tady považuje za zbytečnost a dost možná, že by se jí její vrstevníci kvůli němu posmívali… nu což, až se večer ochladí, nabídne jí i tenhle…

Drobná dívka rázovala neúnavně lesem, takže měl Rakton-Satni co dělat, aby jí vůbec stačil. Snažil se přijít na to, jestli ho dnes bere na stejné místo jako včera, ale zatím nenašel ani jediné vodítko, které by mu v tomto ohledu napovědělo.

 „Jak jsi mě včera vlastně odnesla, když jsem byl v bezvědomí?“ zeptal se po nějaké době – už docela zadýchaně – jednak proto, že chtěl zapříst hovor a tohle ho opravdu zajímalo, ale taky doufal, že se dívčin krok při rozhovoru poněkud zpomalí a on bude mít příležitost si aspoň trochu odpočinout.

„Pomohli mi,“ odpověděla mu stručně, aniž by se otočila a nezměněným tempem pokračovala v chůzi.

Šlapali do strmého kopce, a zatímco dívka působila dojmem, že se snad vznáší nad zemí, její bratránek už mlel z posledního. Teď už si byl naprosto jist, že včera se tak daleko nedostali… a hlavně cestou zpět určitě nebyl takový sešup.

„Dnes jdeme mnohem blíž k vesnici,“ vysvětlila konečně, když už se jeho řvoucí emoce nedaly dál ignorovat, „ukážu ti, kde mají bobaci zbudované úkryty… uvidíš je alespoň zpovzdálí… a musíš se spokojit jen s tím, co ti řeknu. Nesmíš se příliš vyptávat…“

Po těchto slovech chytil mladý vědec druhý dech a na svou únavu dočista zapomněl. Dokonce ho přestaly bolet i svaly na nohou, a když si rozřízl dlaň o nějaký ostrý kámen, ke kterému se ve svahu s mocným funěním přitahoval, ani si toho nevšiml. Zdálo se mu, že k nim z dálky doléhá hučení nějakého vodopádu, ale nemohl si být jistý, že mu z té námahy jen nehučí v uších.

„Pokud na to chceš vidět, musíme se tam dostat ještě za světla, protože svítit si tam nemůžeme,“ pokračovala po chvíli veselým bezstarostným hlasem, ale Rakton-Satni měl pocit, že z ní vycítil i jistou škodolibost… on je přece jenom kluk z města a těm musejí venkované vždycky dokazovat svou tělesnou převahu…

Nic neříkal a poslušně šplhal, co mu síly stačily… ba dokonce měl pocit, že své fyzické možnosti několikanásobně překonává. Škrábali se nahoru několik hodin, ale když už Rakton-Satni věděl, jaká odměna na něj nahoře čeká, ani ho nenapadlo, aby si stěžoval. A právě, když se jej začalo zmocňovat podezření, že ta strastiplná cesta nikdy neskončí, leda snad až se definitivně sesype, se jeho drobná průvodkyně zastavila a natáhla před něj svou paži jako závoru… nejspíš v bláhové obavě, že by ji mohl předejít a pokračovat ve výšlapu na vlastní pěst.

         „Dál dnes nepůjdeme,“ informovala svého bratrance věcně, „jsme sice ještě hodně daleko, ale bobačí vesnici už odtud uvidíme jako na dlani, a kdybychom se vydali ještě dál, některým mým spoluobčanům by se to nemuselo líbit,“ dořekla významně a Rakton-Satni si dobře povšiml jejího výbojně pozvednutého nosíku.

         Nutno říct, že v té chvíli přivítal sestřenčino rozhodnutí s pocitem opravdové úlevy. Ačkoliv byl svému výzkumu hodně oddaný, sám nevěděl, co by řekl, kdyby mu dala na vybranou, jestli chce v cestě pokračovat nebo mu tenhle výhled postačí.  Pohotově nasadil zklamaný výraz, ale prakticky okamžitě mu došlo, že ona zná skutečný stav jeho mysli a zahanbeně sklopil zrak ke svým botám, o jejichž boky se otíral zablácený lem jeho nového pláště.  

         „Tam je naše vesnice,“ mávla ledabyle rukou někam za svá záda, „ale támhle je to, co tě doopravdy zajímá,“ ušklíbla se rozpustile a ukázala mezi dva rozložité, mechem porostlé stromy, za nimiž – jak poznal, až když pohlédl přímo do mezery mezi nimi – se otevíral pohled do hlubokého a neskutečně dlouhého údolí. Dole, hluboko pod nimi, tekla široká dravá řeka… nebo spíš vodní kanál, protože oba dokonale rovné břehy byly evidentně vytvořeny uměle. Zatímco na straně, vedoucí až k staletým stromům, o které se oba mladí lidé opírali, stoupal břeh pozvolna, na opačné straně údolí se vypínal po celé délce vodního toku, kam až oko dohlédlo, kolmo vzhůru k neprostupnému pralesu, který začínal na jeho vrcholu.

Obě strany kanálu byly umně vyhotoveny z kdovíjakého materiálu s dokonale naleštěným povrchem, který připomínal zelené mléčné sklo. Kdyby ti dva nahoře udělali jen jediný krůček za hradbu posledních lesních stromů, skončili by neodvratně v rychle tekoucí vodě na dně údolí, protože nikde na té šílené hladké klouzačce nebylo ani jediné místečko, na němž by se bylo možno cestou dolů zachytit.

         Ale tohle všechno si Rakton-Satni uvědomil až později… V prvních okamžicích byly jeho oči zaměstnány protějším břehem, který se před ním tyčil vzhůru jako zdánlivě nekonečná kolmá zeď. Celá… a opravdu celá ta stěna byla plná otvorů, které na první pohled mohly působit jako rovnoběžné řady čtvercových oken na dlouhatánském městském domě. Ale nebyla to okna… byly to vchody do jeskyní – pěkně jeden vedle druhého, vybudované s geometrickou přesností a precizností zdejších dávných stavitelů.

         Ale ani tohle nebylo to jediné, co přitáhlo mladíkovu pozornost. Byly tady ještě ty ornamenty… ohnivě červené, žluté jako sluneční paprsky a modré jako chladivá voda v řece. Překrásné a obrovské… tak obrovské, že je nebylo možno sledovat najednou vcelku a on si musel domýšlet, jak pokračují, protože všechny začínaly i končily za protilehlými obzory.

         Žluté vzory byly špičaté jako šípy, zatímco červená linie mu vzdáleně připomínala jakousi šelmu, o níž byl ale přesvědčený, že na Tjeře nežije… a ten modrý ornament, to byl pravděpodobně stejný květ, jaký zdobil látku Ajá-jiny kabely…

         Rakton-Satni stál s otevřenými ústy opřený o vysoký mech, pokrývající rozpraskanou kůru v místě dotyku obou stromů a nedokázal promluvit. V hlavě mu hučel nespočet otázek, na něž musel znát odpověď, ale nedokázal vyslovit ani jedinou z nich, protože celá jeho mysl byla dosud zaměstnána tím neskutečným výhledem, který se mu tu nabízel.

 12.  kapitola         

Právě když se Rakton-Satni nadechoval k první otázce, udeřila jej do jeho emočních laloků nebývalá vlna něčeho nepříjemného. Spolkl svou otázku a s užaslým pohledem se obrátil ke své sestřence, která však byla stejně překvapená jako on a svá čiperná očka upírala do míst, kde podle jejích vlastních slov měla být tjerská osada.

 Podíval se tam právě v okamžiku, kdy se zpoza vzdáleného keře vynořil statný domorodý muž, zjevně rozladěný tím, že jej jeho pocity tak záhy prozradily. Jenže to evidentně nebylo to hlavní, kvůli čemu jím cloumalo vlnobití ryze negativních emocí.

Ráznými energickými kroky se prodíral hustým lesním porostem, a co se mu postavilo do cesty, rozšlápl, vytrhl nebo alespoň zlomil. Když byl od dvojice na útesu vzdálený nějakých dvacet kroků, na okamžik se zastavil a věnoval oběma zlostný, nevraživý pohled.

„Proč zrovna mí předkové?! Proč právě on?!“ zaječel na mladíka po Ajá-jině boku jako smyslů zbavený. Rakton-Satni neodpovídal… už proto, že otázkám nerozuměl, ale jeho mlčení ještě rozvířilo mužovy emoce. Nepřestával křičet, ale mladý vědec mu nemohl rozumět, ať se snažil sebevíc, protože tjeřan v stále se stupňujícím rozrušení přecházel do svého rodného jazyka příliš často a i ta slova, která se mu ještě dařilo překládat, zněla spíš jako nesourodá směsice vysokých a hlubokých tónů násilně vtěsnaných do notové osnovy, které těch pár slovíček vyrážených v jazyce HaKi, doslova pohltily. Rakton-Satnimu se zdálo, že slyší i něco o své matce a neštěstí, které na svou vlast seslala, ale nebyl si tak docela jistý, jestli to neslyší jen proto, že mu ten křikloun tolik připomíná muže z první nepříjemné delegace, která jej na Tjeře navštívila.

Daleko víc pochopil z jeho vnitřních pocitů, které byly snad ještě naléhavější než všechny ty zoufalé, vesměs kvílivé skřeky, drásající večerní klid lesa. Bylo zjevné, že ten muž utrpěl obrovskou osobní ztrátu, z níž viní kdoví proč právě jeho. Nechápal, proč tomu tak je, ale byl si naprosto jistý, že je ten tjeřan o své pravdě skálopevně přesvědčený a ani v nejmenším nepochybuje o jeho osobní účasti při spáchání toho hrůzného činu, jehož bolestné následky ho sem dnes přivedly. Ten muž byl dohnaný na pokraj zoufalství a – jak si mladý vědec ke své hrůze uvědomil – všehoschopný.

V tom okamžiku pocítil něco úzkostně hrůzného, co mu sevřelo srdce úlekem. Rázem přestal zkoumat smysl izolovaných slov i význam podivné melodie jeho hlasu, protože zpozoroval podlouhlý špičatý předmět, který se zaleskl v ruce toho nepřátelsky naladěného šílence pomalovaného hned dvěma zelenými pruhy po levé straně nahého těla. Nebylo jasné, jestli se jedná o dýku, krátký meč, hrot šípu, kopí nebo něco podobného a mladý vědec rozhodně nehodlal ztrácet čas důkladnějším určováním té ostré věci, kterou tjeřan mával v hrozivém gestu nad hlavou, zatímco se výraz jeho obličeje měnil v stále zuřivější s každým krokem, o který se k němu přiblížil.

Mladík se v duchu loučil se životem. V poslední chvíli si nakročil mírně vpřed, aby svým tělem chránil Ajá-ju, ačkoliv se zdálo, že po ní ten chlap nejde… ale o tom neměl čas přemýšlet.

Zdálo se mu jaksi nefér, že má umřít, aniž by pochopil důvody, které k tomu jeho samozvaného popravčího vedou, ale prostě se musí smířit s faktem, že za jeho násilným činem stojí plánované přestěhování bobaka, které dal Park na starosti právě jemu… a nejspíš je do toho zapletená i památka jeho matky, ačkoliv souvislosti mezi těmito skutečnostmi mu stále unikaly… jenže na tom už beztak nezáleží…

Zakryl si oběma rukama obličej a pevně zavřel oči. Prakticky ve stejném okamžiku se mu doslova rozsvítilo v hlavě… napadlo jej, že to byl ten moment, kdy mu mozkem projela nabroušená dýka, jenže necítil žádnou bolest. Ostré světlo svítilo dál, jakoby mu sevřená víčka i dlaně, přitisknuté přes ně, vůbec nepřekážely.

Bylo úplné ticho… ticho, ve kterém by musel být slyšet i sebemenší šepot… v jediném okamžiku zmizely i všechny negativní emoce, jimiž byl vzduch v jeho okolí ještě před pár vteřinami doslova prosycený. Zhasl i ten silný reflektor, bodající ho do zavřených očí. Jediné, co tady teď dokázal vnímat, byl zármutek… a on netušil, co to znamená.

Ajá-ja začala zpívat… táhle a tajemně.

Otevřel oči. Les kolem něj se za těch pár vteřin ponořil do mlhy, ačkoliv daleko pravděpodobnějším vysvětlením bylo, že si až příliš tiskl oči, takže teď vidí poněkud rozmazaně.

Ajá-ja stála vedle něj. Vypadalo to, že je v pořádku, ale byla v jakémsi transu, v němž s hlavou obrácenou k večerní obloze zpívala ponurou tajemnou píseň beze slov…

Jen pár kroků před nimi – tam, co byl ještě před malou chvílí ten pomatenec, který je ohrožoval nožem – se vznášel bobak s vytaženým hlavovým chobotem a něco pojídal… nasával do sebe cosi, nataženého ve vysokém porostu. Ta věc byla veliká a dlouhá.

A Ajá-ja stále zpívala…

Bobak si přitáhl další kus potravy, která sklouzla po trávě a Rakton-Satni uviděl naprosto zřetelně ruku sevřenou v pěst… a v ní lesklou dýku. Vykřikl a ustoupil dozadu, takže narazil bokem do stromu a polekaně sebou cukl. Přišlápl si plášť a tentokrát se do něj zamotal on, jenže teď mu do smíchu zrovna dvakrát nebylo. Rukou se přidržoval ulomené větve a nedokázal se donutit přestat kroutit nevěřícně hlavou.

Ajá-ja konečně procitla z transu. Přestala zpívat, obrátila se k němu a její výraz se změnil jako mávnutím kouzelného proutku. Naléhavě mu pohlédla do voskově bledého obličeje.

„Tohle jsi nikdy neviděl! Pamatuj si to, protože jinak ti nepomůžu! Jestli se prořekneš, bude to všechno k ničemu!“ vykřikla na něj téměř hystericky s doširoka rozevřenýma očima, a ačkoliv byla její slova hodně hlasitá, její emoce křičely ještě naléhavěji.

Ve směru od vesnice se ozvaly znepokojené hlasy. Slyšel praskot větví i vzdálený dusot desítek běžících nohou. Cítil ve vzduchu strach… a zlobu, která se mísila s naléhavostí Ajá-jiných citů. Zmateně se rozhlédl a ustoupil ještě o krok dozadu.

„Promiň…“ zašeptala jeho sestřenice a vší silou jej strčila do boku.  Nebyl na ten náraz připravený, ale nejspíš by to dopadlo stejně, i kdyby měl čas uvědomit si, co se chystá udělat. Poslední, co viděl, byla Ajá-jina drobná tvář zkřivená výrazem lítosti i odhodlání. Vycítil z jejích emocí naprosto jasně a zřetelně, že to musela udělat, aby jej ochránila… ačkoliv ve skutečnosti to vypadalo docela jinak.

Rakton-Satni sykl bolestí, zavrávoral a v následujícím okamžiku tvrdě dopadl na skelnou naleštěnou plochu svažující se k hrozivě běsnící řece na dně hlubokého kanálu. Oběma rukama hmátl instinktivně po okraji umělého útesu, ale bylo pozdě. Nehty mu s nervy drásajícím skřípotem ujížděly po bledě zeleném podkladu, který byl ve skutečnosti právě tak hladký, jak seshora vypadal, a jeho tělo stále nabíralo rychlost, jakoby tu tření přestalo docela existovat. Nevykřikl… nejspíš proto, že si někde v hloubi své vyděšené dušičky uvědomoval, že by to nebylo rozumné… Ale co je rozumné, když se řítíte do smrtící propasti, z níž není úniku? Copak může někdo v tak dravé řece přežít? Sám přece na vlastní oči viděl, že v jejím korytu nemůže čekat záchranu… žádný most, ostrůvek nebo aspoň vyvrácený strom, o který by se mohl zachytit… tohle je konec… prostě je mu souzeno dnešního večera zahynout, a když to nebude nůž v ruce běsnícího domorodce, bude to dravá voda pod bobačími jeskyněmi…