Bobakovo tajemství 15. - 16. kapitola

Anotace: Nic technického... jen obyčejný příběh obyčejného mladého zoologa z opačné strany galaxie, který by rád zjistil, jestli se ty fantastické povídačky o tajemných tjerských bobacích zakládají alespoň částečně na pravdě... protože pokud ano...

Rakton-Satni už se neodvažoval pokládat další otázky, takže Ajá-ja nerušeně pokračovala.

„Támhle ten znak,“ ukázala neurčitě rukou přes údolí, do něhož se už vkrádaly dlouhé večerní stíny, „ten modrý, co zajíždí každou chvíli pod vodní hladinu, ten znázorňuje rozvitý květ uzugu… textilní rostliny, z níž tkáme od nepaměti všechny látky, jež ke svému životu potřebujeme. Její vlákna se vyznačují neobyčejnou pružností, pevností a trvanlivostí, takže textilie z ní utkaná je tou nejkvalitnější, jakou dokážeme vyrobit. V dřívějších dobách se jí běžně používalo i k stavbě mostů… a to tady právě symbolizuje – pevný a trvanlivý most mezi tjeřany a bobaky.

Žlutá linie je symbolem slunce… jako je tomu nejspíš ve všech kulturách. To, co před sebou vidíš, to jsou znázorněné sluneční paprsky, pronikající do všech koutů našeho světa, aby na něm daly vzniknout veškerému životu… tjeřanům, rostlinám, zvířatům i bobakům.

Má to představovat jednotu a pospolitost celé planety… jakože jsme byli všichni zrozeni stejným sluncem, že tvoříme jedinou nerozlučnou rodinu, v níž jsou jasně definované vztahy a věky neměnné propojení jednotlivých jejích členů.

A konečně je tady červený obrazec… a to je jídlo. Kdybys tu rudou linii pečlivě sledoval,“ máchla opět svou štíhlou ručkou do šera, které se v údolí rozpínalo stále rychleji, „je znázorněním nejoblíbenějších potravin, které mohou tjeřané svým bobakům nabídnout, a které je tak s nimi spojují v tom nejužším smyslu slova.“

Tentokrát se Rakton-Satnimu podařilo kousavou připomínku ohledně krmení bobaků vlastními těly vesničanů spolknout, ale Ajá-ja po něm i tak loupla nevraživě očkem, protože to nejspíš vycítila, ale naštěstí se velkoryse rozhodla jeho netaktnost ignorovat a pokračovat dál.

„Potrava, kterou můžeme bobakům poskytovat, je pro nás nesmírně důležitým faktorem, protože je to to jediné, co jsou od nás bobaci ochotni kdykoliv vděčně přijímat… čím jim my můžeme být nápomocni. Vnímáme to jako náš skromný podíl na symbiotickém vztahu mezi našimi tolik rozdílnými živočišnými druhy.“

Mladý vědec se opět dokázal nezeptat, ačkoliv tentokrát se musel až kousnout do jazyka, aby svou všetečnou otázku udržel za hradbou vlastních zubů… ale byl si jistý, že jeho sestřenka i tak prozrazuje víc, než jí bylo dovoleno a jakoukoliv svou nevděčnou otázkou by mohl tok jejích slov nadobro zarazit.

Ajá-ja se znova tak trochu zasněně podívala před sebe a on bezděčně následoval její pohled, ale tentokrát už k protějšímu břehu vůbec nedohlédl. Slyšel zřetelné hučení vody, valící se po dně kanálu, ale jeho oči viděly v těch místech jen neproniknutelnou temnotu. Slunce už docela zapadlo a jasnou hvězdokupu na noční obloze dnes zakrývaly nelítostné těžké mraky.

„Víc už toho dnes asi neuvidíš…“ zašeptala dívka podivně zastřeným hlasem, takže to budilo dojem, že v ní temnota vyvolává stísněné pocity, ale Rakton-Satni rozhodně žádný strach necítil.

„Pojď se teď se mnou podívat do města,“ nabídl jí v náhlém popudu, „svítí tam pořád spousta světel, takže nám nebude vadit, že už je noc a ukážu ti tam pár míst, která vážně stojí zato…“

„Já nemůžu do města,“ vpadla mu s povzdechem do řeči, „už jsem ti přece říkala, že jsem své goso vyčerpala na tvůj příchod sem. Není tak snadné odtud vypadnout.“

„A co ti tjeřané, kteří mě ve městě navštěvují?“ připomněl Rakton-Satni, „každý den mluvím s několika z vašich… a ve městě jich potkávám spoustu. Proč oni můžou a ty ne? Snad mi nechceš tvrdit, že všichni ti tjeřané, kteří se tam dostanou si právě plní své goso.“

„To ne,“ vzdychla si… do tváře jí sice neviděl, ale cítil její smutek, „ale nejspíš se tam setkáváš jen s muži nebo starými ženami… pro ty není město zapovězené.“

„Říkalas přece, že už jsi plnoletá a všeobecně se tvrdí, že mezi tjeřany panuje naprostá rovnoprávnost,“ přimhouřil zkoumavě oči a podezíravě se na ni zadíval.

„Taky jsem to slyšela,“ odfrkla si nabručeně a špičkou bosé nohy odkopla drobnou větvičku, „všichni jsou si naprosto rovni… ovšem jen do chvíle, kdy se rozhodneš poznat i jiný život, než jaký ti nabízí tjerská vesnice. Pak se najednou dozvíš, proč se z téhle klece nemůžeš nikdy dostat ven!“ nakopla větvičku ještě jednou a tentokrát s takovou vervou, že přelétla přes okraj údolí a ještě pár vteřin bylo slyšet, jak klouže po jejím vyleštěném povrchu dolů k hučící vodní hadině.

„Pomni, jak hrozné nebezpečí ti venku hrozí!“ parodovala posměšně jakéhosi – nejspíš vysoce postaveného – spoluobčana, „muži z jiných světů si s sebou odvádějí tjerské ženy a ty pak čeká věčné zatracení, neboť jim není umožněno vrátit se zpět do komunity, z níž vzešly a splynout zde se svými kořeny…“ cedila nasupeně mezi zuby a skopávala do údolí jednu větvičku za druhou.

„Ale já tě přece ochráním!“ usmál se na ni mladík hrdě, „jsi moje sestřenice a já bych nikdy nedovolil, aby ti někdo ublížil!“ sliboval s bojovně vypjatou hrudí.

„Ochráníš?“ podivila se upřímně, „kdyby mě chtěl někdo napadnout, vyřídím si to s ním sama,“ zpražila bez milosti bratrancovu mužskou ješitnost, „ale před tím, co mi tam hrozí ze všeho nejvíc, mě nedokáže ochránit nikdo… a to je láska.

Tjerská děvčata se cizincům líbí… i já jsem se ti přece líbila… než jsem ti řekla, že jsme jedné krve,“ zarděla se a rychle odvrátila obličej do tmy, „sám dobře víš, že my ty emoce snadno vycítíme… a je pro nás přirozené projevit ty svoje. Tjerská komunita mezi sebe nepřijme nikoho odjinud, takže takový smíšený pár musí žít buďto na území našeho hlavního města nebo na planetě, odkud pochází muž. Už dvacet osm tjeřanek opustilo své předky a rozhodlo se pro takový život. Čtyři z nich již zemřeli… včetně tvé matky… a jen jedna jediná se poté vrátila domů. Proto se tudíž nemůžeme divit takové opatrnosti…“ odkopla s vervou další větev, která byla tentokrát podstatně větší, takže si narazila palec a bolestně zasyčela.

„Skoro to vypadá, že vám jde víc o mrtvé než o ty živé ženy…“ poznamenal Rakton-Satni opatrně, ale Ajá-ja byla v ráži a evidentně jí teď jeho dotazy až tolik nevadily.

„Samozřejmě,“ zavrčela, zatímco si v podřepu mnula naražený prst, „živý rozhoduje sám za sebe a je jen na něm, když si zvolí život bez společnosti ostatních, ale když se k nim nevrátí ani po smrti, ubližuje tím hlavně jim…celé své rodině… a to není spravedlivé, protože oni nedostanou možnost to rozhodnutí jakkoliv ovlivnit!“

„Jsou mrtví…“ podotkl mladý vědec a pokusil se při tom o co nejsmířlivější tón, „ať jsou tvoje náboženské představy jakékoliv, stejně musíš připustit, že jejich život na tomto světě skončil… jejich smrtelné tělo se tak jako tak rozloží… a pokud věříš na duši, ta je volná, ať na Tjeře, či na planetě, kde po sobě její původní majitelé zanechali část svého já… své potomky a přátele, které milovali a kteří milovali je.“

„To může říct jen nezasvěcený, který neslyší nářky předků,“ povzdechla si s neurčitým úšklebkem, takže si nemohl být jistý, jestli to myslela vážně, nebo to byl jen jízlivý pokus o žert, „tělesný život každého HaKa je krátký a nijak zvlášť nezáleží na tom, kde jej prožije, ale kde bude trávit věčnost, to už by si měl zatraceně dobře rozmyslet!“

 16. kapitola

Ajá-ja se konečně přestala zaobírat bolavým palcem a pružně vyskočila na nohy. Rychlým pohledem zkontrolovala velký mrak v nadhlavníku, aby se přesvědčila, že se nepohnul ani o kousek, takže dnešní noc bude opravdu tak temná, jak se obávala a potom obrátila svůj otrávený obličej zpět ke svému bratranci.

„Do města s tebou nemůžu,“ usmála se na něj posmutněle, „ale nudit se nebudeme ani tady. I když je tma, my si už světlo najdeme!“ mrkla na něj mnohoslibně, a ačkoliv z ní ještě stále vyzařovalo rozhořčení, v očích už se jí zas leskly veselé plamínky.

Bylo mu vlastně jedno, kam půjdou… a dokonce se přistihl při myšlence, že mu ze všeho nejvíc záleží na tom, že se jeho sestřence znova vrátila dobrá nálada, ale popravdě ve skrytu duše přece jen doufal, že tím světlem, které jdou hledat, myslí nejsilnější reflektory, jaké tady můžou mít – pověstná božská oka tjerských bobaků.

Štíhlá dívčí postava se mrštně propletla mezi nejbližšími stromy a Rakton-Satni zoufale obrátil oči v sloup… on se určitě v tom nočním lese už po pár krocích přerazí.

Tápal téměř poslepu lesním porostem a už ani neuvažoval o tom, jestli jej jeho milá sestřenka vede po nějaké špatně udržované cestičce nebo si to prostě namířila skrz les přímo za nosem… dokonce jej napadlo i to, že ho táhne úmyslně po tom nejneschůdnějším terénu, jaký je na téhle planetě k dispozici, aby ho trochu potrápila, ale pak si řekl, že to už trošku přehání a že té dívence nejspíš vůbec nedochází, jak je pro jejího městského příbuzného pohyb noční divočinou náročný.

Nutno říct, že to nakonec přestál s pouhou odřeninou levé ruky a naraženým kolenem, ale stejně se tvářil tak trochu uraženě, když s pořádným zpožděním dofuněl až na vrchol příkré stráně, na které se jeho průvodkyně zastavila.

Měl v úmyslu, říct jí od plic pár nelichotivých slov, která si po celou dobu svého namáhavého klopýtání v duchu sumíroval, ale když uviděl, kam došli, rázem na ně zapomněl.

Před nimi bylo velké holé prostranství, na němž byly na pozadí tmavomodré oblohy dobře patrné temné kopečky. Nedokázal odhadnout, kolik jich tam je, ale na tom stejně nezáleželo, protože ve chvíli, kdy je uviděl, zaregistrovali i oni jeho a ve středu každého z nich se rozzářilo jasné světlo, které během zlomku sekundy zaplavilo celý prostor září, která si nijak nezadala se slunečním svitem.

Stovky bobaků zkoumaly zvědavě vetřelce a nejméně polovina z nich okamžitě zmizela… ale pořád bylo dost těch, kteří setrvali a nespouštěli ze svých nezvaných hostů oči. Rakton-Satni cítil, že by měl něco říct nebo udělat, ale nedokázal ze sebe vypravit ani hlásku, natožpak se pohnout. Ajá-ja taky mlčela… a s největší pravděpodobností se jeho rozpaky dobře bavila, ale to mu bylo upřímně jedno.

Najednou se jakýsi kapitální bobak zhmotnil přímo před ním a dřív než se nadál, luxoval mu svým sosákem temeno hlavy. Mladý vědec vyděšeně uskočil vzad a instinktivně si sáhl na hlavu, jestli ji má ještě celou, ale zdálo se, že je vše v pořádku.

„Nemusíš se bát,“ zašeptala vedle něj jeho sestřenka, „bobak ti neublíží, pokud mu k tomu nedáš dost pádný důvod, protože jsou velmi spravedliví a trestají pouze zločiny a bezpráví. Nikdy by se neobrátili proti nikomu, kdo si to nezaslouží… dokonce ani proti tobě!“ dodala už s vyloženě zlomyslným podtextem.

„Je pěkné, že trestají bezpráví,“ odpověděl jí rovněž šeptem její bratranec a stále přitom napjatě sledoval bobaka, jehož jediné oko si jej ještě stále zkoumavě prohlíželo, „ale nemohou přece sami rozhodovat o životě a smrti tjeřanů…“

„Hm…“ naklonila Ajá-ja svou drobnou lysou hlavu, „v mnoha kulturách přece rozhoduje o takových věcech něco jako rada starších… a bobaci jsou nesmrtelní, takže jsou prokazatelně nejstarší,“ dokončila svou úvahu kdoví proč provinilým hlasem.

„Věk tady snad nehraje tu nejdůležitější roli,“ podíval se na ni Rakton-Satni ještě zděšenějším pohledem, než před chvílí na bobaka, „v celé galaxii bys nenašla rasu, která nechává svůj soudní systém v rukou zvířat… nebo v tomhle případě v jejich sosácích…“

„Nerozumíš tomu,“ povzdechla si malověrně, „tak prostě jen zapomeň na to, co jsi viděl a užívej si toho, čeho jsi svědkem právě teď. Takovou podívanou neměl dosud možnost vidět nikdo z venku“

„Kdyby to jen šlo…“ vydechl mladý vědec bolestně, „asi už se na ně nedokážu dívat stejně, jako předtím… asi už jim nedokážu věřit,“ dodal a z jeho hlasu byl cítit upřímný zármutek.

„Nedokážeš věřit někomu, kdo ti už dvakrát zachránil život?“ pohlédla mu jeho sestřenice naléhavě do očí, „a tenhle bobak dal dokonce před chvílí přednost tvému životu před životem právoplatného člena tjerské komunity… copak to ti nestačí jako projev důvěry hodný následování?“

„To byl tenhle bobak?“ vytřeštil na ni Rakton-Satni nevěřícně oči, „copak on mě sleduje?“

„Jistěže tě sleduje,“ zavrčela Ajá-ja netrpělivě, „říkala jsem ti přece, že si tě vybral, takže je snad naprosto logické, že pokud má s tebou opustit svou domovinu a strávit jisté období svého života po tvém boku, chce se o tobě dozvědět co nejvíce.

Čekala jsem, že jako vědec budeš otevřený novým poznatkům a budeš schopen pozorně vnímat všemi smysly, ale ty jsi nejspíš kovaný jen ve vyvozování předčasných závěrů a dokážeš uvěřit pouze tomu, co vidíš a slyšíš. Ty máš tjerské emoční laloky jen na parádu!“ dořekla už vyloženě naštvaně a v očích se jí zlověstně zablýsklo, ačkoliv nebylo zřejmé, jestli to nejsou jen odrazy zářících očí všudypřítomných bobaků.

Pro parádu… mladíkovi probleskly hlavou všechny ty zoufalé a trapné vzpomínky, související s touhle ozdobou jeho hlavy, ale rozhodl se tuhle část sestřenčina proslovu nekomentovat.

„Slibuju ti, že už budu pozornější,“ odvětil smířlivě a pokusil se o co nejmilejší úsměv, ačkoliv si dobře uvědomoval, že ona dokáže vycítit, jaký zmatek právě lomcuje jeho nitrem.

„Řekneš mi tedy prosím, proč mi ohmatával hlavu svým chobotem, když se nechystal jíst? Myslel jsem, že jsou ty jejich výsuvné hlavové sosáky určeny pouze k tomu účelu.“

„Možná už sis všiml, že bobaci nemají jiné končetiny,“ odpověděla taky poměrně klidným hlasem, ale stále z ní vyzařovala notná dávka pohrdlivé přezíravosti, „nejspíš ještě neměl možnost sáhnout si na opravdové vlasy, jaké rostou některým rasám na hlavách … možná je zatím nikdy ani neviděl… a je prostě jen zvědavý.

               Podívej, jak ho teď mrzí, že tě tak vyděsil!“ pohlédla na svého bratrance vyčítavě a pohodila hlavou před sebe, kde ještě stále stál ten veliký bobak a tlumeně světélkujícím okem je oba nepřestával pozorovat, jakoby čekal na nějaký pokyn.

„Přestaň vnímat svět kolem sebe jen ergskou částí svého já a dej prostor i smyslům zděděným po matce!“ dodala tak naléhavě, že to znělo spíš jako rozkaz a on si byl naprosto jistý, že mu tím dává najevo, že ve skutečnosti nemá na výběr. Pokud chce svou práci zdárně dokončit a porozumět bobakům se vším všudy, bude se muset jejím příkazem řídit, protože jinak nemá šanci…