Rabbitdogs (17)

Anotace: Výprava lidských kosmonautů se setká s cizí rasou, jak toto setkání dopadne?

/18. - vzpomínky – čas první Johnovy expedice – povrch Černé planety/


Stáli padesát metrů od lodi. Ztráceli se v rozvířeném písku a naslouchali hukotu větru. Reflektory ozařovaly jen nejbližší prostor okolo lodi. Po osmi metrech se světlo z výkonných reflektorů rozptylovalo v šeru, které zvolna přecházelo v černočernou tmu.

"Nemyslím, že by mohli přežít," zavrtěl hlavou navigátor. "V tomhle počasí, Tom měl pravdu."
"Zatraceně," rozčílil se John. Jeho hlas zněl v rádiu až příliš nepřirozeně. "Máme ještě pět dní. Dohodli jsme se přece, nebo ne? Co na tom, že tu zuří každou chvíli bouře. K čertu s nimi. Tam někde jsou naši tři lidé. A určitě jsou ještě živí."
"Co chcete dělat, Johne?" zeptal se ho.
"Jen co se zlepší počasí, vyslat na průzkum oba stroje. Známe celý povrch téhle planety, snad se nám podaří vytipovat místa, kde by se mohli ukrýt."
"Co když se počasí nezlepší? Chcete se vydat v transportéru do širokých pustin a hledat je jako jehlu v kupce sena?" kroutil nechápavě hlavou navigátor.
"Možná, že je právě teď období bouří," vyštěkl John. "Třeba se odtud vůbec nedostaneme, ale ten problém budeme řešit, až přijde jeho čas. Já nyní potřebuju najít tři muže z naší posádky. Nic víc."
"Nespokojenost posádky roste každou hodinou, jak je chcete udržet v klidu, aby se nevzbouřili?" zeptal se Johna navigátor. "Může se stát cokoliv. Jsme daleko od Země v úplné prdeli vesmíru, Johne. Myslíte na to?"
"Máme jen dvě možnosti: buď odletíme, a to všichni i s tím, pro co jsme sem přišli, nebo tu všichni zahyneme. Tohle jim můžete říci. A startovací kód znám jenom já. Bez něj neodletíme. Kdyby se mi něco stalo, předám jej, pokud budu moci, jiné důvěryhodné osobě. Nemají na výběr."
"A kdyby vás mučili?" nakousl navigátor další ze svých myšlenek.

Vichr zesílil. Od lodi se k nim nesla výstražná siréna. Vykročili. Pomalým krokem postupovali do pásma světel, dokud se nezastavili u rampy přechodové komory. John se podíval na napnuté jistící lano u své kombinézy. Odepnul smyčku lana z karabiny a pustil jej po větru. Lano se chvíli odvíjelo a pak ho zastavil brzdící mechanizmus jistícího zařízení. Z lodi vyběhli dva muži. Když je oba spatřili, zvolnili svůj běh. Nemohli si dovolit, aby ztratili velitele výpravy a hlavního navigátora. Ne teď, ano, alespoň ne teď.

"Neodletěli by, i kdyby znali startovací kód," řekl John suše. "Půjdeme do lodi? Nemá cenu riskovat svůj život víc, než je potřeba. Stačí, když vědí, že jsme neodletěli."
"Kdo?" zeptal se ho navigátor.

Vnější dveře přechodové komory za nimi zapadly a oddělily je od bouře. Chvíli počkali, než byla atmosféra znovu dýchatelná, bez písku a dalších příměsí. Pak si sundali přilby a pomalu prošli vnitřním uzávěrem.

"Kde berete tu víru a odvahu?" zeptal se jej navigátor. "Kdo o nás má vědět?"
"Stačí, když si řeknete, že horší už to být nemůže," pousmál se John. "Zkuste to. Alespoň jeden den si opakujte, že je vše na draka, a uvidíte, co to s vámi udělá. Ale pozor, abyste to nepřehnal a nestal se jedním z nich."

John ukázal na zamračené muže tvořící posádku lodi.

"Těch pět dní, bude nejdelší doba v mém životě," zakroutil navigátor hlavou.
"Doufám, že budete mít dlouhý život," řekl John vážně.
"A ještě něco," otočil se k němu jeho společník. "Mívám takové podivné sny. Z hradby písku a černých mračen mě navštěvují podivní tvorové, nedokážu je popsat, ale vždy se probudím upocený strachem, Jako by nebyli rádi, že tu jsme."
"Možná tuší, proč jsme tu," pokrčil John rameny.
"Co byste dělal, kdyby k nám na Zemi přiletěli tvorové z jiného světa a začali se míchat do našich záležitostí? Chtěli vás odvést někam hodně daleko, aniž by vám dali na výběr?"
"Bránil bych se," řekl John vážně a nechal samotného navigátora na nejspodnější palubě lodi, dokud si sám neudělá pořádek ve své mysli a nevydá se za něčím prospěšnějším. "Bránil bych se a to zuby a nehty. "


/19. - současnost – povrch Černé planety/


Transportér z raketoplánu Alfa zastavil sto metrů pod svahem. Roy vypojil reflektory, kamery a zastavil motory vozidla. Oddechl si. Úkosem pohlédl na klidně sedícího velitele výpravy.

"Jsme tady," řekl mu.
"Ještě ne," odpověděl mu Tom. Musíme zajet do středu údolí, až k té hoře, ale tu neuvidíte. Dnes ne, ráno vyrazíme."

Kdesi nad nimi ve výši jednoho a půl kilometru se utrhl kus svahu a strhl s sebou další a další části kamení. Několik metrů od stroje dopadla s hukotem řítící se lavina. Stroj se divoce otřásl.

"Kdybychom zůstali v půli cesty," řekl Tom vyděšenému řidiči. "Utrhlo by se to s námi a my bychom byli zaživa pohřbeni pod několikametrovým nánosem písku a kamení. Zajeďte s tím krámem dál od svahu. Není tu bezpečno."
"Zatraceně," vydechl řidič rozčílením. "Nevím, co mám říct na to, že jste tu určitě podruhé. Že jste tu už jednou byl, pane. Co hledáme?"
"Až přijde čas, dozvíte se to spolu s ostatními," řekl Tom chladně.

Nemělo by to cenu, říkat jim to už nyní, řekl si pro sebe. Roy se zamyšleně odvrátil. Měl jedinou starost: Jak se proboha dostaneme zpátky nahoru? Celou noc padalo kamení. Celou noc museli poslouchat dunění skal a fičení větru. Celou noc se třásli strachy, aby se probudili do podivně ošklivého dne. Ten den však na ně stále čekal. Blížil se s úsvitem, aby protáhl již tak dlouhou noc do nečekaných rozměrů. A oni je sledovali. Dívali se na ně svým žhnoucím pohledem a snad jen samotný Bůh věděl, co se jim právě honilo v jejich příšerných hlavách.


/20. - hlasy – současnost – povrch Černé planety/


Čekali na ně. Trpělivě, protože věděli, že přijdou. Neviděli jejich stroj, ale cítili jejich myšlenky. Ne, věděli, že se lidé vůbec nezměnili, jak tvrdili mnozí. Lidé jsou stále stejně chamtiví a ustrašení. Co od nich mohou čekat? Přijdou stejně jako tehdy a zabijí mnohé z nich jenom proto, že se jich báli?
'Nemůžeme je pustit sem do města.'
'Nemůžeme je pustit ani z téhle planety, protože přijdou jiní, aby byli úspěšnější.'
'Přiletí, i když se nikdo z nich nevrátí. Máme pro ně příliš velkou cenu. Tento svět, ve kterém žijeme, pohltí rudá hvězda. Zemřeme spolu s ním. Nemáme naději.'
'Co se stalo s těmi, kteří nás opustili na jejich lodi?'
'Nedovezli je na svou planetu.'
'Vyjde to nastejno, zdali budeme žít několik let, nebo stovky let. Jednou budeme muset opustit tento svět.'
'Co navrhujete? Budeme čekat. Dobře tedy, počkáme.'
Nedokázali se dohodnout. Byli nerozhodní. Nač jim byla jejich mimořádná inteligence, když také podléhali svým citům? Jejich přednost byla také jejich prokletím. V tomto světě neexistovala žádná přednost, i ta sebemenší kladná vlastnost se zde stává na obtíž. Toto místo bylo Peklem a pro nic pozitivního zde nebylo místo.


/21. - současnost – orbit Černé planety/


"Zdravím, kapitáne," kývl první pilot křižníku, jakmile dorazil do Johnovy kabiny. "Sledujete stav posádky? Žádná legrace, viďte."
"Dvacet sedm mrtvých, Robinsone," řekl John tiše. Stále hleděl na nehybný výpis počítače.
"Devatenáct z Bety, ještě se neozvali. Nejspíš zahynuli při přistání, když podcenili tamní přírodu, dá-li se to tak nazvat. Šest lidí zemřelo po tom, co se zřítila ta stanice do atmosféry planety. Pět jich zůstalo ve vraku a jeden v raketoplánu, který narazil do Bariéry lodi. Zbývají ještě dva lidé, na které si zubatá počkala v Deltě. Tohle je bilance ztrát za dobu, co jsme sem přiletěli."
"Co se stalo s lodí, Johne?" zeptal se a sedl si na nízký skleněný stůl. Nastala krátká pauza.
Dopadla tíživě na oba muže. Zdálo se, že vyplnila každou skulinku v místnosti.
"Nevím," řekl po pravdě. "Někdo sabotoval některé ze systémů hlavního počítače lodi. Nemůžu říct, kdy se to stalo. Jisté je, že kvůli zásahu neoprávněné osoby jsme přišli o Deltu a málem jsme všichni skončili v husté kaši tam dole. Nemůžu ani říct, kdo to je a o co mu jde. Zdá se, že sem s námi dorazila i konkurence, která se nás snaží zničit, než přiletí další loď, která by posbírala ty tvory tam dole a odletěla by zpět na Zemi dřív, než by zdejší slunce vybuchlo."
"Sabotáž? Myslíš, že je tu na palubě někdo, kdo nechce, abychom je odvezli pryč? Tak je to přece jen pravda?" povytáhl Robinson obočí. "Nevidím důvod. Jsme tak daleko od domova, že je jakákoliv pomoc od našich nemožná. Někdo si zahrává s ohněm. Už jsi vytipoval osoby, které by měly sebemenší zájem?"
"Zabít sama sebe?" přerušil jej John. "Ta druhá loď přiletí, na to můžeš vzít jed a až přiletí, pak my zemřeme, pokud něco neuděláme."
"Možná, že počítali s tím, že to nezvládneme," pokrčil rameny. "Ale nedává to smysl, ledaže by nás chtěli opravdu zabít a nehoda při parkování na orbitální dráze se nedá nijak vysvětlit ani dokázat, protože by z nás ani z lodi nic nezbylo."
"Nemůžu si zvyknout na podrazy," zabručel John. "Nemůžu to vstřebat, tu lidskou zášť a podlost. O co jim vůbec jde? Chtějí je pro sebe? Pro svou společnost? Kdo dříve přijde, ten dříve bere? Nečekal jsem, že se do celého tohoto podniku také zamíchá politika."
"Co když někdo jiný, nějaká jiná společnost, postavila další loď schopnou cesty sem," zauvažoval Robinson. "Ale patrně nejsem jediným člověkem, který na něco podobného přišel… Takže co? Vyhlásíš stanné právo?"
"Ne, museli bychom je už identifikovat, ale za celou dobu jsme nezachytili přítomnost žádné cizí lodi," zamyslel se John. "Stanné právo? Zbraně, střílení a smrt?"
"Mohli přeprogramovat obrannou a pozorovací sekci, aby se sami stali pro nás neviditelnými. Prostě je bude počítač ignorovat. Nezobrazí nám jejich přítomnost," zamyslel se Robinson. "Čím více techniky máme, tím jsem zranitelnější, protože spoléháme jen a jen na ni. Už možná ani nejsme lidmi."
"Uvidíme," vzdychl John a vypnul počítač. Obrazovka potemněla. "Co ruka?"
"Do týdne by měla být v pořádku."
"Cos dělal?" zamračil se John.
"Slítnul jsem do šachty. Naštěstí máme umělou gravitaci. Měl jsem štěstí, je dost silná na to, aby nás udržela u podlahy, a dost slabá, aby našinec dosáhl pádové rychlosti. Jinak bych si nezlomil ruku ale vaz. Bylo to padesát metrů, čtyři paluby, Johne."

"Cos dělal v technickém úseku?" nechápal.
"Když jsem slyšel ty signály, chtěl jsem si zkrátit cestu. Mezipalubí se táhnou po celé délce lodi," Robinson se odmlčel.
"Klukovina," řekl John a vstal. "Na co mám výtahy a přepravní boxy?"
"Ty jsi řídil loď při průletu?" zeptal se.
"Já jsem se jen modlil, abychom nespadli níž do toho sajrajtu. Netušil jsem, jak nízko jsme byli, nikdo to netušil. Jednali jsme podvědomě."
"Ale proletět atmosférou při polovině startovací rychlosti? Stačilo překročit limit a odletěli bychom z téhle soustavy. Jak se nám podařilo zabrzdit loď? Mohli jsme se rozbít na kusy."
"Tři oblety," řekl John. "Moc nechybělo a opravdu bychom odletěli z oběžné dráhy, naštěstí jsme obíhali planetu ve stále zvětšujících se kruzích, ale byli jsme již hezky daleko ve Vesmíru. Přetížení mělo za následek několik nehod. Nešlo to udělat jinak, než tak, jak nám to dovolily zákonitosti vesmíru."
"Slyšel jsem o tom. Delta je v nepoužitelném stavu a k postavení dalšího stroje bude potřeba nejméně čtyř týdnů. Nechtěl bych být tam dole. Nemůžeme jim pomoct, kdyby se dostali do průseru. Hlavní inženýr říkal, že se nám takřka začaly tavit reaktory. Kdyby došlo k explozi, ani bychom o tom nevěděli. Prostě bychom se vypařili a stali se součástí atmosféry téhle podělané planety."
"Naštěstí k tomu nedošlo," souhlasil John. "Mít menší loď s přistávacími vzpěrami, na nic bych nečekal," řekl suše a pohlédl na Robinsona.
"Zkusili jste už něco s lokalizací objektů v okolí lodi?" zeptal se jej Robinson.
"Max na tom, pracuje s plným nasazením, ale nedávám mu příliš nadějí," řekl mu John. "Pokud se někdo hrabal v obranném systému lodi, budou skenery k ničemu."
"Co je tam dole, Johne? zeptal se Robinson udiveného Johna. "Vzácné kovy? Nebo něco jiného? Slyšel jsem o tamním klimatu, nic příjemného pro život. Pořád se na lodi šušká o nějakých tvorech. A také o něčem, co možná dost dobře nechápu."
"Myslím, že je poznáte. Budete kočírovat Etu, až ji dají technici dohromady," řekl mu John a čekal na jeho reakci.
"No potěš pánbůh," hvízdl. "Poletíte s námi, Johne, když už jste přešel na úřední tón? To abych začal trénovat na simulátoru, abychom se ihned při průletu nerozbili na atomy."
"Jestli to bude nutné," řekl vážně. Zapípal interkom. Ignoroval jej a hleděl na Robinsona, stále sedícího na stole. Mlčel. Promnul si bradu a vstal.
"Tohle bude nejbláznivější let, jaký jsem kdy zažil. Dáte mi bližší informace, pane?"
"Dám," souhlasil. "Ale až těsně před akcí, nechtěl bych, aby se vám zdály špatné sny."
"Uf," nadechl se a mrkl jedním okem na svého velitele. "Kdo vybere muže pro posádku Ety?"
"Vy, Robinsone," Interkom stále neúnavně pípal, jako by tušil, že jej má kdo zvednout.
"Kruci," řekl a vydal se ke dveřím.
"Co jsi po mně chtěl?" zeptal se ho John, když znovu přešel do osobního tónu.
"Sakra. Nikdy nevím, co si mám o vás myslet. Jednou mi tykáte, pak zase naopak. Nemůžu si vzpomenout."
"Chci mít jistotu, že... Budeme si tykat, co ty na to? Jsme spolu už šest měsíců. Čert vem hodnosti, ale to na věci nic nemění."
"Takže veškerá zodpovědnost spočívá na mých bedrech? Je to tak, Johne?" zeptal se to.
"Ano. Život nebo smrt," přikývl a sledoval jej do té doby, než se za ním zavřely dveře.

Zatraceně. Mít tu tak Toma. Kostky jsou vrženy. Zvedl sluchátko vyzvánějícího přístroje a čekal, kdo se mu ohlásí. V několika vteřinách byl znovu na povrchu planety. Slyšel vytí větru a spatřil nekonečný pohyb mračen a písku nad nekonečnými pláněmi. Temnota a pochmurnost tohoto světa se mu neustále vracela a naplňovala jeho mysl obavami. Něco mu říkalo, že tahle mise nedopadne dobře. Necítil se vinen. Spíše měl pocit ztráty a osamění.

"Jsi tam, Johne?" ohlásil se mu Max a čekal na odpověď.
"A kdo jiný?" probral se k životu.
"Asi jsem našel zdroj našich problému, ale tím se objevil problém ještě větší, než byly ty předešlé."
"O co jde, Maxi?"
"Nemůžeme se vrátit na Zem."
"Cože?"
"Podle všeho tu musíme počkat na další loď, která... Která odveze, alespoň si to tak myslím, ty tvory, nebo co je to zač. My, my je máme dostat odtud ven. Ven z planety, a pokud to bude nutné i z dosahu zdejšího slunce."
"A co posádka? Co my, Maxi?"
"Další loď má přiletět nejpozději za dvacet týdnů, do té doby... Patrně stavěli za stejné peníze dvě lodi, Johne. Identická plavidla pro vesmír. Douglas nás vypekl. Cítím za tím pěknou všivárnu. Pokud to byl skutečně Douglas a ne někdo jiný."
"Pořád jen samé dohady. A náš pád do atmosféry?" zeptal se.
"Chyba v systému. Při změnách, které provedli, došlo pravděpodobně k nechtěným přehmatům, ale podruhé se to již nestane."
"Aspoň to," vydechl John. "Existuje nějaké možnost k návratu na Zemi? Abychom jim mohli nakopat zadky?"
"Samozřejmě, ale oni počítají s tím, že ji nepoužijeme."
"Ano?"
"Mohlo by dojít k ztrátě informací, k dosti vážnému a drastickému úbytku dat, pak bychom byli slepí jako krtci," řekl mu Max. "Sám tomu moc nerozumím, ale patrně dali do systému něco jako Trojského koně, prostě se pojistili proti našim případným pokusům o nápravu celé situace. Je to jasné, Johne, nejsme v této veliké hře sami."
"Pokusíte se o to?"
"Chci jen tvůj souhlas, Johne."
"Máš ho mít, co navrhuješ?" zeptal se.
"Zrušit celou operaci."
"To nepůjde, Maxi. Jestli šlo vše podle harmonogramu, budou už na místě a..."
"Můžou se spojit s raketoplánem a ten s námi, nebo ne?" zamyslel se Max. "No, zdá se, že ten radiační pás dělá spolu se slunečním zářením pěkné divy s naším spojením."
"Teoreticky by mohli hovořit přímo s námi, ale spotřebovali by značné množství energie."
"A co kdybychom zavolali my jim?" slyšel jeho logickou otázku a na okamžik přestal dýchat.
"Chceš je mít i s nimi, s těmi podivíny, za každou cenu na palubě?"
"Myslím si, že za jistých okolností by bylo lepší, kdyby zůstali tam, kde jsou," řekl mu John.
"Potřebovali bychom znát jejich přesnou polohu a mít směrovou anténu. Já tomu moc nerozumím, znám jen základy a se širokopásmovou všesměrovou anténou tady nic neuděláme. Tohle není Země, tenhle svět stojí za starou belu, Maxi."
"Stačí se tedy spojit s raketoplánem, nebo přímo s transportérem, říkal jsi, že je to technicky možné, nebo ne? No, možná máš pravdu a tohle je pěkně zkurvený svět. Nebudu polemizovat na téma, proč jsme sem vůbec letěli, protože už tak se po lodi šíří různé fámy."
"Zatím nedisponujeme žádným strojem, který by byl schopen proletět tou hustou atmosférou a přistát na povrchu. A také nemám chuť kazit posádce již tak narušenou psychickou rovnováhu."
"I za cenu životů těch dole?" zeptal se jej Max.
"Ano. Věděli, do čeho jdou. Abych řekl pravdu, naše výprava se pěkně podělala, ale nakonec není to poprvé ani naposled. Máme dost času, abychom se připravili na jejich přílet, nebo na naši vlastní akci."
"Koho jsi tím pověřil?" vyzvídal Max.
"Robinsona," řekl John. "Podle mne je mužem na správném místě, neseženu nikoho odpovědnějšího, dá se mu věřit."
"Pamatuj si, Johne, že od této chvíle se může stát všelicos. Teď půjde nejen o naše životy. Zatraceně… Nejsme v tom sami."