Rabbitdogs (4)

Anotace: Výprava lidských kosmonautů se setká s cizí rasou, jak toto setkání dopadne?

/10. - současnost – povrch Černé planety/


Svítalo.
Celou noc dul silný vítr. Jeho divoké kvílení k nim doléhalo přes stěny letounu a nenechávalo je na pochybách. Nezdálo se jim to, jsou na místě.
Černá, pískem naplněná, noc se pomalu měnila v narudlý den pod temnými mraky, které se přes sebe převalovaly v hysterickém rytmu vichru. Bylo ráno, dočkali se.

"Kde je spojař?" prohnal se Tomův hlas prostorami raketoplánu.
"Už jdu," ozval se jeho hlas. "Copak si nemůžu ani ulevit?"
"Dělejte. Člověče, musíme se ohlásit, a to dřív, než vyjde zdejší slunce. Chcete čekat do večera, až nám bude znovu umožněno spojit se s lodí?"
"Dělám, co můžu, pane," přiznal se a sednul si k panelu s technikou. "Bude to chvíli trvat."
"V pořádku, máte na to deset minut. Za půl hodiny se slunce objeví nad obzorem, tak sebou hoďte."
"Ano, pane," vztekal se muž a úkosem na Toma pohlédl: "Mohl jste se ohlásit sám."
"Dělejte si svou práci," mávl Tom rukou a odkráčel ke svému postu. Pohlédl ven. Tma se vytrácela před nastupujícím šerem. Další den. Písek, kamení a zase písek, říkal si. Jeho unavené oči bloudily po ponuré krajině. Nikde žádný kopec, nic než rozlehlá rovina bez konce a bez života.
"Nemáme nosnou vlnu," zavrčel spojař.
"Zkoušejte to dál," trhl sebou Tom. Byl tak zabraný do pozorování, že jej takřka nevnímal.
"Spojení navázáno, pane."
"Ano?" zamračil se Tom. Co jim mám říct? Jsme v pořádku, budeme pokračovat podle harmonogramu? Čeho se chytit, když je to tu po každém dni jiné a zároveň tak stejné, až je to ubíjející?
"Zbývá nám pět minut, pane," pronesl spojař suše.
"Řekněte... Řekněte jim, že jsme v pořádku přistáli a budeme pokračovat podle plánu, opustíme letoun a vydáme se po vlastní ose k cíli. Radiomajáky stále mlčí, asi je zasypal písek a kamení… Kurz propočten prostřednictvím počítačových map a kompasu. Znovu se ohlásíme večer. Potvrďte."
"Základna hlásí: Zpráva přijata, čekáme na další hlášení."
"V pořádku. Zkontrolujte radioaparaturu v transportéru. Letoun necháme na místě. Druhého pilota taky, ať si vybere společníka pro dlouhé chvíle a pak se ohlásí u mne. Zůstanu tady."
"V pořádku, pane, provedu," pokrčil radista rameny a zmizel v průlezu. Tom zůstal osamocen. Sedl si do křesla druhého pilota a zaposlouchal se do žalostného zpěvu větru. Budeme čekat? Na co chtějí čekat?
"Jsem tady, pane," vyrušil jej druhý pilot. "Podle rozkazu."
Na této výpravě byli dva piloti málo, proto sem dolů na Povrch cestoval s posádkou ještě jeden, pro případ, že by se kapitánovi a jeho zástupci něco stalo.
"Ježíši, lekl jsem se," otřepal se Tom. "Podruhé zkuste zaklepat, co vy na to?"
"Pokusím se," promnul si pilot svou neoholenou bradu a zůstal nerozhodně stát v průlezu.
"Chtěl jste něco, pane?"
"Vypadáte jako panna před svou první nocí," zašklebil se Tom. "Zůstanete tady a budete s námi ve spojení. Mateřské lodi se budete hlásit dvakrát za den."
"Spojař mi vaše rozkazy předal, pane," zakřenil se muž v průlezu. "Mám otázku, pane, zůstal byste raději na lodi? Myslím na oběžné dráze?"
"Cože?" nechápal Tom. "Proč se ptáte?"
"Necítíte se ve své kůži," zatvářil se druhý pilot ustaraně. "Bylo nám řečeno, že tohle nebude žádná procházka Růžovým sadem. Šušká se, že tu nejsme sami..."
"A ostatní? Ti se cítí jak?" vstal Tom z křesla a došel až k němu. "Proč bych měl zůstat na lodi? A co se týče šuškandy, panika je to poslední, co bychom tu potřebovali!"
"Jen tak mi to vyklouzlo," pokrčil rameny a pohlédl Tomovi do očí. Zpříma a beze strachu.
"Mezi lidmi kolují různé zvěsti a nikdo neví, na čem vlastně je."
"A jak se cítíte vy?" otázal se jej pro změnu Tom. "Komu věříte?"
"Mě je to jedno, nejsem zde pro to, abych někomu věřil, ale plnil rozkazy," řekl muž. "I když mám takový pocit, že tu jsme omylem. A při přistání jsme se takřka roztříštili o zem, ale na mých pocitech konec konců nezáleží, pane?"
"To ano. Budete tu s mužem, kterého si vyberete. Už jste si někoho vybral?" zeptal se ho znovu.
"Samuela, pane, je to sice podivín, moc toho nenamluví, ale věřím mu." řekl pilot.
"Budete čekat na hlášení a podle potřeby pro nás přiletíte. Budete náš styčný bod se základnou. Vysílačka transportéru nemá dostatečný výkon, ani dosah."
"Ano. Jaké budou vaše oficiální instrukce, pane?"
"Nehnete se odtud," opřel se Tom o rám dveří. "Budete s námi v neustálém spojení a dvakrát denně ohlásíte základně naši situaci. Pokud vás požádáme o pomoc, vydáte se za námi, pokud se nic nestane, setkáme se zde za tři dny. Další otázky?"
"Jenom jednu," protáhl se druhý pilot a pohlédl ven.
"Jakou?"
"Co tu na téhle podělané planetě děláme a proč jsme s tím krámem nepřistáli na místě, ale jedeme tam po své vlastní ose?" zeptal se jej druhý pilot rázně.
"Jsme tu proto, abychom plnili rozkazy a neptali se, jak už jste řekl," opáčil Tom klidným hlasem, musel si přiznat, že má druhý pilot pravdu. "Budou to dlouhé tři dny."
Nikdo z posádky nechápal, proč vedení výpravy všechno tak zbytečně komplikuje. Stačilo by přistát u města, vyjet s transportérem, dojet do centra a udělat svou práci. Od toho tu jsou. Za vším budou ty zpropadené radiomajáky.


/11. - současnost – orbit Černé planety/


"Alfa přistála bez vážných škod, vlastně ani žádné nebyly," pronesl tiše navigátor výpravy.
Seděli spolu na vyhlídkové palubě lodi a kochali se pohledem na vzdálené hvězdy a černočernou prázdnotu.
"Neříkals to už? A Beta?" zeptal se jej John.

"Nehlásí se. Možná se jim rozbila vysílačka," řekl navigátor nesměle. "Snad."
"Mají poruchu? Nebo jsou mrtví, Petře?" zeptal se ho John.
"Počítač by řekl: Nemám dostatek informací," řekl mu navigátor chladně.
"Máš pocit, že nějak moc spoléháme na techniku?" zeptal se John.
"Bez techniky bychom zde nebyli, Gama přešla podle všeho na kontakt. Budou mít sakra štěstí, jestli se nezřítí i se stanicí," oponoval mu navigátor.
"Delta je bude zajišťovat. Ale to už neříkám nic nového."
"Neodpověděl jsi mi, Johne."
"Nač?"
"Proč to všechno, když všechno víme a tohle je už třetí výprava, ne druhá..."
"Plním jen rozkazy," pokrčil John rameny. "Počkáme, možná se ještě ozvou. Ano jsme třetí výpravou a něco tu není v pořádku..."
"Něco tu, jak se říká, smrdí, vid? Netočíme se v kruhu? Pořád dokola? Nejsme jako ten křeček v kleci, který se prohání ve svém běhátku, ale protože má tvar válce, pořád běhá na místě a nikam nedoběhne? Proč tu jsme? Pravdu..."
"Jsou za tím jisté inteligentní bytosti, které jsou stokrát chytřejší než my, lidé."
"Ale," nevěřil navigátor svým uším. "K čemu nám budou?"
"Mohou nám v mnoha věcech pomoct," řekl John.
"V čem? Jakou mají pro nás cenu, že je povezeme na Zem z takové dálky? Proč je nenecháme v klidu žít?" nechápal jej navigátor. "Nebo je všechno jinak?"
"Protože tam dole, Oni živoří, Petře. Jejich život ztratil jakýkoliv smysl," sedl si k němu John.
"Jak to můžeš říct," nechápal jej navigátor. "Takže my jsme ti dobří, kteří je přijdou zachránit? Hrajeme si tu na jakési spasitele?"
"Tam dole se už nedá žít," řekl mu John. "Já jsem si svou práci nevybral. Přidělili mi ji. Plním rozkazy, ať jsou jakékoliv."
"Ale oni tam žijí. Co jedí, co pijí. Čím se živí? Pořád na to musím myslet, co když jsou jen zástěrkou? Byl jsi tam, Johne?"
"Byl jsem tam, když to chceš slyšet. Není tam nic, než písek, kamení a vítr. Ale v horách jsou podivné stromy a jezírka. Možná i nějaká malá zvířata. Párkrát jsme tam proletěli průzkumnou sondou. Neuvěřil bys, dokud bys tam nepřistál. Myslím na povrchu."
"V čem jsou tak dobří, aby nám stálo za to sem letět?"
"Vědí mnoho věcí."
"To už jsi říkal, Johne," ohradil se navigátor.
"Sakra, já nevím. Když jsme tu byli poprvé, vzali jsme na zpáteční cestu několik těch podivných tvorů. Nedovedeš si to představit. Oni, oni nemluví jako my. Oni nejsou lidmi, vypadají jako, jako nějaké příšerky z pohádky."
"Nepřežili hibernaci?"
"Ne. Zdálo se, že ji snášejí dobře, ale stala se jiná věc. Loď, která je vezla, havarovala. Nezbyl po ní nic, než smrad. Velké množství žhavého plynu. Nikdo neví, jak se to mohlo stát."
"Kolik lidí tehdy zahynulo?"
"Zůstalo nás deset ze sto dvacetičlenné posádky, Petře. Vydali jsme se v expedičním člunu zkontrolovat jeden z majáků na okraji naši galaxie. Kdyby si jeden z nás nevšiml záblesku, vůbec bychom se nedověděli, co se s lodí stalo. Vlastně... Je to jedno, mohlo to být cokoliv. Meteorit, nebo porucha na zařízení."
"Proč ses do toho dal ještě jednou?"
"Musel jsem se sem vrátit. Prostě v tom dlouhém čekání, kdy k nám mířila výzkumná loď, která zachytila naše volání o pomoc, jsem se rozhodl, že se sem ještě jednou vrátím, pokud budu mít možnost. Něco mě sem přitáhlo. Ještě pořád mě to přitahuje."
"Nedovedou mluvit?"
"Jen myšlenkách," souhlasil John. "Dokážou pouhou myšlenkou zabíjet nebo uzdravovat."
"Je to hrozivé," zachvěl se navigátor.
"Oni nejsou zlí, Petře," řekl John. "Jako by věděli, proč to děláme. Tenhle svět přestane za nějaký čas stejně existovat."
"Takže nás sem zavolali jenom proto, abychom je odtud odvezli? Co je to za super tajný projekt? Chtějí je doktoři? Vojáci? Nebo snad vědci?"
"Možná proto, abychom je zachránili. Ale můžou žít někde jinde? Naši na ně nejsou připraveni. Bojím se Petře, že dojde ke vzájemné konfrontaci a všichni se navzájem zahubíme."
"Dá se tam dole nějaký čas vydržet? Co když nakonec nejde o ně? Ale o něco jiného."
"Nikdo z lidí nemůže dole na povrchu přežít víc jak měsíc se zdravým rozumem," řekl mu John. "Nač narážíš?"
"Někdo z minulé expedice. Nezdá se mi, že byl celý tento projekt veden jen pro těch několik desítek podivných tvorů. Co se stalo s posádkou, která pod tebou tehdy sloužila?"
"Zbláznili se, Petře. Mnoho lidí tehdy přišlo o rozum. Nikdo nevěděl, co se dá od zdejšího světa čekat. A nevíme to ani nyní. Tahle planeta je Terra Inkognita."
"To není zrovna nejlepší vyhlídka, Johne."
"Ne, není, ale co se dá dělat," řekl mu John. "Buď zvítězíme, nebo padneme! Jiná cesta není."


/12. - hlasy – současnost – povrch Černé planety/


Na dně ohromné prolákliny, na místě tak hlubokém, že se sem neodvažoval ani sám vítr, ležely v okruhu dvou kilometrů rozházeny trosky nějakého stroje. Kdokoli by se podíval z vrcholů zvrásněných kolmých stěn, spatřil by v tomto kotli o průměru deseti mil podivné předměty napůl utopené v jemném písku. Žádná síla je už nemohla vytáhnout ven. Ještě chvíli a zmizí navždy, pohlcené nezdolnou silou věků. Pohyblivý písek. Lehčí předměty se ještě držely na hladině onoho pomyslného moře. Uprostřed toho všeho trčela k temnému nebi směrová kormidla stabilizátoru letounu. Pomalu se propadala. Neslyšně mizela pod příkrovem tiše šumícího písku. Neozýval se jediný lidský sten. Zdálo se, že nikdo nepřežil onu nešťastnou a záhadnou nehodu. Jak se to stalo? Snad se stroj dostal do ohromného vzdušného víru a byl vržen kamsi do prostoru se zhasnutými motory. Snad ji způsobila neschopnost pilotů udržet stroj ve vzduchu. Kdo ví, na které skále v okolí se roztříštili, než dopadli na pomyslné dno.

A přece, jedna z trosek, nejspíš šlo o jedno z křídel, velkých záďových vrat raketoplánu se znenadání rozhoupala. Z písku se na něj vydrápala lidská bytost. Otrhaný, popálený a vylekaný člověk, klubko beznaděje a zoufalství, spílající lhostejnému nebi. S vypětím sil si onen muž prohlédl své dočasné vězení. Z jeho úst se vydraly neartikulované skřeky. Jeho hlas zanikl mezi skalními bloky. Neslyšně se rozplynul mezi skalami. Nešťastník se otočil na záda a díval se zanícenýma očima na černé mračna, převalující se několik kilometrů nad jeho hlavou. Ani netušil, že bude prvním člověkem této expedice, který se setká se zdejšími živými tvory. Nebude mu však dáno, aby toto poselství předal ostatním. Nad jedním z útesů se vztyčila čísi postava. Opatrně se přiblížila až ke hraně a pohlédla na kolmé stěny mizící po několika stovkách metrů v ohromných stupních, jejichž dobrou polovinu zakryl navátý písek z doby, kdy sem ještě vichr chodil na návštěvy. Zvědavě se rozhlédla po kotli, její pohled ustal na muži ležícím na kusu titanu houpajícím se na mírně zvlněném moři písku.
'Jsem tady,' říkala mu v myšlenkách a její oči se rudě zaleskly.
'Jsem tady nahoře a dívám se na tebe,' volala na onoho podivného lidského tvora, v jehož mysli se její myšlenky převáděly do jemu srozumitelné řeči. 'Jsem tady a říkám ti, že zemřeš. Všichni, pokud zde zůstanete, dříve nebo později zemřete. Tady není pro vás místo.'
Muž se několikrát otočil na svém primitivním voru, než z něj sklouzl a zmizel v písku.
Jeho pravá ruka zůstala ještě chvíli natažená k nebi, hrozíc strašlivou smrtí všem, kteří to všechno způsobili.
Netrvalo dlouho a i ona zmizela. Němý protest. Komu všemu byl určen. Uplynul první den a expedice přišla o svůj první stroj. A onen neznámý tvor se ještě chvíli díval dolů do kotliny, dokud i všechny ostatní předměty nezmizely z povrchu země. Pak si odfrkl a olízl si svůj velký čenich. Co cítil? Nejspíš rozčarování nad touto skutečností?

'Jak jste směšní,' říkal si. 'Jak jste směšní a malicherní.'
Odešel.
Zůstal zde jen jeho hlas, unikající z jeho srdce: 'Viděl jsem tě, viděl jsem tvou bídu.'
Odkudsi shora se po stěně sesulo větší množství kamenů. S rachotem narážely do skály a tříštily se na stále menší a menší kousky, dokud i ony nesplynuly s časem.
'Vím, že tu jste,' pokračoval tvor ve vysílání, když už zmizel z dohledu mlčících skal, pukajících pod výkyvy teplot. 'Najdu si vás všechny a řeknu vám všem, co jste zač.'

Jako jediný tvor viděl, že se Beta nezřítila náhodou, ale byla sestřelena řízenou střelou...