Bobakovo tajemství 17 - 18. kapitola

Anotace: Nic technického... jen obyčejný příběh obyčejného mladého zoologa z opačné strany galaxie, který by rád zjistil, jestli se ty fantastické povídačky o tajemných tjerských bobacích zakládají alespoň částečně na pravdě... protože pokud ano...

17. kapitola 

Rakton-Satni pomalu sklonil hlavu… jen tak, aby bobaka neztratil z dohledu, ale aby bylo zároveň jasné, co mu tím nabízí.

Nečekal dlouho. Z vrcholku bobakova pytlovitého těla se tentokrát velmi pomalu a obezřetně vysunul dlouhý sosák, který se stejně pomalu natahoval ke skloněné hlavě, až se jeho měkký koneček jemně dotknul mladíkových vlasů a lehounce po nich sjel až k odhalené kůži na krku. Trochu to zalechtalo, ale on neucukl a vší silou se snažil vysílat ke svému bobakovi pozitivní emoce a zároveň vnímat ty jeho.

Pocítil vzrušení… popravdě, nebyl si jistý, kdo tuhle emoci ve skutečnosti vysílá, protože to mohl být i on nebo jeho sestřenka, ale měl takové tušení… nebo spíš přání, že se napojil na svého bobaka.

Zavřel oči a přestal nosem nasávat vlhkou vůni tlejícího listí. Pokusil se nevnímat vzdálené ruchy přírody ani šelest vlastních vlasů, prohrabávaných tím zvědavým stvořením a zaměřil se výhradně na ten smysl, který až dosud zavrhoval a dal by cokoliv za to, aby nebyl součástí jeho těla a neupozorňoval jeho okolí, že je divný … že je jiný.

Nasával svými emočními laloky tak intenzivně, jak to dosud nikdy nezkusil. Snažil se vnímat jen a jen pocity, rozptýlené v tísnivé atmosféře jeho nejbližšího okolí, porozumět alespoň některým z nich a odhadnout, odkud které ty emoce vycházejí.

Byl si jist snad jedině tím, že necítí žádné nepřátelství, což jej povzbuzovalo k dalším experimentům. Sehnul se ještě víc, protože jeho bázlivé oči už teď bobakovo počínání nesledovaly. Teplý měkký sosák mu sjel po zádech a jemně se probral záhyby jeho dlouhého pláště… je pravděpodobné, že ten tvor nikdy neviděl ani oblečeného HaKa…

Rakton-Satni zatajil dech a vnímal…

Vycítit primární pocity zvířat pro něj nebylo nikdy obtížné. Zvířecí mysl je mnohem jednodušší než mysl inteligentních tvorů, a proto jsou jednodušší a podstatně přímočařejší i jejich emoce. Zvíře se zpravidla zaměří na jednu konkrétní, od níž se logicky odvíjejí další, které s tou prvotní – jíž nazýval nosnou – vždy bezprostředně souvisejí.

Mladý zoolog znal dobře celou škálu nejběžnějších zvířecích pocitů a na základě svých dřívějších zkušeností byl přesvědčen, že pro něj není problém odlišit je od podstatně složitějších emocí vyšších bytostí. Jenže čím víc se na tuhle stránku věci soustředil, tím víc byl nucen o svých schopnostech pochybovat.

Bylo toho moc… taková změť pocitů, že se v nich nedokázal zorientovat, ať se snažil sebevíc. Sám sobě to vysvětloval tím velkým počtem bobaků, kteří se tady nashromáždili. Udržovali si sice odstup, ale i tak byly jejich emoce natolik silné, že mu znemožňovaly zaměřit se jen na toho jediného… na toho jeho…

Byl to neskutečný zmatek a on se v něm marně snažil objevit nějaký ústřední bod, od kterého by se mohl odrazit k proniknutí do bobakovy mysli. Všechny ty smíšené emoce na něj křičely prakticky se stejnou intenzitou. Šly jedna přes druhou, překrývaly se a křížily, jak to dosud zažil jen u hodně rozpolcených osob.

Napadlo jej, že mu to ti bobaci dělají naschvál… že se tím baví a ze všeho nejvíc si teď přál, aby aspoň na chvíli zmizeli a nechali jej o samotě jen s tím jedním, který mu byl podle všeho nejbližší… a možná se od něho mohl i nejvíce dozvědět…

Už dříve měl co dočinění s většími zvířecími společenstvími.  Když pomáhal na Ergii profesoru Kolet-Rosnimu s výzkumem jeho oblíbených ketofských hejů, kteří žijí výhradně ve velmi početných stádech, napsal o svých zkušenostech s jejich emočními stavy obsáhlou vědeckou publikaci. Bylo to vlastně poprvé, co pro svou práci využil svůj tjerský šestý smysl… jenže tenkrát to tak složité nebylo.

Stádo se totiž v některých ohledech chová jako celek a dá se tedy říct, že do jisté míry disponuje i jednotnou kolektivní myslí – přesněji řečeno – jednotnou emoční osou, od níž se sice mohou pocity jedinců částečně odchylovat na tu, či na onu stranu, ale pouze dočasně, takže ústřední emoční tok – jak to on sám ve své práci nazývá – bývá narušen jen nepatrně a odchylka od průměru nebývá nijak veliká.

Ale tahle realita, které byl právě svědkem, jeho původní vědeckou práci ani v nejmenším nepodporovala… ba dokonce se dalo říct, že jí protiřečila a on musel velmi nerad připustit, že se tenkrát v mnoha ohledech unáhlil, hlavně když se pokusil svá pozorování zevšeobecňovat a aplikovat je i na jiné představitele živočišné říše, žijící v početnějších seskupeních.

Tady se o nějakém ústředním emočním toku nedalo vůbec mluvit. Ocitl se totiž právě uprostřed spletité soustavy drobných emočních proudů, které se kolem něj valily nejrůznějšími směry a jen málokdy měly cokoliv společného.

Vypadalo to, jakoby jej někteří ti tvorové vyloženě milovali a některým byl odporný už od pohledu, někteří mu vyjadřovali svou podporu a jiní jej posílali do horoucích pekel. Jedni jej nadšeně vítali a druzí byli jeho přítomností zděšeni či pohoršeni na nejvyšší míru, jedni se nemohli dočkat nových dobrodružství, spojených s jeho osobou a druzí se utápěli ve strachu z budoucnosti, která s ním na Tjeru přichází.

Vnímal všechny ty emoce. Snažil se ze všech sil zorientovat se v nich, ale podnětů přibývalo a jeho ostatní smysly, které byl zvyklý považovat za nejdůvěryhodnější a nejjistější, mu chyběly stále víc. Nakonec už nedokázal poručit víčkům, aby držela u sebe a otevřel oči. Doufal, že tak bude snáze schopen rozpoznat, odkud která emoce přichází, ale kromě něj a jediného velkého bobaka před ním, nebylo na celém tom rozlehlém prostranství ani živáčka.

V té chvíli mu došlo, že ostatní bobaci nejspíš vyslyšeli jeho úpěnlivé volání po troše soukromí a odešli, stejně jako Ajá-ja, která to samozřejmě dokázala vycítit ještě lépe než oni… na Tjeře není potřeba přání vyslovovat nahlas, zvlášť pokud se jedná o tak naléhavou prosbu, jakou byl jeho toužebný pocit zůstat s tímhle bobakem o samotě, aby se dokázal lépe soustředit na jeho mysl.

Bobak už svůj chobot, jímž mu ještě před chvílí zvědavě vískal vlasy a oděv, zatáhl a nehnutě stál – nebo se spíš vznášel – těsně před ním. Záře jeho oka byla ztlumená, takže mladíkovi připomněla světlo jeho noční lampičky a napadlo jej, že jej ten tvor nechtěl při jeho soustředění vyrušovat. Snažil se mu vytvořit ty nejlepší předpoklady… a on zklamal.

Nedokázal se naladit na jeho vlnu… poznat, co se mu bobak snaží sdělit. Přece jen neměl svou sestřenici poslouchat a měl se pokusit z takové příležitosti vytěžit co nejvíce… což logicky znamená, že měl zapojit všechny smysly! Už proto, že tohle nikam nevede… On není stoprocentní tjeřan, a i když se je bude snažit napodobovat, nikdy jím nebude. Neumí svůj šestý smysl ovládat tak jako oni… jednak jej to nikdo neučil… a navíc možná nemá své emoční laloky ani zdaleka tak vyvinuté jako domorodí obyvatelé.

Měl hrozný vztek. Lomcoval jím jako zimnice a on vlastně ani nevěděl, na koho se tak zlobí… na sebe, na rodiče, na svůj neradostný osud křížence, na Ajá-ju a na celou Tjeru, které rozuměl stále méně…

A najednou byl doslova zaplaven pocitem sounáležitosti. Nebyl to úplně bezvýhradní a stoprocentně jednotný pocit, jak to bývá u zvířat obvyklé, ale bylo to přesně to, co se dalo označit za ústřední emoční proud bobakovy mysli.

 18. kapitola

Rakton-Satni seděl ve své luxusní pracovně v nejhonosnější části hotelové budovy Parku na Tjeře a fascinovaně pozoroval své vlastní ruce, jakoby je dnes viděl poprvé v životě. Před ním na stole leželo zapnuté záznamové zařízení a několik docela nových knih, připravených k zápisu, ale on nebyl schopen se do své nejmilejší činnosti pustit.

Připadal si, jako by jej někdo násilím vyrval z překrásného snu a vrhl jej zpět do reality všedního dne. Pomalu pohyboval prsty, obrácenými vzhůru nad desku stolu a představoval si, že se ještě stále dotýkají bobakova těla. Vzpomínal na každičký vjem, každičký detail a snažil se jej prožívat znova a znova… alespoň ve svých vzpomínkách.

Ačkoliv by něco takového nikdy nahlas nepřipustil, měl pocit, že to všechno doopravdy skončí až ve chvíli, kdy o tom začne vyprávět a pokusí se vecpat celou tu nekonečnou nádheru tjerské přírody a bezmeznou sílu svého vlastního kouzelného prožitku do strohého vědeckého pojednání, jaké se chystal vytvořit.

Samozřejmě věděl, že to nakonec udělá… už proto, že to celé uskutečnil v podstatě hlavně kvůli tomu, aby to mohl udělat, ale tajemná atmosféra tjerského lesa z něj ještě neměla čas tak docela vyprchat a on ještě stále zůstával pod jejím magickým vlivem. Takže zatímco exaktní část jeho povahy mu poznenáhla vytlačovala z hlavy všechny ty nevědecké a různě pochybené názory, které si s sebou přinesl, a na něž by byl ještě před chvílí přísahal, nedokázal odtrhnout oči od svých do krve odřených rukou, které teď pro něj představovaly nejhmatatelnější pojítko se světem jeho milovaných bobaků, který byl nucen na kdovíjak dlouhou dobu opustit.

Sotva co se vrátil domů, rozhodl se, že všechno zapíše, dokud to má v živé paměti. Bez zaváhání vytáhl vše potřebné a zapnul záznamové zařízení. Vzal je do ruky a vtom padl jeho pohled na ušmudlanou rozmazanou krvavou šmouhu kolem dlouhého škrábance, táhnoucího se napříč celým pravým předloktím. Tohle zranění si způsobil při pádu do údolí… a hned nato ho zachytil bobak… jeho bobak…

Přejel si palcem druhé ruky po nepravidelném okraji rozmazané zaschlé krve, která už dávno ztratila svou původní jasně červenou barvu a promíchaná s hlínou a droboučkými nečistotami působila spíš jako pěkně nechutná špína. Považoval se za přinejmenším průměrně čistotného, ale tenhle šrám se mu umývat nechtělo.

A od té chvíle jen zíral na své ruce. Občas pohnul prsty, občas přeskočil pohledem k jiné odřenině, ačkoliv neměl většinou ani ponětí, kde nebo o co si ji způsobil.

„Pane profesore,“ ozval se hlubokým nevtíravým hlasem jeho domácí zvonek, „přišli vás navštívit dva tjerští občané. Čekají za dveřmi a ptají se, jestli budete ochoten je přijmout i v tuto pokročilou hodinu.“

Rakton-Satni se polekal. Vyskočil ze židle a nervózně si zajel prsty do vlasů. Vlastně netušil, co sem ty dva domorodce přivádí, ale byl si prakticky jist, že to nebude nic dobrého. Měl nepříjemně provinilý pocit, ačkoliv sám sebe přesvědčoval, že k něčemu takovému nemá důvod. Ať už mu jeho sestřenice ukázala cokoliv, s čím tihle strážci rodových tradic nesouhlasí, on to přece nemohl nijak ovlivnit…

„Pusť je,“ zavelel hlasem, který on sám považoval za pevný, „ale nahrávej celou návštěvu a buď připraven kdykoliv přivolat pomoc!“

„Jsem vždy připraven přivolat pomoc,“ zareagoval automat okamžitě a mladíkovi se zazdálo, že v tom zaslechl poněkud ukřivděný tón. Rychle zavrtěl hlavou, jakoby se ze sebe pokoušel ten nepravděpodobný pocit setřást a přitáhl si svůj dlouhý plášť pevněji k tělu, aby nebyla jeho drobná, ale poměrně četná zranění patrná hned na první pohled.

Dveře zajely bez jediného zašramocení do stropního panelu a mladý muž za nimi uviděl velkou vstupní hotelovou halu ozářenou ostrými bílými světly, na jejichž pozadí vypadala už tak dost štíhlá těla jeho nenadálých hostů jen jako uzoučké šedé siluety, nemluvě o tom, že jim nebylo ani trochu vidět do tváří, což mu pochopitelně vadilo mnohem více. Až teď mu došlo, jaké tady má šero, ale připadalo mu neslušné rozsvítit si hned po jejich vstupu, aby si je mohl lépe prohlédnout.

Dvoučlenná tjerská delegace vstoupila důstojně do pokoje a dveře se za ní poslušně zavřely. Ostré světlo zmizelo, ale oslněné mladíkovy oči toho pořád viděly jen velmi málo, jenže teď už to nebylo zapotřebí… Jeho emoční laloky zachytily tak silný příval bezbřehé radosti a přátelství, že okamžitě poznal, kdo před ním stojí.

„Ajá-jo!“ vykřikl nadšeně a bez ohledu na přítomnost jejího průvodce vyrazil ke své sestřence, aby ji sevřel v náručí. Až když pocítil rozhořčený nesouhlas toho tajemného muže, dokázal se alespoň částečně ovládnout a spokojil se s pouhým srdečným chycením obou dívčiných paží.

„Co tady děláš? Jak ses sem dostala? Jak jen je možné, že tě pustili do města?“ sypal ze sebe nadšeně, zatímco upíral pohled do sestřenčiných očí a vší silou své vůle se přitom pokoušel ignorovat ochranitelské pocity jejího nepříjemného doprovodu.

„Jsem tady v oficiální záležitosti… a v noci mi snad žádné nebezpečí nehrozí,“ snažila se Ajá-ja udržet vážný obličej, ačkoliv jí v koutcích úst nepřestávalo pocukávat, „na základě dnešních událostí se Velké shromáždění rozhodlo, že je načase dát ti povolení k přípravě bobaka na jeho transport do zoologického zařízení Parku.

To, že se už jeden z bobaků rozhodl s tebou odcestovat, celou záležitost podstatně urychlilo. Je to samozřejmě veliká ztráta pro veškerý tjerský lid, ale protože jsme si vědomi, že své závazky vůči Parku musíme tak jako tak splnit, bylo rozhodnuto, že už to dál nebudeme protahovat a přistoupíme k přípravě další etapy. Zítřkem počínaje máš zajištěn volný pobyt mimo území našeho hlavního města s výjimkou všech terských domorodých osad. Zároveň ti budou poskytnuty všechny informace, o které požádáš… a jejichž uvolnění Velké shromáždění povolilo.“ Ajá-ja mluvila vážně, ale celá se klepala radostí, což přivedlo Rakton-Satniho k úvaze, jestli je to tou skvělou zprávou, kterou mu přinesla, nebo tím, že konečně mohla vidět na vlastní oči zdejší metropoli.

„Děkuji ti za ty nejlepší novinky, jaké jsi mi mohla přinést,“ pohlédl jí vděčně do očí a pozvedl přitom její drobné dlaně, které ještě stále svíral ve svých rukou, přibližně na úroveň vlastní hrudi, „dovolíš mi teď, abych tě taky potěšil a provedl tě městem?“

„To nejde!“ vykřikla polekaně a vytrhla se z jeho sevření tak prudce, až se její bodyguard probral z letargie a sjel mladého vědce podezíravým pohledem, „už tak mi dalo velkou práci, abych je přesvědčila, že bys to měl slyšet právě ode mne. Velké shromáždění souhlasilo s mou cestou do města pouze za předpokladu, že se nikde nezdržím déle, nežli bude bezpodmínečně nutné… a že mě bude doprovázet tady ten… silák,“ procedila pohrdlivě skrz zuby a podívala se na svého dosazeného ochránce s takovým despektem, že by to musel pochopit každý, natožpak tjeřan, vnímající emoce, ale tenhle pořízek nehnul ani brvou a dál sledoval Rakton-Satniho se zarputilým výrazem.

„Tady máš klíč k bráně z města,“ vtiskla mu do dlaně malý chladivý předmět, „byla jsem určena tvojí průvodkyní… samozřejmě pokud s tím budeš souhlasit… budu ti vždy k dispozici, když se k nám rozhodneš přijít. “

„Ale jak tě tam najdu?“ vykulil na ni zmateně oči.

„Když přijdeš, bobak mě upozorní,“ pravila prostě, ještě jednou se na svého bratrance tak trochu spiklenecky usmála a následována svým tichým ramenatým společníkem opustila spěšně jeho hotelový pokoj, aniž by mu dovolila, aby ji doprovázel.