Rabbitdogs (6)

Anotace: Výprava lidských kosmonautů se setká s cizí rasou, jak toto setkání dopadne?

/16. - vzpomínky – čas před druhou expedicí - povrch Země/


"Myslela jsem, že už nepřijdeš," přistoupila k němu černovlasá dívka a objala ho. "Vážně, Johne..."
"Máme pro sebe víc jak dva dny," řekl jí.

Stáli na verandě chaty, nedaleko jezera, obklopeni hlubokými lesy. Od vody k nim spolu s chladným větrem doléhalo kvákání žab na mělčině a cvrlikání cvrčků ve vysoké trávě. Hleděli si do očí s narůstající nedočkavostí. Nad jezerem se vynořilo velké kolo Měsíce.

"Proč jen dva dny, Johne?" zeptala se ho, když spolu seděli na vydělané medvědí kůži před krbem a dívali se do plápolajících plamenů ohně.
"Asi se budeš zlobit, Ann, ale já..."
"Tys to vzal, Johne, po tom všem?" zeptala se ho. "Jak myslíš, že to všechno skončí?
Zůstaneš sám, protože všichni, kteří tě milují, zůstanou kdesi hodně daleko, nebo odejdou z tohoto světa. A já... Mě se už nechce na tebe čekat několik let a prospat tak kus života v hibernátoru, abych po tvém návratu nebyla starou bábou!"
"Nekaž nám krásný večer, Ann," pohladil ji po vlasech.
"Proč? Jak dlouho budu na tebe ještě čekat? Copak kromě tvé práce už na světě nic není? Vždyť ty jim děláš blázna, nebo snad poskoka. Už jsi zapomněl, jak tě vláčeli po soudech a obviňovali ze ztráty lodi, posádky a toho podivného organického materiálu? A to jen proto, že ses vydal na nějakou podělanou stanici s radiomajákem? Zázrakem jsi zachránil svůj život a životy několika členů posádky. A ty ses rozhodl, že do toho půjdeš znovu?"
"Můžeš jít se mnou," nabídl jí. Mlčela. Zaposlouchali se do veselého praskání ohně. Kdesi venku zahoukala sova.
"Dobře víš, že bych s tebou nešla, Johne," odpověděla. "Copak ti nestačily ty probdělé noci, kdy ses budil ze snů, protože tě trápily ty hrůzostrašné noční můry. Tělem jsi byl tady na Zemi, ale duší někde na té prokleté planetě. Já nebudu žít věčně. Nebo mi chceš říct, najdi si jiného muže, když už bez žádného nemůžeš být?"
"Přestaň," přitáhl si ji k sobě. Nechala se. Ležela u něj jako bez života. Po tváři jí stékaly veliké slzy.
"Copak jsi to nepochopil? Copak můžu bez tebe žít?"
"Nemůžu to odříct, Ann," políbil ji, ale ona však stále mlčela. "Nemůžu tě ani přesvědčit."
"Dobře, nebudeme o tom už mluvit," přikývla. "Necháme si ty poslední dny jenom pro sebe. Zapomeneš na mne, Johne. Bude to, jako bys tam umřel i ty.


/17. - současnost – povrch Černé planety/


Vyjeli.
Transportér s žuchnutím přejel rampu raketoplánu a jeho kola zaskřípala na kamení a písku. Na okamžik se zastavili. Dívali se, jak se rampa zvedá ke stropu letounu a za ní se zavírají dvoukřídlé dveře. Vydali se na dalekou cestu. Již nemohli couvnout, zbývala jen cesta vpřed.

"Sledujte propočítaný kurs, Royi," řekl Tom, když se usadil do sedadla spolujezdce.

Před očima měli tři úrovně vizuálního pohledu: periskop, kameru a radiolokátor. Řítili se do narudlého šera a nadskakovali na drobném štěrku a kamení. Písek divoce odletoval od kol vozidla, které poslušně uhánělo vpřed pod vedením svého pána.
Raketoplán se ztrácel v šeru a brzo jim zmizel z očí úplně. Zůstali sami. Sami uprostřed nepřátelského světa živlů, zrádného větru, kamennou polopouští s jezery pohyblivého písku a temnými nevyzpytatelnými mračny nad hlavou.

"Dávejte pozor na cestu, ať do něčeho nevletíme," řekl mu Tom otcovsky. Snad měl říci: nevjedeme. Ale dobře věděl, že při jejich rychlosti se jakákoliv divoká jízda snadno změní v pomyslný let na hranici mezi životem a smrtí.
"Vy už jste tu jednou byl, viďte?" pohlédl pilot na okamžik na Toma, ale v jeho tváři nedovedl nic vyčíst. "Co když jsme to vypočítali špatně a mineme cíl? Klidně můžeme být výsledným vektorem stovky kilometrů od něj."
"Na tom nezáleží," řekl a zahleděl se periskopem ven do pustého kraje. "Pokud budeme v určenou dobu na nesprávném místě, začneme tuto situaci neprodleně řešit. Teď bude záležet úplně na jiných věcech. Tak dávejte dobrý pozor, abyste nás nezabil. Touhle rychlostí můžete jet ještě dobrejch šest hodin. Až budete unavený, řekněte, vystřídám vás. Jdu si na chvíli lehnout."
"Ano, pane."
"Royi?" zavolal na něj Tom, když byl u posuvných dveří do transportéru. "Nepodceňujte tenhle svět, není zas tak jednoduchý, jak se zdá."
"Znáte ho?"
"Tak trochu, ale není to nic příjemného, to mi můžete věřit."


/18. - současnost – orbit Černé planety/


"Jak dokonalá je technika tam dole?" zeptal se navigátor znenadání a pohlédl na Johna. Ještě pořád seděli na vyhlídkové palubě lodi. Uplynuly dvě hodiny, co opustily raketoplány Gama a Delta palubu lodi. Křižník se majestátně vznášel nad otáčející se černou koulí. Zářila jako černá perla nedozírné hodnoty.
"Je to jako sen, Petře. Když se rozhlédneš kolem sebe a spatříš tento svět, který již možná nebude po našem odjezdu existovat, zdá se ti, že snad všichni žijeme v jakési malé noční můře."
"Johne, já jsem se tě ptal."
"Slyšel jsem!" odsekl velitel křižníku. "Já jsem tě sakra slyšel, Petře. Ty radiomajáky jsou naprogramovány tak, aby se zapojily až po přijetí specifického signálu z letounu. Všechny ostatní elektromagnetické jevy mají ignorovat. Takže pokud je něco nezasype, měly by fungovat několik desítek, možná že i stovek let. Myslím, že jsme tehdy udělali, co bylo v našich silách, abychom vše připravili pro případnou další expedici."
"A ta stanice?"

"Musela se srazit s meteoritem. Vyřadil ji z provozu a navedl na nynější oběžnou dráhu, která skončí pro ni samotnou katastrofou. S některými věcmi se musí počítat, i když se dají těžko předvídat."
"Tak proč došlo ke srážce? Jak to, že se stanice nevyhnula letícímu kameni?" zeptal se navigátor zamyšleného Johna.
"Ten krám byl bez obsluhy dobrých padesát let. Rozumíš Petře? Řídil ji pouze jeden superpočítač, ale i ten se může poškodit, porouchat. Třeba došlo k poruše, kterou nedovedl opravit, možná, že vypadl proud, kdoví, co se všechno tehdy stalo. Nakonec jak už jsem ti několikrát řekl, není ten krám náš. My jsme ho nepostavili."
"Co když selžou ty majáky na povrchu planety, Johne, co se stane pak? Pokud přijdou o raketoplán, nebudou mít šanci dostat se zpět."
"Zabloudí, Petře. Ztratí se a do jednoho zahynou. I když máme tuhle planetu podrobně zmapovanou, může se stát, že je při záchranné výpravě nenajdeme. Můžeme se minout. Nechci na to ani pomyslet."
"Co když příliš spoléháme na techniku?"
"Sakra, a na co máme podle tebe spoléhat? Vidíš tu něco jiného?"
"A co lidské srdce, Johne. Co když je náš rozum přece jen v určitém směru omezený?"
"Jak to myslíš, Kriste pane?"
"A co ta zvířata?" podíval se navigátor na udiveného velitele. "Na ně jsi nemyslel?"
"Řekni mi to ještě jednou, prosím tě."
"Proč je chceš dostat na loď? Co když je jich víc, než můžeme doufat? Jakou máme kapacitu, s kolika kusy jsi počítal, Johne? A co ostatní, necháš je tam?"
"Dokonči tu předchozí myšlenku, Petře," zavrčel John a pohlédl ven na Černou planetu. Co bylo nejzvláštnější, neměla žádný měsíc. Tak veliká planeta a kolem ní se nenacházela žádná jiná tělesa, vždyť i Země má svou oběžnici.
"Co když i ony mají srdce? Co když myslí dopředu, plánují a cítí jako my? Co když nejsou lhostejné ke své budoucnosti?"
"Ale to přece jsou," řekl John pomalu a váhavě, jako by se bál tuto větu vyslovit. Petr jej však přerušil: "Říkal jsi, že jsou stokrát inteligentnější než my, počítal jsi s tím, Johne? Možná jsme v jejich měřítku pouhým hmyzem."
"Copak je samotná inteligence jediným projevem samostatného života?" vybuchl John. "Proč skončili právě tak, jak je vidíme dnes, když jsou tak chytří."
"Mluvíš jako dítě," řekl mu s ledovým klidem navigátor.
"Nevím, jak ti odpovědět, Petře," zamračil se John.
"Nemusíš mi odpovídat, už jsme odpověď dostali. Sami jsme si odpověděli. Ještě mě nechápeš?" zeptal se jej navigátor. "Pro Krista, Johne. Ty si snad sedíš na vedení."