Bobakovo tajemství 13. - 14. kapitola

Anotace: Nic technického... jen obyčejný příběh obyčejného mladého zoologa z opačné strany galaxie, který by rád zjistil, jestli se ty fantastické povídačky o tajemných tjerských bobacích zakládají alespoň částečně na pravdě... protože pokud ano...

Vodní hladina se nezadržitelně přibližovala. Podruhé v tak krátkém časovém rozmezí sevřel pevně víčka v očekávání jisté smrti… která se však ani tentokrát nedostavila.

Místo do chladivého náručí běsnícího toku žuchl v plné rychlosti na něco, co mu připomnělo koženou sedačku, kterou měli doma, ještě když byl malé dítě, ačkoliv tohle bylo o poznání měkčí.

Tentokrát otevřel oči mnohem rychleji a s pocitem bezdůvodného sebeuspokojení si uvědomil, že nemá rozmazané vidění… asi už v tom pocitu blížící se smrti získává praxi. Jenže když mu došlo, co vidí, stejně párkrát zamrkal, protože se svým očím znova zdráhal uvěřit… Ležel totiž rozpláclý jak dlouhý tak široký na bobakově vznášejícím se těle a ruce i nohy mu klinkaly těsně nad valící se vodou.

Když o tom později přemýšlel, byl si stoprocentně jist, že ho ani na okamžik nenapadlo, že by ho ten tvor hodlal slupnout k večeři jako před chvílí toho násilníka. Sám sobě to vysvětloval tím, že tu hororovou vzpomínku prostě vytěsnil ze své mysli, a když si uvědomil, že se ocitl na bobakových zádech, zachoval se jako pravý zoolog a zajímal se pouze o vědecká fakta, spadající do kompetence jeho odbornosti.

Aniž by o tom nějak zvlášť přemýšlel, využil té těžce vykoupené příležitosti, aby mohl svého nečekaného zachránce důkladněji poznat. I přes hrozící nebezpečí, které stále nebylo tak docela zažehnané, mu jasně docházelo, že tak blízko se už k bobakovi možná nikdy nedostane. Trochu rozechvěle se pustil do ohmatávání kožních záhybů, které měl přímo pod rukama.

Na dotyk nebyla bobakova pokožka ani trochu slizká nebo snad vlhká, jak se mu na první pohled zdálo. Jeho kůže byla naprosto suchá, pevná, částečně porézní, ale přesto hladká a lesklá a zcela bez ochlupení. Její barva mu ve večerním světle připomínala bažinatou půdu mechových rašelinišť na jeho rodné Ergii… jen netušil, jak by měl tenhle konkrétní odstín zelenohnědé barvy pojmenovat.

Bobak stále nehnutě visel nad hučícím vodním tokem, jakoby se nemohl rozhodnout, zda tam svou živou zátěž nakonec odhodí či nikoli. Rakton-Satni si pomyslel, že možná na něco čeká, ale neodvažoval se domyslet, co by to mohlo být. Pohyboval se co nejméně… vlastně si dovolil jen zlehounka šátrat rukama, ačkoliv měl sto chutí se na nich nadzvednout a prohlédnout si svého zachránce s mírným odstupem.

Najednou – bez jakéhokoliv varování – mohutná řeka pod ním i její strmé umělé břehy zmizely a v témže zlomku sekundy jej bobak skulil ze svých zad Ajá-je přímo k nohám. Rychle se vztyčil na chvějících se rukou a ohlédl se po svém dobrodinci, ale uviděl v těch místech jen překřížené kmeny mohutných stromů označujících okraj útesu.

Znamenalo to, že právě zažil na vlastní kůži teleportaci… a že se teleportoval současně s bobakem! Bobak jej vzal s sebou! Na vlastním těle jej dopravil zpět na vrchol srázu! V žádné vědecké práci nebylo dosud publikované, že tohle dokážou! Nikdo dosud nevyslovil ani tak troufalý předpoklad! On bude zcela jistě prvním, kdo tento poznatek předloží galaktické zoologické asociaci!

Co na tom, že teď ležel na zválené trávě – prakticky na stejném místě, jako před pár minutami ten mrtvý zuřivec s kudlou v křečovitě sevřených prstech… tohle mu teď – po tom neuvěřitelném dobrodružství, které právě prožil – připadalo jaksi nepodstatné… až rušivé. Neměl chuť kazit si tak úžasný zážitek vzpomínkou na něco tak ponurého… a dokonce mu blesklo hlavou, jestli to celé nemohl být jen ztřeštěný výplod jeho fantazie rozjitřené zdejším magickým soumrakem a sestřenčiným pochmurným zpěvem, v čemž jej utvrzoval i fakt, že po domorodcích, které tak zřetelně slyšel přicházet, tu nebylo ani stopy.

Věděl, že by Ajá-je udělal velikou radost, kdyby na ten hrůzný výjev zapomněl, a cítil, že by jí teď nedalo nijak velkou práci namluvit mu, že se to nikdy nestalo. A stejně tak mu bylo jasné, že ona tu možnost taky vycítila… a o to víc jí byl vděčný, že se o to ani nepokusila.

Stalo se to… a ať se bude sebevíc snažit vytěsnit ten jediný pohled ze svých vzpomínek, nic to nezmění na faktu, že se to stalo…

Ajá-ja ho sledovala zkoumavým pohledem. Samozřejmě vnímala všechen ten zmatek v jeho nitru, ale nejspíš se v tom… stejně jako on sám… nedokázala zorientovat.

„Můžeš mi vysvětlit aspoň něco z toho, co se tady právě stalo?“ zeptal se nakonec smířlivě, ačkoliv mu bylo od počátku jasné, že jeho otázka zůstane víceméně řečnickou. Vlastně to řekl spíš proto, aby si jeho sestřenice nemyslela, že přišel o zdravý rozum.

„Můžu ti vysvětlit jen to, proč jsem tě shodila,“ sklopila Ajá-ja provinile oči a Rakton-Satni cítil, že ji to opravdu zahanbuje, jen nepoznal, jestli ji mrzí ta maličkost, že se ho právě pokusila zabít nebo jde o tjerskou neochotu k sdílení informací.

„Tak to je zrovna to jediné, co ještě jakžtakž chápu,“ povzdychl si otráveně, ačkoliv měl ve skutečnosti vcelku dobrou náladu… což by se po tom, co prožil, mohlo někomu zdát přinejmenším překvapivé, jenže na druhou stranu se mu dnes vyplnilo hned několik životních snů najednou… tak proč si to kazit takovými malichernostmi, jako je dvojnásobný pokus o jeho sprovodění ze světa a vražda pomalovaného vesničana.

Ajá-ja na svého bratránka po očku pokukovala a evidentně vyčkávala, jak blízko bude jeho hypotéza pravdě.

„Nemohla jsi za žádných okolností dopustit, aby tví spoluobčané viděli, jak zírám na bobakovo hodování. Nevím, proč zrovna tohle potřebujete přede mnou udržet v tajnosti, protože podle mého názoru je dokonce vaší povinností upozornit mě nebo jiného odborníka z Parku, jak nebezpečné zvíře to je a co všechno od něho můžeme očekávat.

Předpokládám, že k zatajování tak významných skutečností máte zatraceně dobré důvody… když jsi kvůli nim neváhala bez mrknutí oka obětovat i můj život,“ pronesl trochu pateticky a nedokázal se při tom ubránit nutkání mrknout alespoň koutkem oka na místo, kde předtím ležela mrtvola, „kdyby mě ten bobak náhodou nezachytil…“

„To nebyla náhoda…“ pípla Ajá-ja pořád se stydlivě sklopenýma očima.

„Chceš mi snad tvrdit, že jsi pro mě toho bobaka poslala? Že tě poslouchá?“ pravil s notnou dávkou sarkasmu, ale jeho sestřenky se ten pohrdlivý tón nejspíš nedotkl.

„To jistě ne,“ odpověděla mu klidným vyrovnaným hlasem.

„Tak jak jsi mohla vědět, že mě zachrání? Že se nebude zrovna někde krmit nebo zabíjet dalšího vesničana?!“ utrhl se na ni podrážděně. Vlastně na ni neměl až takový vztek, jak se pokoušel předstírat, ale opravdu ho pořádně vytáčelo, že se nejspíš celou pravdu nikdy nedoví.

„To se hodně špatně vysvětluje… a vlastně už by ses neměl dál vyptávat…“ potvrdila mu jeho původní předpoklad, „Mimochodem – ten bobak, který tě sem právě teleportoval, je ten, který s tebou odletí z Tjery,“ pohlédla na něj zase tím kradmým pohledem, který jej utvrzoval v předpokladu, že se snaží najít něco dostatečně zajímavého, aby jí to umožnilo změnit téma hovoru… a ono to fungovalo…

„Copak oni se dají jeden od druhého rozlišit?“ vystřelil na ni otázku, která se v této souvislosti přímo nabízela.

„Samozřejmě!“ zasmála se od ucha k uchu, celá šťastná, že se konečně dostala z nepříjemně tenkého ledu, „každý z nich je naprosto jedinečný a má mezi tjeřany své nenahraditelné místo,“ polkla nečekaně bolestně, „ale to jsem ti už přece říkala…“

„Říkala jsi toho spoustu,“ nakrčil Rakton-Satni významně nos, „jen jsi mi jaksi pozapomněla sdělit, že vás žerou…“

 14. kapitola 

„Nežerou nás!“ vpadla mu sestřenice ukřivděně do řeči a docela to vypadalo, že se mu ji konečně podařilo vytočit, „ten muž z vesnice tě chtěl zabít… a opravdu by to byl udělal, kdyby se bobak nerozhodl, že tě zachrání… a já jsem věděla předem, že se tak rozhodne… to proto jsem tě proti němu nebránila… a věděl to určitě i ten muž… Věděl, že se právě tenhle bobak rozhodne pro tebe, protože ty jsi bez viny… i když on sám o tom zas tak přesvědčený nebyl… ale bobaci jsou vždycky spravedlivými a nezaujatými soudci, kteří neznají sobectví a osobní prospěch…“ zaplétala se do svého překotného vysvětlování, které se stávalo s každým dalším slovem méně přehledným a srozumitelným. Vypadalo to, že se ze sebe pokouší vyklopit všechno naráz. V obličeji měla dotčený výraz, ale z její mysli byla cítit úleva a odhodlání, jako při jejich prvním setkání.

„Myslím, že bych ti měla říct, ještě to, že ten muž… ten, co po tobě šel, byl můj příbuzný,“ zakončila docela tiše svůj nesouvislý monolog.

„Tak to tedy přijmi mou upřímnou soustrast,“ procedil skrz zaťaté zuby, ale jeho sestřenice už zase vypadala, že jeho ironii nechápe.

„To znamená, že byl i tvůj příbuzný… máme všichni tři společné předky,“ dodala na vysvětlenou a zatvářila se naléhavě, jako by v tom mělo být ukryté vodítko k odhalení něčeho nesmírně významného, „Tohle ti ale nesmím povídat!“ vykřikla najednou skoro plačky, jakoby na ni kdoví jak naléhal. Byla tak polekaná, že mu jí přišlo líto… ostatně, dnes už se toho dozvěděl mnohem víc, než si vůbec uměl představit… navíc jí přece slíbil, že nechá jen na ní, co mu chce říct a co ne. Uvědomil si, jak moc jí dluží a trochu se zastyděl… jenže jeho vědecká vášeň byla silnější.

„Řeklas mi, že to byl ten bobak, ale proč jste pro transport vybrali právě jeho?“ pokusil se svou sestřenici aspoň trochu uklidnit otázkou, která mu připadala docela nevinná.

„Ten bobak si vybral tebe,“ houkla na něho s pečlivým důrazem na prvním a posledním slově, „nelhala jsem ti, když jsem říkala, že tjeřané bobaky neovládají.“

„Ale jak tedy víte, že se mnou chce odletět?“ zakroutil nechápavě hlavou, „máte s nimi nějaká dorozumívací znamení?“ zatvářil se jako úplný prosťáček… a popravdě se tak i cítil.

„Rozumíme jim… svým způsobem,“ sklopila zas drobná dívka hlavu, „jejich pocitům… Myslím, že nikdo zvenčí by jim porozumět nedokázal… ale ty máš šanci. Jsi napůl tjeřan a máš schopnost emočního vnímání. Možná se něčemu budeš moct naučit…“

„Možná bych mohl,“ ušklíbl se Rakton-Satni zase s tím ironickým podtextem, „jenže to byste přede mnou nesměli zatajovat nejdůležitější relevantní materiály…“ zavrčel, a už když to říkal, mrzelo ho, že své emoce už zas nedokázal udržet na uzdě.

 Ajá-ja neodpovídala a on vycítil, že jí jeho poznámka nebyla zrovna příjemná… a dokonce jí to zabolelo… až dostal strach, že se rozhodne jeho dnešní exkurzi předčasně ukončit.

Jeho emočními laloky zalomcoval intenzivní pocit nespravedlnosti, který se kolem štíhlé dívky vznášel jako hustý mrak. A když nad tím tak přemýšlel, opravdu od něj nebylo zrovna fér obviňovat ze zatajování informací zrovna ji, když je ve skutečnosti pravděpodobně jedinou členkou semknuté tjerské komunity, kdo je na jeho straně.

„Řekneš mi teď prosím – když už máme konečně klid – něco o tom bobačím hotelu?“ zeptal se pokorným hlasem, jakoby chtěl navázat tam, kde je vyrušil vpád jejich šíleného strýčka nebo kdo to vlastně byl, „slibuju, že už tě nebudu přerušovat… ani naléhat…“ žadonil prosebným hláskem a pomalu se při těch slovech obrátil zpět k oběma překříženým stromům a opřel se o mechem vystlanou vidlici mezi nimi. Počkal, až jeho sestřenka dojde až k němu a pak se na ni teprve obrátil.

„Tohle jste museli stavět věky,“ pokýval až přehnaně uznale hlavou, „Jak je to údolí vlastně dlouhé? Jak hluboké jsou ty jeskyně? Kolik jich asi je? A co znamenají ty obrovské symboly, kterými je ta stavba vyzdobená? A proč jste použili zrovna tyhle barvy?“ vychrlil na ni otázky, které jej napadaly jak na běžícím pásu, „budu šťastný, když mi zodpovíš alespoň některé z mých dotazů… ale pokud je to tajné… pochopím to…“ zašeptal servilním tónem, jemuž odpovídal i patřičně zkroušený pohled.  

Ajá-ja té náhlé změně jeho chování nejspíš porozuměla, protože se na svého bratrance vděčně pousmála a opřela se pohodlně o nízkou větev hned vedle něj. Rakton-Satni se znova zadíval do dálky, ačkoliv teď už díky houstnoucímu šeru nedohlédl až k obzoru, za nímž se mohutná zelenkavá pečlivě naleštěná stavba ztrácela.

„Stojí to tady už po tisíciletí,“ odpověděla mu tichým smířlivým hlasem, „ale pořád přistavujeme další. Bobaci jsou poměrně nenáročná stvoření a žijí po většinu roku mezi námi v lese i přímo v našich vesnicích, ale když přijde období teplých dešťů, nevylézají z těch jeskyní i několik dní.“

„O tom jsem hodně četl,“ pokýval Rakton-Satni zamyšleně hlavou, „ty teplé deště jsou prý vždy hodně zlé pro celou planetu. Podle všeho vědci dodnes nevědí, co přesně je způsobuje, ani proč se dostavují tak nepravidelně. Dokonce i jejich složení je záhadou, protože chemický rozbor žádného z dostupných vzorků neprokázal, v čem přesně tkví jejich škodlivost a nikdo z nich prozatím nedokázal izolovat žádné konkrétní toxiny.“

„Dřív prý přicházely častěji,“ přisvědčila Ajá-ja, „ale teď už tu nebyly déle než dvanáct oběhů… Když přišly naposled, byla jsem ještě malé dítě, ale i tak mám z těch dnů celou řadu nepříjemných vzpomínek.

Pamatuju si prchající tjeřany i zvířata… a bobaky, skákající od mrtvého k mrtvému… Věděla jsem, že trpí, ale i přesto plnili svou povinnost, dokud déšť nezesílil natolik, že se jejich kůže začala rozpouštět… teprve potom se uchýlili do bezpečí těchto svých jeskynních úkrytů, ve kterých vyčkali až do konce té všeobecné zkázy…“ horlila dívka, strhávaná stále víc atmosférou vlastního příběhu.

„Plnili svou povinnost?“ vypíchl Rakton-Satni pro něj nejzajímavější slova.

„Ano,“ ošila se Ajá-ja, „ale pokud se chceš ještě něco dozvědět, už mě vážně nepřerušuj. Prostě se smiř s tím, že ti řeknu jen to, co je pro můj národ bezpečné. Poslouchej mě pozorně, ať z toho vytěžíš pro svou vědeckou práci co nejvíce… protože jinak mi nezbude nic jiného, než se s tebou bez dalších okolků rozloučit.“ Jen přikývl a v duchu si umiňoval, že už nebude nevděčný a bude každé její slovo vnímat jako dar.

„Ptal ses na hloubku těch jeskyní,“ pokračovala, jakoby jej ani nevnímala, „možná tě to překvapí, ale nejsou nijak velké ani prostorné.

Moc se neorientuji ve vašich délkových jednotkách, takže ti to řeknu tak, že jde o vyhloubené kvádry, jejichž délku a výšku máš přímo před očima a hloubka odpovídá asi tak tvé vzdálenosti od támhle toho stromu,“ ukázala rukou na útlý rovně rostlý stromek s tmavofialovou kůrou, vzdálený sotva tři metry, „nevím, jak bobaci uvnitř těch malých úkrytů odpočívají,“ pokrčila rozpačitě rameny, jakoby se snažila odpovědět na jeho nevyslovenou otázku, „ale jsem si jistá, že by jim tjeřané ochotně zbudovali i mnohem pohodlnější příbytky, jenže podle všeho jim tohle vyhovuje nejlépe a slouží to přesně svému účelu.“

„A pokusili jste se jim někdy vytesat nějaké prostornější pokojíčky?“ vyjelo zvídavému mladíkovi z úst dřív, než si to stačil uvědomit, ale jeho sestřenice to protentokrát blahosklonně přešla.

„Ne!“ rozšířila významně oči, „přesně takhle to musí být!“