Rabbitdogs (10)

Anotace: Výprava lidských kosmonautů se setká s cizí rasou, jak toto setkání dopadne?

/32. - současnost – orbit Černé planety/


"Johne?" uslyšel za sebou hlas svého přítele. Otočil se a pohlédl mu do tváře. Stáli na vyhlídkové palubě lodi a sledovali pomalu se otáčející mračna atmosféry planety.
"Co si přeješ, Petře?" zeptal se ho.
"Co tam, kurva, bylo tak cenného, že jsi je tam poslal."
"Naše minulost a naše budoucnost, Petře. Má a taky tvoje, Tomova a všech, kteří tu jsou s námi. Je mi líto, co se stalo."
"Proč jste to nedali někam jinam?"
"Kam?" rozčílil se John. "Kam jsme to, sakra, měli dát? Tam dolů? Už bychom to nikdy nenašli. Copak nechápeš, jakou cenu pro nás měly ty údaje?"
"A teď? Ztratili jsme je, Johne," řekl Petr. "Máme kulový. Přišli jsme o stroj i posádku. Co chceš dělat dál? Proč jste to nevzali s sebou na Zemi?"
"Vzali. Kopie, ale ty byly zničeny i s lodí," plácl se John do stehen. "Chceš to vzdát? Jít od toho? Já jsem umřel s nimi. Stejně jako jsem umíral se všemi z první expedice, To chceš slyšet? Opravdu? Probouzel jsem se ze spánku a křičel jsem jejich jména, Volal na ně, i když jsem věděl, že je už nikdy neuvidím. Nejsem bezcitná bestie. Co si myslíš, že s námi udělají, když se na Zemi vrátíme s prázdnou? Zabijí nás. Jediné o co jim jde, jsou ty potvory tam dole. Bez nich se nemusíme vůbec vracet. A aby toho nebylo málo, Douglas nebyl jediný člověk, který má zájem o tuto planetu!"
"Víš o tom, že se z planety ohlásila jenom Alfa? Co když jsou lidé z Bety už dávno mrtví?"
"Musíme doufat. Chceš si vzít Deltu a letět za nimi?" zamračil se John a opřel se o stěnu. Stáli proti sobě a mlčeli. Proč to všechno dělám? Ptal se v duchu John. Pro peníze? Pro pár mizerných lupenů na Galaktické kartě? Sakra málo na to, abych riskoval svůj život a životy ostatních.
"Co mi ještě chceš říct, Petře?" zeptal se ho. Porušil tak dvou minutovou pauzu v jejich rozhovoru.
"Někdy ti přestávám rozumět, nechápu sám sebe ani ostatní. O co nám jde, Johne. Nějak na to nemůžu přijít."
"Teď?"
"Ano, teď," přikývl a pohlédl vážně Johnovi do očí.
"Musíme se z toho dostat. Se ctí a se vší parádou," odpověděl mu John a dal se k odchodu. "Už kvůli těm, kteří zahynuli při předešlé výpravě, i těm, kteří tam teď zůstali. Já vím, jsou to jenom obyčejná slova. Klišé."
"Johne," zastavil jej znovu navigátorův hlas.
"Co ještě chceš?" otočil se k němu, aby zjistil, že se vůbec nehnul z místa.
"Jak jste se tady o tom tehdy dozvěděli?"
"To je dlouhá historie, Petře," řekl John.

"Někdo tu byl před tvou první výpravou? Tak přece nebyla první?"
"Možná," přikývl John.
"Co se s nimi stalo?"
"Zmizeli. Nevrátili se na Zemi," zabručel John a pomalým krokem směřoval ke spojovacímu uzlu. Slyšel Petra, jak na něj volá, ale neodpovídal mu. Chtěl být sám, sám a daleko odtud.


/33. - současnost – povrch Černé planety/


Co je tohle za svět? Ptal se Roy v duchu a otočil se ke svému veliteli. Seděl strnule v sedačce a poslouchal vzdálené vytí vichru. Proč tu jsme? Co tu zatraceně hledáme v tomhle podělaném světě? A kdy to všechno skončí?

"Za chvíli bude po bouři," řekl Tom tlumeným hlasem. Prohrábl si vlasy a protáhl se. Stroj se však ještě stále zmítal pod náporem útočícího kamení.
"Připravte stroj, Royi," řekl znovu. Ale bouře stále zuřila svou ničivou silou. Pohnuli se. Vichr znovu zkusil udeřit na stroj a posunul jej stranou o několik metrů. Převrhneme se, třásl se Roy strachem. Zatraceně, rozmlátí nás to na kusy.

"Pane, musíme něco udělat, nemůžeme tu jen tak stát."
"Nahoďte motory, Royi!" vyštěkl Tom a zapojil venkovní kamery. Čtyři kamery z osmi byly zničeny. Průzorem nebylo nic vidět. Jeden z letících kamenů narazil do skla průzoru na Tomově straně. Pancéřové sklo popraskalo jemnými žilkami.
"Motory nahozeny," řekl Roy suše a čekal na další rozkazy.

"Vyjedeme," řekl mu Tom a vstal. "Jdu dozadu za ostatními."
"Kam mám jet? Naváděcí signály radiomajáku raketoplánu jsou ty tam. Propočtený kurs není pro tuto chvíli použitelný, protože již teď jsme kdesi mimo vytyčenou trasu. Nemůžu jet nazdařbůh. A kompas se taky zbláznil. Satelitní navigace tu nefunguje. A radar? Neukazuje nic, než velké černé kolo okolo nás," rozčílil se Roy.
"Zkusíme vyjet z té proklaté bouře," zamračil se Tom. "Jestli je radiomaják mimo provoz, budeme tuhle pláň projíždět křížem krážem a dívat se na obraz radaru, To město musíme najít za každou cenu."
"No, to ať nás chrání všichni svatí," řekl si řidič nahlas. "A co když zahučíme do nějakého hlubokého kaňonu, nebo strže? Kurva, pane."
"Řeknu vám to za chvíli," kývl hlavou a odešel z řídící kabiny.

Roy se za ním zamyšleně díval. Zatraceně. Myslel na raketoplán, na muže v něm a nemohl se vzteky udržet.
Zbloudilý balvan znovu narazil do popraskaného skla. Roy na chvíli zpozorněl. Sklo na straně velitele vozu se sesypalo na podlahu. Do kabiny vnikl hustý prach. Automatika přibouchla pancéřový kryt průzoru, ale i tak se vzduch v kabině zahustil do té míry, že se řidič rozkašlal takřka do úplného vyčerpání. Vstal a vypotácel se z kabiny. Ani se neotočil a přibouchl za sebou dveře.

"Sklo průzoru na vaší straně je pryč," zavolal na udiveného Toma. "Slyšíte? Je v hajzlu."
"Počkejte deset minut, filtry si s pískem a prachem poradí," řekl Tom klidně. "Uvidíte, nebude to zas tak horké, jak se zdá."

Jen co to dořekl, poslední z letících balvanů rozmlátil i průzor na straně řidiče. Tak a jsme slepí jako koťata, řekl si Roy a opřel se o stěnu.
"Už vám někdo řekl, pane, že jste zatracený idealista?" zeptal se svého velitele.
"Kdybych nebyl, nebyl bych ani tady," zamračil se na něj Tom. "A žádné strže ani kaňony v našem sektoru nejsou. Nemáme kam spadnout. Tuhle planetu jsme kdysi podrobně zmapovali."


/34. - hlasy – současnost – povrch Černé planety/


'Je po všem?'
'Zemřel jsem?' pohnul se onen podivný tvor a začal ze svého těla systematicky shazovat nános písku a drobného kamení. Promnul si svůj velký čenich a mocným vydechnutím si profoukl dýchací cesty. Několikrát divoce zastřihal ušima, aby si z nich vytřepal písek a zaposlouchal se do naříkání větru.
'Ne, už se nevrátí,' uslyšel ve své mysli.
'Proč? Proč ještě žiju?' zvolal bezmocně.
'Co se to s tebou děje? Pochybuješ o sobě? O nás? O nich? Kam se poděla tvá víra?'
'Pochybuji o všem,' řekl tvorům svého druhu.
Strnul a zamyslel se nad touto otázkou. Co nás tu ještě drží při životě? Víra? Důvěra? V co? V tento vraždící svět? Trochu nejistě, ale s odhodláním se vydal na pochod. Písek mu křupal pod tlapami. Raději si zvolit smrt, než toto vyhnanství? Je smrt řešením? Patrně ne.
'Přežil jsem,' hlásil všem.

Zčistajasna osvětlil potemnělou krajinu dlouhý elektrický výboj. Zahřmělo tak silně, až mu ztvrdly všechny chlupy na těle. Otřásl se odporem a statickou elektřinou. Copak už toho nebylo dost? Zamyslel se a dal se do běhu.

Blesk stíhal blesk a místa, kde výboje ukončily svou pouť, spekly písek a vše, co jim přišlo do cesty, do ohromných skleněných louží. Celý svět se musel zbláznit, řekl si onen tvor a ptal se sám sebe, co udělal tak špatného, že jej Bůh, nebo snad zdejší svět nenechá na pokoji? Krajem se neslo podivné zavolání, avšak nikdo mu neodpověděl, jen blesky stále padaly z nebe.


/35. - současnost – orbit Černé planety/


Jsi nejlepší, slyšel v duchu John Martinův hlas. Nejlepší kapitán vesmírných korábů, jakého znám.
Jasně, řekl si John v duchu a třískl pěstí do průhledné stěny vyhlídkové paluby. Z temnoty na něj zíralo narudlé slunce. Rudý obr. Bylo jen otázkou času, kdy se chemické reakce uvnitř hvězdy stanou nestabilní a hvězda vybuchne jako jedna velká prskavka. Přimhouřil oči.
Stojí nám to za to? Ptal se sám sebe. K čemu je to všechno?
"Prosíme kapitána, aby se ohlásil u strážního důstojníka, má pro něj důležité zprávy."
John se rozhlédl kolem sebe. Našel krabici s interkomem na stěně a spojil se s můstkem.
"Měli jsme havárii v Přístavu, pane," ozvalo se v přístroji. "Měl byste se spojit s hlavním inženýrem, pane."

"Co se stalo?" zeptal se nevěřícně. "Proč mi to neřekl sám?"
"Delta se zřítila do přechodové komory. Po přistání zůstala viset na jeřábu a my jsme ji hned neusadili na její obvyklé místo. Hned na to proběhla zkouška vnitřních dveří uzávěru přechodové komory. Nevíme, jak se to stalo. Chvíli bude trvat, než ji technici vyzvednou a dají znovu do provozu."

Jobovy zvěsti, pomyslel si. "Jak dlouho?"
"To nemohu říci, pane," odmlčel se.

"Jak dlouho? Co na to říkal hlavní inženýr?"
"Byl u toho, hned po tom, co se Delta utrhla od jeřábu."
"Co říkal?" zeptal se jej John znovu.
"Zavolá vám, pane," řekl mu mužský hlas ve sluchátku. "Víc jak osmdesát procent jeho proslovu tvořila sprostá slova, pane."
"Najdu si ho sám, velitel končí," řekl mu a zavěsil.

Přivolal výtah a vlezl rázně do kabiny. Nechal se dopravit na nejnižší podlaží lodi.
Rychlým krokem procházel bludištěm chodeb a myslel na poušť pod temnými mraky, na zasmušilý vítr i všudypřítomný prach. Kde jste? Proč se schováváte, copak jste nepochopili, že jsme přiletěli pro vás? Něco se dělo, něco co šlo mimo něj. Stanice se zřítila do atmosféry planety. Gama byla také zničena snad díky neopatrnosti pilota, či chybě v řídicích systémech lodi. A nyní spadla Delta do přechodové komory. Jde o příliš mnoho náhod, nebo o něčí úmysl? Johnovi začala v hlavě rašit jedna velice nebezpečná myšlenka, patrně v tom nejsou sami a na lodi je ještě někdo jiný, jedna nebo více osob, které nepatří do týmu a kopou za jiné mužstvo.
Že by šlo o sabotáž? Ale za celou dobu nenarazili na známky přítomnosti cizí pozemské lodi, která by patřila konkurenční společnosti.

"Johne, nemůžu ti k tomu nic říct," řekl mu na uvítanou hlavní inženýr, když se John jako velká voda objevil v hale Přístavu. Kolem něj pobíhali zamyšlení technici a dotvářeli tím organizovaný zmatek, který zde panoval.
"Řekni mi, kdo to zavinil," zavrčel John a odkráčel k otevřeným vratům vnitřního uzávěru komory. Na dně ležel spící stroj. Na první pohled neutrpěl žádné škody.
"Co všechno se na něm podělalo?" vrhl na Micka tázavý pohled, jen co stanul vedle něj.
"V téhle chvíli," pokrčil inženýr rameny.
"Co v téhle chvíli?" zarazil se John. "Nechci po tobě nic jiného, než výčet škod."
"Máme tu víceméně zemskou přitažlivost, stroj spad z výše dvaceti metrů na dno, vlastně vnější desku uzávěru. Mohly se prohnout vodící kolejnice."
"Proboha," zvolal John bezmocně. "Ta vrata jsou půl metrů tlustá. Jsou vyrobena z oceli, uhlíku a titanu a nevím čeho ještě. Copak je může poškodit padající stroj, nebo se s podobným případem nepočítalo?"
"Raketoplán váži bez výstroje a paliva dobrých sto tun."
"Micku, opravte jeřáb a zvedněte ten krám na palubu. Do zítřka chci Deltu vidět na podlaze Přístavu. Je mi jedno, jak to uděláte. Pak se uvidí."
"Johne..."
"Nechci nic slyšet," zavrtěl hlavou.
"V tom stroji byli dva moji lidé," řekl tiše. "Oba jsou mrtví."