Rabbitdogs (8)

Anotace: Výprava lidských kosmonautů se setká s cizí rasou, jak toto setkání dopadne?

/24. - vzpomínky – čas před druhou expedicí - povrch Země/


"Johne?" zeptal se jej Tom znovu a John si v tu chvíli myslel, jako by to bylo včera. "Cos tam tehdy hledal, když jsme se vrátili?"
"Co jsem hledal? Kde?" podivil se John. "Potřeboval jsem znovu najít smysl svého života."
"Myslím po příletu na Zemi. Jak ses dokázal nezbláznit, po tom všem? Proč ses nechal zapsat do druhé výpravy? Bylo v tom něco určitého?" zajímal se Tom. "Kdo by se chtěl vracet dobrovolně do Pekla?"
"Snad máš pravdu," zamyslel se John. "Možná kvůli nim. Chtěl jsem se možná ubezpečit, že jsem to já. Že jsem se neproměnil v kus robota, obaleného lidským masem."
"Myslel jsi snad, že již neposloucháš sebe, ale někoho jiného?" zamyslel se Tom. "Je?"
"A co proudilo v hlavě tobě? Když jsi vyvázl z pasti, ve které jsme se všichni ocitli, a vrátil se na Zem. Když jsi zjistil, že i přes to všechno se ti život sám nezprotivil, abys nepokračoval dál? Znovu se vydal nasazovat krk? Pro blaho několika lidí? Pro blaho lidstva, nebo zájmy jedné společnosti?"
"Myslel sis to?"
"Myslel jsem na to, kam kráčí lidstvo. Co se stane, až odtud odletíme. Jestli se lidé nepožerou navzájem. Měl jsem strach. Bál jsem se o Zemi i o člověka, který na ní žije."
"A teď?"
"Co teď?" zeptal se jej John.
"Teď už se nebojíš, Johne?"
"Ty nemáš, Tome, z ničeho strach?"
"Čeho se mám bát?"
"Snažil jsem se nahlédnout do budoucna a zjistit, co bude dál?"

"Mám se bát budoucnosti, Johne?" zeptal se ho Tom. "Našel jsi tam něco?"
"Bojím se, že pokud se tam vrátíme, pak tam zemřeme."
Ve světě tajemných příšer? Zamyslel se John, jako by tušil, že čas nejde obelhat.
"Ano. Ve světě nevyřčených snů a nesplněných přání," řekl mu Tom.


/25. - současnost – orbit Černé planety/


"Jsme na druhé straně," řekl udýchaný Arthur do vysílačky. Odplachtil kus stranou a sledoval své muže vylézající z ústí šachty. Jeden po druhém vyplouvali z černě zející díry, která pro ně znamenala, v běhu času, život nebo smrt.
"Patriku, slyšíš mě?" zakřičel Arthur do přístroje. Co se děje? Rozhlédl se kolem sebe. Hleděli si do sinalých tváří. Jsme snad už mrtví?
"Ozvi se, ty kreténe!"
Znovu žádná reakce. Něco se dělo. Něco strašného a úděsného. Něco, co navždy změní jejich život. Arthur se pohnul, ale již se nevznášel tak hladce jak před několika minutami. Představil si černé peklo s rudými jazyky, otevírající se chřtán a pak temnotu.
"Musíme ven," řekl jim. Stáli stále na místě. Nikdo z nich se nepohnul. "Musíme pryč, copak to nechápete? Za chvíli to tady všechno spadne do atmosféry planety a shoří na prach."
"Kde jste?" ozval se Patrikův třaslavý hlas.
"Nedaleko přechodového uzlu. Co, se děje?" zeptal se jej Arthur.
"Ještě chvíli a setkáme se s vládcem vesmíru, protože už nebudeme dál existovat," zajíkal se.
"Nerozumím," odpověděl mu Arthur. "Opakuj poslední větu."
"My... My padáme," slyšeli Patrikův hlas. "Zatraceně, Arthure. My se řítíme tam dolů. Slyšíš mě? Vy to možná ještě necítíte, ale stanice se otáčí jako velký brouk, který spadl na záda. Ramena, na kterých byly kdysi antény, píší rudé čáry. Jsme ve vrchní části atmosféry."
"Kolik máme času?" vydechl Arthur. "Kolik máme času?"
"Nevím, Snad pár minut," slyšeli jeho změněný hlas. "Je mi líto, Arthure, odpojuji se od stanice. Nemůžu tu zůstat."

"Sakra, Patriku!" zařval Arthur bezmocně. "Zůstaň tady! Jsme už u východu!"
"Ne," řekl úsečně. "Odpoutávám se od komplexu."
"K přechodové komoře a šupem!" zařval Arthur na své lidi. Dali se do pohybu, ale čím byli blíž ke svému cíli, tím víc se jim, zdálo, že se pohybují stále pomaleji.
"Patriku! Kde jsi? Slyšíš mě?" řval Arthur do přístroje. Točili se jako zběsilí. "Přece nás tady nenecháš!"
"Je mi líto," říkal si Patrik nahlas. "Je mi líto, Arthure, nemohu tu zůstat. Jsem posera, Nechci tu umřít."

Třesoucími se prsty mačkal správná tlačítka. Raketoplán se oddělil od stanice. Pomalu se vzdaloval od rotující orbitální lodi. Do ruda rozžhavené konce ramen opisovaly v černé atmosféře načervenalé kruhy. Kroutil hlavou a snažil se nahodit motory letounu.

"Tak sebou hni," slintal rozčílením. Po těle mu stékaly veliké kapky potu. "Dělej, zvedej se, děvko jedna!"

Nevšiml si cizího raketoplánu, který tlačil stanici do pádové rychlosti. Jak to, že si jej nevšimli, když přistávali u stanice?

"Patriku, slyšíš mě?" ozval se Arthurův hlas. Neodpovídal. Stále se jako očarován díval na mizející stroj. Jen stopy ohně ukazovaly trajektorii dráhy padající orbitální stanice.
"Patriku. Zemřeme tady! Slyšíš nás?," ozývalo se v přijímači spolu s vyděšeními hlasy ostatních mužů.
"Patriku!"

To je Lee, říkal si v duchu. Je mi líto! Nezlobte se, já... Zapojil palubní zbraně a zachytil v zaměřovači narudlý chuchvalec v černých mračnech. Kde to jsem? Rozhlížel se přes ochranné sklo kolem stroje.
"Zatraceně," vypnul přijímač a stiskl spoušť.
'Zabil jsi je, parchante jeden!' říkal mu v duchu čísi hlas.
Musel jsem to udělat. Neměl jsem jinou možnosti.
'Jsi vrah.'

Zvedl stroj a mířil z dosahu atmosféry planety. Po nekonečných vteřinách spatřil znovu hvězdy a rudě žhnoucí hvězdu soustavy. Jsem z toho venku. Smál se na celé kolo a zalykal se. Mířil zpět k lodi.
'Co jim řekneš?' ozvalo se znovu jeho svědomí. 'Zabil jsi je, jsi vrah. Co jim řekneš?'
Jako smyslu zbavený pohyboval řídicí pákou. Oči mu slzely. V hlavě mu bušilo kladivo stále rychleji a rychleji. Zatmělo se mu před očima. Zhluboka se nadechl a promnul si oči.
'Jsi vrah!'
"Nejsem," řekl polohlasně. Cítil, jak se jeho mysl ztrácí v temnotě.

Řítil se k lodi, dokud se nepropadl do nevědomí.


/26. - současnost – orbit Černé planety/


"Je tu někde John?" vpadl do řídícího sálu udýchaný radarový technik. Rozhlížel se po místnosti, ale kromě služby v ní nikdo nebyl.
"Kde je?" zabodl do mladíkova ramene na strážním stanovišti prst tak hluboko, až sykl bolesti.
"Na můstku nebyl už pět hodin, pane," odsekl tázaný muž.

"Sakra, tak kde ho mám hledat?" zavyl zoufale.
"Není u sebe?" zeptal se mladík nesměle.
"Ne, tam jsem už byl," zavrtěl hlavou. "Copak je tohle loď bláznů? Copak nevidíte, co se stalo? Stanice spadla. Raketoplán míří k lodi a nikdo ho neřídí!"


/27. - současnost – povrch Černé planety/


Bouře!
Tom seděl v přední části transportéru a vzpomínal na ty chvíle, kdy se svými muži v první expedici poprvé přistál na této planetě. Tehdy se mu zdála plná nevyluštěných tajemství. Svět rozložený pod temnými převalujícími se mraky plný písku a kamení ozářený narudlým světlem zdejšího slunce. Nemohl se dočkat, až vstoupí na písčitou půdu a rozhlédne se po nedozírných dálavách a zaposlouchá se do zádumčivého kvílení osamoceného větru, který se hnal bezcílně pouští odnikud nikam. Nemohl zapomenout na překrásné východy a západy rudého slunce, jehož existenci potvrzoval jen nejasný náznak ohnivé rozpínající se koule za hradbami mračen. Děsilo jej to a zároveň přitahovalo. Věděl, že tento svět, podivný svět až neskutečných tvarů a barev, přestane za nějaký čas existovat. Teď, když čekal na první, závan bouře, nemohl se ubránit zvláštnímu pocitu zklamání, ten euforický a povznášející pocit zmizel ve chvíli, kdy opustili ve spěchu tento svět, aby se do něj znovu vrátili po několika desítkách let.
Věděl, co od něj může očekávat, věděl, že budou muset znovu tvrdě bojovat, aby vyvázli se zdravou kůží a vrátili se domů na Zemi, pokud vůbec. Bouře zvolna přicházela. Bál se, měl strach a netrpělivě čekal, až udeří. Svět okolo vozu pohasl. Narudlé šero vystřídala černočerné tma. Vítr hučel se stále rostoucí silou. První kameny začaly bubnovat o pancíř stroje. Tuhle bouři přežijeme, řekl si Tom. Zaposlouchal se se zájmem do zpěvu vichru.
Zdálo se mu, jako by za kulisou rozvířeného vzduchu slyšel čísi vzdálené hlasy. Nesly se k němu spolu s bouří. A on si byl plně vědom, že tu nejsou sami, věděl to už tehdy, co jeho nohy poprvé spočinuly na písečné pláni. Bylo to varování, nebo smrtelná úzkost?

"Jsme připraveni?" zeptal se Roye.
"Ano, pane. Nelíbí se mi to," řekl muž, když se pohodlně usadil na vedlejší sedačce.
"Jsou hroznější, věci. Beznaděj, nikdy nekončící strach a šílené utrpení vlastního osamocení." řekl mu Tom. "Představte si, že sedíte v trojrozměrném kině a díváte se na napínavý film."
"Můžu se vás na něco zeptat?"
"Ano."
"Proč jsme nepřistáli u nejbližšího radiomajáku, pane? Co se s nimi stalo?"
"Protože přestaly fungovat a nereagují na naše vysílání," řekl Tom.